Jordan trail aneb pěší putování přes pohádkovou Petru, pouštní vádí Rum až k vlnám Rudého moře

Jordan trail prochází různorodou krajinou a půvabnými zákoutími, od lesy porostlé pahorkatiny na severu, drsnými kaňony, soutěskami, po hranách  skalních stěn s vyhlídkami na údolí řeky Jordán, míjí růžové pískovcové skály pohádkové Petry, barevné písky a skalní věže monumentálního wádí Rum a končí v průzračně čistých vodách Rudého moře.

Vedle strhující přírody představuje další rozměr putování čiré dobrodružství. Jde se od pramene k prameni a nikdy dopředu nevíš, zda není vyschlý. Mnohdy jsme si nesli vodu na 24 hodin a nabírali ji z těch samých studní, jak kdysi činila Ráchel, Rebeka a Hagar… Starověká stezka není, až na řídké výjimky,  nijak značená, musíš mít zatraceně dobrý orientační smysl.

Třetí rozměr cesty je duchovní. Pěší chůzí napříč Jordánskem jsme se vydali na cestu hlubokou historií, náboženstvím a mnohovrstevnou kulturou. Měli jsme příležitost seznámit se s  mnohými civilizacemi, které otiskly svoji stopu do zdejší krajiny. Po tisíce let starověké stezky a obchodní trasy křižovaly území dnešního Jordánska. Jordánsko bylo centrem „Královské cesty“, důležité obchodní tepny, spojující Egypt s Akabou a pokračující na sever do Damašku. Tato stezka byla využívána od nepaměti Moábity, Edomity a Ammánci, její trasou prošly i židovské kmeny do země Zaslíbené. V posledních stoletích před naším letopočtem rozšířili Nabatejští obchodníci trasu až do Asie a jižní Arábie a z Jordánska učinili centrum svého království, s Petrou jako diamantem v královském diadému. Po vládě Nabatejců přichází Římská říše, která pokračovala ve využívání osvědčených obchodních tras jako součásti silniční sítě na Blízkém východě.

Putováni je docela náročné – kolem 20km denně, někdy je třeba nést si až 5 litrů vody. Zato výstroje není moc potřeba. Dá se spát ve spacáku jen pod širákem, bez karimatky na písku. Netřeba žádné náhradní oblečeni, v poušti se nedá moc ušpinit – písek se nabalí, ale zase opadá. Jídla, třeba ovesných vloček, pohanky či bulguru stačí skromně. Odměna za prostotu je ovšem nekonečná – dokonalé splynutí s všehomírem.

Z celého Jordan trailu jsme si vybrali dvě etapy. Zhruba čtyřdenní etapa Dana – Petra je jeden z nejvíce oceňovaných úseků dálkové trasy napříč Jordánskem, společností National Geographic vyhlášený  jako jeden z 10 nejpěknějších treků na světě. Trasa padá s vysoko položené náhorní plošiny do údolí Jordánu (vádí Araba) a šplhá zpět do hor, procházející tak několik klimatických zón a rozličné ekosystémy. Dramatický labyrint skal, soutěsek a údolí odhaluje širokou škálu geologie regionu. Scenérie se rychle mění,  v rozsahu od majestátných a epických horských vrcholů po bukolickou mírumilovnou krajinu,  každých pár kilometrů se mění krajinný ráz: v žádném okamžiku není krajina monotónní. Přírodními atrakcemi nabídka nekončí, trasa vede do Nabatejského mistrovského díla, Petry. Skalní město samo o sobě nabízí příležitost k průzkumu na několik dní. Jen hrstka dálkových treků končí takovou odměnou jako je návštěva Petry.

Wádí Rum je jednou z nejkouzelnějších přírodních zajímavostí Blízkého východu a rozhodně je zlatým hřebem všech výletů do Jordánska. Wádí samo je jedním ze série paralelně se táhnoucích zemských zlomů, vytvářejících údolí v písečné poušti jihu země. Tato údolí rámují charakteristické žulové, čedičové a pískovcové hory, zvedající se až 800 m na pouštní dno. Krajina během tisíciletí zvětrala do baňatých domů a podivuhodných hřebenů a pohádkových postav, takže nejvíce připomíná roztavený vosk. Dna údolí, z jemného žlutého a červeného písku, vytváří dojem, že zdejší hory jsou pouhými ostrovy usazenými ve vyschlém moři, rozervané  sítí kaňonů a roklin, přehrazené přírodními skalními mosty a zavodněné skrytými prameny. Etapa končí na pláži Rudého moře a vkročení do jeho vln tak tvoří parádní závěr celého pouštního dobrodružství.

1. den: z Dany do vádí Malaqua

V noci je mi opravdu zima. Rozdíl teplot mezi dnem a nocí je neskutečný. Zdá se mi o Antarktidě. Klepu se nejenom ve snu, ale i ve skutečnosti. A do toho slyším “Kuku! Kuku!” Vážně přemýšlím, při kolika stupních dochází k poškození mozku vlivem nízké teploty.

Moje utrpení ukončuje Erik. V pět ráno vstává, aby se nahlas zeptal Robiho, kolik je hodin. Asi by taky zasloužil ukončit utrpení, to pozemské.

O půl šesté, ještě za šera, se vymotáváme ze spacáků. To, že jsem ještě naživu, je pro mě – vzhledem k modravému zabarvení prstů i rtů – příjemným překvapením. Na ranním menu jsou ovesné vločky na vícero způsobů. Rozvařené v kaši, namočené za studena a jsou i experti, kteří snídani pojímají ve stylu šiml: z pytlíku rovnou do pusy. Posíleni ovsem vyrážíme.

Vesnice Dana, za normálních okolností útočiště turistů mířících do stejnojmenné rezervace, vypadá za časů covidu jako po vymření. Nikde ani noha, hotely mimo provoz, spousta z nich zřejmě jen tak neotevře. Není se čemu divit, cestovní ruch v Jordánsku skoro rok přešlapoval na místě a znovunastartování je zatím v nedohlednu. I naše první kroky jsou trochu váhavé, ale do tempa se dostáváme rychle.

Hluboký dlouhý kaňon i s okolím chráněný biosférickou rezervací Dana je první intenzívnější seznámení s jedním z typů krajiny v Jordánsku. Velmi příjemná ochutnávka. Mírně náročný terén, různobarevné skály, mezi nimi šedozelené jalovce, kameny různých tvarů a velikostí, nízké tučnolisté rostliny. Vysoké skalní stěny jsou ranním a dopoledním sluncem nasvíceny do měkkých pastelových odstínů – žluté, okrové, oranžové. A opět, liduprázdno. Kromě pastevce se stádem ušatých koz za celé dopoledne nikoho nepotkáváme. Polovinu dne nám trvá než z horního okraje kaňonu, v nadmořské výšce asi 1250 m projdeme k jeho ústí (200 m nad mořem), které plynule přechází do zcela pusté pouštní roviny,  příkopové propadliny Mrtvého moře a řeky Jordánu.

Počátek  zlomových struktur se obvykle klade do prostoru hranic Sýrie a Libanonu. Odtud prochází depresí Mrtvého moře a skrze Akkabský záliv, podél Sinajského poloostrova, do Rudého moře. Linie příkopové propadliny je zvýrazněna řekou Jordán, která končí v Mrtvém moři. Na jižním břehu Mrtvého moře začíná vádí Arava či Araba, pouštní údolí, kterým prochází jižní úsek hranice mezi Izraelem a Jordánskem.  Spojuje Mrtvé moře s propadlinou zálivu Akaba v Rudém moři a ukrývá koryto odvádějící občasné přívalové srážky. Vádí je 166 km dlouhé a jeho dno je 10 až 25 km široké. Údolí dosahuje hloubky až 279 m pod hladinou světového oceánu; naopak nejvýše se dostává na rozvodí mezi Mrtvým a Rudým mořem (asi 210 m n. m.) Západní stěny údolí představují okraj Negevské a na severu Judské pouště. Okraj plošiny zde dosahuje nadmořských výšek kolem 400 m, ale v jižní části, kde se již zvedají hory přesahující na Sinaj, až 710 m. Zřetelně vyššími horskými pásmy je vádí Arava lemováno na východní, jordánské straně. Od jihu je to Šafat ibn Džad, (1592 m) a Džabal al-Atáita, (1614 m), kolem Al Karaku pak převážně vrcholy pod 1200 m. Právě tímto poměrně úzkým pásem hor vede paralelně s Mrtvým mořem a vádím Arava Jordánský trail.

Apropos, neuhádli byste, jaký zvuk nás po cestě provází. Kukání! Parazitičtí ptáci v mém snu byli skutečnější, než jsem myslela, v jordánské poušti opravdu žijí kukačky.

Před polednem procházíme prvním pasteveckým táborem na naší cestě. Já vím, je to klišé jako hrom, ale asi jsem měla o beduínech romantičtější představy. To, co tady vidím je prostě…bezdomovecký tábor. Potrhané stany z vlněných dek, sem tam z netkané textilie (jo, přesně z té, co s ní doma podestýlám jahody), rezaté klece, roury na vodu, děravé barely, role drátěného pletiva… kolem kozy. Spousta koz. A někde uprostřed toho všeho beduínka, co se s námi nemá zájem družit. Dírou ve stanu vykukuje několik dětí. Nikdo z nich rozhodně nepůsobí svobodně a šťastně, tedy přesně tak, jak si nomády u nás představujeme. Spíš se svým exteriérem a výrazem dokonale hodí do prostředí v němž žijí.

V poledne dorážíme do Feynanu. Feynan je ústí kaňonu, kterým končí rezervace Dana. Původně nabývám dojmu, že je tam také vesnice, ale na místě nás čeká jen pár prostých domků s maličkou mešitou.  Zastavujeme na oběd. Kromě jídla a odpočinku tu musíme vyřídit ještě jednu podstatnou – tu nejpodstatnější – věc. Nabrat vodu. Tahle starost, kde nabrat, kolik vzít a kolik nám zbývá, nás bude provázet celé naše putování.

Robi nás láká na starobylé měděné doly. Těším se. Loni jsem byla v Izraeli v Timně. Zajímavá oblast, známá nejen bizarními skalními útvary, ale také perfektně ošetřenými archeologickými nalezišti, včetně pozůstatků měděných dolů. Shodou okolností se jím říká stejně, jako těm u Feynanu. Doly krále Šalamouna. Jaké je moje překvapení, když vidím jordánskou verzi! Hromady kamení a nějaké ruiny. Jinak nic. Památky čekají na svého objevitele skryté někde vespod, Jordánsko nemá na vykopávky tolik peněz, jako jeho bohatší soused. Robi říká, že je to možná dobře, aspoň si naleziště počká na vyspělejší technologie. Škoda, že nemáme na prohlídku víc času, ráda bych věděla, co se tam dole skrývá a od jakých pokladů jsme možná jen na dosah. Sbírám do kapsy na památku aspoň pazourek a kousek měděné strusky. Ukážu je dětem, až jednou v televizi uvidíme relaci o převratném objevu v Jordánské poušti.

Pak pokračujeme kamenitou štěrkovou pouští až do Wádí Malaqua, kde budeme dneska spát. Je tu tábořiště,  chystáme si spacáky pod osamělou akácií. Zvláštní místo. Kousek od nás se rozkládá pole plné divných hranatých jam, které ze všeho nejvíc připomínají hroby. Mám z toho lehké mrazení. Takhle nějak by mohl začínat bizarní cestovatelský horor.

Můj soukromý kulinářský horor začíná přípravou večeře. Stačí neopatrný pohyb a jedna porce jídla je fuč. Vysypané müsli se z písku a kamení vybírá vážně špatně. Chvilku se o to sice pokoušíme, ale později se ukazuje, že to nebyl dobrý nápad a už vůbec nebylo moudré ty posbírané zbytky sypat zpátky do krabičky. Ještě několik dní budu pojídat mysli s maximální ostražitostí, aby se mi dobrodružství v Jordánsku neprodražilo ještě o účet za návštěvu zubního lékaře.

Noc je o hodně příjemnější než předchozí, aspoň co se venkovní teploty týče, ostatně sestoupili jsme o víc jak tisíc výškových metrů. Horší je to s tvrdým podložím. Přestože se ukládám na jediné místo trochu více vystlané pískem, na hrotech pánevních kostí i na ramenou mám z předchozí noci vytlačené modřiny a ty mě prostě bolí. Takže tahle noc je ve znamení tetrisu: jak se poskládat tak, aby se dalo aspoň na chvíli usnout. A když jsme u těch her, cesta na WC, krátce po půlnoci, trochu připomíná pac-mana. Potmě, za svitu telefonu, kličkuju mezi “hroby” a myslím na zmiji růžkatou a všechny její další příbuzné, před kterými nás Robi varoval.

2. den: z vádí Malaqua na hřeben Ras al Feid

V půl sedmé ráno vyrážíme, nikoho v noci nic neuštklo, z hrobů žádní zombíci nezaútočili. Zatímco předchozí den jsme hlavně klesali, dneska je výškový profil naší trasy mnohem zajímavější. Upřímně řečeno, nenapadlo by mě, že cesta přes poušť může být takhle kopcovitá. Ale jak říkal Robi, poušť neurčuje písek a teplo, ale roční úhrn srážek. Takže se po kamenných mužících, které vytyčují tento úsek trasy Jordánského trailu, vydáváme nejdřív přes kamenitá pole a štěrkoviště, později začínáme stoupat do skal. Sem tam klesáme, abychom překonali vádí a zase se škrábeme vzhůru. Slunce nakouklo přes hradbu hor,  postupně začíná příjemně hřát, později i docela intenzívně pálit.

Baví mě to. Mírné utrpení (záda, nohy, hlad, horko) mi vážně dělá dobře. A i kdyby nedělalo, jako jediná zástupkyně dvou stejných chromozomů přece nemůžu dělat ostudu kvičením, že už nemůžu.

O mojí pozornost tu navíc volají i mnohem zajímavější jevy, než tělesné procesy. Co se estetického zážitku z cesty týče, tam hodnotím plným počtem bodů. Kamenná  moře, štěrkoviště, skály, všechno to hraje barvami. Střídají se různě barevné a strukturované vrstvy, například dneska jsme byli ve tmavě červené, fialové, modré a teď jsme ve žluté oblasti. Takhle nějak by to mohlo vypadat na Marsu, nebo na nějaké jiné planetě. Ve skutečnosti se  pohybujeme na území starobylého království Moab. Podle knihy Genesis 19:30–38, byl předkem Moabitů  potomek Lotova incestu s nejstarší dcerou. Ona  a její sestra, se po ztrátě svých snoubenců a své matky při destrukci Sodomy a Gomory,  rozhodly pokračovat v zachování rodu obcováním s vlastním otcem. Starší ho k usnadnění skutku opila a otěhotněla  synem Moab, předkem Moabitů. Mladší dcera učinila to samé a  otěhotněla synem jménem Ammi, který se stal předkem Ammonitů.

Existence království  Moab je podložena mnoha archeologickými nálezy, hodně je zaznamenáno na stéle Mesha, popisující vítězství krále Moabu nad synem izraelského krále Omri. Podle Starého zákona se Moab často ocital v konfliktu s Izraelským sousedem na západě. Hlavním Moabitským městem byl Dibon. Království Moab se objevuje v 9.stol př.n.l. a mizí o několik století později, roku 586 př.n.l., po zničení Jeruzaléma babylonským králem Nebuchadnezzarem II. Území Moabitů bylo postupně obsazováno vlnami kmenů ze severní Arábie, jako byli například Nabatejci, nicméně je i nadále známo pod svým biblickým označením. Např. při okupaci oblasti Křižáky, hrad, který postavili na obranu východní části Jeruzalémského království, se jmenoval  Krak des Moabites.

Území historického království je hornaté a leží podél větší části  východního pobřeží Mrtvého moře; na severu leželo království Ammon a na jihu Edom.

Krom kochání nás čekají i další radovánky. Na odpoledne máme naplánovanou koupačku! Vážně, je to tak, nezačala jsem z poledního horka blouznit. Obědváme totiž v oáze, kde teče potok. Jak protéká mezi kameny, tvoří i malá jezírka a při minulé cestě prý jedno z nich posloužilo jako dokonalý bazén. Takže nabíráme vodu a postupně se věnujeme i hygieně. Je to studené, ale příjemné. Jen bazén se nakonec nekoná, jezírko je zanesené pískem tak, že v něm zbyly jen dvě louže, ve kterých se stěží posadím.

Po osvěžení zpátky na cestu a zase do kopce. V podvečer stojíme nahoře na hřebeni. Nemám z toho velkou radost. Jistojistě tu bude v noci větší zima než včera a místa na spaní jsou samý kámen. Do toho začíná pěkně foukat. Extremisté typu Erik si stelou spacáky v mírném závětří, zato ale rovnou na okraji srázu. To já, vzhledem k tomu, jak divoké sny mě tu provázejí, radši riskovat nebudu. Nakonec nocování nedopadá tak špatně. Obavy velice brzy rozpouští únava, s tisícovkou výškových metrů v nohách a seškvařená od sluníčka odpadám, ani nevím jak.

3. den: z  hřebene Ras al Feid do Malé Petry

Od rána, posíleni vločkami a pohankou, putujeme zase na cestě skalami. Směr Malá Petra a ještě kousek za ní, tam, už na dohled od velké Petry budeme dneska spát. Fyzicky to není tak náročné jako včera. Ale jako zábava pro akrofobiky by to asi neobstálo. Pohybujeme se po vršku skal na okraji kaňonu a kdyby někomu ujela noha, asi by padre Jarda nestihl ani to pomazání. Musím proto víc koukat pod nohy než kolem sebe. Což je škoda. Protože to, co je kolem nás, je nevyslovitelné. Nepopsatelné. Originálně různorodé, proměnlivé. Střídání barev, struktur, kontrastů, kresba světel, odstíny písku, skal, kamenů…

V poledne odpočíváme nedaleko malé osady. Čerpáme vodu ze závlah na pole. Na těch trubkách se to hemží desítkami, možná stovkami malých pavouků. Slušná výzva pro mě! Ovšem, vzhledem k tomu, jak vzácný artikl tu voda představuje, nejspíš bych si došla nabrat, i kdyby tam dřepěla tarantule!

Krátce před tím míjíme rozestavěný hotelový kemp. Vypadá dost futuristicky. Ok, to byl eufemismus, je to zkrátka ošklivý. Menší chatičky připomínají kostky, větší zase jako takové ty hranato – kulaté kameny ze stavebnice Lego. Ale čert vem architekturu! Mnohem horší na tom je, že pro spoustu lidí znamená transfer z letiště do tohohle ubytování, přespání tam s veškerým komfortem, a závěrečné selfíčko na Instáč to pravé dobrodružství a skutečnou noc v poušti. Mimochodem, zajímalo by mě, jestli se ten areál vůbec někdy otevře. Jak už jsem psala, s turistikou je tu teď bída a ještě dlouho bude.

Aby řeč nestála, víte, že by si měl člověk dobře rozmyslet, co si přeje, aby se mu to náhodou nesplnilo? Dneska jsem se konečně dočkala pořádného horka. Mám spálené ruce i krk a pusa mi popraskala tak, že když se zasměju, začne mi téct krev. Zdá se, že se ze mě na sluníčku stává živoucí křížala.

Úterní odpoledne a večer je nakonec dobrodružnější, než jsem čekala. Pokračujeme dál směr Malá Petra. Jdeme kamenitou pouští, kolem skal, co vypadají jako v Adršpachu, ale větší. Zdálky taky spousta z nich připomíná lebky. Trochu se bráním různým pověrčivým myšlenkám, když si je tak prohlížím. Přešli jsme odbočku do kaňonu, rozhodujeme se slézt dolů z místa, kde zrovna stojíme. V těch skalách je to hotové bludiště, míst, kudy se dá slézt a možností, jak se kaňon může větvit je spousta, naštěstí směr na Malou Petru držíme vytrvale.

Odpolední únavu rozháním prohlídkou Siq Al – Barid, neboli Malé Petry, kam mezitím dorážíme. Dovnitř se leze úzkým průvlakem ve skále a po spoustě schodů nahoru a dolů. Za schodištěm se kaňon více rozevírá a po obou stranách začínají skalní hroby. Jo, hroby. Ono se o Petrách (Malé i velké) sice mluví jako o skalních městech, ve skutečnosti jsou to ale v podstatě hřbitovy. To, že se v hrobkách v průběhu staletí taky bydlelo, je spíš kuriozita, s původním účelem monumentů to nesouvisí. Nejdřív celý kaňon jen poměrně zběžně procházíme, vracíme se s Péťou (s kým jiným do Petry než s Petrem:-)) a procházíme si to hrob od hrobu, schodiště po schodišti. Ty mě baví obzvlášť. Vylézáme všechny, kam to jen trochu jde a dostáváme se až na vrchol kaňonu. Nutno podotknout, že místy nás Pánbůh asi drží za zadek, abychom nespadli. (Myslím, že kdyby se tak stalo, Robi by nás na zemi s radostí dorazil.) Se vším patosem prohlašuju, že to ve mně zanechává silný dojem. Malá Petra je jedno z těch míst, které si člověk ze všech sil snaží otisknout do paměti, dokud tam je (a co teprve velká Petra, ale o tom potom), protože se tam nejspíš víckrát nepodívá.

Když se chystáme Malou Petru opustit a vyrazit do místa přespání, potřebujeme ještě nabrat vodu. Bez toho by se nám pokračovalo dost špatně. Stánky za Malou Petrou jsou ale zavřené, tak se na vodu ptáme nějakých dvou místních kluků s autem. Ti nás nejdřív posílají za místním beduínem opodál a zatímco postupně plníme lahve, nelení a začnou nás zvát k sobě do kempu. S díky odmítáme a vysvětlujeme, že jdeme Jordan trail a spíme venku. Na to oni, že v celé oblasti Petry (což je i úsek pouště mezi Malou a velkou Petrou) je zákaz kempování. Chtějí si vydělat za každou cenu, tak se proti nám spřáhli se strážcem parku! Co se dá dělat. Steleme si v kempu žďáráky na drobných kamíncích. Pak nás proradní Jordánci pozvou k ohni. Moc se nám nechce, ale jdeme, abychom neurazili a taky nás láká příslib teplého čaje. Bez velkého pobízení ho vypijeme několik konvic. Ale jinak to zvlášť příjemná situace není: napráší nás, odrbou nás o prachy a pak nás hostí a chtějí si s námi přátelsky popovídat. Kluci z party naštěstí vesměs moc neumí anglicky, tak konverzuje hlavně Robi a já. Křečovitě se usmívám a myslím na dědu, který mi před odjezdem říkal, že lež a pravda jsou v některých zemích při komunikaci velice relativní pojem. I my se toho držíme. Tak se od nás jordánštví hoši dozví, že jsme očkovaní proti covidu, že jsem Robiho dcera (je to lepší, než kdyby věděli, že jsem tu samotná holka mezi cizíma klukama) a ještě další nesmysly.

Na dobrou noc nám Padre vypráví příběhy, které tvoří základy naší kultury a vypraví se již více jak 3000 let. Odehrály se v krajích, kterými procházíme a  dotýkají se nás přímo živelně, protože jsou o vodě. Zdánlivě jen o vodě.

Když přišel Elízer do Cháranu, bylo již k večeru, a tak nechal velbloudy pokleknout, aby se napojili u studny. Snad žádné jiné zvíře si neumí kleknout tak elegantně jako velbloud. A Elízer sám si klekl taky – aby se pomodlil: „Ach Hospodine, ty jenž jsi bohem mého pána Abrahama, osvědč svou věrnost. Hle, stojím nad pramenem. Za chvíli přijdou dívky načerpat vody. Dej ať dívka, které řeknu: nakloň svůj džbán, abych se napil, a ona řekne: jen pij, a také tvé velbloudy napojím, ať je to ona, kterou tys určil pro svého služebníka Izáka. Podle toho poznám, že jsi osvědčil svoji věrnost mému pánu.“ Elízer sotva dořekl amen, a dívka už je na scéně! Je to Rebeka, vnučka Abrahamova bratra Náchora. Dívka krásné postavy, na rameni džbán, sestoupila ke studni, naplnila jej a vystoupila nahoru. Tu k ní přistoupil Elízer: „Nakloň prosím džbán, abych se napil. Jen pij můj pane, a také tvé velbloudy napojím.“

Co všechno se u studní nestane! Jsou to místa něžných dostaveníček i rvaček a mordů. Vzácný i sporný majetek vesnic a pastýřských kmenů. Ženy si tu v chladu večera vyprávějí příběhy dne a v chladu rána příběhy noci. Pastýři sem přiženou svá stáda, aby napojili zvířata. Abrahamův služebník Elízer tu nalezl ženu pro Izáka a Mojžíš, když utíkal z Egypta, tu potkal dceru Jitrovu.

4. den: z  Malé Petry do Petry

Ráno mě v 5 hodin nevzbudí nikdo jiný než šílený Erik, který vstává, balí si věci a polohlasem si povídá sám pro sebe. Také začínám vnitřní monolog: „Kámo, zlikviduji tě – nasadím si čočky, boty a pak umřeš bolestivou smrtí. Asi mi od včerejška ještě neklesl adrenalin v žilách, protože se začínám pomalu zvedat ze spacáku. Ale vtom slyším, jak nadává Roman. Nadává fakt strašně. Spokojeně si lehám nazpátek, protože se zdá, že exekuci někdo možná vykoná místo mě. Ale omyl. Roman nenadává Erikovi, Romanovi chybí jedna bota!! Měl jí vedle sebe jako my všichni, spal na kraji a bota je pryč! To nás všechny velmi rychle dostává ze spacích pytlů, rozhlížíme se a přepočítáváme vlastní obuv. Nejdřív podezíráme Araby, i když je divné proč by brali jen jednu, navíc Robi tvrdí, že se tu proti očekávání moc nekrade. Pak ale objevujeme uprostřed kempu rozházené i jiné boty a dochází nám, že tu v noci asi řádilo nějaké zvíře. Ale jaké? Majitelé chovají kočky, ale ty by pohorku neutáhly. Takže možná liška? Pes? Každopádně to je velký průšvih, protože Jordánský trail bez pořádných bot prostě neujdeš. Co teď? Pročesáváme celý tábor metr po metru. Nikde nic. To není možné, bota se přece nemohla vypařit. Trochu světla do celé záhady vnáší fakt, že kemp je sice obehnaný plotem, ale pěkně děravým a stopy od tlapek nějakého savce by se v okolí našly taky.

Jenomže, jak daleko to ta potvora mohla odnést  a jakým směrem? Na chvíli nechávám pátrání a jdu si vyčistit zuby. Nad umyvadlem rozjímám, co bude Roman asi dělat. Půjde v sandálech? Zkusí si koupit boty ve Wádí Musa? Moje úvahy naštěstí přerušuje vítězný ryk, který slyším až do umývárny. Bota se našla. Roman se už celý nešťastný obrátil na někoho z místních a ten ho nasměroval k ležení beduínů kousek od kempu. Tam z jedné díry vyhnali psa, podívali se dovnitř a ejhle! Ležela tam Romanova pohorka. Pravda, trochu už ožvýkaná, ale stále funkční.

Konečně můžeme vyrazit do Petry. I vzhledem k tomu, že jsme se na noc museli ubytovat v kempu, čeká nás ještě pěkný kus cesty. Ale zdá se, že dnes máme větší štěstí než včera. Zastavuje nám nějaký řidič mikrobusu a zadarmo nás do Petry veze. Tenhle den totiž chceme věnovat velké Petře, neboli pouštnímu městu Al Butra. Tedy městu – město se nezachovalo, je z něho víceméně hromada kamení (kromě pár rozsypaných  antických staveb). To co se v Petře (podobně jako v Malé Petře) obdivuje a co chrání UNESCO, jsou hlavně hrobky.

Drtivá většina lidí má Petru spojenou s Nabatejskými. Ale stejně jako jsou všude kolem navrstveny závěje písku, vrstvily se zde i kultury. Té Nabatejské předcházelo království Edom. Na severu hraničilo s Moabem (který jsme prošli) na jihu s Aqabským zálivem a  Arabskou pouští na východě. Většina původního území Edomu je nyní rozdělena mezi Izrael a Jordánsko.  Edom se objevuje v psaných zprávách z Levanty pozdní doby bronzové a doby železné, stejně jako v Bibli a Egyptských a Mezopotámských záznamech. Edomité byli archeology identifikováni jako Semité, kteří do regionu přišli pravděpodobně kolem 14.stol př.n.l. Archeologické výzkumy ukázaly, že země vzkvétala mezi  13. a  8. stol př. n. l. a byla po období úpadku v 6. stol př. n. l. vyvrácena Babyloňany. Po ztrátě svého království, byli Edomité vytlačeni nomádskými kmeny, přišedšími z východu; mezi těmito kmeny byli i Nabatejci, kteří se prvně v historických análech objevují ve 4.stol př.n.l.  a na území, které užíval Edom ustavili v první polovině 2. stol př. n. l. své vlastní království.

Hebrejské slovo Edom znamená  „červený“, a Tóra přiřazuje toto jméno zakladateli, Ezauovi, staršímu synu hebrejského patriarchy Izáka, protože se narodil „celý rudý“. Jako mladík prodal své prvorozenství svému bratru Jákobovi za „hustou červenou polévku“. Edomité jsou tak popisováni jako potomci Ezaua.

A teď už k té Petře. Co o ní vlastně psát? Všechno už bylo řečeno, napsáno, vyfoceno, každý si to může prohlédnout na internetu i se všemi podrobnostmi. Je to jedna z nejznámějších a nejnavštěvovanějších památek na světě, v roce 2019 byla roční návštěvnost 1,1 milionu. Naše výprava je ale velmi specifická, proti tomu, co zažívaly všechny ty miliony návštěvníků před námi. Jsme tu skoro sami. V březnu 2020 Petru, stejně jako ostatní jordánské památky uzavřeli a i když omezení turistiky už tak úplně neplatí, turisté se sem ještě  nevracejí. Kromě nás prošlo komplexem za celý den ještě asi 5(!!) dalších skupinek, úhrnem tedy nanejvýš 30 lidí. Zato je Petra plná prázdných a opuštěných stánků, případně otevřených stánků a bezradných prodejců. A taky zoufalých oslařů a mezkařů, kteří nabízí svezení. Ona je totiž Petra pro normální smrtelníky dost fyzicky náročná, těch schodů tady jsou stovky. Proto se turisti vozí na oslech, osel umí do schodů i s  těžkým nákladem (jako je třeba americká důchodkyně).

U Monastery (což není žádný klášter, ale samozřejmě taky hrobka) jdeme na čaj. V čajovně je wifi. A já se dopouštím té chyby, že se na ní připojuji. Ach, ty paradoxy dnešní doby. Sedím na jednom z nejkrásnějších míst na světě, kam se nejspíš už nikdy nedostanu a v kapse mi pípají zprávy za několik posledních dní. Radši zpátky k Petře, konkrétně k oslům. Ti jejich vodiči jsou někdy docela vtipní. Nabízejí svezení na oslu a říkají tomu taxi. A zvířata mají stylová jména jako Ferrari, Lamborghini…co člověk nevymyslí, když jde o dolary.

Co mě ještě zaujalo je, jak si tu nikdo neláme hlavu s bezpečností. V celém komplexu Petry je spousta míst, kam se dá bez potíží spadnout a zabít se. Nikdo to neřeší, žádné zábrany ani kustodi, sem tam jen malá cedulka s piktogramem padajícího panáčka. Zvlášť v oblasti římského divadla se dá v klidu sletět třeba z 10 metrů. To by v ČR (ale ani leckde jinde) asi neprošlo.

Z Petry máme domluvený transport do hotelu ve Wadi Musa. Ten je velký, luxusní, studený a úplně prázdný. Dopřáváme si po pěti dnech pořádnou hygienu a taky večeři v rautovém stylu. Hoši do sebe ládují páté přes deváté, ale já mám po vločkovém režimu žaludek jak suchou švestku a večeře do mě moc neleze. Ani noc v peřinách a měkké posteli, na kterou se po předchozích dnech opravdu těším, si moc neužívám (a to jsem zázrakem vyfasovala nechrápající spolubydlící na pokoji). Nejspíš síla zvyku, v pět ráno jsem vzhůru!

5. den: z Humeimy k Jabal Kharazah

Začíná nám druhá část pochodu. Písečnou pouští, tedy konečně přesně podle mých představ. Dopoledne přebalujeme batohy, doplňujeme zásoby a pak se necháváme vysadit ve vesnici Humeima. Za vesnicí nás otravují děti, parta kluků na kolech. Anglicky umí jen základní fráze. Myslím tím: “Dollar, dollar, money, money.” Sorry kluci, nedáme. Když vidí, že z nás nic nekápne, přiletí za námi pro zpestření pochodu aspoň pár kamenů. Odhad ale mají kluci kvalitní, s házením přestávají v okamžiku, kdy začne Robi uvažovat o tom, že by jim na rozloučenou došel vrazit pár facek. Pak už nás na cestě nic neruší. Couráme se pískem a vedeme řeči o zmijích, které se skrývají zahrabané v kupičkách písku. Robi nám znovu připomíná, ať jsme opatrní hlavně v noci, až půjdeme čůrat.

Dnešní pochod není dlouhý, jen něco kolem 12 km. Krajina kolem jako ze Star Wars nebo z Marťana (oba filmy se tu točily). Odpoledne stavíme tábor v závětří za skálou.

Na tu se později s Péťou škrábeme nahoru, ulovit snímky západu slunce, jak já říkám nějaké krásné kýče. Navíc, to lezení po výškách nás začalo docela bavit už v Malé Petře. Není to náročné, jak jsme viděli, pouští se nahoru i kozy a místní děti. Tahle výrazná skála jménem Kharazah sloužila tisíce let jako orientační bod karavanám. V jednom z jejich úbočí je totiž nádherné a nezaměnitelné skalní okno. Největší mistři přežití a pohybu v poušti byli nástupci Edomitů, Nabatejci, lidé arabského původu. Jejich volně kontrolovaná síť obchodních tras neměla v okolní poušti nijak jasně definované kontury; držela se především  šňůry oáz,  ve kterých probíhalo intenzivní zemědělství a cest, které je spojovaly. Uchovávali si územní nezávislost od doby, kdy se ve 4. stol př. n. l. zjevili na scéně až do doby, kdy bylo roku 106 n. l. jejich území dobyto Traiánem, který je připojil k Římské říši. Svérázná nabatejská   kultura, jednoduše identifikovaná podle charakteristické krásně malované keramiky, byla včleněna do veliké řecko-římské kultury.

Nabatejci byli jedním z mnoha nomádských kmenů, které se potulovaly Arabskou pouští, stěhovali se se svými stády kamkoliv, kde jim kynula pastva a voda. Tito nomádi se stali skvělými znalci své pouštní domoviny a dokázali přežít i během špatných let, kdy nepřicházely sezónní deště. Ačkoliv Nabatejští byli původně zakotvení v Aramejské kultuře, moderní věda odmítá, že  by byli aramejského původu. Historické, náboženské a lingvistické důkazy je identifikují se severoarabskými kmeny.

Obchod přinášel Nabatejcům značné zisky a Petra se stala střediskem jejich bohatství. Nabatajci byli na rozdíl od svých nepřátel navyklí žít v pusté poušti a byli schopní protiútoků s využitím výhod hornatého terénu.

Noc je po dlouhé době opravdu příšerná. Srovnatelně hrozná jako ta první. Zima a bolesti. Neschopnost najít příjemnou polohu. Ale ty bolesti jsou nejhorší. Kyčle, stehna, kolena… Opakuju se, ale – už nikdy nikam bez kvalitního spacáku a taky bez karimatky.

A zatímco já trpím, Robi se vedle mě oddává atronomickým rozkoším. V noci to na nebi vypadalo jak v atlase hvězdné oblohy. Prý viděl i moje znamení, Štíra! Snad se mi ho někdy poštěstí vidět taky.

6. den: od Džabal Kharazah k Džabal Um al Išrín

Ráno vločky a od půl sedmé zase jdeme. Po poledni nás snad čeká vesnice, kde nabereme vodu. Problém ovšem je, že ta nádrž je hned u policejní stanice a v Jordánsku je zákaz vycházení nejen v noci od 19 do 7hod, ale taky celý pátek. Samozřejmě kvůli covidu, aby si ho lidi nepředávali na bohoslužbách (muslimové mají hlavní sváteční den v pátek). Jsme trochu napjatí, jak to dopadne, jestli nás nezabásnou:-) (Při našem štěstí, kdo ví!)

Cestou procházíme přes klasickou písečnou poušť. Není to ale jednolitá masa písku, jak by se mohlo zdát. Teď na jaře sem tam kvete nějaká drobná pouštní květina, místy se objeví keřík. Taky se proměňuje zbarvení písku, přeš žlutou a růžovou až k červené. Nejlíp si člověk všimne, když si začne vysypávat boty a na červeném podkladu se pod ním objeví žlutá hromádka. Zmije, ani jiná havěť se zatím neobjevuje. Zato potkáváme stádečka velbloudů, dokonce i s mláďaty, mají jich spoustu. To se jen tak nevidí. Krom toho narážíme i na pastevce s kozami a spoustu beduínských táborů v dáli.

Se sluncem v nadhlavníku zastávka na oběd. Nemám moc hlad, ale nechci přijít do cíle protivná z hladu, tak za zájmu ostatních (jsou z nějakého důvodu přesvědčení, kdovíjak to není hnusné) vytahuji Manu, takový novodobý amaroun, univerzální jídlo v prášku a odhodlávám se k provedení testu. Dá se to. Chutná to jako koktejl z posilovny a je to dost syté, mám trochu cihlu v břiše. Ochutnat nikdo nechtěl. Hrdinové! 🙂

Vesnice, jmenuje se, Shakíra, vypadá opuštěně. Nakonec naštěstí nemusíme pro vodu k policejní stanici, čepuje nám jí nějaký dědeček a holka v mém věku hned na začátku obce. Ptáme se i na obchod. Malý kluk nás pak vede k jednomu domku s mříží, za chvíli se objevuje i majitel a nákupy můžou začít! Ten krámek se mi moc líbí. Jasně, mají tu Colu i jiné výdobytky civilizace, ale taky zaručeně místní sortiment, pytlíky se zrním, kokosem, hummus atd. Nic vyloženě nepotřebuji, ale beru si plechovku rybiček, přesně tu, co tak často nacházíme prázdnou v poušti, protože místní rybí konzervy milují a berou si je na pikniky. Zítřejší oběd si udělám v jordánském stylu.

On není na pohled půvabný jen ten obchůdek, ale i celá vesnice. Moc často tu turisty nevidí, takže se zdá víceméně nedotčená vnějším světem. Co se pořádku týče, klasika. Všude binec, děravé ploty, ostnaté dráty, zamřížované chlívky pro kozy… Lidi v tradičním oblečení, ženské i chlapi. Kochám se, ale napadá mě přitom, že narodit se tu není asi úplně velká výhra. Zvlášť, když jste holka.

I když, ne všechny ženy tu asi pod nadvládou mužů trpí. Třeba dneska spíme pod horou, která se jmenuje Džabal Um al Išrín a je pojmenovaná po ženě, která podle legendy postupně zahubila 19 nápadníků. Až ten 20. jí přelstil a toho si vzala za muže. Docela symbolický, že jsem tady se sedmi chlapy, co? 🙂 Tenhle masiv, v překladu Matka Dvaceti stráží vstup do proslulého vádí Rum.

Wadi – v českém přepisu též vádí – je arabské označení pro suchá údolí v pouštích a polopouštích severní Afriky a Blízkého východu. V antických dobách údolím procházela důležitá obchodní cesta, která představovala spojnici Orientu a Římské říše. Předpokládá se, že jméno vádí bylo odvozeno od této skutečnosti, neboť v oněch historických dobách byl na Blízkém východě slovem Rūm označován starověký Řím. Jiné vysvětlení spojuje vádí Rum se jménem „ztraceného města“ Iramu, Města pilířů (arabsky  Iram dhāt al-ʿimād), které je zmiňováno nejen v místních legendách, ale i v Koránu, a které měl potkat podobný osud jako biblickou Sodomu a Gomoru. Ve skutečnosti to není jediné údolí, ale celý systém  širokých vádí a úzkých kaňonů mezi strmými skalnatými plošinami a vrchy s druhou nejvyšší horou Jordánska Džabal Rum (1 754 m n. m.) přičemž další vrchol na protilehlé straně údolí Um al Išrin (Jebel Um Ishrin) je pouze o jeden jediný metr nižší. Po připojení pruhu území na jižních hranicích se Saudskou Arábií, na základě dohody z roku 1965, Jordánsku připadl 1854 metrů vysoký vrchol Džabal Umm ad-Dámí, který se tak stal nejvyšší horou Jordánského království. Dna zdejších vádí-údolí leží 800–1 000 m n.m., čili umíte si představit výšku skalních stěn, které je ohraničují! Ráz severní části určují tyto mohutné masívy, jižní část tvoří otevřená krajina s jednotlivými skalními vrcholy a písečnými dunami. Typické je zbarvení celé krajiny do červena. Působí je hnědé až červenofialové slepence a pískovce ze starších prvohor (kambria a ordoviku). Souvrství o mocnosti několika set metrů (nechybí v nich ani pěkný skalní most) překrývají podloží  hlubinných vyvřelin – granitoidů, tedy žul odlišného zbarvení.

V nohách máme po dnešku zase asi 25 km. Tím, že to bylo po rovině, ne v těch šílených skalách jako na začátku, to uteklo jako nic, dokonce mám pocit, že bych ještě pár kilometrů potřebovala, aby se mi dobře spalo. Anebo už mám trénink? Těžko říct. V každém případě v zájmu hlubokého nočního spánku beru Péťu a vyrážíme se unavit na skálu nad naším nocovištěm. Pěkně velikou skálu, žádný podmírák jako včera. Nahoru nám to jde svižně, horší je to s cestou zpátky. Dlouhou dobu nemůžeme přijít na to, kudy jsme přišli a kudy se taky máme vrátit. Ale stíháme to (po delším úsilí) tak akorát před setměním.

Mimochodem, písek – tak ten mám fakt všude – ráno byl problém nasadit olepené kontaktní čočky, v noci ho mám plný spacák, v botách mě tlačí… Ale pokud jde o stav nohou, jsou tu ale i hůř postižení než já. Právě Péťa a překvapivě i Robi jdou oba celou cestu v botách, co by se nejlíp vyjímaly někde u popelnic. Stává se z toho napínavá hra: Čí křusky vydrží až do konce? A kdo dřív zemře na zanícené puchýře z bot plných písku? Možná že padre Jarda, se svým pomazáním ještě přijde ke slovu. 🙂

P.S. Vzpomínáte, jak jsem projevila zájem vidět na obloze svoje souhvězdí? V noci se budím, převaluju, snažím se znovu usnout a do toho se z vedlejšího spacáku ozve: “Aničko, štír!” Těch pár setin vteřiny, než mi dojde, co má Robi ve skutečnosti na mysli, bych nepřála zažít ani Erikovi! 🙂

7. den: od  Džabal Um al Išrín k Džabal al Qidr

Ráno vyrážíme na cestu a kolem 7 pilířů moudrosti (skalní útvar proslavený v názvu knihy Lawrence z Arábie), po jedné ruce Džabal Rum, po druhé Džabal Um al Išrín, docházíme do vesnice, která se jmenuje Wádí Rum. Tam nastává, k neskonalé radosti Péti s Romanem, prostor pro nákup v obchůdku i posezení u čaje. Ta pauza přichází vhod všem, už od 8 od rána je horko a pálí slunce. (ano, konečně jsem se dočkala toho pravého horka v poušti)

Vesnice vypadá podobně jako předchozí, ale protože okolí Wádí Rum je turisticky oblíbená oblast (styl turistiky jsem popsala výše), jsou tu na nás – sněhuláky – trochu víc zvyklí a připravení. Hned u čajovny zastavuje frajer s autem a nabízí nám ubytování. Což je nejspolehlivější známka toho, že je čas vypadnout.

Další pauza se stejně koná nedaleko za vesnicí, pod stinnou akácií. S Péťou, Honzou a Radkem vyrážíme k Lawrencově prameni (jo, je to tak, Lawrencovy sloupy, Lawrencův pramen, tady seděl, tady odpočíval…, Lawrence z Arábie je ale tu spíš spolehlivý marketingový symbol, než synonymum hrdiny).

Krátce po návratu z Arábie začal Lawrence usilovně pracovat na knize Sedm pilířů moudrosti, která měla být jeho vlastním pohledem na arabskou válku. Páteří příběhu jsou četné vojenské akce obohacené jeho filozofickými reflexemi a poetickými popisy. Lawrence byl bezesporu velký muž, brilantní vůdce a stratég, ale zřejmě měl dojem, že skvělé činy k tomu, aby z něj udělaly legendu, nestačí, a tak vedle autentických vojenských komentářů přidal i vlastní zážitky, ať už byly pravdivé, nebo ne. Příkladem může být Lawrencovo dramatické líčení zatčení tureckou hlídkou v Deraa. Stejně tak ve své knize uvádí, že do Arábie odjel na vlastní žádost, protože jen on mohl poskytnout revoluci profesionální vedení. Přitom byl mezi Araby poslán téměř za trest. Ačkoliv podobných epizod najdeme na stránkách jeho knihy spousty, jeho opatrně vážená hra s pravdou a smyšlenkou vedla ke vzniku velkolepého eposu srovnatelného s Maloryho Artušovou smrtí.

Když jsme míjeli sluncem do ruda zbarvených Sedm pilířů moudrosti, vzpomněl jsem si na stať: „Všichni lidé sní, ale každý jinak. Ti, kteří sní v opuštěných koutech své mysli, ráno procitnou a zjistí, že snili marně. Ti, kteří sní za bílého dne, jsou nebezpeční, protože s otevřenýma očima jednají stejně jako ve svém snu a tím umožní jeho uskutečnění.“ Tohle přesně Lawrence udělal. Přál si být rytířem a byl člověkem, jehož fyzické slabiny, odlišná sexuální orientace, nevýrazný vzhled a abnormální strach z fyzické bolesti byly zdrojem neobyčejně silné vůle, odvahy, soucitu a sympatie. Lawrence napsal v dopise příteli před svou smrtí: „Jsem obyčejným člověkem, hrdinové s nadlidskými schopnostmi neexistují. A pokud ano, pak jsem se dosud s žádným nesetkal.“.

K prameni i tak jdeme. Je to dost vysoko ve skále a roste tam palma. Tekoucí vodu na místě proti očekávání ale nenacházíme, všechnu odebírají z hloubi skály hadicemi beduíni z blízkého tábora. Cesta nahoru je lehce namáhavá, dolů podobná jako včera večer – hledání, kudy jsme se sem sakra dostali.

Pak ještě pár kilometrů pouští, další čaj (sladký, asi mi z téhle kulturní zvyklosti brzo naroste pneumatika) u hodného správce v (prázdném) kempu pro sněhuláky a pak zlatý hřeb dne: Nabatejská studna. Ovšem, jako studna v našem slova smyslu úplně nevypadá. Je to spíš malá jeskyně, napůl zatopená vodou. Když chcete vodu, je potřeba tam sestoupit a nabrat (vzpomínám na příběh o Rebece). Já musím nadvakrát, napoprvé se dolů dostanu až mezi posledními a na světlo vytahuju láhve plné hnědé kalné břečky. Filtr na láhvi by to asi zvládl, ale čistá se mi bude pít s větší chutí, tak se spouštím ještě do vedlejší jeskyně. Tam je voda pěkná, akorát přístupová cesta klouže (už předtím tam vlezl Robi a slyším glogloglo, áááá, zatraceně!! jak mu při nabírání ujely nohy).

Obtěžkáni plnými láhvemi vyrážíme dál. Celý monumentální kaňon, kterým jdeme, je v oparu, vypadá to jako mlha, spíš ale ve vzduchu víří jemný písek. Míříme na dnešní nocoviště. Opět to bude zákoutí ve skalním bludišti. Mimochodem, zmínila jsem už, že po písku se nechodí úplně dobře? Pokud to není místo zpevněné kameny, nebo suchým bahnem, tak se člověk boří a kroky vůbec nemají odpich.

Po setmění to konečně pro jednou vypadá, že v noci možná nebude taková zima. Oheň nerozděláváme, zato máme dost času na pozorování oblohy. Hvězdné nebe je totiž taky jedna z věcí, proč se lidi vydávají spát do pouště. A ano, něco do sebe to má. Všude neuvěřitelné, hutné ticho a na nebi defilé hvězdných seskupení. Kluci je celkem rozpoznávají. Velký vůz, Orion, Sirius, Plejády, Kassiopea…tak dlouho a soustředěně pozoruju to velkolepé divadlo, až usínám s čočkami na očích.

8. den: od  Džabal al Qidr do vesnice Tutun

Oproti lidovým představám jsou pouště většinou kamenité a ladné písečné duny jsou spíš výjimkou. Jednu takovou musíme překonat. Duna je jednou velkou záplavou oranžovo-červeného písku, barevně naprosto odlišného od skal. Po duně šplháme nahoru, boříme se do písku, sjíždíme dolů, zkrátka se snažíme stoupat po podkladu, který je podobný husté vodě. Vysoké boty jsou nyní nevýhodou, nejen že se v nich potím, ale navíc nejsou dost vysoké na to, aby se do nich nedostal tenhle vlezlý jemný písek.

Nejširší nabídku průvodců a map Jordánska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Na vrcholu duny přecházíme na pevnou skálu, o níž je duna „opřena“. Výhled z vrcholu je pohádkový. Jednak fantaskními tvary a taky barvami. Pokud Džabal Rum byl nažloutlý, tak zdejší skály už jsou šedivé a nahnědlé a občas se někde mihne světle zelený keř nebo tráva. Ani písek ale nemá jednu barvu. Zhora jsou krásně vidět přechody od béžové přes růžovou až po oranžovo-červenou.

Postupně se mění ráz krajiny. Rozměry zdejších hor jsou opravdu impozantní. Momentálně jsme v úseku cesty, kde je stín tak vzácná věc, že strom, který ho poskytuje, stojí i za zaznamenání do mapy. Já ho ale při odpočinku nevyužívám, hřeju se na slunci. Svačíme, Péťa dokonce vytáhl jakousi ohromnou klobásu!:-) Myslím, že se zblázní žízní, vodu budeme brát až v podvečer.

Od stromu pokračujeme víceméně po cestě až do vesnice s poetickým názvem Tutun.:-)

Je to jen 20 km, ale dneska se putování táhne. Kromě scenerie se totiž proměňuje i počasí. Vedro je od rána do večera. Po poledni se nám všem trochu uleví, protože začíná foukat vítr, dost silný. Což je na poušti zrádné, člověk se větrem chladí a není mu horko, slunce ale spaluje pořád stejně.

Jo a protože už tady dlouho nebyla žádná veselá historka, jak se někdo ztratil, tak tady jedna je:

Erik je velmi specifický člen naší výpravy. Zatímco fyzické utrpení mu, stejně jako mě, lahodí, na sociální kontaktáž si převelice nepotrpí. Občas bych řekla, že v naší společnosti užvaněných a bodrých trochu strádá. (Mimochodem, ona celá ta naše výprava je jako z nějakého vtipu. “Jde strojvedoucí, bodyguard a kněz po poušti…:-)”) Takže jako už poněkolikáté dochází k tomu, že Péťa vypouští z pusy nějakou svou pytlíkovinu, Erik to nerozdýchává a radši vyráží napřed. Což o to, on takhle chodí napřed často, ale tentokrát se nějak nerozpakuje ohlížet a asi kilometr před vesnicí mizí z dohledu. Ať koukáme, jak koukáme, nikde na těch širých písečných pláních nemůžeme zpozorovat. Radek a Robim se ho vydávají hledat. Trvá to dlouho. My ostatní mezitím při čekání málem padáme vedrem, než se kluci, všichni tři, konečně potkávají. Erika totiž nenapadlo nic lepšího, než si při čekání na nás dřepnout na bobek, tudíž nebyl na cestě, která je místy trochu za horizontem, vůbec vidět. Nevím, opravdu nevím, co mu kluci na šťastné shledání asi říkají, v nejmenším ho to ale nevyvádí z míry. Když se k nám konečně dostávají, prohodí jen: “Tak iděme?” a šlape si to dál.

Před Tutunem nacházíme kompletní velbloudí kostru, úplně vybílenou. Dala by se poskládat jako puzzle a postavit do muzea, jak je pěkná. Zato ta vesnice! Liduprázdná, ošklivá, bídná, plná odpadků, ostnatých drátů a pobořených zdí. Rozhodně nejchudší z těch, co jsme dosud potkali. Nikde navíc ani lidi, ani obchod, lámeme si hlavu, kde vzít vodu. Nakonec potkáváme nějaké děti a ty nám u svého domu nabízejí cisternu na vodu k nabrání. Je mi to trochu hloupé, všichni nabíráme do plných láhví a hladina v nádrži po naší návštěvě znatelně klesá. Dáváme dětem jako odškodné aspoň bonbony a míříme do obchodu, který se ukazuje být opodál. Je zavřený, ale klíče vězí v zámku. Před obchodem na zemi odpočívá poloslepý dědeček jak z obrázku. Neumí ani slovo anglicky. Rukama nohama nám vysvětluje, že majitel někam jel. Pak si roztahuje kobereček a modlí se, nikdy před tím jsem naživo muslimskou denní modlitbu neviděla. Shodujeme se, že tam chvíli zkusíme počkat. A dobře děláme, za další chvíli se před obchodem objevuje mládenec v autě. Konečně někdo může přeložit, co nám chtěl dědeček vlastně říct. Majitel obchodu jel do Ammánu a vrátí se v noci, anebo zítra. Nic naplat, nakupovat se bude jindy, stejně ráno ještě do vesnice musíme kvůli vodě. Když se začínáme sbírat, že půjdeme do tábořiště (asi 300 m za vesnicí), odchází děda do domu, za chvilku se vrací s konvicí a nabízí nám čaj. Nedělá mi úplně dobře, když vidím, jak předtím děda myje skleničky v umaštěném lavoru zapatlanýma rukama, ale čaj lákavě voní… a kdyžtak, kluci, umřeme spolu. Bude mi potěšením. 🙂

Na dobrou noc nám Padre vypráví  příběh o jednom našem významném rodákovi.  Alois Musil, který se narodil roku 1868 v Rychtářově u Vyškova, byl český orientalista, biblista, cestovatel, etnograf a spisovatel a moravský katolický kněz. Je považován za jednoho z největších orientalistů a arabistů přelomu 19. a 20. století. Mezi Araby používal také jméno  Músá šajch Číkí (Český náčelník Musil). Britský sociální antropolog Ernest Gellner  mu dal v narážce na  Lawrence přezdívku Lawrence z Moravy (Moravian Lawrence), v českých zdrojích bývá tato přezdívka použita ve tvaru „moravský Lawrence z Arábie“.

Při svých výzkumech v Jordánsku  objevil roku 1898 pouštní palác Kusejr Amra s barevnými freskami, který postavil umajovský chalífa al-Valíd II., což vzbudilo doslova světovou senzaci (palác je od roku 1985 památkou UNESCO). Během první světové války podnikl Alois Musil několik tajných politických misí se špionážním podtextem do arabských provincií Osmanské říše, jež měly získat arabskou podporu Turecka proti Velké Británii a napomoci hospodářskému pronikání Rakouska-Uherska na Blízký východ. Jeho vliv ještě vzrostl po nástupu císaře Karla I. na trůn v listopadu roku 1916, neboť byl zpovědníkem císařovny Zity. Byl zapojen do císařovy iniciativy uzavřít separátní mír. Významně se zasloužil o založení Orientálního ústavu v roce 1922. Musilova vědecká práce na poli arabistiky dosáhla velkého mezinárodního uznání. Musil byl členem většiny evropských vědeckých společností a roku 1928 mu Americká geografická společnost udělila Zlatou medaili a zapsala jej do síně slávy vedle Marca Pola a Livingstona.

9. den: z vesnice Tutun na úpatí Džabal Aqaba

Po snídani musíme zpátky do vesnice pro vodu. Jenže v půl šesté ráno samozřejmě nikdo nikde, obchod zamčený, rozpačitě zkoušíme zaklepat, ale bez odezvy. Už už přemýšlíme, z čí nádrže si bez dovolení nabrat, když obchod přece jen ožívá. Nejdřív prodavače prosíme o vodu. Zve nás dovnitř, za plot vedle obchodu. Čekám tam dům, ale za zdí stojí jenom stan. A všude kolem – jak jinak – binec jako v tanku. Beduínský smysl pro pořádek tu zjevně mají i ti, co už dávno nekočují.  Ale vodu máme a to je hlavní.

Pak chceme ještě nakupovat, ale náš ochotný obchodník není k nalezení. Péťa se vydává na obhlídku a nakonec ho dohání někde mezi chlívky, uprostřed péče kozy. Vrací se sice bez prodavače, ale zato s klíči. Robi měl pravdu, přikázání “nepokradeš,” tu má zjevně opravdu velkou váhu. Všichni si vybírají nákup a čekáme, než nás přijde zkasírovat. Péťa s Romanem si každý berou asi čtyři plechovky limonády a na místě je tam do sebe vylijí. Fuj, myslím, že budou krkat až k moři. K tomu, mimochodem, dojdeme až zítra.

Během dne prolézáme dvěma průsmyky a poměrně brzy už jsme na nocovišti, na dně hluboko zařízlé soutěsky. Krajina kolem nás už se zase změnila, trochu odkazuje na pustinu vádí Arava, kdysi spálené nebeským ohněm při zničení Sodomy. Skály připomínají šedavé haldy severočeských hnědouhelných dolů, kluci tomu říkají Mordor. Ten se ale postupně zbarvuje a druhé dnešní sedlo už hraje zvláštní kombinací zelené a růžové barvy kamene, sem tam někde zasvítí i výrazná žlutá. Tentokrát jsme celý den nepotkali ani živáčka  a já si živě představuji: Hle na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům. Hle žebřík postavený z nebe na zemi. Opačně to totiž nejde. Žebřík se nedá opřít do vzduchu. Ach ano, v Bábelu, kam teď Jákob jde, tam to jednou zkoušeli. Chtěli postavit obrovské schody do nebe. Tou šílenou, prestižní stavbou se chtěli blýsknout pošetilí lidé, kteří neznali své meze a chtěli být jako Bůh. Zkamenělá pýcha. Však to také nedopadlo dobře. Člověk nemůže postavit žebřík do nebe. Ale nebe může postavit žebřík na zem!

A hle, na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuj k nebesům. A po něm vystupují a sestupují poslové Boží. Jak vystupují, nesou sebou nahoru Jákobovu bídu, stud, vinu, i jeho smutek nad tím, co se seběhlo, a jeho strach z toho, co má přijít.

A jak sestupují, snášejí sebou Boží útěchu. A hle Bůh sám se postavil na vršek žebříku. „Já jsem Hospodin, Bůh Abrahamův a Bůh Izákův, Jákobe. To místo, na němž ležíš, dám tobě i tvému potomstvu, jež bude velmi početné. Hle, já jsem s tebou. Budu tě opatrovat, kamkoliv půjdeš, a do této země tě přivedu zpět.“ 

Jestli je někdo dneska rád, že už jsme v cíli, je to Erik. Kolem třetí si uvařil (hádejte co), pak dojel ještě zásoby od Padreho a od Péti a pak odpadl. No vážně, spí jako dřevo. Já mám opačný problém, potřebuju se ještě trochu potýrat. Tak beru Péťu a vyrážíme na večerní výšlap. Původně míříme až do místa, odkud je vidět moře, když ale zjišťujeme, jak je to ještě daleko, spokojujeme se s prohlídkou opuštěného beduínského tábora. Trochu doufáme, že tam najdeme vodu, abychom tou naší, co jsme vzali ráno ve vesnici a co nám musí vydržet až do zítřejšího poledne, nemuseli tolik šetřit. Ale bohužel, cisternu v ležení nacházíme prázdnou a navíc i děravou, asi tam už vážně dlouho nikdo nepásl ….vracíme se zpět k ostatním, jíme, čistíme si zuby hltem vody… Péťa na Radka: “A ty nejíš maso z přesvědčení?” Radek: “No, mě se nelíbí to zabíjení.” Péťa: “No, to mě taky ne, tak to nechávám udělat jiný.” Robi vaří čaj a chystáme se dělat oheň, poprvé tu nemáme nouzi o dříví, táboříme pod akáciemi. Vypadá to na pěkný tábornický večer. Jediná piha na kráse je zmije. Jo, dočkali jsme se! Máme tu živou zmiji ve křoví uprostřed nocležiště, Radek jí viděl, jak tam zalézá. Uvidíme, kdo si s ní dá v noci dostaveníčko. Mmch, víte jak nejlíp naučit zmiji syčet? Vezmete jí za ocas a přiložíte do ohně:-)

Noc probíhá celkem v pohodě. Samozřejmě bolest kolen, kyčlí (v případě lehu na břiše i spodních žeber) trvá, stejně jako permanentní pocit zimy, ale už jsem s tím taknějak smířená. Doufám, že doma nezačnu chodit spát ve spacáku na balkon, abych si navodila tyhle pocity.

10. den: z úpatí Džabal Aqaba do vln Rudého moře

Ráno mě ze spacáku vyhání, ehm, urgentní potřeba. To je hned, blbě umyté ruce, nebo lok nepřefiltrované vody stačí. Trochu mi to narušuje duševní rovnováhu a tak na cestě zpět naprosto bezmyšlenkovitě míjím náš tábor a mířím kamsi do pustiny. Naštěstí to zjišťuju po několika stech metrech a protože v dálce vidím Radkovo růžový tričko (já tu růžovou na chlapech přece jen možná vezmu na milost), tak aspoň vím, kam se vracet. (A ještě že tak. Kdybych se takhle debilně ztratila, byla by to ostuda jako hrom. Co vím, Robi bývá k mentálně méně způsobilým účastníkům výpravy nemilosrdný:-)). Pak nezbývá než pokračovat přes beduínský tábor (ten, co jsme byli s Péťou večer) do sedla a sestoupit dolů k moři. Cestou  potkáváme další zmiji, tahle – protože není tak rychlá jako její kolegyně včera – se dostane dokonce i do našeho fotoalba. A aby přírodovědy nebylo málo, Jarda nám cestou ukazuje kytku, co má listy, které se k sobě (nebo k něčemu jinému) lepí jako suchý zip. (než se dal na kněžství, studoval botaniku:-))

Cesta do sedla je strmá a po kamenech, ale proti tomu, co jsme zažili na první části treku, to nic není. Jen člověk musí koukat, kam šlape. “To není náročnej trek, do pohody,” komentuje to Erik, aby se za dva kroky málem zabil.

V sedle mám smíšené pocity. Jednak radost, že jsme to dali, vidíme moře, druhak smutek, že už nám to pomalu končí. Výhled jako takový nijak ohromující není. Temné moře v dálce, pod námi průmyslová zóna. Právě přes tu (resp. okolo ní)  musíme po sestupu ze sedla dlouho jít. Pak už zbývá jen pár kilometrů pískem a štěrkovou polopouští, podejít dálnici propustí pro vodu, druhou přejít. Cestou nacházíme pouštní melouny. My je tady potkáváme už od začátku, ale já se vždycky zapomenu zmínit. Tady prostě na poušti místy rostou trsy melounů. Jsou malé jako tenisák, mají i malé listy, ale než uzrají, mají na sobě stejné žíhání jako ty naše. Když uschnou, jsou žluté, chřestí v nich zrníčka a připomínají spíš nějaké plastové míčky. Ovšem, nepodařilo se nám zjistit, jestli jsou jedlé, jinak by nám nejspíš už dávno zpestřily jídelníček.

Pak konečně, konečně přicházíme k moři. Nejsme přímo v Aqabě, jediném jordánském přístavním městě, jsme od ní asi 15 km jižně, v bývalém beduínském táboře, kde není vůbec nic než pár ubytování a restaurací. Bez zastavení (tak trochu symbolicky) docházíme až k vodě, sundáváme si boty a vstupujeme do vln…

V opačném směru  z těchto vln před třemi tisíci lety vystoupili Izraelité. Lid vysvobozený z Egypta se vydal do pouště, kterou my jsme právě prošli. Je to ale lid nespokojený a nejednotný. Vždyť k odchodu z Egypta a z egyptského otroctví se spojili nejen potomci patriarchů, ale i mnoho tzv. „přimíšeného “ lidu. Aby se z tohoto různorodého spolku stal jeden národ, je na to zapotřebí alespoň dvou věci: Společně prožitý čas, společná rozhodnutí, společné dohody, společné překonávání překážek. Proto Izraelité putovali 40 let pouští. Čtyřicítka totiž podle Izraelitů znamená plnost. Takže i když to nemuselo být přesně 40 let, určitě to byla dost dlouhá doba, aby se z bývalých otroků stal národ. Jistě se za tu dobu narodila nová generace, která byla od počátku svobodná, která nebyla zatížená způsobem myšlení otroka, která už nebude čekat na přidělení práce, ale sama bude rozhodovat i nést odpovědnost. Tou druhou, neméně důležitou věcí je motivace. Bylo nezbytné dát lidem ideu, něco, co by je nadchlo, pro co by žili, co by je ještě více sjednotilo. A tím byla smlouva s Bohem. Z dřívějších otroků se stal vyvolený národ Hospodinův. To dokázalo sjednotit různé kmeny i skupiny. A že je to událost trvalé hodnoty, o tom svědčí i více než 3000-letá historie tohoto národa, který žije. I když mnoho tehdejších mocných a bohatých národů – Edomci, Moabité, Ammoniti, Nabatejci… zaniklo a dnes nám po nich zůstala jen jména, archeologické vykopávky a zmínky v Bibli.

Slaný příboj mi máčí zdevastované nohy a mě dochází, jak nás těch deset dnů společně prožitého času a silné motivace stmelilo a obohatilo.

Naše putování je u konce. Teď už jsou na programu jen rozkoše a radovánky:-). A ty začnou tím, že se ubytujeme a dopřejeme si luxusu v podobě jídla a hygieny. Nabíjím telefon, posílám pár zpráv, na znamení toho, že jsem naživu. Mamce, která se o mě prý šíleně bojí, fotím na důkaz i selfíčko.

P.S. Přišla mi odpověď na selfíčko. Máma píše: “Dost dlouho mi trvalo, než mi došlo, že na tý fotce jsi to ty!” Než jsem jela do Jordánska, četla jsem si doma Harantův cestopis. Když se autor po roce vrátil z Palestiny a Egypta, nepoznal ho prý vlastní bratr. Že by pobyt v poušti lidi opravdu měnil k nepoznání? 🙂