Protože kahau nikdy neopustil třetí největší ostrov této planety, nemá o pivních radovánkách nejmenší zdání. Neobvykle velké břicho i nos, tedy na opici prazvláštní tělesné abnormality, mu nadělil Pánbůh z úplně jiných důvodů. Čeští pivní notorici si bříška pěstují takříkajíc cílevědomě, zvětšený a zarudlý nos je jen dalším průvodním znakem této jejich „konzumační záliby“. Kahau za to, že je k smíchu, ale vůbec nemůže.
Opice kahau nosatý (Nasalis larvatus) je typickým příkladem pohlavní dvojtvárnosti. Zatímco samice budí zdání drobné a usedlé venkovské paničky „s malým nosíkem poněkud nahoru“, pán rodu je proti ní opravdovým goliášem. Váží až 24 kilogramů, tedy nejméně dvojnásobek hmotnosti samice, je mohutného vzrůstu a svou nadřazenost nad samicemi i submisivními nedominantními samci dává své tlupě náležitě najevo.
Nestandardní opice
Jestliže jeho „tělesné proporce“ vyvolávají u ostatních členů tlupy obdiv a autoritu, člověk se při prvním pohledu na vůdce tlupy těchto nosatých opic neubrání salvám smíchu. Jen co se však dostatečně nasměje, vyklouzne mu ze rtů neodbytná, ale logická otázka: „Proč?“ Za co se mu Pánbůh pomstil? V přírodě má vše svůj smysl a důvod – tedy i obří břicho a nos. Ostatně, co je člověku k smíchu, může v očích samic kahaů být nesmírně přitažlivé a imponující…
Po pravdě řečeno: vědci dlouho netušili, k čemu je „okurkovitý“ nos dobrý. Spekulovalo se o funkci sekundárního pohlavního znaku. Jiný názor přisuzoval tomuto nápadnému útvaru vlastnosti jakési královské koruny, generálských prýmek, císařského šatu – tedy odznaku moci: pouze jediný samec v tlupě je vůdcem a pouze ten se může honosit obřím nosem. Ostatním samcům takový nos nenarostl. Jakmile ovšem vůdčí samec přijde o své výsadní postavení v hierarchii tlupy, ať z důvodu stáří, zranění či nemoci, je okamžitě nahrazen jiným mladším a ambiciózním samcem. A s výměnou rolí dochází i k „výměně nosů“.
Před několika lety byla publikována odborná studie ze které vyplývá, že velký nos je pro vůdčího samce vlastně i jakýmsi zesilovačem zvuků. Panovník totiž svolává svůj harém křikem a nos mu slouží jako rezonátor. Povinnost svolávat tlupu a udržovat ji pohromadě má právě jen jediný dominantní samec. On jediný má proto i výrazně větší nos než ostatní samci v tlupě.
Nafouklý vegetarián
Kahau žije pouze na Borneu. Obývá zde takřka výhradně nížinné deštné pralesy na březích řek, jezer a tůní v blízkosti mořského pobřeží. V mangrovových porostech nežije jen z plezíru. Listy a plody mangrovníků jsou hlavní složkou jeho potravy a husté koruny mangrovů zase ideálním místem úkrytu v době poledního žáru i dlouhé tropické noci.
Tito vegetariáni jsou mezi ostatními opicemi výjimkou – dokáží trávit rostlinnou celulózu. Mají proto velmi složitou stavbu žaludku, docela podobnou „bachoru, knize, čepci a slézu“ u krav. Na rozdíl od krav ovšem potravu nepřežvykují, to za ně udělá jejich skvělý žaludek. Ve velkém a členitém žaludku kahaů přežívají vysoce specializované bakterie, které potravu fermentují, chemické vazby celulózy naruší a umožní tak její trávení. Bakterie také deaktivují celou řadu rostlinných jedů v potravě, proto nosáč může žrát i listy stromů, které by byly pro ostatní herbivory („rostlinožravce“) nepoživatelné.
Zvláštní složení potravy i průběh jejího trávení jsou také důvodem, proč má kahau pivní bříško. Není to obezitou – kahau je prostě celý život nafouklý! Plyn vzniká rozkladnou činností již zmíněných bakterií. A v tom je ještě jeden háček. Sežere-li kahau najednou velké množství listí a plodů, bakterie je snadno rozloží. Ale naráz! V krátkém okamžiku vznikne v žaludku a trávicím traktu takové množství plynu, že to opici může přivést na pokraj smrti. Lapidárně a naturalisticky řečeno: kahau může prasknout.
A aby neměli život příliš jednoduchý, hrozí těmto býložravcům ještě jedno riziko. Mnohé rostliny se totiž brání před sežráním a „vymýšlí“ přitom docela důmyslné strategie. Řada keřů a stromů využívá obrany mechanické, jako jsou ostny a trny. Méně běžná je obrana chemická, kdy rostlina produkuje a ve svém těle akumuluje nejrůznější jedy nebo látky živočichům škodící. Kahaům však mohou nejvíce uškodit stromy, které v listech mají jakási antibiotika. Pokud se kahau nažere takových listů, antibiotika usmrtí trávicí bakterie v jeho žaludku a malér je na světě. Nosatý opičák si proto musí dávat při výběru jídelníčku velký pozor. To je také důvodem, proč je takřka nemožné tento druh opice chovat v ZOO.
Naprosto specifická potrava má ovšem tu výhodu, že si kahau nosatý s ostatními primáty žijícími ve stejném prostředí nekonkuruje. Je tak docela klidně možné pozorovat na jediném stromě tlupu nosáčů jak hodují na listech a plodech ve společnosti makaků jávských nebo hulmanů stříbrných. Zatímco jiné opice žerou pouze sladké a tedy dozrálé plody, kahau je nemůže – příliš by se nafoukl. Je odkázán jen na kyselé nezralé plody nebo listí.
Skokan a plavec
Pohyb v korunách stromů činí zavalitému nosáči jen zdánlivé problémy. Pravda, když pozorujeme skupinu kahaů při přesunu podél břehu řeky, přílišnou obratností právě nevynikají. Pak se ovšem stane něco naprosto neočekávaného – kahau skočí! Vidět letět tak velkého živočicha s roztaženýma nohama, vlajícím ocasem a dopředu čnící hlavou je opravdový zážitek. Několikametrovými skoky se dostává při putování za potravou ze stromu na strom, aby si ušetřil neustálé slézání a vylézání do korun. Nečekaný skok je také únikovým manévrem v případě náhlého napadení nepřítelem, a to zejména v noci.
Tlupy kahaů nosatých žijí většinu svého života na březích řek. Migrují po šest až dvanáct metrů vysokých stromech, které se svými korunami naklánějí nad vodní hladinu. Co se stane, když si nosáč svůj skok špatně vyměří a na větvích se neudrží? Po chybném skoku samozřejmě následuje pád. Jde jen o to, zda je to pád na tvrdou souš nebo do vody. Až sedmimetroví krokodýli mořští (Crocodylus porosus) moc dobře vědí, že jim čas od času z nebe spadne do vody chutné sousto. A proto pokradmu skupiny nosatých opic sledují.
Výzkumy bylo zjištěno, že tito primáti dokáží za den urazit v průměru šestisetmetrovou vzdálenost. Toto putování za potravou se zcela zákonitě neobejde bez překonávání vodních toků. Plavání však nečiní kahaům žádných potíží. Ba naopak. Je to možná další vlastnost, kterou se podobají českým pivařům. Jestliže pivaře ve vodě nadlehčuje podkožní tuk, nosáče nafouklé bříško. Plavou vždy ve skupinách, za pomocí všech čtyř končetin, nejkratší možnou trasu a zejména – co nejrychleji. Vždyť ve vodě na ně číhají jediní jejich skuteční nepřátelé – krokodýli!
Fialový novorozenec
Zatímco přes den putují pralesem za potravou, na noc se vrací k břehům nocovat. Spí opakovaně na svém oblíbeném druhu stromu, v jehož koruně nad vodou jsou rozmístěni jako hrušky. Navečer se tak k řece soustřeďují skupiny kahaů z celého okolí. Tyto spací stromy bývají vždy nejjistějšími místy, kde lze kahau nosaté pozorovat. Stačí připlout s člunem až pod jejich větve…
Skupiny mívají do třiceti členů a jejich příslušníci se mezi sebou navzájem mísí. Zatímco některé menší tlupy jsou tvořeny pouze mladými samci, v jiných jsou březí samice s jediným dominantním samcem a ještě v jiných jsou zastoupeny všechny věkové kategorie. Při večerním shromáždění skupin na březích řek dochází i k páření. Samice, které jsou právě v říji, si jakoby „odskočí“ do vedlejší skupiny. Je tak spolehlivě zajištěna genetická diversifikace, bez které by skupina mohla po čase degenerovat. Samci, kterým tato nevěrná samice patří, bývají většinou „rozumní“ a zálety jí tolerují. Čeští pivaři v tomto ohledu tak tolerantní zpravidla nejsou…
Kopulaci u nosáčů tedy iniciují samice. Není v tom ovšem nic divného, vždyť veškerá reprodukce druhu leží na jejich bedrech. Gravidita trvá u kahaů přibližně 166 dnů. Porod je rychlý a probíhá o samotě v koruně stromu. Novorozené mládě se ihned po porodu samo instinktivně drží matčiny srsti na břiše a saje mateřské mléko. Brzy je také schopno přelézt si na záda matky a takto v jezdecké pozici se s ní vrátit do tlupy mezi své nosaté příbuzné.
A aby to nebylo mláďatům kahaů líto, že se rodí „tuctová“ jako kdejaká opice v okolním pralese, mají i novorozenci jakési Kainovo znamení – jsou v obličeji celí fialoví! Tato zvláštní barva kůže však s věkem mizí. Sotva se z kojenců stanou batolata, mají tvářičky zase krásně skořicové, jak se na každého bornejského nosáče sluší a patří.
Převzato z http://lemberk.vcm.cz/cestopisy
