3.4. Tana Toraja – jezero Poso Všechny autobusové společnosti (dvě) chtějí za cestu z Rantepaa do Pendola 50.000Rp/os. Po zralé úvaze se svěřujeme do rukou autobusové společnosti Batatumonga. Ono víc jak deset hodin v autobuse… Problém je teď právě v tom, že autobus má rozdělaný motor a není stále jasné, jestli se ho podaří opravit. Čeká už tady víc lidí, ale na rozdíl od nás je časové zpoždění vůbec nepřekvapuje. Vypadají naprosto spokojeně.
Jak jsem zjistila, každý správný Indonésan má vždy na delší cestu ve výbavě pytel rýže, trs banánů a slepici, tzv. živou konzervu. Trochu méně obvyklé je cestovat s kozou či prasetem, ale i to se dá zvládnout.
Rozhrkaný autobus
Sedačky v autobuse mají kovové opěrky, lezou z nich péra a buďto nejdou sklopit, nebo jsou naopak stržené a neustále jsou v poloze vleže. A pak ti švábi. Vylézají úplně odevšud. Po párhodinovém zpoždění, které pro nás znamená, že do cílové stanice Pendolo přijedeme v noci, autobus konečně vyráží. Rýže, banány a slepice v autobuse, koza na střeše. Dokonce jí tam přidělali i balík trávy.
Ti švábi mě fakt štvou. V ruce mám sandál a jak se nějaký objeví, hned ho klepnu. Tonda se mi směje, dokud mu jeden nespadne do obličeje. Autobus je naplněn dýmem z hřebíčkových cigaret, pod nohama mám pytel brambor a vedle sebe pytle s rýží. S funěním se šplháme přes pas 1.600m.n.m. a předjíždí nás něco mezi autobusem a rezatou vepřovou konzervou. Tak to neměl dělat! Cestující se drží kovových opěrek a s hrůzou sledují, jak se náš autobus snaží dobýt zpět své ztracené pozice. Pro změnu se řítíme z kopce, hustě prší a nemáme stěrače. V autobuse zmateně kdákají slepice.
Sjíždíme k jezeru Poso. Tady někde, píše se v Lonely Planet, je možné přenocovat. Konkrétně v losmenu Viktory, umístěném na břehu jezera a s nádherným výhledem.
Policejní kontroly
Každých pár kilometrů nás staví ozbrojená vojenská hlídka a prohlíží autobus. Poslední kontrola je nějaká důkladnější. Vojáci prolézají autobus a posléze se zastavují u nás dvou, jediných bílých lidí. Musíme vystoupit a jít se kamsi nahlásit. Je asi 9:00 večer. Vojáci mají samopaly a vedou nás k policejní stanici. Naše všechny věci zůstaly v autobuse. Situace je poněkud napjatá. Nastává výslech. Kdo jsme, odkud jsme a nakonec otázka pro Tondu: „Jsi muslim?“ Co říct?
„Ne, jsem křesťan“.
„A co ty Veroniko? Jsi taky křesťanka?“
„No ano.“
Hrůza mne obchází. Co s námi udělají. Muslim nebo křesťan, hlavně něco. Bezvěrství je pro ně absolutně nepřijatelné. Všude je tma, jen ta osvětlená policejní stanice a všichni cestující pozorující nás z okna. Vedle mne leží samopal. V největším napětí bere náčelník kytaru a začíná hrát. Máme s ním zpívat. Po dvou písničkách kytaru odkládá a říká: „Běžte“. Bereme pasy a mizíme do autobusu. Ještě jednou řidiči připomínám, kde chceme vystoupit.
Krásy jezera Poso
Za další hodinu jsme podle řidiče tam, kde jsme chtěli být. Tedy podle Lonely Planet na rozcestí a tam se dáme doleva a po 400metrech dojdeme k losmenu, kde chceme spát. A ráno budeme ohromeni tou krásou. Jenomže jak jsme posléze zjistili, mezi posledním vydáním Lonely Planet a dneškem zde proběhly kruté boje mezi muslimy a křesťany a celé okolí se prakticky vyvraždilo. Později jsem toho hodně četla o teroristických jednotkách ukrývajících se v lesích okolo jezera Poso.
Takže je deset večer, autobusu jsme zamávali, tma je jak v pytli a stojíme po kotníky ve vodě. „Co teď,“ ptá se Tonda. Navrhuji postupovat s čelovkama po cestě odbočující doleva v naději správné cesty. Po sto metrech máme vodu těsně ke konci kraťasů a kolem nás je stále hluboká tma.
„Tak dál já teda nejdu, to zase nejsem blázen,“ dí Tonda.
„No a kam teda jako?“ odpovídám. Úplně žasnu jak jsem statečná. „To přece musí někam vést!“
Tápavě postupuji vpřed a pomalu se ze tmy vynořuje světýlko. Naše naděje roste. Losmen Viktory přeci jenom existuje. Jenomže nikde nikdo. Bušíme na dveře. Po malé chvíli vylézá nějaká paní se slovy: „Co tady chcete?“
„No my hledáme Losmen Viktory“.
„Tak to jste správně, ale tady to teď moc nefunguje. Ale přespat tady můžete.“ No vida.
„A co takhle večeře na terásce na břehu jezera“, jak se to píše v Lonely Planet?
„Jestli chcete, tak vám udělám polívku.“ Polívka měla stejnou úroveň jako náš plesnivý pokoj. Jdeme spát s naprosto smíšenými pocity.
4.4. Výprava na jezero
Vstáváme v sedm hodin. My si totiž chceme najmout loď a jezero Poso přejet na lodi. Loučíme se s paní domácí a jdeme do přístavu. Brodíme se zpátky tou vodou co včera a nestačíme žasnout. Kde je ta idylka, o které se píše V Lonely Planet?
Jezero je následkem proběhlé deštné sezony rozlité do okolí a všude jsou jen samé vypálené baráky. Ne že by tady nebyli žádný lidi. To zase jo, ale atmosféra je velmi podivná. Cestou do přístavu míjíme maličký trh. „Pojďte si vybrat, lepší se koupit nedají,“ křičí na nás hubený chlapík. Otáčím se a vidím klec plnou netopýrů. „Dík, nechcem.“ Taky se tady prodávají psi, takoví opelichaní ratlíci určení také ke konzumaci.
V přístavu se snažíme najít loď. Do řeči se se mnou dává už od pohledu vzdělaný člověk – učitel z místní školy. Vysvětluji mu naši situaci ohledně lodi. Já vám rád pomůžu. My křesťani si musíme pomáhat a držet při sobě. Jediná loď v přístavu je plná lidí a chystá se k odjezdu. Po zásahu pana učitele a navržené ceně 175.000Rp, kterou akceptujeme, všichni opouštějí loď a nasedáme jen my dva s Tondou. To je zase situace. No ale pokud si chceme projet jezero Poso a zastavit se v orchideové zahradě u místního botanika, nic jiného nám nezbývá. A tak máme loď a dva kormidelníky a sbohem Pendolo.
Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Orchidejová zahrada
Po hodině a půl přistáváme u břehu. Přichází nás uvítat takový malý človíček, podává nám ruku a představuje se jako Dolf. Žije tady v zátoce úplně sám, jen se svojí vlastnoručně vyrobenoukytarou a všude okolo v džungli jsou jeho orchideje, o které se stará. Je strašně nadšený, že se tady někdo objevil, a absolvujeme dvouhodinovou exkurzi po jeho milovaných orchidejích.
Zatímco nám pak na terásce svého domku vaří kafe, my se koupeme v jezeře. Voda je nádherně modrá. A pak Dolf bere do ruky kytaru a hraje a zpívá a my popíjíme to kafe, které – tedy mezi námi – má chuť spíše hlíny, a samou krásou se můžeme rozplynout. Je ale čas pokračovat dál. Dolf kupodivu nechce žádné peníze, nechává to na nás. Strkám mu do ruky nějakou bankovku a pak mu máváme, dokud nám úplně nezmizí z očí.
Další dvě hodiny na lodi se celkem nic neděje až na to, že nám došel benzín. Lodníci vyskočili z lodi a ztratili se v džungli. Hádáme s Tondou, kam tak asi mohli pro ten benzin jít. Důležité je, že se po půl hodině vracejí s plným kanystrem.
Kde složit hlavu v Tenteně?
Do Tenteny přijíždíme opět téměř za šera, takže se velmi těžko orientujeme. Ubytování které tu mělo být, je zpustlé a zbývají nám jen dvě varianty. Tu první představuje poměrně drahý pokoj bez oken s mastnou podlahou, neboť před dveřmi je obrovský naftový agregát a majitelem je člověk vypadající jako Číňan. Nelíbí se mi ani Číňan ani pokoj a Tonda se mnou výjimečně souhlasí. Druhá možnost je sice taky drahá a taky se tam pohybují podivní lidé, ale celkově je přijatelnější.
Jenže máme hlad a vaří se jen u toho Číňana. Ten je dost naštvaný, že jsme u něj nezůstali, ale dobře jsme udělali, protože právě zapíná agregát a ten kromě toho, že z něj teče nafta, taky vyrábí vedro a rámus. Nakonec jídlo přeci jen bylo a z Číňana se vyklubal celkem příjemný chlapík Karel. Než se tady začalo válčit, fungoval jako průvodce do Národního parku Lore Lindu. Hned bychom vyrazili s ním, ale zaprvé ještě neskončilo období dešťů a za druhé by se nám to nevešlo do našeho časového plánu.
