Jižní Amerikou přes Patagonii k Orinoku

Trasa dlouhá přes 26 000 km, uskutečněná převážně stopem, v přírodě či velkoměstech pěšky. To jsou výchozí předpoklady pro vytvoření poměrně uceleného obrázku Jižní Ameriky. Během četby se čtenář dostane vysoko do jihoamerických hor, ke krásným jezerům, na pouště i do pralesů, do nitra drsné Patagonie, ke slavným skalním štítům, do větrných plání nebo k chilským rybářům plavícím se labyrintem kanálů, ale mezi dosud málo civilizované indiány Ekvádoru či Venezuely. Nechybí dobrodružství z výstupu na nejvyšší bod Ameriky, horu Aconcagua, a několik sopek, napínavé chvíle z putování k nejjižnějšímu bodu kontinentu „až na samý konec světa“, při snovém toulání v kolumbijských horách nebo při brodění se vodou v zatopeném nočním pralese ve venezuelské Amazonii. Autoři pátrali po stopách Inků v Peru či pravěkých lidí v Argentině, stejně jako po přítomnosti českých krajanů v Jižní Americe. Na cestách ale potkávali především mnoho obyčejných lidí, kteří dvěma osamělým poutníkům často pomohli, vzali je mezi sebe nebo jim prostě vyšli vstříc, a tak jim umožnili nahlédnout do svých životů a tím poznat pravou Jižní Ameriku.

V textu se střídá mužský a ženský pohled. Knihu rozšiřují zkušenosti, srovnání či celé reportáže z přechodzích i následujících pobytů z let 1992 – 2008. Knihu si autoři vydali na vlastní náklady v listopadu 2008. Kniha má 192 stran textu prokládaného 150 drobnými černobílými fotkami a 200 pérovými kresbičkami, 80 stran barevné fotografické přílohy a na předsádkách přehledné situační mapy. Ve vnitřním titulu je ručně vlepené panoráma se stolovou horou Autana. ISBN 978-80-903044-7-5. MOC 295,- Kč.

Nejširší nabídku průvodců a map Argentiny (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Ukázka z knížky

Bohém Alberto (Argentina)

Stopování v severní Argentině není právě nejpřímočařejším způsobem přesunů, o to lépe při tom lze poznat kolorit zdejšího života…

(MARTIN)Do města Metan mezi Saltou a Tucumanem směřujeme s řidičem Albertem, který po rozlehlém kraji rozváží mražené zboží. Do cíle zbývá ještě 170 km, když Alberto náhle přibrzďuje a ptá se:

„Teď mám chuť jet na ryby, pojedete se mnou? Do Metanu vás hodím večer.“

Vzápětí se ocitáme na vedlejší cestě s množstvím děr v asfaltovém povrchu.

„Ukázka argentinské korupce,“ konstatuje Alberto, „na tuhle silnici dostali úředníci provincie 30 000 000 pesos, ale vydali jen 10 000 000.“

V několika zapadlých vesničkách jsme prodali nějaké zmrzliny a zmražená kuřata. Pak jsme zahnuli na úplně prašnou cestu vedoucí mezi vysokými křovisky.

Alberto mě najednou žádá, abych ze svého místa chvilku podržel volant. Zpod sedačky vytahuje flintu a vždy, když vyplašíme hejno jakýchsi „křepelek“, vykloněný Alberto pálí postranním oknem, dokud je v dohledu jediný pták. Ten den měl špatnou mušku, nic si z toho ale nedělal. Po hodině kodrcavé jízdy jsme vyložili další várku pizz u domků obsluhy přehrady El Tunal.

Pak jsme najeli na kraj moderní betonové hráze.

Alberto vytáhl rybářský prut a vzápětí mizí návnada na háčku mohutným obloukem přímo v divoce vířící vodě pod přehradní hrází. Nejméně 40 metrů pod námi. Břehy lemují pralesy, klima je teplé, trochu dusné, jsme na hranici argentinských tropů. Ani při rybolovu dnes Albertovi lovecké štěstí nepřeje. Kromě nějaké obří ryby, která hned z počátku přervala vlasec a zmizela v hlubinách i s návnadou. Možná to ale způsobily mohutné vodní víry. Kdo ví.

Soubojem s velkou rybou naše rybářské štěstí pohaslo. Zatímco rybáři v těsném sousedství tahají kus za kusem, my nic. Ani tentokrát nejeví pozitivní Alberto známky rozmrzelosti z neúspěchu.

Po celou dobu rybolovu jemně mží, déšť i vítr postupně zesiluje. Po hodině to balíme.

„Když jste takhle mokří, nechcete jet se mnou, usušit se a přespat u známých tady nedaleko?“ ptá se Alberto. „Do Metanu pojedeme až ráno.“

Tak jsme se dostali do městečka J. V. Gonzáles.

Batohy ze zad sundáváme v malém čistém pokojíku v upraveném penziónku paní Terezy. Alberto tu má dlouhodobě pronajatý pokoj a paní domácí beze slov bere pod svou ochranu i dva poutníky, které Alberto přivezl sebou. S Albertem pak jdeme do hospůdky u benzínové pumpy na „pravou argentinskou“ večeři: jako předkrm kus kuřete, pak hlavní chod: pořádný kus asada se zeleninovým salátem a opékanými brambory. Na závěr nechyběl kus sýra politého pro hustou, sladkou hmotou podobnou průhlednému pudinku. Queso con dulce, „sýr se sladkým“. Sedíme tam až do půlnoci a vesele rozprávíme s dalšími večeřícími řidiči. Vedle nás si užívala jídla a hlavně pití parta řidičů z Paraguaye, se kterou navázal Alberto kontakt veselým povykováním:

„Hele, Paraguayci!“

Všichni tady vědí, že Paraguayci, kteří tudy projíždějí, se živí pašováním aut z Chile. A oni se tím ani nijak netají. Po chvíli si můžeme do deníčku zapsat, že auto v ceně 10 000 dolarů prodají pašeráci doma za 60 000 dolarů, za auto v Chile koupené za 30 000 dolarů dostanou až 80 000 dolarů. Cvičně nám jeden vůz hned nabídli. Muži chvílemi přecházeli na indiánský jazyk guaraní, který ovlivnil paraguayskou španělštinu natolik, že jim ostatní Jihoameričané nerozumí.

Uprostřed vlahé noci se loučíme před ubytovnou s Albertem, který se ještě nechystá na odpočinek. Veselý řidič nám sdělil, že bude ještě asi hodinu pracovat, veze někam do okolí várku mraženého zboží, a pak pojede za další zábavou. Prý mu bohatě stačí čtyři hodiny spánku. Ani jsem se nedivil, že se mu nechtělo spát – byl opravdu slušně rozjetý: k obědu víno, cestou pak za volantem sežvýkal velké množství koky, na rybách víno, k večeři víno… A hlavně – jak nám slavnostně prozradil na závěr večera – teď si jde kamsi vybrat 120 pesos, které vyhrál v loterii, v níž vsadil dvě pesa.

Od té chvíle jsme Alberta už nikdy neviděli.

(BARČA) V neděli ráno lije jako z konve. Sbalili jsme se, uklidili pokoj a čekali na Alberta. Ten ale nepřichází. Milá paní Tereza nám nabídla snídani, čaj a chleba s marmeládou, a povídala si s námi o cestování. Pak přišel i její syn, ale Alberto nikde. Když se nic nedělo až do dvanácti hodin – dle úmluvy jsme měli vyjet ráno po osmé – paní domácí nahlédla do Albertova pokoje, aby zjistila, že řidič sem nocovat vůbec nedorazil. Stále silně pršelo, a tak jsme rádi přijali pozvání paní Terezy, ať u nich zůstaneme i na oběd.

„Alberto takhle někdy zmizí a zase se objeví, dělá si, co ho napadne,“ smála se a odmítla náš návrh, že jí nocleh a jídlo zaplatíme.

„Kdepak. Jste Albertovi přátelé!“ řekla důrazně. K obědu byl řízek s bramborovým salátem. To mě dojalo.Přesně tohle menu míváme k obědu v neděli doma. Jak se tam asi teď mají?

Během oběda se déšť zmírnil, a tak jsme vyrazili k benzínové pumpě zkusit stopařské štěstí. Paní Tereza se s námi rozloučila srdečným objetím.

Nečekáme ani čtvrt hodiny a majitel hospůdky, kde jsme včera večeřeli, nám smluvil odvoz. Vděčně jsme vzpomněli na Alberta a nasedli do osobního vozu ke dvěma dlouhovlasým mladíkům v odrbaných džínech a kožených bundách. Jejich auto bylo v polorozpadlém stavu – chyběly stěrače, v jednom okénku byl místo skla igelit, vše ošuntělé a pospojované dráty. Díky chybějícímu výfuku vydával vůz šílený řev, jak jsme se řítili vpřed stopadesátikilometrovou rychlostí po hodně mizerné, děravé silnici. Auto byla rachotina z 80. let, ale – jak nás majitelé pyšně upozornili – má čerstvě vyměněný motor. Vůz prý „dělá“ 3 000 km měsíčně, pravidelně jezdí na otočku do Buenos Aires. Proč? Dozvěděli jsme se i to. Mladíci se netajili vůbec nic.

Hned po rozjezdu nás přivítali důrazným ujištěním, že se opravdu neživí ničím jiným než pašováním drog. Provozují hotel někde u bolivijské hranice, nabízejí v něm dokonalé služby „se vším všudy“. Hlavním důvodem toho podniku ale není erotika, nýbrž hledat vhodné lidi pro „obchod“. Také tam ubytovávají věrné klienty z Evropy. Právě čekají Itala, který doveze 30 000 dolarů na nákup jednoho kila kokainu, který se tady dá pořídit tak za 5 000 dolarů. Ital na „matroši“ propašovaném do Evropy samozřejmě také neprodělá. Pašeráci mluvili strašně rychle a měla jsem pocit, že jsou „sjetí“, a tak jsem jim moc nerozuměla. Ani jsem snad rozumět nechtěla. Hned se nás totiž snažili také přizvat k účasti.

V Metanu jsme ani ne za hodinku. Vystupuji s úlevou.

Argentinské rozměry

Rozměry Argentiny jsou pro nás Středoevropany ohromující, a to zejména ve spojení s počtem obyvatel a s převážně rovinatým charakterem země. Argentina je se svými 2 780 400 km² po Brazílii druhou největší zemí Jižní Ameriky a osmou největší na světě. Podle posledních údajů žije v Argentině už přes 40 milionů lidí (od mé první návštěvy v roce 1992 přibylo osm milionů). Průměrná hustota osídlení je 14 lidí na km². Tím se Argentina řadí až na 195. místo z 232 zemí na světě! (Česká republika se svými 129 obyvateli na km² zaujímá 77. místo.)

Extrémem málo osídlené Argentiny je druhá největší provincie země, patagonský Santa Cruz, se zhruba 226 000 obyvateli a rozlohou 244 000 km² (pro srovnání: ČR má 78 866 km²). Průměrná hustota tady činí 0,92 člověka na km² (2008), což je ale pořádně zkreslený údaj: takřka polovina obyvatel (110 000 duší) žije v hlavním městě provincie, Río Gallegos. Pro zajímavost: v roce 1992 uváděly oficiální údaje hustotu 0,65 obyvatele na km². To se nám to tu nějak zalidňuje…

Torres del Payne

(MARTIN) Pustou ale strhující Patagonii jsme procestovali křížem krážem. Jednoho dne na počátku zdejší zimy jsme se například ocitli v malebném rybářském městečku Puerto Natales.  Město je hlavním východiskem pro známý národní park Torres del Payne. K nejbližšímu vstupu do parku odsud zbývá ještě 120 km štěrkové cesty, což v Patagonii není žádná vzdálenost. Vzhledem k pokročilé roční době turistický nápor na jihu Chile již skončil. Stromy jsou většinou úplně holé. Díky tomu ale budu moci zdejší přírodu obdivovat tak, jak to mám nejraději. Zcela sám. Barča bojuje s nachlazením, na několik dní  si zvolila Puerto Natales  pro odopčinek.

Po celý první den v parku se zvolna přibližuji k dominantě celého kraje – ke světoznámým věžím Torres del Payne. V podvečer vstupuji do přístupového údolí k věžím, zde ve stínu se citelně ochladilo a skalní věže nejsou ze dna údolí viděl.

Druhý den se probouzím s vrstvičkou sněhového poprašku na spacáku. Rychle balím, schovávám věci v křoví a vyrážím k věžím nalehko. V tuto roční dobu, ač není časné ráno, mám šanci, že pod věžemi zažiji východ slunce.

Do poslední chvíle vede stoupající cestička patagonským pralesem. Pak se najednou za hromadou kamení vynoří nejprve samé špičky věží, aby se vzápětí z vrcholu kamenného pole otevřel úchvatný obraz. Právě pro něj sem proudí turisté z celého světa. Já mám to štěstí, že tu jsem dnes úplně sám. Ranní šedá oblačnost se brzy protrhává a já si mohu vychutnat takzvanou dokonalou kompozici. Tři impozantní věže se tyčí nad jezírkem, nejprve ve stínu. Nedobytný kamenný hrad s ledovým příkopem. V tom průzračném vzduchu mám pocit, že stačí natáhnout ruku a mohu se ho dotknout. Jezírko je zamrzlé, led pokrývá novotou svítící sníh. Sníh ulpívá také ve stěnách mohutných věží, jakoby vyrůstajících z jezírka, a nádherně zvýrazňuje jejich strukturu. Po věžích začínají postupně putovat sluneční paprsky. Se stoupajícím sluncem jsou jimi věže a okolní skály zalité stále více.

V okolní krajině chybí jakékoliv rozumné, pro Středoevropana známé měřítko. Věže působí mohutně, ale že kolmá část nejbližší věže má na výšku přes 800 m a celkové převýšení nad jezírkem je kolem kilometru, se chápe jen těžko. To se musí vědět. K dalšímu překvapujícímu zjištění lze dojít při podrobnějším studiu mapy: zdánlivě těsně vedle sebe stojící věže s nejvyšší Torre Central (2 800 m n. m.) uprostřed tvoří ve skutečnosti horský hřeben, který se od vyhlídky vzdaluje podélně. Na pohled nejnižší Torre De Agostini vlevo vzadu je svými 2 850 m n. m. dokonce věží nejvyšší. Při pohledu z vyhlídky stojí o celé dva kilometry dále než nejbližší a zároveň nejnižší věž Torre Norte (2 600 m n. m.). Zde se může člověk snadno přesvědčit o nedokonalosti smyslů.

Unesen velkolepostí scenérie Torres del Payne se vydávám zvolna dolů a jen těžko zpracovávám právě prožité dojmy – ranním divadlem Torres jsem naplněn po okraj. Vtom upoutává mou pozornost malý potůček, který padá častými vodopádky dolů kousek od lesní stezky. Pod vodou svítí několika barvami nedávno opadané listí a vzniklou barevnou duhu prozařují první ranní paprsky, které teď dopadají až sem, na dno údolí. V noci mrzlo a na mnohých kaskádách voda klouže po vrstvě ledu. V něm jsou často uvězněny barevné listy a vytvářejí malinké barevné ledové skulptury. Tu zdobí zurčící potůček rampouchy, tam vytváří led jakousi bambuli, z níž prosvítají uvězněné žluté lístečky. Jinde voda klouže po duhovém ledovém podloží. Hotové drahokamy. Chvíli se nechávám unášet miniaturním divadlem pomíjivosti a pozoruji, jak nádherný mistrovský kousek Matky přírody rychle a nenávratně mizí v sílícím přílivu slunečních paprsků. Jak se poslední kousky ledu rozpouštějí, napadá mě, že si od Torres del Payne odnáším jedno malé, do všech detailů již nikdy neopakovatelné představení.

Možná stojí za to si uvědomit, že stejnému zákonu – koloběhu vzniku a zániku – podléhají i zdánlivě nezničitelné patagonské skalní věže, patagonští kamenní obři. Jen se to odehraje v jiných časových dimenzích.