Jeho plavby byly různorodé. Francouzský etnograf se stal kapitánem ve svých pětatřiceti letech, kdy vedl svou lod i k jiží pevnině.
DUMONT d’URVILLE Jules Sébastien César (* 23. 5. 1790, Condé-sur-Noireau, departement Calvados, Francie, † 8. 5. 1842, Meudon, Francie) – francouzský mořeplavec, přírodovědec a etnograf
Touha po odlehlých končinách, kde se dají objevovat dosud neznámé ostrovy, vedla Dumonta d’Urville k odchodu od strýce, kterému byla svěřena po smrti rodičů jeho výchova, na moře. Při službě na francouzských lodích prošel funkcemi od plavčíka a lodníka až po důstojníka a kapitánova zástupce.
Na lodi Coquille (Skořápka), která plula v letech 1819–20 v Černém a Egejském moři, se dostal k ostrovu Mílos a zakoupil od jednoho ze zdejších rolníků sochu Venuše, která se stala ozdobou pařížského Louvru. V letech 1822–25 absolvoval s kapitánem Louisem Isidorem Duperrem cestu kolem světa. Věnovali se především průzkumu ve vodách u Nové Guineje, v Mikronésii a u Tuamotu. Mnohé prostory na lodích se staly přírodovědeckým muzeem a Dumont dovezl do Evropy sbírku jedenácti tisíc (z toho na tři stovky dosud neznámých) druhů hmyzu.
Za zmizelou výpravou
Roku 1825 se pětatřicetiletý Dumont d’Urville stal kapitánem Coquille a požádal o souhlas, aby se směl vydat po stopách zmizelé La Pérousovy expedice. Se svolením ministerstva námořnictva vyplul 25. dubna 1825 na lodi, kterou přezval na Astrolabe, z Toulonu.
Obeplul mys Dobré naděje a zamířil do Oceánie. Proplul Bassovým průlivem k Novému Zélandu a k ostrovům Tonga. Na ostrově Tongatapu získal zprávy o evropských lodích, které se zde v minulosti zastavily. Podle určitých znaků byly mezi nimi i La Pérousovy koráby Boussole a Astrolabe. Pokračoval k Fidži, Novým Hebridám (Vanuatu), ostrovům Loyauté, Nové Kaledonii a Nové Británii (Birara). Odtud pokračoval k Molukám a obrátil se k severnímu pobřeží Nové Guineje, kde zmapoval více než dva tisíce kilometrů pobřeží.
S poškozenou lodí se francouzský mořeplavec uchýlil do přístavu Hobart na Tasmánii. Od zdejšího guvernéra se dověděl o zprávách, které o La Pérousově výpravě zjistil (1827) kapitán Peter Dillon, jenž brázdil Tichý i Indický oceán z Valparaísa do Pondichéry (Puttučéri). Stopa vedla na sever od souostroví Nové Hebridy. Teprve na počátku ledna 1828 (6. 1.) mohla Dumontova Astrolabe opustit Tasmánii a její kapitán zvolil kurs k ostrůvku Vanikoro, který již dříve spatřil d’Entrecasteaux a nazval Recherche (Hledání).
Smutné odhalení
Postupně se dovídal bližší zprávy o francouzských námořnících, kteří na ostrově našli útočiště, a Dumontova posádka nalézala stopy po La Pérousově výpravě. Vytvářel se obraz konce francouzské expedice, jejíž lodi Boussole a Astrolabe ztroskotaly u Vanikora. Poslední členové jejich posádky zemřeli asi tři roky před přistáním Dumontovy lodi. Trosečníky připomněl pomník, který zde nechal v březnu 1828 Dumont d’Urville vztyčit.
V dubnu 1828 opustila Dumontova Astrolabe Vanikoro a při návratu do Francie se obrátila k Marianám a k indonéskému ostrovu Celebes (Sulawesi), odkud zamířila k mysu Dobré naděje a do Marseille, kde přistála v březnu 1829. Početné přírodopisné sbírky a předměty používané obyvateli Oceánie obohatily evropské znalosti o pacifické oblasti stejně jako podrobné mapy, které francouzská výprava zhotovila.
Pro dějiny geografie představuje významný příspěvek Dumontův cestopis (Voyage de la l’Astrolabe …), který vyšel v letech 1830–33. Na jeho základě předložil J. S. C. Dumont d’Urville návrh, který 27. prosince 1831 schválila pařížská Geografická společnost. Převážně podle etnografických hledisek rozdělil Oceánii na Polynésii, Mikronésii a Melanésii.
Směr jih
Dumont d’Urville velel výpravě, která na lodích Astrolabe a Zelée vyplula v roce 1837 z Toulonu do Jižního Pacifiku. Britská konkurence, chystající se do jihopolárních moří, změnila kurs Dumontovy plavby. Jeho lodi propluly Magalhãesovým průlivem, minuly Jižní Shetlandy a v únoru 1838 narazily na ledovou bariéru, která jim nedovolila překročit ani 65. rovnoběžku.
Podél antarktického ledu minuly Dumontovy lodi Jižní Orkneje, objevily ostrov Joinville v blízkosti Grahamovy země a mapovaly členité pobřeží ledového kontinentu. V příznivějším počasí se dostaly k dalším drobným ostrovům této části Antarktidy, které podle manželek galantních kapitánů dostaly jméno Adélina země a Klářina země. Dumontova výprava se dostala do blízkosti jižního magnetického pólu. Při zpáteční cestě se francouzské lodi setkaly s výpravou Ch. Wilkese, která rovněž mířila k Antarktidě.
Do Francie se francouzští mořeplavci vrátili v roce 1840 a Dumont d’Urville se snažil zpracovat výsledky své plavby. Nedokončil své dílo, když v květnu 1842 zahynul s manželkou a synkem při železničním neštěstí v blízkosti Versailles. Cestopis, který zpracoval, vyšel až po jeho smrti (Voyage sur Pole Sud et dans l’Oceanie sur le corvettes l’Astrolabe et Zelée ..., 1843–50).
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
