Jižní Amerikou po Carretera Austral

Odbočit z argentinské RUTA 40 na chilskou CARRETERA AUSTRAL neboli Jižní silnici, kterou teprve v 80. letech minulého století nechal budovat generál Pinochet, jsme se rozhodli, když nám z města Perito Moreno na sever nic nejelo, a také jsme už byli nasyceni výhledů do vyprahlého nic. Sedli jsme tedy na autobus do příhraničního Los Antiguos, a přes hranice nás pak převezl pendlující mikrobus.

Jenže městečko Chile Chico, kde jsme se ocitli, je stejně zakleté jako Perito Moreno. Kromě věčně vyprodaného trajektu přes jezero Generál Carrera, plujícího jen jednou denně, odtud prostě nic nejezdí. Po silnici – jak se tu říká šíleně prášící cestě vedoucí kolem jezera, se odtud prostě nedostaneme. Na trajekt tu totiž čekají i všechna auta mířící na sever. Tak čekáme taky. Aspoň že je tu příjemný kempík a pěkné výhledy.

Lístek (7500CLP/os) si pak kupujem až do Coyhaique, i když trajekt jezdí jen do Puerto Ing. Ibáňes, ale tam nás posadí do tranzitů a po celkových 5,5 hodinách, pozdě večer, jsme v Coyhaique. Necháváme se vysadit v ulici A. Simpson, kde má být široká nabídka levného ubytování. Nějaké tam skutečně je, ale na chilské, měkké a proleželé postele, se asi nedá zvyknout.

S dopravou dál na sever to ani v pěkném, moderním Coyhaique nevypadá nijak růžově. O autobusech si tu mohou nechat leda zdát a mikrobusy jezdí na sever jednou denně, a to jen několikrát za týden. Je sobota v nejvyšší sezoně a do Futaleufú bychom se dostali až někdy v úterý a i cena 17 000CLP (asi 600Kč) se nám v tu chvíli zdá moc vysoká.

Nejširší nabídku průvodců a map Chile (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Dlouho se nerozmýšlíme a jdeme na stopa. Máme štěstí, bere nás hned jedno z prvních aut. Krajina kolem je vysloveně nádherná, nebo nám tak aspoň, po vyprahlé argentinské Patagonii, připadá. Z vysokých zalesněných štítů padají dolů vodopády a oči se nemohou nabažit svěží zeleně. Škoda, že zrovna prší a že náš řidič jede jen do následujícího města. Vysazuje nás na křižovatce a my stopujeme dál. To ještě nevíme, že skoro celou Carreteru pojedeme takhle po kouskách, od vesnice k vesnici.

Jednu noc strávíme i v Puerto Puyuhuapi, o kterém v průvodci píší, že je to moderní centrum služeb, ale nám to tam připadá jako největší zapadákov. Krajina kolem je stále krásně zelená, teď však už víme proč. Skoro pořád tu prší. A na sever téměř nic nejezdí. Stopaři na jih, a že jich tu je hodně, mají větší štěstí.

Do městečka Futaleufú, centra vodáků, raftařů a rybářů, kousek od hranic s Argentinou, přijíždíme rozhrkaným tranzitem ze Santa Lucíi v úterý večer. Ale stejně jsme rádi, že jsme nejeli mikrobusem už z Coyhaique. Čas jsme sice neušetřili, ale zato jsme si tu slavnou chilskou silnici pořádně užili. Asi to tak mělo být.

Kdyby jsme měli víc času, a kdyby nám trochu víc přálo počasí, tak je kolem Carretery Austral spousta Národních parků stojících za návštěvu. Tak snad někdy příště.

A ještě poznámka nakonec: do Argentiny se z Futaleufú, bez vlastního dopravního prostředku, dá dostat jen v pondělí, středu a pátek, jelikož jindy k hranicím a pak dále nic nejede!