Jižní Korea – díl I.

Jsem v pokušení napsat, že Jižní Korea je někde mezi Čínou a Japonskem, ale tohle srovnání by se dalo označit (asi právem) za povrchní a nebyli by z něj dvakrát nadšený Korejci, o Japoncích snad ani nemluvě. Nicméně na vlastní oči jsem viděl, že asijský tygr skutečně skočil a tak se ve větších metropolích nabízí srovnání s Japonskem před x-roky (mnoha věcmi se Korejci nechali od východního souseda minimálně inspirovat).

Na rozdíl od Japonců Korejci skoro nefotí. Pokud ano, často jsou k vidění kterak se táhnou se stativem i pro velmi malý foťák – důvodem jsou autoportrétní fotky (Japonec by někoho poprosil, Korejec postaví stativ). Oproti Japonsku tu nejsou ani skoro žádný motorkáři (možná na ně dojde, teď tu jezdí jen mopedy). Většina lidí, se kterými jsme se bavili, zná Čechy, nebo alespoň Československo. Korejci jsou přátelští, sami nabídnou cizincovi pomoc; na zaplivaném autobusovém nádraží nás kolikrát překvapil frází „May I help you?“ člověk působící prvním dojmem jako bezdomovec. Několikrát jsme dostali od lidí žvýkačky, jednou dokonce oplatky (ale ne, nevypadali jsme tak zbědovaně). >>>

Co dál? Nikde jinde jsem neviděl tolik kostelů jako tady (nutno podotknout že dost nehezkých). Zejména ve městech svítí po setmění jeden červený neonový kříž vedle druhého. V souvislosti s únosem jihokorejských misionářů jsem se ale z Respektu poučil, že „Jižní Korea je po Americe druhým nejhorlivějším vývozcem křesťanství do světa.“

Dále: všechny starší ženy se zde ve stáří unifikují a tato unifikace spočívá jednak ve vytvoření trvalé (najít nekudrnatou téměř nelze), jednak v pořízení strakatých kalhot všech veselých barev a konečně nasazení protislunečního kšiltu, který dosahuje úctyhodných rozměrů. A zajímavost poslední, ani v Jižní Koreji neteče z kohoutku pitná voda. Na každém pokoji motelu (nebo alespoň někde na patře) je automat na barel s teplou a studenou vodou, v restauracích a jídelnách to samý; nabízí se tak otázka, jestli by se nevyplatilo tu pitnou vodu zavést…

Bohužel, v Koreji se najde i plno zákoutí (ba celých lokalit), ze kterých na vás dýchne spíš než Japonsko Čína (a když vám do toho za vašimi zády hlasitě říhá žena, tak už fakt nevíte). Kdyby si tak Korejci vzali jen to lepší od souseda na západní a východní straně, chtělo by se napsat, to by bylo. Dočkali bychom se tak třeba kombinace výtečné čínské kuchyně a příjemné japonské ohleduplnosti (no, na rozdíl od Japonců pouštěj Korejci v MHD sednout staršího).

Níže už je několik postřehů vztahující se k místům, která jsme projeli.

Busan

Jak už jsem naznačil výše, příletu do Busanu předchází ještě v Tokiu na letišti Narita neskutečnej opruz na přepážce společnosti NWA. Ta je pak po zásluze odměněna jedním přebývajícím zavazadlem, pročež musí vyložit a opět naložit celé letadlo a odlet se opožďuje zhruba o hodinu. Pak letadlo konečně vyráží k ranveji, ovšem do nějaké řitě, dobrejch 20 minut tam jede.

Hned v Koreji před letištěm nápomocný Korejec, nabízí se sám a radí nám bus do centra. Další dva kluci pak opět sami od sebe pomáhají v metru. Zabookovanej hostel nemá žádný označení, před půlnocí nacházíme jen telefonní automat na mince, budíme majitelku a ta nás směřuje k 24podlažnímu paneláku, kde ve 13 patře provozuje v třípokojovým bytě hostel, sama bydlí o tři patra výš.

Busan působí pozitivním dojmem, neb jsou zde oproti Tokiu všude kopce, chladnější klima a příjemní lidé (alespoň to tak vypadá). V bytu-hostelu je pochopitelně bordel do tří do rána, kdy anglická dredařka končí s názořením na jakékoliv tema.

Rybí trh Jagalchi, paráda, všechno je tak barevné, stánky, oblečení trhovkyň, domy ve svahu dál od moře, prostě všechno. Oproti Japonsku se ryby povalují jen tak, žádné ledování. Japonská turistka s pištěním upozorňuje jednu trhovkyni na chobotnici, která vylezla z umyvadla a celkem rychle se vzdaluje od stánku, trhovkyně bere chobotnici laxně do ruky, uštědřuje jí pohlavek a háže jí zpátky do vody. A pak tu jsou vysloveně bizarnosti: třeba placaté hnědé ryby plavoucí na boku, dále cosi jako drogama nacpané prezervativy, požírající a na druhém konci vypouštějící vodu, bez očí, bez ničeho…

Z rozhledny poblíž přístavu jsou vidět kontejnerové terminály (Busan je čtvrtým nejvytíženějším přístavem na světě), ale na nějakej extra cvrkot to tu nevypadá… Metrem a busem ještě do areálu chrámu Beomasa, první Korejka si nás plete s Němcema, druhá pak s Rusákama (sama umí rusky a splete si češtinu s ruštinou). V zadním traktu chrámu prosklené budky pro soustředěnější meditace, pod nimi něco jako kršňácká jídelna. V lese plno lidí relaxuje na kamenech u potoka. Templestay, visí tu taky cedulka…

Ostrov Geoje

Během Korejský války byl zřízen na ostrově Geoje velkej zajateckej tábor, počet čínských a severokorejských vězňů dosahoval 175 000. Z tábora nezbylo nic, ale město Geoje zde zřídilo muzeum (všechno nové), POW-camp se jmenuje. No, je to opravdu velkej bizar a mě zaujala hned za vchodem maketa tanku v nadživotní velikosti. Tank to byl deroucí se do kopce a sice za účelem umístění eskalátoru dovnitř. Eskalátorem se pak projíždělo tankem nahoru a zatímco po levici člověk míjel darebáky (Mao, Stalin…), po pravici byli přátelé (generál Mac Arthur, generál Dodd…). Není tady místo pro každou jednotlivost, tak alespoň ještě údajně největší dioráma na světě, kde si Korejci dali třeba záležet na figurkách konající na latríně velkou potřebu, zatímco na straně pravé byla vyobrazena scéna „zajetí generála Dodda“ při vzpouře vězňů. Jinak na každém druhém kroku byl návštěvník muzea ubezpečován, že s vězni se zacházelo přesně podle Ženevských konvencí, takže zde byly zájmové kroužky šití, slaboproudé elektrotechniky a kroužky kulturní. Bez komentáře.

Zaujetí tvůrců muzea fekální tematikou bylo opravdu pozoruhodné, další výjev nás čekal mezi velkými stany, kde vězňové nocovali: dvě figuríny v životní velikosti zde konaly potřebu, jedna malou do speciálního, metr v průměru velkého, trychtýře se svodem kamsi dolů a druhá pak potřebu velkou, na několikamístné dřevěné lávce s dírou uprostřed, mistr „sochař“ si dal dokonce tu práci, že téměř v životní dokonalosti vyvedl detaily pánského přirození. A co čert nechtěl, zrovna tu byla na exkurzi dětská třída (ano, většina holčiček si šáhla).

Ale (když pominu výletní plavby kolem rozeklaného pobřeží) ostrov Geoje je proslulý i svými loděnicemi: Samsung a Daewoo tu ve dvou městech produkují kolem 30 % všech kontejnerových lodí na světě.

Jo a ještě jedna věc, noclehy: v Jižní Koreji jsme je řešili výhradně pomocí motelů (hostel se tu vyskytuje velmi vzácně), přičemž mezi vstupem do motelu a vydáním klíče od pokoje uplynula doba zhruba pěti sekund. Celé se to dá zařídit bez jediného hlesnutí (to pokud recepční nespí za okýnkem na zemi, což se ale děje často) a bez jediného znaku záznamu a prokazování se nějakým dokladem totožnosti. Bohužel, i když dostanete kartáček na zuby, na pokoji budete jen marně hledat povlečení nebo alespoň prostěradlo. Není to úplně příjemný, zejména po tom, co v posteli průběžně nacházíte černé vlasy z anonymní korejské kštice… Ceny se pohybují mezi 25.000-35.000 wony (přičemž 1 koruna je asi 45 wonů).

Nejširší nabídku průvodců a map Jižní Koreje (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Hadong

Menší, ale o to sympatičtější město, který nenajdete v Lonely Planet a kam jsme se dostali po pár hodinách jízdy meziměstským, ale naprosto luxusním busem. Ten luxus se týkal prostoru, protože kožená sedadla (podobna těm masážním) byla v řadách pouze 2 + 1 a před nohama jsem i já měl snad půl metru místa, tohle člověk v letadle holt nemá…

V Hadongu mají kromě pěkný scenérie hor všude okolo i národní památku č. 445, totiž borovicový háj čítající tisíc kusů, vysázený už v roce 1745, ale doplněný o betonové pařezy ala koše na odpadky. A pochopitelně kimči tu mají! U každého domu, obvykle na střeše, je několik kamenných hrnců, kde je naložená tahle ďábelská směs zelí a papriček, nechaná sobě na pospas od několika dnů do pár let.

Z města se pak dá jet třeba do nejstaršího národního parku Jirisan: u vstupu do lesa už na nás čekala milá správkyně parku v klobouku, která nám řekla, že možná potkáme medvěda a zkritizovala moje trekový sandály. Pak ochotně odběhla několik set metrů dolů, aby nám odkudsi přinesla plánek v angličtině. Vrchol Samsinbong (1288 m) jsme dosáhli za dvě hodiny houštinou, kde mohl medvěd číhat de facto všude, takže jsem co chvíli halekal jak blb formanovské „Luďánkůůů…“. Ovšem procházet se tady před rokem 1950, dočetli jsme se ex post, mohli jsme tu potkat tygra.

Další atrakcí poblíž je historická vesnice Cheonghakdong, kam natáhli elektriku údajně teprve před 20 lety. Je tu pár hliněných domků s doškovými střechami a pár starousedlíků v krojích a s dlouhými vousy. Čilý stavební ruch, kdy se na místo stržených domků staví nové, dává tušit, že tohle místo má našlápnuto na menší snobárnu.

A konečně taoistický palác Samseong, zrestaurovaný 1983 mnichem Hanpulem, těžko popsatelná směsice staveb, kamenných pyramid, symbolů a jezírek. Korejskou přátelskost dobře ilustruje fakt, že nás sem při absenci ukazatelů dovedl z nepřehledného rozcestí týnejždr; do té doby si vyřezával u cesty nějakou figurku a teď s náma šel dobrých 500 m do kopce a zase zpátky, jen tak v pantoflích. A zpátky z hor nás do Hadongu svezl terénní Kiou starší Korejec, sám nám zastavil. Dělal šest let v Rusku na ambasádě, Transibiřskou magistrálou cestoval do Vladivostoku a na skok se stavil i v Praze, vylovil z hlavy i Karlův most. Jo a při vystupování nám podal ruku, což byl zřejmě výraz opravdového přátelství, protože i v Koreji se ruka jinak nepodává.

Naganeupseong folk village

Přecpaným příměstským busem č. 63 (některé babky seděly na sedadle po dvou a mně pak jedna na noze místo na podlaze) se dá dojet ze Suncheonu do Naganeupseong folk village. Vesnice je unikát, asi 90 hliněných chalup s doškovou střechou (plus nějaký ten chrám a zvonice) uvnitř hradeb na planině dokola obehnané horami (což je rarita, jediná pevnost v Koreji postavená na planině). Celé to působí dojmem skanzenu, ale zhruba v polovině chalup žijí běžným životem lidé, suší tu papričky, chovají krávy atd.

Už večer na malém autobusovém nádraží v Boseongu: zažíváme tu další z úsměvných a milých scén, přichází k nám typ „bezdomovec“, ale nechce prachy, chce si jen krátce procvičit angličtinu. Je to asi šedesátiletý truhlář z města pokrytý vrstvou prachu. „Mám rád angličtinu,“ říká, „rozhodl jsem se jí učit a chodím tedy do večerní školy.“ Pak nám přebírá mladou studentku, která nám do doby jeho vstupu radila s hledáním spoje a procvičuje se v konverzaci s ní, studentka se směje a truhlář jí vysekává poklonu, když jí říká, že „tvoje angličtina je mnohem lepší než ta moje.“

Čajová plantáž Boseong

Na příkladu téhle plantáže lze ukázat, jak Korejci žijí místy, kde se natáčela kdejaká telenovela. Na tahle místa vás odkáže nejeden průvodce, takže i plechová cedule na nádraží v Boseongu zmiňuje „Scene of the Novel Taebaeksanmaek“. Nás zajímá ale vlastní čajová plantáž, novelu vem čert, navíc neklimatizovaným (poprvé) busem je to slabých 20 minut z města.

Před plantáží je další cedule avizující novelu a tahle cedule se hodí ještě jako úsměvný příklad ne vždy 100% angličtiny (v žádném případě se ale neposmívám!), kde je uvedeno doslova „Drama of Location“. Nicméně plantáž je ucházející, byť ne moc velká a nás zaujímají skoro více dva malí chlapečci, kterým se ze stromu podařilo lapit cikády a s těmi pak běhají, jezdí si s nima ve vlasech, nebo ukazují cikádě různé věci a cikády přitom žalostně cvrlikají, Asie je holt krutá.

Při lelkování (protože čekání na přípoj) u železničního přejezdu se opět ukazuje už skoro příslovečná korejská pohostinnost, kdy se s náma obsluha závor dělí mlčky o svoje žvýkačky.