JIŘÍ KALÁT a PAVEL STEJSKAL: Arctic Circle Trail v létě i v zimě

Jaké byly největší rozdíly mezi letním a zimním přechodem Arctic Circle Trailu? Jak se lišily výzvy a jak vaše osobní zážitky během těchto úplně odlišných období?​

Pavel: V oblastech za severním polárním kruhem obecně platí, že pohyb krajinou je v zimě mnohem jednodušší. Řeky a jezera jsou zamrzlá a krajina je pokrytá sněhem. Díky tomu odpadá velmi náročné hledání „cesty“, brodů a prodírání se nízkou vegetací. V tomto mě Grónsko nepřekvapilo a stejné zkušenosti mám ze Skandinávie. V létě je tedy pohyb krajinou mnohem namáhavější a mnohem méně pohodlný. V zimě naopak můžete všechny věci naložit na polární saně pohybovat se na lyžích a cesta je tak pohodlná. Největší výzvou v zimě jsou pak bezesporu nízké teploty. Před mrazem se neschováte a jedinou obranou je kvalitní vybavení.

Jirka: Největším rozdílem bylo asi počasí. Zjednodušeně řečeno, v létě jsme měli to nejhorší možné – neustále pršelo a teploty se pohybovaly kolem nuly, zatímco v zimě naopak to nejlepší možné počasí – svítilo sluníčko a prakticky nefoukal vítr. I díky tomu, jsem si variantu na běžkách mnohem více užil, i když pro mě tohle prostředí, a obecně pohyb venku ve velkých mrazech, je stále něco nového, kdy se toho musím ještě dost naučit. 

Jaké nečekané situace a komplikace vám vytanou na mysli, když se řekne Arctic Circle Trail?

Pavel: Můžu říct, že jsme se na cestu důkladně připravili, žádné vážné komplikace jsme řešit nemuseli a obě cesty proběhly v klidu. Vzpomínám si pouze na jednu příhodu v zimě, kdy mě vlivem mrazu prasklo spojení jedné tyče s polárními saněmi. Měl jsem s sebou nářadí i náhradní díly, takže vše bylo rychle opraveno. Ale pokud bych vybavení neměl, tak by to bylo velmi nepříjemné. 

Jirka: Jednoznačně obrovsky nehorázné množství komárů. Těch mrch jsou tam miliony, možná miliardy. Do teďka pořádně nechápu z čeho ty potvory žijou. Možná z turistů, ale těch tam zase tolik není (Smích). 

Jaký byl váš nejintenzivnější zážitek z grónské divočiny? Existuje moment, který vám utkvěl v paměti jako zvlášť silný nebo emotivní?​

Pavel: Hned se mi vybaví zážitek ze zimní cesty. Západ slunce u fjordu Kangerluarsuq Tulleq. Byl to předposlední den našeho putování kousek před městem Sisimiut. Večer se začaly trhat mraky a přesně nad ústím zamrzlého fjordu se objevilo rudé slunce. Vítr se utišil, takže celé údolí se ponořilo do naprostého ticha, rušeného pouze šploucháním vody pod praskajícím ledem. Ve vzduchu poletovaly drobné vločky sněhu. To vše umocňovalo tu naprostou samotu a odlehlost od zbytku světa. Nezapomenutelný zážitek.

Jirka: V jeden moment, myslím, že to bylo ke konci čtvrtého propršeného dne, a my byli naprosto promočení a unavení, Pavel ukázal na kopec před námi a pronesl: “Koukejte na ten nádherný vodopád.” Což jsem já, jelikož jsem se plně nevěnoval tomu, na co Pavel ukazuje a v jakém kontextu to říká, reagoval slovy: “Super, tím jsme dneska ještě nešli.” I přes pochmurnost dne se všichni začali smát jako blázni a já taky, jakmile mi došlo, co jsem vlastně udělal. Byl to moc hezký moment na treku.     

Co vás motivovalo vrátit se zpátky? 

Pavel: Miluji sever. Tu krásnou samotu, odlehlost a ticho arktické tundry. Ať už v zimě nebo v létě. Skandinávii už mám celkem prochozenou, ale Grónsko je pro mě stále neprobádaným a lidmi téměř nedotčeným územím, které mě přitahuje jako magnet. 

Jirka: Já jsem si Grónsko zamiloval. Ono se to dost těžko popisuje. Ta opuštěnost, divoká příroda a prakticky žádní lidé, to všechno má svoje kouzlo. Když se pak člověk po několik dnech vynoří z divočiny a dá si burger nebo pivo, tak vše najednou chutná jinak, lépe. Pak je tu ticho a svoboda, tyhle dva pojmy tam dostávají prostě jiný rozměr. Je to úžasné místo. 

Jak jste se připravovali na extrémní podmínky v Grónsku? Máte pro čtenáře tip na nějaký nepostradatelný kousek vybavení nebo speciální vychytávku? 

Pavel: Pokud byste na ACT cestovali v létě, tak je životně důležité zabezpečit, aby vybavení v batohu zůstalo suché. Zejména spací pytel + náhradní oblečení. Doporučuji vzít si několik různě velkých nepromokavých pytlů a tyto věci do nich zabalit. V zimě je potom zásadní mít kvalitní péřový spacák (pro kvalitní spánek, aby si tělo dopřálo odpočinku) a teplou péřovou bundu, kterou přes sebe můžete třeba i přehodit během přestávky při pochodu.

Jirka: V létě je na cestu do Grónska naprosto nepostradatelný kvalitní repelent, silný a hlavně vyzkoušený na místní podmínky. Druhou věcí pak určitě je malá ultralehká lopatka sloužící jako WC. Člověk se musí smířit s tím, že když jde na velkou, tak nestačí daný výtvor přikrýt kamenem. Na ACT platí pravidlo “Leave No Trace” a to platí o odpadcích, stejně jako exkrementech. Lopatka je pak ideálním nástroj.      

Potkali jste během vašich cest místní obyvatele? Přiblížíte nám tato setkání?

Pavel: Na tento trek se kupodivu vydává poměrně dost Gróňanů. V létě chodí s batohem, v zimě je potom častěji potkáte jak jedou na sněžném skútru (v zimě je to důležitá spojnice mezi letištěm a přístavem), nebo i na saních tažených psím spřežením. Každá tato setkání byla vždy velice milá. Gróňané jsou vždy velice ochotní. Poradí s další cestou, ptají se, jestli něco nepotřebujete. V zimě nám i sami od sebe nabízeli doplnění paliva (topení na chatkách) nebo nám jen tak podávali limonádu. Vždy s úsměvem. V drsných podmínkách si lidé musejí pomáhat a je to zde bráno jako samozřejmost. 

Jirka: Párkrát ano a skoro vždy to bylo milé setkání. Asi nejvtipnější chvílí byl moment, kdy jsme seděli před letištní halou v Kangerlussuaqu u stolu a přisedl si k nám inuitský pár. Chvíli jsme si jen tak povídali až se zeptali co v Grónsku děláme. “Jsme na dovolené,” zněla odpověď, což oba místní překvapilo, jelikož zřejmě předpokládali, že patříme mezi vědce nebo inženýry, kteří se tu občas pohybují. Trochu si od nás odsedli, čímž dali jasně najevo, co si o našem počínání myslí z hlediska duševního zdraví. Na oplátku mířila stejná otázka od nás k nim. “Z Chorvatska, z dovolené,” odpověděl paní s dostatečným důrazem na druhé prohlášení, aby dala jasně najevo, kam jezdí odpočívat normální lidé.    

Jaký vliv měly tyto expedice na váš osobní a profesní život? Změnily nějak vaše vnímání světa, priority nebo způsob, jakým přistupujete k dalším výzvám?​

Pavel: Na sever jezdím pravidelně a zde v Arktidě jsou dopady globálních klimatických změn patrné více než kdekoliv jinde. Krajina se mění před očima a Grónsko není výjimkou. Ne, že by mi tyto cesty změnily pohled na svět, spíš mě utvrzují v potřebě zabývat se ochranou klimatu a nezlehčovat, nebo dokonce popírat tento fakt. Rychlost, jakou se klima mění, začíná být děsivá. 

Jirka: Popravdě musím říci, že skoro žádný. Cestuji už skoro dvacet let a myslím, že podobné věci mám už tak nějak srovnané, i když člověk nikdy neví. Ty dvě cesty mě ale naučily milovat Grónsko v jeho jednoduchosti, opuštěnosti a tichu, protože přesně to teď moje duše potřebuje.   

Co plánujete dál? Můžete prozradit, jaké destinace nebo výzvy máte v hledáčku?​

Pavel: Pokud se zadaří, tak se do Grónska podívám letos v létě na ACT znova. A pak bych se určitě rád podíval i do jiných koutů tohoto ostrova. Zejména na východní pobřeží.

Jirka: Já osobně doufám, že se letos do Grónska opět vydám, částečně zpět na ACT a částečně na nová místa, a tentokrát to vypadá pro změnu na východní pobřeží ostrova. Pokud nevyjde tohle, nebo bude v létě více volného času, tak bych rád naskládal do své dodávky věci na lezení a vyrazil objevovat skály Bosny a Hercegoviny. No a pak je tu ještě takové jedna bláznivina, kdy s Pavlem koukáme na mapu Grónska a filozofujeme o cestě na mořských kajacích, to je ale otázka vzdálenější budoucnosti.    

Co byste poradili lidem, kteří uvažují o podobné cestě? Na co bychom se měli připravit, a jakých chyb se vyvarovat?​

Pavel: Nejdůležitější jsou zkušenosti. Je potřeba absolvovat několik vícedenních treků s batohem na zádech (nejlépe ve Skandinávii), kdy si s sebou nesete zásoby na několik dní. Naučit se, jak se oblékat, jak se pohybovat v severské tundře, kde je krajina rozlehlá a orientace je zde složitá, protože vše kolem vypadá stejně bez jasných orientačních bodů.

Jirka: “Přečtěte si naší knížku nebo se stavte na přednášce.” Asi tohle pro začátek, možná si pak vlastní cestu rozmyslí (smích). Určitě bych doporučil nepodcenit přípravu na tenhle trek. Ono to na sítích sice vypadá, že je ACT je jednoduchá procházka, ale pokud se tam něco stane, může jít o život a to nikdo nechce.  

Na co se mohou těšit diváci v úterý 25.3. v Biu OKO na Letné a proč by si vaši přednášku určitě neměli nechat ujít?

Pavel: Na naší přednášce můžete shlédnout spoustu krásných fotek, dozvědět se zajímavosti o Grónsku, o tom, jak se zde žije, a hlavně co taková cesta Grónskou divočinou obnáší a co zde můžete zažit. 

Jirka: Určitě se mohou těšit na příběh dvou přátel, kteří místo pláží a hotelů volí trochu jiný typ dovolené. Dozvědí se hromady informací o Grónsku, ale i o vlastním treku, také získají rady jak si hike zpříjemnit a užít. Vysvětlíme také, proč se na ACT občas brodí jezera a co je první věcí, kterou musí hiker či hikerka udělat, když potřebují jít v divočině na velkou. Bude toho fakt hodně.    

Diáky jsou pravidelný cyklus cestovatelských přednášek v Biu Oko. Přináší životní příběhy poutníků, nomádů, couchsurferů, které spojuje anti-turistický přístup k cestování. Charismatičtí cestovatelé objevují svět novými způsoby. Jejich kroky vedou do neobvyklých míst, kreativních komunit a subkultur. O svých cestách píší knihy, točí filmy, besedují. Snaží se inspirovat druhé.