Junta a ti druzí – setkání s Barmou

Sedíme v letadle z Bangkoku do největšího města Barmy Rangúnu. Je 22. února 2007 a thajskou metropoli jsme opustily po třech dnech, kdy bylo vedro k zalknutí. Těšíme se, že v Barmě to bude s počasím lepší. Hlavně ale nevíme, co můžeme čekat od země, kde vládne vojenská junta, kde jsou podle zpráv nevládních organizací porušována lidská práva, a která patří mezi nejchudší státy světa. S odstupem a s ohledem na srpnové a zářijové události je patrné, že režim, který ve státě vládne, je skutečně tuhý a tvrdý. Realita, se kterou jsme se v Barmě setkaly, tomu odpovídala. Vyvstává především jeden rozměr – na jedné straně přísný režim, na druhé silná buddhistická víra.

Vítejte v Barmě nebo Myanmě?

Otázka, která se stále nabízí – jak Barmě vlastně správně říkat? Obyvatelé sami ji nazývají Myanma. V dobách, kdy byla země britskou kolonií, se však celosvětově vžil název Barma (angl. Burma). Ten se také užívá, i když vláda stát v roce 1989 přejmenovala na Svaz Myanma. Takže dát přednost britskému koloniálnímu pojmenování nebo tradici datované údajně od 13.století? Vybrala jsem si první variantu, protože je více zažitá.

První setkání s Barmou se odehrálo samozřejmě na rangúnském letišti. Příletová hala působila stísněně. Úplně nová budova bez jakékoliv výzdoby, jen strohé bílé stěny a celní pracovníci ve vojenských uniformách. O kousek dál už postávali hoteloví naháněči a taxikáři, ovšem v porovnání s Thajskem nebo jinou asijskou zemí byl jejich počet velmi malý. Rychle jsme se domluvily s několika lidmi na levné přepravě dodávkou do centra Rangúnu. Taxikář mluvil obstojně anglicky, což nás na začátku poměrně potěšilo. Cesta z letiště nás přišla každou na 1 dolar, oproti avizovaným 5-6, takže také naše peněženky byly potěšeny. To se ale časem mělo změnit.

Levné, ale trochu jinak

Už v Thajsku jsme se vybavily dolary, protože mezinárodní bankomaty v Barmě téměř nejsou a hledat ty dva, které se údajně mají nacházet v Rangúnu, by se nemuselo setkat s úspěchem. Přesto jsme otázku dostatku financí musely řešit hned v prvním hotelu – The White House, kde si majitel řekl dvakrát více, než bylo uvedeno v průvodci. Češka Monika, která výjimečnou shodou náhod naši diskusi sledovala, nás přesvědčila, že se budeme muset smířit s tím, že údaje v Lonely Planet jsou neplatné a ceny téměř dvojnásobné. Výběru hotelu jsme ale nakonec nelitovaly. V ceně byla,  jak je v Barmě z nařízení vlády zvykem, snídaně v podobě švédského stolu.  Ze střechy byl mimořádný výhled na celé město a především jeho dominantu stúpu Šwedagon.

Směj se a buď rád

Na první pohled je patrné, že Barma neoplývá bohatstvím. Ulice Rangúnu vypadají, jako by tady včera skončila válka. Poničené domy, rozbité chodníky a na cestách auta, která často připomínají vraky nebo jimi prostě jsou. Ale fantastičtí jsou lidé – hemžení snědých Barmánců (pozor, jméno početného etnika, jednoho z mnoha), kteří se jemně liší od Thajců, jejich upřímný smích a ochota pomáhat třem zbloudilým Češkám byla úžasná. Často si s námi cvičili obvyklou větičku: „Where are you from?“ a snažili se hádat, jestli je Česko v Evropě nebo už Americe. Odpověď jim stačila, zasmáli se a šli jsme každý svou cestou.

Děti hrají na ulicích bosky fotbal, na  okrajích chodníků jsou vidět blešáky – hromady bot, brýlí, jídla, suvenýrů, levných triček, nejrůznějších součástek, motorů, olejů, tedy všeho, na co si člověk jenom vzpomene.

V Rangúnu nechybějí ani billboardy. Většinou prezentují některou zdejší náhražku západního produktu. Obrovské reklamní plochy, napodobeniny značkových oděvů a hlavně sledování televize přes satelit je pro nás vcelku překvapením. Nic podobného jsme  nečekaly – reklamní průmysl je sice velmi okleštěný, ale i v Barmě znají jeho sílu. Vědí, co je Coca-cola, a když chtějí, dokáží vám zařídit přes internet přístup do celého světa (je to sice vládou  hlídané, ale obratná obsluha skromného internetového centra v hlavním městě i na dalších turistických štacích to umí).

Nejširší nabídku průvodců a map Myanmaru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Zvláštní pocity vyvolává sledování tamní, samozřejmě státní televize. Zpravodajské relace omílají plytké záběry generálů a představitelů junty u nejrůznějších staveb, vodních děl nebo na polích. Strohé obrázky jsou kombinované s prostými videoklipy. Barmánci jsou velmi muzikální a rádi zpívají. Nicméně člověk nemusí umět barmsky, aby porozuměl jednoznačnému poselství. Jednou večer jsme sledovaly údajně úplně první předávání filmových a televizních cen v přímém přenosu. Ceremonie se konala na pódiu v otevřené zahradě a barmští herci a herečky byli stejně oslniví jako jejich hollywoodští kolegové. Když jsem se potom ptali na roční filmovou produkci, Barmánci jen kroutili hlavou a ušklíbli se. Málo, málo filmů… Inu, naštěstí jde elektřina jen několik hodin denně. To nejspíš vadí fanouškům úplně jiného programu… V Barmě totiž překvapivě platí:

Kdo neskáče, není Barmánec

Ano, fotbal. Právě tuto západní posedlost si Barmánci oblíbili až k neuvěření. Za pomocí satelitů chytají západní kanály a téměř fanaticky sledují fotbalové přenosy. Právě odtud pramení jejich znalosti. Sice často neví, kde leží Česká republika, ale znají Petra Čecha, Pavla Nedvěda nebo Karla Poborského. Chtějí si povídat o Premiere League, s čímž u nás narazili. Nicméně jednomu z fandů dáváme nějaké české mince a pozorujeme jeho štěstí, když se lámaně těší, jak poklad ukáže kamarádům. Ještě jeden z kolemjdoucích domorodců nám vzal dech. Starý muž, který se připletl k našemu tuk-tuku ve městě Mandalaj. „Odkud jste? ptal se.

„Z České republiky,“ odpovídaly jsme zdvořile.

„Václav Havel?“ zněla další otázka.

Málem mi vypadly oči z důlků.

Vzdělaný to muž.

Chci vědět víc!

Centrem vzdělanosti a samozřejmě duchovního života jsou především kláštery. Každý mladík vstoupí mezi jeho zdi na určitou dobu v dospívání a poté ještě jednou v dospělosti. Vstup chlapce mezi 10 a 20. rokem do kláštera provází velký obřad, který je pro rodinu velmi nákladný. Věřící buddhisté peněz nelitují, často ale se starším synem vstupuje do kláštera i jeho mladší sourozenec, aby si pořádání obřadu „odbyli“ naráz.

Barmánci překvapivě nestudují jenom ve školách a za zdmi kláštera, jsou velmi čtivým národem. Kolikrát jsem nadšeně zamířila do obchodu s knihami, ze kterého se potom vyklubala klasická knihovna, kam si chodí místní na průkazku půjčovat literaturu. Také ve vlaku prochází zřízenec, který půjčuje nebo přímo prodává knížky. A jako všude na světě jsou i v Barmě oblíbené komiksy.

Zajímavý obrázek se cestovateli naskytne také při procházce večerním městečkem, v tomto případě Nyaungshwe. V jednom z domů probíhá velká sešlost lidu, ale nikdo nehoduje ani nepije. Plná třída dospívajících a dospělých se učí matematiku. Jak jsme posléze zjistili, v Barmě si učitele velmi cení. Ceněná je ale také škola sama a ne málo. Byly jsme v zemi právě v době, kdy děti přestaly chodit do školy a měly tříměsíční prázdniny kvůli nadcházejícímu horkému počasí. Jejich hlavním úkolem bylo něco prodat, aby si na školu vydělaly.

Postřeh na závěr

Barmánci se hodně smějí, často zpívají a mluví-li s cizincem, nikdy nevyzvídají a neptají se na soukromí (oblíbená to věta v Indii: „jsi vdaná?“) Jen jeden si nám postěžoval. Kočí naší pronajaté a la drožky: za všechno se tady musí platit, za kurzy pro děti, za návštěvu doktora, hodně, hodně kyatů. Jeho obličej byl unavený a nespokojený. Nevěděly jsme, co říci.