Jihozápad USA: Nové Mexiko, Route 66 či Zion Canyon

Nejprve si novomexické tropy vychutnáváme v hraničním Taosu, hispánském městečku s příjemnou španělskou architekturou a se zachovalou indiánskou vesnicí Taos Pueblo, což je shluk červených domečků, splácaných z vepřovic a hlíny, kde ještě dnes žije na dvě stě indiánů.

Na severu Nového Mexika pak projíždíme několika prastarými španělskými vesnicemi s krásnými hliněnými kostelíčky, povětšinou zázračnými – jako např. Santuario de Chimayo – svatostánek s jámou uprostřed kapličky, kde si můžete sami nakopat „svaté bláto“.

Nedaleko vesniček je pak k vidění NP Bandelier – shluk zerodovaných pískovcových skal v úzkém kaňonu, který před tisíci lety využili pueblánští Indiáni, aby si tu částečně vykutali, částečně uplácali z hlíny svoje domečky. Z „nejeskynních“ domečků se ale do dneška zachovaly jen základy, takže zbyly jen vykutané díry ve skalách, připomínající spíš osadu neandrtálců. Ještě před třemi sty lety tu žilo přes tisíc indiánů rozdělených do několika kmenů. Některé z místních longhousů byly dokonce „panelákového typu“ (měly až tři podlaží).

Santa Fe

Navzdory ukrutnému vedru míříme dál na jih do Santa Fe, jednoho z nejstarších měst v Spojených státech. Celé centrum města je oděné do béžové, díky domům a domečkům z nenatřené hlíny. Z nařízení radních musejí‘ mít všechny budovy v centru a okolí „autentické, starošpanělské vzezření“, takže i šestipatrové parkoviště působí, jak kdyby ho tu postavili misionáři před třemi sty lety. Vypadá sice drobet kýčovitě, na druhou stranu je přeci jen pohlednější, než obvyklá betonová obluda.

Krásná katedrála St. Francis Cathedral a pár dalších budov v centru, skutečně pochází z dob španělské nadvlády ze začátku 17. století. Španělé, posléze Mexičané si tu spokojeně hospodařili až do roku 1847, kdy si Nové Mexiko společně s Arizonou, Texasem, Nevadou, Utahem a Kalifornií „přivlastnili“ Američani po mexicko-americké válce.

Důvod války? Dneska se už ani americká vláda nesnaží zastírat, že to byla zkrátka snaha o územní expanzi USA směrem na jihozápad. Nedivte se, takové pěkné, velké území – přece ho nenechají Mexičanům jen proto, že ho obsadili dřív.

Válka o Nové Mexiko

Pochopitelně válku muselo začít Mexiko, aby to byla válka obranná, spravedlivá – a tak se dlouho hledala záminka. Americká armáda si proto začala vesele stavět pevnosti na tehdejším mexickém území a tak dlouho se tam drze promenádovala, až jí konečně Mexičané napadli. A sláva, záminka je na světě – zlotřilí Mexičané svévolně napadli naši pokojnou mírumilovnou armádu (na jejich území) – hrr na ně! Politicky nestabilní Mexiko bylo ve válce na hlavu poraženo a přišlo o víc než polovinu svého někdejšího území. Takhle se utvářely Spojené Státy Americké.

Po celém Santa Fe je roztroušená spousta krásných soch a skulptur lidí i zvířátek, což jen podporuje jeho pověst, jednoho z nejhezčích a turisticky nejpřívětivějších měst Severní Ameriky.

A jede se ještě dál na jih, tentokrát do hlavního města Nového Mexika, s „jazykolomným“ názvem Albuquerque. Santa Fe v bledě modrém – španělské památky, sochy na každém rohu, sušící se chilli zavěšené na stěnách hliněných domků, pouliční muzikanti v sombreru a ponču… Už se těšíme do „starého“ Mexika!

Oblíbená Route 66

Centrem novomexické metropole navíc procházela proslulá Route 66, oblíbená cesta všech harlejářů, easy-riderů a dobrodruhů, kteří po ní projížděli dlouhé měsíce i roky z Chicaga na jihozápad až do Los Angeles. Dneska už bohužel najdete populární rohatou ceduli označující šestašedesátku jen na starých fotkách, v obchodech se suvenýry nebo nad postelí nadšeného sběratele – po přečíslování amerických mezinárodních silnic se původní, stále oblíbená cesta skládá z mnoha jiných silnic a silniček a dnešní harlejáři si musejí pro cestu po ní pořídit speciálního knižního průvodce.

Uháníme pár set mil na západ po historické šestašedesátce, pak se stáčíme na sever a mažeme zpátky na hranice s Coloradem, kde znovu šplháme vysoko do kopců, abychom prolezli prehistorická puebla v národním parku Mesa Verde. Tahle horská oblast plná stolových hor, hlubokých kaňonů a dramaticky se klikatících řek, by stála za návštěvu i sama o sobě.

Indiánská puebla

Hlavním lákadlem jsou tu ale desítky krásně zachovalých indiánských vesnic – puebel vystavěných ze zlatého pískovce, často schovaných vysoko v kopci, pod skalním převisem. Ten možná působil jako ochrana nejen pro jejich obyvatele, ale i dlouhá léta po jejich opuštění, chránil stavby před erozí (a lidmi) a tak je většina z nich ve výborném stavu – přesto, že stářím daleko předčí ty bandelierské. Nejstarší osada tu stojí už zhruba od roku 500 n. l., byť první „stavby“, jsou spíš díry v zemi – ze začátku indiáni kutali hlavně zemljanky, až před cca tisícem let začali stavět skalní městečka.

Pueblánští Indiáni byli, na rozdíl od jejich kočovných severních příbuzných zdatní zemědělci, a tak se mohli usadit po celý rok na jednom místě a zakládat kamenné osady. Většina budov ve vesnici sloužila jako sklady potravin, jen asi třetina byla obytná. Společenský život vesnice (resp. několika nejbližších domků) probíhal v tzv. kivách, kruhových místnostech, částečně zapuštěných v zemi.

Jejich umístění mělo jak spirituální význam (pueblanští Indiáni v dobách stvoření „povstali ze země“, proto jejich obřady probíhaly v místnostech co nejblíže jejich pravlasti), tak význam praktický – i v tuhých zimách bylo možné místnost vytopit na příjemných pětadvacet stupňů, proto se tu scházela početná rodina, věnovala se „domácím pracem“ a vyprávěla si příběhy (písmo pueblánci neznali, všechnu moudrost museli dědečkové vnukům předat ústně).

Pískovcové vesnice snad nejvíce připomínají stářím i vzezřením české středověké hrady, z čehož jsme pochopitelně nadšení – za poslední půlrok jsme snad neviděli barák starší než 150 let. Stromy okolo vesnic jsou obsypané strašidelnými kondory krocanovitými s holými, rudými hlavami, občas kolem nás proběhne i jejich vzdálený příbuzný krocan divoký. Údajně nad obzorem občas zakrouží i jeho mohutnější bráška kondor kalifornský.

Hranice čtyř států

Sedět zadkem na dvou židlích, to se dá leckde, ale jen na jednom místě v USA můžete sedět zadkem „na čtyřech státech“ – pár desítek mil západně od Mesa Verde, se potkává Nové Mexiko a Colorado s Arizonou a Utahem. Čtyřmezí patří do rezervace Navajů, takže sednout si na čtyři státy můžete jen za bakšiš (aspoň něco jim tohle nehostinné území, kam byli Navajové násilím přemístěni, přinese).

Chvíli losujeme do kterého státu se vydat, nakonec vyhraje Arizona a její Údolí Monumentů neboli Monument Valley. Žádný správný western z dob hollywoodské klasiky se neobejde bez notoricky známých „vztyčených rukavic“ – prazvláštních žlutooranžových patvarů, jakoby náhle vyrůstajících ze země uprostřed ničeho. Není divu, že se tyhle třísetmetrové pískovcové útvary staly posvátným místem navažské kultury.

Z monumentálního údolí se naše cesta stáčí znovu na sever, přes nezpevněnou, zuřivě se klikatící cestu Moki Dugway, drápající se strmě vzhůru zpátky do Utahu – státu, kam není kdemšlápnout přes národní park.

Nejširší nabídku průvodců a map USA (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Utahské parky

Skutečně koncentrace parků v jižním Utahu je taková, že v podstatě tam, kde jeden končí, začíná další. Celý jih státu je jedna obrovská zvrásněná skála, plná kaňonů a soutěsek, skalních věží a „hříbků“, mostů a oblouků.

Začínáme v parku Natural Bridges, kde každou půl míli narážíme na kamenný most, před kterým musí Pravčická brána trpět komplexem méněcennosti. Dál na severu se na obrovském území rozkládá NP Canyonlands, tisíce a tisíce obrovských i menších kaňonů na rozloze skoro 1500 kilometrů čtverečních, jen skála a zase skála. Z okolí několika silnic, které parkem procházejí, se dá zahlídnout jen jeho zlomek.

Jižní část parku zvaná The Needles neboli Jehly, nabízí výhledy na ty nejprapodivnější skalní útvary, které si jen můžete představit. Dvanáctikilometrovou túru Big Spring to Squaw Canyon přes sytě rudé sedlo členitého skalního monolitu, kde mě na každém kroku doprovázejí ještěrky, králíci a jeleni, považuji za jednu z nejhezčích amerických procházek.

Když se nabažíme místních skal, můžeme ještě obdivovat dva tisíce let staré nástěnné petroglyfy od dávných lovců u skály Newspaper rock. Po pár desítkách mil na sever pak zajíždíme do další části parku Canyonlands, oblasti Islands In The Sky, odkud je skutečně výhled jak z nebes, na obrovské a hluboké kaňony, které jakoby roztrhaly skálu hluboko pod námi. V parcích Utahu potkáváme neuvěřitelné množství Čechů, víc než ve zbytku USA. Není se co divit – takovouhle krajinu vážně v Čechách nenajdeme.

Jen naproti přes silnici nás u městečka Moab vítá další národní park – Arches. Jak název napovídá, najdeme v něm desítky a stovky skalních oblouků a mostů, nejrůznějších tvarů i barev – některé dlouhé i stovky metrů a některé tenoučké a křehoučké tak, že nás k nim ani nepustí, aby je naše dupání nerozvalilo. Sem tam taky mineme šutr, který musí na skále pod ním držet jen silou vůle.

A pár desítek kilometrů je zase k vidění Národní Park Capitol Reef, jehož skalní útvary připomínaly jeho objevitelům americký kapitol a taky (nevím proč) mořský útes. A jako vždy – spousta kaňonů a soutěsek – které tentokrát zkoumáme z žabí perspektivy. Kdybychom ho viděli jako první, asi bychom z něj byli nadšení, takhle to je už tak trošku nuda – prostě klasické kaňony.

To se ale nedá říct o nedalekém Bryce Canyon. Jo, jak název napovídá, taky jen „průrva ve skále“ – ale průrva vskutku neskutečná. Doteď jsme netušili, kolik barev a tvarů může mít kámen. Připadáme si jak mezi gigantickými krápníky nějaké pradávné, zhroucené jeskyně.

Canyon Zion

A o kus na západ – hádejte co? No přece kaňon! Tentokrát rudý, monumentální Zion Canyon, který napřed prolézáme zevnitř, pak se vydrápeme nahoru na skálu Angel‘sLanding neboli Přistání andělů, kam vede celkem strašidelná cestička po hřebeni skály nahoru, místy široká jen na chodidlo. Po obou stranách kolmé stěny a bezedná jáma do pekla. Výhled z vrcholku skály je skutečně nezapomenutelný.

V Zion Canyon si připomínáme, jak je svět malý, když potkáváme Bářinu kolegyni s manželem a jejich prckem. Jsme šťastní, že si zase můžeme jednou pořádně popovídat v mateřštině. Pravda, náhodě malinko pomůže předchozí mail s domluvou času a místa srazu, ale tentýž malý národní park tisíce kilometrů od domova v tentýž den, s tím už jsme „paní Náhodě“ nepomáhali…

Arizona podruhé a Grand Canyon

Na závěr kaňonové hitparády nás čeká kousek za hranicí v Arizoně světově proslulý Grand Canyon… Upřímně, nevíme přesně čím tak světově proslul… Ale jóó, nechceme mu upírat jeho prvenství, co do velikosti (1,6 km, to už je celkem díra) – jenže ta velikost, resp. šířka, to je právě ten kámen úrazu.

On je totiž tak široký a členitý, že vlastně ani nevypadá jako kaňon – spíš jak nějaké pohoří. A když se k tomu ještě přičte věčná mlha válející se v údolí, která znesnadňuje zahlédnout řeku Colorado na jeho dně, a davy turistů, zbudou tak nějak spíš rozpaky. Jedno z těch míst, které prostě nemůžeš vynechat, ale když ho pak vidíš, řekneš si „Hmmm, čekal jsem něco jinýho“.

Jsme na odlehlém severním okraji (North Rim), který navštíví jen desetina všech turistů. Původní záměr navštívit i jižní část při představě desetinásobku zdejšího počtu lidí, raději zavrhujeme, neboť nevěříme, že by pak bylo vůbec možné kaňon byť jen zahlédnout. Dostat se na jih kaňonu beztak znamená asi 500 mil zajížďky. Jen si tím bohužel necháme ujít pohádkovou krajinu indiánské rezervace Hawasupai nedaleko kaňonu, plnou tyrkysových tůní a duhových vodopádů. Co se dá dělat, snad příště…

Místo jihu tedy míříme na východ, okolo řeky Colorado, která i tady tvoří úžasné kaňony. Řeku přejíždíme u Navažského mostu (resp. dvojmostí). Jen kousek dál na východ se pak kocháme pohledem na řeku u Horseshoe Bend, jednoho z mnoha místních zvláštních meandrů Colorada, zařezávajícího se hluboko do oranžového pískovce.

Pak už jen rychlá zastávka u obří přehrady Glenn Dam a hurá do Vegas!