Tanzanští Masajové jsou hrdí na svůj tradiční způsob života. Muži a chlapci přes den pasou obrovská stáda dobytku, zatímco ženy se starají o domácnost. A když něco potřebují, zavolají si na mobil.
Pod rozložitým akátem, který v Africe nazývají pro svou podobu „deštníkový strom“ se sešlo osazenstvo celé vesnice. Je rozdělené na dvě téměř identické poloviny, rozeznáme je podle barev. Zatímco po pravé straně usedli do udusané hlíny muži v červených hábitech, po levé straně mezi sebou štěbetají ženy v modrých nebo fialových róbách.
Červená barva mužů značí, že se jedná o takzvané bojovníky morani, tedy, že prošli zkouškou dospělosti a vysloužili si nosit červenou jako barvu síly a odvahy. Ačkoliv úbory žen a mužů se liší, jednu věc mají společnou, obuv. Všem obyvatelům vesničky totiž zpod hábitů vyčuhují černé sandály, vyrobené z pneumatik. A to není jediná věc, kterou si hrdí Masajové „vypůjčili“ z moderního světa. Téměř každému druhému se totiž na krku houpe pouzdro, které skrývá malý mobilní telefon.
Nejširší nabídku průvodců a map Tanzánie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Telefony Masajům usnadňují komunikaci
Skupina novinářů z cizí země vyvolala mezi místními Masaji rozruch, nejeden z nich proto hned sahá po staré Nokii a natáčí si nebo fotí neobvyklou návštěvu. My si dokumentujeme je a oni nás. Malé mobilní telefony ale místní Masajové nepoužívají jen na focení. „Telefony využíváme hlavně pro komunikaci mezi sebou. Když je můj syn na celodenní pastvě a chci vědět, kdy se vrátí, jednoduše mu zavolám,“ vysvětluje asi padesátiletá Kooya v rodném masajském jazyce, který překladatel Paulo Tunyon z místní neziskovky Kinappa Development Programme překládá do angličtiny.
| Afričtí Masajové si své tradice stále udržují. Jednou z nich je i sporná ženská obřízka. Jak vypadá ceremoniál po tradiční obřízce mezi Masaji ještě v dnešní době se můžete dozvědět v dalším článku Ireny Menšíkové. |
Podle Paulo Tunyona navíc telefony Masajům slouží ke zjišťování informací například o návštěvě doktora. „Zavolají si do nejbližší nemocnice a zeptají se na co potřebují. V minulosti by museli vyrazit na cestu minimálně deset kilometrů tam a deset zpátky, jen aby se zeptali na jednu otázku. Teď jednoduše zavolají a ušetřený čas mohou věnovat jiným činnostem,“ vysvětluje Tunyon, rodilý Masaj, který jako jediný z vesnice vystudoval základní i střední školu a rozhodl se v nedalekém centru oblasti Kiteto vést neziskovou organizaci. Ta se zaměřuje na zlepšování životních podmínek Masajů a dodržování jejich práv. Třeba toho, že Masajové by do školy měli vlastně chodit všichni.
„Jenže to je složité. Do školy je to z místní vesnice daleko a zejména malé děti musí někdo doprovázet. Tím pádem se ale nemůže věnovat pastvě nebo domácnosti. A pro Masaje je péče o stáda dobytku důležitější než vzdělávání,“ vysvětluje Tunyon. Když se ptáme osazenstva vesnice, kolik tamních dětí navštěvuje školu, přihlásí se jedna žena s tím, že do školy posílá jednoho ze svých synů. Podle svých slov ho ale brzy bude potřebovat „v pracovním procesu“.
Pokud některé masajské děti do školy začnou chodit, moc dlouho v ní nevydrží. A už vůbec ne dívky. „Jestliže si má rodina vybrat, pošle do školy raději chlapce. Pro dívky je hlavním životním posláním se vdát a starat se o rodinu,“ objasňuje Paulo Tunyon. Se vzděláváním Masajů se navíc pojí další problém. Vystudovaní jedinci se totiž málokdy vracejí zpátky do vesnice, je to pro ně často nemožné. Jako například pro vysokoškolsky vzdělaného Masaje Oleho. „Vystudoval jsem ekonomii na vysoké škole, rodiče si to nepřáli a přesvědčovali mě, abych zůstal doma a staral se o dobytek. Já jsem si ale prosadil svou. Na škole jsem potkal i svou manželku a odmítl, aby mi ji hledali rodiče. Teď, když jsem vzdělaný, je pro mě nemyslitelné vrátit se zpátky do vesnice a vést tradiční život,“ zmiňuje.
Za nabíjením telefonů je to až 15 kilometrů
V malé vesničce v převážně masajské oblasti Kiteto je důraz na tradice veliký. Muži přes den pasou dobytek, kterého má jedna rodina kolem 500 kusů, dívky a ženy se starají o domácnost, od přípravy oběda po přinášení vody. Právě za vodou musí místní ženy vyrážet asi deset kilometrů. O něco delší vzdálenost musí Masajové urazit, pokud si chtějí nabít své mobilní telefony. Ve vesnici totiž elektřinu nemají a využívají solární panely, umístěné patnáct kilometrů od svého bydliště.
Tomu se říká odhodlání. Staré Nokie ale naštěstí vydrží nabité delší dobu a výpravy za nabíječkou nejsou tak časté. S mobilními telefony Masajů se nicméně pojí další otázka. Jak s nimi negramotní Masajové dokážou pracovat? Jak poznají, komu chtějí zavolat? „To je jednoduché. Někdo jim napíše své telefonní číslo do mobilu a oni si ho uloží jako „X“ a zapamatují si, o koho jde. Dalšího člověka si uloží jako „XX“, „XXX“ a tak dále,“ vysvětluje Paulo Tunyon.
Mobily a „pneumatikové“ sandály působí v zapadlé vesničce jako pěst na oko. Vzduch provoňuje aroma divokých bylinek a kromě povídání Masajů slyšíme nedaleký bučící dobytek a všudypřítomné cikády. Není divu, že si Masajové život v tomto přírodním a klidném ráji chtějí zachovat v neporušené podobě. I když s malými moderními výjimkami. Ačkoliv tanzanská vláda hrozí, že Masajové se budou muset přizpůsobit modernímu životu mnohem přísněji, členové místní komunity jsou přesvědčení, že budou i nadále žít tradičně. Pokroku se ale přesto nebrání. „Chtěli bychom nemocnici blíže vesnici, a taky, aby na nás vláda nezapomínala a nezabírala naše pole,“ ozývá se ještě Kooya. „Ale jinak budeme i nadále žít tradičně, takový je náš život.“
