Slavná výprava sira Franlina se snažila najít severní cestu nad Amerikou. Obě lodi se ale ztratily v ledové krajině a ještě mnoho let poté jej hledaly velké záchranné výpravy. Dodnes není úplně jasné, jak všichni námořníci velké expedice skončili.
John Franklin
Jako čtrnáctiletý vstoupil John Franklin do britského námořnictva (1800). Záhy se jako kadet zúčastnil námořní srážky u Kodaně (1801) a v polovině února 1804 boje s francouzskými koráby v Malackém průlivu a jako dvacetiletý nadporučík bojoval u Trafalgaru (21. 10. 1805).V roce 1803 se plavil s M. Flindersem kolem Austrálie. Sloužil na lodi, která v roce 1807 provázela portugalskou královskou rodinu do nuceného exilu v Brazílii. O rok později byl mezi britskými námořníky, obléhajícími nizozemskou pevnost Vlissingen. Konec válek s napoleonskou Francií ho zastihl v Americe při dobývání New Orleansu.
První cesty na sever
Na sever zamířil Franklin poprvé v roce 1818, kdy velel lodi Trent na výpravě kapitána Buchana na Špicberky. V příštím roce poprvé vyplul na výpravu, která hledala Severozápadní průjezd kolem pobřeží Severní Ameriky. Z pověření Admirality se 23. května 1819 vydal z Orkneyských ostrovů přes Atlantik do Hudsonova zálivu. Průzkumnou cestu na severu kontinentu začal v York Factory mezi řekami Nelson a Hayes.
V doprovodu kadetů G. Backa, Roberta Hooda (1797–1821) a lékaře J. Richardsona (později vynikli při objevování arktických krajů) plul od 9. září 1819 na člunu proti proudu Hayesovy řeky k jezerům Winnipeg a Cedar, dostal se k řece Saskatchewan a do stanice Carlton House. V ní přezimoval a v únoru 1820 pokračoval na saních k severu. Koncem března dospěli britští výzkumníci k jezeru Athabasca, kde se usazovala konkurenční Společnost severozápadu. Po řece Slave (Otročí) spluli na kanoích k Velkému otročímu jezeru a k přezimování si postavili sruby ve Fort Enterprise.
Teprve v červnu 1821 se vydali s několika dalšími průvodci k řece Coppermine a na člunech z březové kůry po ní dopluli k polárnímu moři (17. 7.). Podél pobřeží pluli na západ k mysu Repulse v Hudsonově zálivu, kde se snažili hledat dosud neobjevenou mořskou cestu severozápadním směrem. Zima však přišla příliš brzy a Franklin se svými průvodci se musel už v srpnu 1821 vydat nazpátek. Místo, kde padlo rozhodnutí o návratu, dostalo jméno Turnagain Point.
Hrůzný pochod
Začínal pochod hrůzy – Hlad, zima a vyčerpání nazval John Franklin příslušnou kapitolu svého deníku. Došly zásoby a stravou pochodníků se staly lišejníky a kožené části výbavy. Jen zvolna ubíhala cesta k Fort Providence. Za Franklinem a jeho druhy zaostávala zubožená skupina, která nestačila ani potácivému tempu houževnatých námořníků. Objevilo se i kanibalství. Zahynul zesláblý kadet Hood, jehož zabil jeden z indiánských průvodců (nazývaný Michel), kterého pak Franklin zastřelil (20. 10. 1821). Zklamala i naděje, že vyhladovělá výprava najde zásoby v opuštěné Fort Enterprise, protože obchodník z Fort Providence nedodal zásoby. Jako zázrak připadal Franklinovi a jeho druhům příchod Indiánů, které za nimi vyslal spřátelený náčelník (7. 11. 1821).
V prosinci 1821 se Franklinova výprava dostala konečně do Fort Providence na Velkém otročím jezeře. Po několikaměsíčním odpočinku se mohli v květnu 1822 vydat na další cestu k Hudsonovu zálivu. Přes Fort Chipewyan (2. 6.) se dopravili do Norway House (na jezeře Winnipeg) a 14. července 1822 dosáhli York Factory, která byla jejich výchozím bodem. Téměř devět tisíc (8 940) kilometrů probádaného území na severu Kanady se stalo hlavním přínosem Franklinovy výpravy z let 1818–22.
Znovu za Severozápadním průjezdem
John Franklin se nevzdával a na počátku února 1825 se spolu s Backem a Richardsonem vydal znovu hledat Severozápadní průjezd. Výpravu organizoval tentokrát mnohem pečlivěji. Na území, jímž procházela, rozmísťoval zásobárny a na Velkém medvědím jezeře nechal zřídit pevnou základnu pro přezimování.
Dokázal usmířit indiánské kmeny, které po dobu jeho expedice zakopaly válečnou sekeru. Po řece Mackenzie se dostal k jejímu ústí do polárního moře. V létě 1826 se vydal podél pobřeží na západ, zatímco skupina dr. Richardsona zkoumala pobřeží severní Kanady dál na východ (k ústí řeky Coppermine). Bez obětí se podařilo prozkoumat stovky kilometrů severního okraje amerického kontinentu. Severozápadní průjezd však zůstával tajemstvím, které neodhalili ani John a ÚJames Rossové, ani Franklinův průvodce Back, jenž se vydal v letech 1833–35 východním směrem a roku 1836–37 vedl další expedici na lodi Terror k mysu Repulse.
Veřejnými poctami ověnčený sir John Franklin se načas vzdálil ledovým krajům Severu. Velel námořnímu útvaru ve Středozemním moři a v období 1835–43 zaujal úřad guvernéra Tasmánie. Spolu s polským badatelem P. E. Strzeleckým přispěl k poznání ostrova, který spravoval pro britskou korunu, i celého pátého kontinentu.
Ztracená výprava
Přes pokročilý věk neváhal J. Franklin nastoupit do čela výpravy, která se 19. května 1845 vydávala na sever Ameriky rozřešit problém Severozápadního průjezdu. Koráby s pochmurnými jmény Erebus (Podsvětí) a Terror (Hrůza) směřovaly k Islandu a po dvou měsících dopluly ke Grónsku. V jeho blízkosti se posádky Franklinových lodí rozloučily s doprovodem a navždy zmizely lidským očím.
Teprve po čtrnácti letech, v květnu 1859, našli námořníci z pátracího oddílu poručíka Williama Hobsona na pobřeží Země krále Viléma pyramidu z kamení a v ní kovové pouzdro se stručným sdělením: 25. dubna 1848 – H. M. S. Erebus a Terror byly opuštěny 5 námořních mil severozápadně od tohoto místa, když byly od 12. září 1846 sevřeny ledem – Zítra, 26., vyrážíme k Backově Rybí řece.
Po třech letech se v Londýně začali znepokojovat nad osudem Franklinovy expedice, o které nebyly zprávy. Mimořádné úsilí vynakládala lady Franklinová, podporovaná polárním badatelem Johnem Rossem. Jeho synovec James Ross se koncem léta 1848 vydal s koráby Enterprise a Investigator do Lancasterova průlivu a při přezimování hledal stopy po zmizelé expedici. S nezdarem se Rossova výprava vrátila domů podobně jako další mořeplavci, vyslaní na pomoc J. Franklinovi a jeho mužům.
V létě 1850 se v průlivech kanadského Arktického souostroví octlo třináct lodí hledajících zmizelé britské námořníky z Franklinovy expedice. Kapitán lodi Assistence Erasmus Ommaney objevil 23. 8. 1850 na ostrově Devon první stopy a o čtyři dny později našli členové jedné z dalších pátracích výprav na malém Beechyho ostrově hroby tří Franklinových námořníků. Podle těchto stop zde prožila hledaná expedice zimu 1845–46.
Záchranné výpravy
Hledání Franklinovy výpravy znamenalo přínos v poznávání polárních oblastí. Kapitán R. McClure zamrzl s lodí Investigator v průlivu mezi Banksovým a Viktoriiným ostrovem a rozhodl se pěšky proniknout do Melvillova průlivu, kde koncem října 1850 objevil dosud neznámý úsek Severozápadního průjezdu.
V době krymské války se britská Admiralita vzdávala dalšího hledání Franklinovy výpravy. V pátrání neustával skotský badatel ve službách Společnosti Hudsonova zálivu dr. J. Rae, který získal od Eskymáků nádobí a další předměty, jež bezpochyby patřily Franklinovi a jeho námořníkům. Stopy vedly k Backově řece a do Země krále Viléma.
Na popud neúnavné Jane Franklinové se do těchto míst vydal na škuneru Fox kapitán L. McClintock. Jeho muži našli další svědectví o zmizelé výpravě, mj. písemné zprávy o smrti jejího vůdce (11. 6. 1847). Po McClintockovi přiváželi i další kapitáni svědectví o nešťastném osudu poslední expedice sira Johna Franklina. Z iniciativy známého vydavatele Jamese Gordona Bennetta z New York Heraldu se roku 1878 vydala na sever malá skupinka pod vedením amerického jezdeckého důstojníka Fredericka Schwatky (1849–1892). Kartografem a přírodovědcem v jeho výpravě byl pražský rodák H. Klutschak.
Schwatkovi muži se vylodili v zátoce Repulse a po neúspěšném začátku, kdy sledovali falešnou stopu, se 1. dubna 1879 vydali k ostrovu Krále Viléma. V nezmapovaném terénu ujeli na saních víc než pět tisíc kilometrů. Trpělivým hledáním a v rozhovorech s místními Eskymáky skládali jednotlivé články řetězu, který rekonstruoval osudy Franklinovy výpravy. Jeden po druhém zahynuli její muži v průběhu let 1847–48. Písemná svědectví podle všeho rozvál vítr v polární tundře. Němé svědky nešťastné výpravy nalézali polární badatelé ještě v prvních desetiletích 20. století (např. K. Rasmussen roku 1923).
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
