JIŘÍ LICHTENEGER A MILADA VAŇKÁTOVÁ: Jedna duše, dva spacáky. Vztah testovaný ledem a větrem

Jaké to je cestovat jako pár? Pomáhá to vztahu, nebo to přináší i napjaté situace?

Skvělý. Asi obecně platí, že je ve vztahu důležité, mít společné projekty, díky kterým se daný vztah může rozvíjet. A u expedic to platí dvojnásob, jelikož svého partnera poznáte skutečně do hloubky a pochopíte některé jeho motivace, které by vám jinak zůstaly skryty. 

Jak řešíte konflikty, když jste na cestách a nemůžete si „vzít pauzu“?

Neřešíme, protože žádné konflikty nemáme. Tím neříkáme, že nezažíváme vypjaté situace, kdy si hodně sáhneme do svých fyzických a hlavně psychických sil. Ale vždycky se snažíme řešit danou situaci racionálně a nemáme tendenci svalovat její vznik na toho druhého. Ale jisté ventily samozřejmě máme – Mili si popláče, já zanadávám a je nám zase dobře.

Co jste se díky společnému cestování o sobě navzájem naučili?

Že jsme nejspíš byli jedna duše. Protože to, jak je pro nás přirozené, být nonstop společně v naprosté divočině a přitom se nezabít, by asi jinak nebylo možné. 

Máte rozdělené role, nebo se přirozeně doplňujete?

Mili: Máme. A naprosto genderově stereotypně. Jirka se stará víc o věci typu postavit stan a naplánovat trasu a já mám zase na starosti ty více ženské činnosti jako jídlo, odpadky atd. Což je vlastně to přirozené doplňování. V poláru platí dvojnásob, že je potřeba mít určené role. Je důležité být efektivní a mít co nejlépe zmáknuté rutiny.

Jirka: Mili má neuvěřitelnou superschopnost. A sice mít kliku. Je to takový moje štístko. A skvělý je její naprostý optimismus víceméně za každé situace.

Co je podle vás nejdůležitější na vybavení – kvalita, lehkost, multifunkčnost?

Jednoznačně kvalita a odolnost. Pohybujeme se v podmínkách, kdy jsme na našem vybavení zcela závislí a nejbližší civilizace je několik dní vzdálená. Když kempujete ve větru kolem 100 km/h nebo třeba několik dní v mínus 25, nemůžete mít nějaké základní vybavení. Samozřejmě i my se snažíme vybírat vybavení s ohledem na hmotnost, ale je to až několikátý parametr v řadě. Lepší volbou je právě tebou zmiňovaná multifunkčnost, která dokáže snížit hmotnost bez kompromisů na kvalitě. Vlnu máme od Devoldu, péřové věci od Sira Josepha, takže top věci. Stejně tak náš expediční stan od Helsportu je naprostá špička ve své kategorii.

Jak se připravujete fyzicky i psychicky na extrémní podmínky?

Psychicky je to jednodušší než fyzicky, protože se tam vždycky těšíme. Naštěstí hlava je mnohem důležitější než tělo. A to trénujeme po celý rok. Klasickým tréninkem fyzičky na polár je tahání pneumatik, které dobře simulují zátěž a škubání bobů.

Jak reaguje tělo a mysl na extrémní chlad, hlad, izolaci nebo únavu?

Nám se naštěstí daří mít silnou hlavu a tělo se odsouvá trochu do pozadí. Ale i tak je to pro něj extrémní zátěž a je potřeba se o něj starat. Především poctivě doplňovat energii a tekutiny a nevystavovat ho zbytečně vnějším vlivům např. kvůli omrzlinám. S tím hodně souvisí denní rutiny, které máme. A ta izolace je pro nás odměna, nikoliv hrozba. Ale je zajímavé, že s blížícím se koncem expedice a návratem do civilizace, to naše ego opět nabývá na síle, což se začne projevovat různými bolístkami těla, které před tím člověk ani necítil. 

Jaké dovednosti považujete za klíčové pro přežití v divočině?

Pokoru, respekt, psychickou odolnost, flexibilitu a dobře zvládnuté rutiny. 

Stalo se někdy, že vám příroda ukázala svou neúprosnou sílu v nečekaném momentu?

Několikrát. Vítr tak silný, že tě sráží k zemi nebo praskající led a propadání se do ledové vody jsou zážitky, které v tobě zanechají poměrně silnou stopu. 

Jak vás expedice změnily jako lidi?

Jirka: Myslím, že jsem mnohem pokornější a neberu sám sebe a naše kulturní stereotypy tak vážně. V Arktidě má člověk spoustu času na přemýšlení, rozebírání věcí do hloubky a uvědomění si té komické pošetilosti západní civilizace.

Mili: Samota je pro člověka nesmírně užitečná, ale díky našim výpravám jsem si uvědomila, že mít v životě nejlepšího parťáka, kterého navíc miluješ, to je k nezaplacení!

Jaké jsou nejdůležitější lekce, které si z expedic odnášíte?

Nelpět. Na svém egu a plánech. Určitý životní nadhled a přijímání věcí tak, jak přicházejí. Obrovský respekt k přírodě a její síle. Odpovědnost sám za sebe, kdy všechno musíš zvládnout vlastními silami. 

Existují nějaké životní hodnoty, které jste si osvojili díky vašim výpravám?

Ty hodnoty v nás už byly asi předtím, jen se postupně prohlubují. Důležité je, že jsme si dokázali uvědomit obrovskou hodnotu, které má pro kvalitu našeho života určité zjednodušení, zpomalení a oproštění se od materialistického vnímání světa. Samozřejmě je super mít dostatek peněz pro své potřeby a touhy. Nejsme žádní asketové. Nicméně to materialistické vnímání bytí na úkor ducha je nám čím dál vzdálenější

Jak se vyrovnáváte s návratem do „civilizace“ po intenzivních zážitcích v divočině?

S každou další expedicí je to těžší a těžší. Už během pár hodin člověk cítí, jak mu vyprchává určitá radost z bytí. Jako když píchneš balonek, který se pomalu vypouští. Naštěstí tady máme báječné rodiny a přátele, za kterými se vždycky rádi vracíme. 

Máte někdy chvíle, kdy chcete všeho nechat? Jak se znovu namotivujete?

Takhle zásadní pocit, že bychom se na všechno vykašlali, jsme zatím nezažili. Ale obecně náročnější jsou etapy po nějakém odpočinkovém dni. To pak chvíli trvá, než se do toho dostaneme. Žádný rest day není dostatečně dlouhý pro kompletní rekonvalescenci, ale vždy spolehlivě nahlodá motivaci. Ale pak si uvědomíme, jaká je odměna, že tam můžeme být a motivace je hned zpátky. 

Jak si udržujete psychickou odolnost v těžkých chvílích?

My jsme tam zkrátka šťastní. Jsme v nádherné přírodě, tichu, klidu a odkázaní jen sami na sebe. Život je v tu chvíli vlastně nesmírně jednoduchý. Když přijdou nějaké těžkosti, soustředíme se jen na daný moment a snažíme se reagovat na to, co se skutečně děje. Žádné obavy dopředu. Jak se to říká? Nejvíc jsem se v životě bál toho, co se nikdy nestalo?

Kdo nebo co vás inspirovalo vydat se na cestu životem, jakou vedete dnes?

Jirka: Mým velkým vzorem byl Josef Rakoncaj. Ze zahraničních dobrodruhů je pro mě nesmírně inspirativní norský polárník Borge Ousland. A nesmím zapomenout na svého brášku Kima Sengera, se kterým jsem byl v poláru poprvé

Mili: Pro mě byl první impulz taky Josef Rakoncaj, respektive celý seriál České himálajské dobrodružství z roku 2003. A dost mě inspirujou moje životní sny, které je potřeba (si) plnit a podle toho samozřejmě i žít.

Jaké největší výzvy jste na vašich expedicích zatím museli překonat?

Jirka: Srovnat se sám se sebou a svými myšlenkami. 

Mili: To, že si třeba dva týdny nemůžu umýt vlasy a dát si sprchu

Jiří Lichteneger a Milada Vaňkátová jsou jedněmi ze 100 DOBRODRUHŮ. Podívej se na ty ostatní a sleduj, kdo se stane DOBRODRUHY ROKU