Jižní Korea – díl II.

Jinak nás zaujalo sušení ryb na nábřeží (masařky měly opět hody) a zřejmě čerstvě zprovozněná svítící fontána s nevyzpytatelně vystřelujícími gejzíry vody – velkým hitem se ukázalo být nasazení umělohmotného kužele (pro uzavírku silnic) na trysku, kdy pozdější proud vynesl kužel elegantně do desetimetrové výšky, to ze veselého pištění všech přihlížejících.

Ostrov Jeju

Neboli ostrov líbánek, jak celkem trefně podotýká průvodce. Pro přesnost nutno uvést, že inkriminované dvojice snadno poznáte podle stejného oblečení. Ostrov je vzdálen od jižního pobřeží pevniny zhruba 85 km, čili tři hodiny trajektem, a veliký je asi 60 x 30 km. Pokud je bouřka, trajekt se dost houpe, jsouce na otevřeném moři. A k trajektu se sluší napsat, že postrádá židle: k jedné korejské zvláštnosti totiž patří tzv. zevlovadlo. To si představte jako nízké, asi 30 cm vysoké pódium o ploše 3 x 3 m. Bývá umístěné vlastně všude tam, kde se něco děje, na návsi pod stromem, před obchodem a tak. Korejci na něm obvykle sedí v tureckém sedu, ale často také polehávají (před vstupem na zevlovadlo se pochopitelně zují). Konstruktér našeho trajektu pojmenovaného Hanil umístil tento prvek v hromadné podobě do podpalubí, takže toto pak vypadalo jako jedna velká tělocvična s polehávajícími osobami.

Dalším zážitkem pak pro nás byla Korejka středního věku, která si poručila na baru druhou plechovku piva ještě před vyplutím a pak už jen mámila na ostýchavém mladíkovi za barem plechovky další. A zřejmě mu činila neslušné návrhy, soudě podle zarudnutí mladíkovy líce. Pak jsme Korejku našli, jak spí na židli, později na otevřeném záchodě. Dohra byla v podobě vyvedení pasažérky pobřežní policií v Jeju-city.

Bohužel, na zpáteční cestě trajektem jsme byli nuceni trochu zrevidovat naše opěvování korejské mentality, která tu nějak začala přerůstat do mentality čínské, lidé se nebavili, ale řvali a mně, do té doby spícímu, si sedli 30 cm za hlavou čtyři karbaníci a to se ví, že ti řvali taky.

Co vidět na ostrově? Tak já např. hned první den večerní trh mj. se dvěma prasečíma hlavama (paradoxně mezi všemi těmi produkty moře) a osvětlenou a ozvučenou fontánu na náměstí – z amplionů se zrovna ryčně linulo I feel good od nebožtíka Jamese Browna, to bych tady asi nečekal. Ale seriózně, u dvou velmi zajímavých atrakcí se zastavit musím: první z nich je 13 km dlouhý systém lávových tunelů Manjanggul, nejrozsáhlejší na světě (co na tom, že projít se dá „jen“ kilometrový úsek). „Tubus“ dosahuje v průměru 3-20 m, teplota tu kolísá kolem 9 stupni a vlhkost vzduchu je pořádná. Doufám, že mě vzdělanější z vás omluví, když odbudu vznik tunelu vágně: vrchní vrstva lávy ztuhla dřív a vytvořila tak krustu, která tvoří současný strop tunelu (kam odtekla zbylá láva nevím). Každopádně procházíte se po něčem, co sice vypadá jako ztuhlý beton, ale je to láva. A zážitkem je dojít na konec tunelu, kde je ztuhlý nikoliv vodopád, ale lávopád.

Druhou nevšední podívanou je kráter Ilchulbong. Přímo od moře vystupuje jako poslední cíp pevniny skalnatá hora (ovšemže porostlá zelení), která má ve výšce 182 m uříznutý vršek. Vyšplháte-li se na ní, naskytne se úžasná podívaná (opravdu bez příkras): pod sebou máte kráter se sytou zelení, po obvodu lemovaný zuby skalisek, která budí dojem nějaké hradby. Jezero na dně kráteru nehledejte, vulkanický povrch je porézní a žádnou vodu nezadržuje.

Byla tady ovšem hlava na hlavě (z vrcholu jsem napočítal na silnici pod sebou třeba osm za sebou jedoucích autobusů), vesměs školní výpravy. Školákům prodali dole lahve se zmrzlou vodou a ti pak využívali jakéhokoliv výstupku, o který mohli s lahví třískat a dopomoct si tak ke kýžené vodě. Bylo jim těžké v té výhni a nekonečných schodech nahoru s úsměvem stále odpovídat na jejich „hello“. Pod Ilchulbongem je další atrakce, svojí základnu tu mají ženy-potápěčky specializující se na lov bez použití kyslíkových bomb. Pod vodou vydrží tyhle bytosti dvě minuty, zvládnou se ponořit do hloubky 20 m a po vynoření vydají specifický zvuk „ho-oi, ho-oi“. Těm nejstarším přitom táhne na 75…

A abych byl úplný, na Jeju se natáčelo několik zřejmě proslulých filmů, na které upozorňuje každý zdejší průvodce i letáček. Turista si tak může dopřát trasu objíždějící místa natáčení takových kousků, jako je např. A Love Story, Ghost in Love, Loving You, Love Wind – Love Song, nebo Lump of Sugar.

Hapcheon

X-tý přípoj do Hapcheonu nám vyhledala opět jak jinak než ochotná dáma v informačním kiosku na autobusovém terminálu v úděsně se rozrůstající metropoli Gwangju, kam jsme dorazili z Wando, potažmo Jeju. Tahle dáma měla nezvykle velkou slovní zásobu a když jsme jí řekli o Hapcheonu, otázala se „a co tam je vlastně zajímavého?“. Naše odpověď, že tam jsou snad kulisy filmového města, jí úplně neuspokojila a tak vytočila číslo přímo na „okres“, kde jí potvrdili, že máme přijet, kulisy prej stojej za to. A celou tu dobu s náma nesměle konverzoval menší Korejec s kávou, kterej se zřejmě baví tím, že se dává anglicky do řeči s cizincema a takto se zdokonaluje v cizím jazyce. Než paní zpátky zavolal „okres“, vysvětlil nám pán nad mapou Koreje, kde jsou hranice krajů, odkud kam vede jaký hlavní tah a nakonec došlo i na znamení zvěrokruhu, přičemž na pro něj neznámé slovo „pig“ jsem musel sehrát u kiosku malou scénku.

Takže Hapcheon. Tohle už byla docela díra, dorazili jsme sem za tmy a deště a paní v recepci motelu po tom, co jsme jí probudili, odpovídala „yes“ i na otázku kolik stojí nocleh. Ovšem bibimbap v jídelně naproti byl úžasný, plných 13 talířků příloh nám přinesli. Asi jsem ještě nezmínil korejskou specialitu bibimbap: v ideální verzi přinesou v rozpálené kameninové misce směs zeleniny, hub a rýže. Tohle se promíchá (přičemž o stěny misky se jídlo vlastně ještě dodělá) a pak už se to jí a přikusujou k tomu přílohy, např. kimči, naložené fazole, sušené krevety, pečené ryby atd. a nakonec se to může zapít miso-polévkou. Tenhle královský bibimbap byl dražší, jedna porce vyšla na 5 000 wonů (cca stovku), ale ten zážitek…

Filmové město několik kilometrů za Hapcheonem bylo to jediný, co se tak dalo při průtrži mračen navštívit, jet do národního parku Gayasan nemělo v tom nečase smysl. Nicméně kulisy se ukázaly být zdařilé a fortelně provedené. Procházeli jsme se v dešti víceméně sami různými čtvrtěmi a bylo to fajn, taková oddechovka. Nicméně, vojenská část byla zrovna rozmontovaná, takže jsme mohli obdivovat jen armádní vozy. A i do filmového města se vloudil šotek, takže na jednom starém domě mohlo bystré oko najít na plakátu „chichen“ místo „chicken“. Ale to jen na okraj.

V noci se ukázaly slabiny laciného a vykřičeného (doslova) motelu: ze spodní hospody (dost nekorejsky pojmenované Thramoa Hof) se neslo celým domem až do pokojů nahoru do čtvrté hodiny ranní úděsně falešné karaoke. Pak dorazila na pokoj vedle nás dámská dvojka, která si dvě hodiny cosi vyříkávala, aby se pak začala fackovat a vřískat. To už jsem byl naštvanej a vyšel na chodbu. Zjistil jsem, že amazonky maj otevřený dveře do pokoje, čili jsem je (česky) seřval a od vycházející pak obdržel omluvu „sorry“.

Nejširší nabídku průvodců a map Jižní Koreje (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Gyeongju

Město (či místo), kterým prošla historie: už v roce 57 př. Kr. se stalo hlavním městem dynastie Silla a tenhle statut si udrželo po dalších 1 000 let. V období největšího rozmachu dosahovala populace města milionu. Poté muselo zákonitě dojít k úpadku a co nestačili začátkem 13. st. zplundrovat Mongolové, dokončili o tři staletí později Japonci. Rekonstrukci města pak odstartoval v 70. letech 20. st. diktátor Park Chung-hee a oblast se dnes těší velkému turistickému zájmu.

Tolik encyklopedický úvod. Co asi trkne do očí nejdřív, jsou tumuli, neboli hrobky panovníků, které se vyskytují přímo v centru města i od centra dále. Jak tumulus vypadá, resp. jak se budoval? Nejprve se srovnala zem, v průměru tak 47 m. Ta se potom pokryla štěrkem, na který se položily kamenné desky. Doprostřed se umístila dřevěná komora, do které se umístila rakev ze zesnulým (do rakve se pochopitelně vložily předměty jako koruna, meč, jídlo atd.). Komora se poté uzamkla a pak už se na ní skládaly kameny (v ideálním případě velikosti lidské hlavy) do té doby, než se z toho vyklubal pahorek tvaru Řípu. Hromada kamenů se potom pomazala jílem a nechala vyschnout. A úplně nakonec se jíl překryl půdou a nechal zarůst travou – v takové podobě se dnes můžete s tumuli setkat (nedaleko centra je parkový komplex, kde je tumuli dohromady 23, z toho jedna zpřístupněná i vevnitř).

Pak je tady celá řada dalších slavných památek, ale problém je v tom, že se vyskytují na značně rozlehlém území, čili jejich půvab by člověk asi ocenil až z ptačí perspektivy, takhle chodíte dlouhé štace od památky k památce. My tu ještě viděli torzo nejstarší astrologické observatoře Dálného Východu Cheomseongdae ze 7. st. v podobě magické věže, jejíž 12 kamenů v podstavci, 30 vrstev směrem nahoru a celkový počet 366 kamenů dává tušit základnímu dělení času.

Ale nemohli jsme se nechat věží příliš unášet, protože tu byl hudební festival a v nedalekém stánku prodávali luk a šípy, takže bylo potřeba dávat pozor a koukat okolo sebe na malé vyzbrojené uličníky. Vymetli jsme ještě sídlo někdejší konfuciánské školy Hyanggyo a další královské hrobky úplně vzadu a pak už jsme měli jen sílu ocenit malebné uličky mezi přízemními domky při zpáteční cestě do motelu, tady si v přízemí samoobslužně půjčit videokazetu s hororem a doplazit se nahoru do pokoje.

A abych byl úplný, na zpáteční cestě do Busanu jsme prolezli chrám Bulguksa zapsaný v UNESCU, paradoxně jsme tady našli několik výprav japonských školáků, který nenechali ani tady vydechnout od školních uniforem a tašek. A propos, do Busanu jsme jeli vlakem, učinili jsme tak zadost jak ekologickému, tak i poznávacímu cítění (o tom, že vlak byl čistý a jel na čas asi nemá cenu psát).

Busan, sbohem a šáteček

A kruh se uzavírá a jsme zpátky v Busanu. Šeří se, ubytováváme se v motelu blízko obchodního domu firmy Lotte a jde o zcela nepokrytě motel hodinový, na pokoji je kulatá postel ze zrcadlama a toaletní stolek ve stylu bídrmajer. Je to úsměvné, ale je to taky všechno dost zašlé až špinavé, ale jsme na to povzneseni, protože zejtra letíme zpátky do Tokia.

Poslední čas věnujeme courání se po trhu Bujeon. Ve spoře osvětlených uličkách a nádherně otřískaných nárožích tady i v osm večer koluje čilý ruch a i když převažují stánky se zeleninou a mořskými produkty, najdou se tu stánky monotematické, kde prodávají třeba jen papričky nebo vonné dříví a dřevěné uhlí. A poslední zastávku věnujeme obchodnímu domu Lotte, jehož neóny hrají všemi (měnícími se) barvami a na jehož přední straně jezdí za skleněnou stěnou vedle sebe čtyři naparáděné výtahy. Do Lotte se dá vejít i z podchodu, kde investor neponechal nic náhodě a my tu teď můžeme mj. obdivovat dvě opravdu obludné fontány, jedna je imitace fontány antické a druhá pak současná – čtyři lachtani stříkají tlamičkou vodu, to je teda něco, všechno je pochopitelně bílé.