Jeep Belize

Je čas Vánoc, všichni doma strojí stromeček a na ulicích zní koledy. Já mám za sebou první dvě dnešní hodiny jízdy Jeepem po belizských silnicích nesilnicích a nudím se. Chtěl bych se někam podívat, ale okolo jsou jen pomerančové plantáže nebo prales. Moje myšlenky se toulají za mořem, kdesi v Evropě.

Nudu přerušuje náhle velká cedule u silnice „David’s water falls 8 miles“: „Stůj! Je to kousek.“ Ruce mi strhávají volant ostře doprava a už poskakuji po kamenité cestě kamsi do plantáže. Je krátce po období dešťů a poskakuji po polní cestě plné louží od posledního deště z dnešního rána. Zařazená čtyřkolka si spokojeně vrní a užívám si toho pravého Off-Roadu. „Kdy už bude ten vodopád?“ Hlava mi ještě pořádně nevyhodnotila, že je to ze silnice pěknej kousek a míle je něco jiného než kilometr.

Přichází první brod. Řeka se valí širokým korytem a místní kluci stojí přímo v proudu a chytají ryby. Oko „zkušeného Off-Rouďáka“ kouká a lakonicky konstatuje: „Tohle zvládnem, to nic není.“ Řadím pomalý převod a už jedu. Výfuk mi bublá pod hladinou vody a stříbrný Wrangler poskakuje po kamenech napříč korytem. Jednotlivé plantáže oddělují pruhy lesa a zde to klouže o poznání více, ale pořád to ještě jde. Druhý bod je kratší, ale hlubší. Přesto pokračuji. „Toho bohdá nebude, abychom z boje utíkali, chceš fotky, tak jeď“. Ach ta moje hlava… Ta si musí myslet po svém. Třetí brod si jdu prohlédnout, protože je zde velká písečná mělčina a okolo samé vyvrácené a naplavené stromy.

Nakonec překonávám i tuto překážu, i když s obtížemi. „Jestli se to zhorší, jedeme zpátky a neukecáš mě, hlavo!“ Již mám za sebou notný kus cesty a cedule „Water falls 4 miles“ mi signalizuje, že jedu správně. Tady už jde do tuhého. Stříbrné auto je od všudypřítomného bahna a tančím mezi pomerančovníky jako indián po porci lysohlávek.

Na kopečku přede mnou stojí rozestavěný samostatný dům a pod ním je na cestě obrovská louže s trčícími kameny. „Pojď, objedeme to,“ velí mozek. Ruce slepě poslouchají a zkouším se prodrat mezi stromy. Ovšem zde je tolik vody a bahna, že i s tím pomalým převodem málem zapadám. „Vzdáváme to a nechci slyšet žádné výčitky!“ Pomalu se škrábu z bahnitého sevření a jen neochotně směřuji zpět. Koukám ještě na druhou stranu louže, ale zde to vypadá úplně stejně. Zbývaly mi asi 2 míle. Tomu říkám pech. Snažil jsem se hodně, ale teď se musím soustředit na cestu zpět, protože druhá „dávka lysohlávek“ se servíruje přímo před volant.

„Je zle! Zachraň se, kdo můžeš!“ Ze zatáčky se na nás vyřítila zelená pralesní obluda. V jejích útrobách to zarachotilo a mocný zelenožlutý John Deer zastavil vedle cesty v houštině, abych mohl projet.

Zastavuji a rozvádíme s místním farmářem pohodový rozhovor o počasí, situaci zde, jak se má, odkud jsem a podobně. Vychvaluji svého Jeepa a jeho velký traktor. Je to velmi pohodový člověk a jsem rád, že jsem s ním měl možnost chvíli poklábosit. No nic, je třeba popojet dál. Přeji mu veselé Vánoce a šťastný nový rok. Řadím pomalou jedničku a dávám se znovu do tance.

Za zatáčkou je malý výjezd do kopce. Můj tanec se uprostřed kopečku dostává do smrtelné křeče. Volant prudce točím doprava, doleva a je to v pr……

Pravé přední kolo je zapíchnuto v měkkém blátě tak, že podlaha auta leží na cestě a středový náboj kola je kdesi hluboko v blátě. Pomalé ani rychlé pokusy o vyproštění mi nepomáhají a již hnědý potah karoserie se stává ještě hnědším.

„Tak, tady to máš, ty hlavo! Co budeme teď dělat?“ „Volej, volej o pomoc!“ Sahám po mobilu, ale ten nemá signál. „Běž pro pomoc k silnici.“ „No jo, ono je to ale asi 6 mil. Jiskry mezi mými závity mozku přeskakují jak splašené, ale nakonec mě napadá stíhat toho farmáře s traktorem, co tu někde je. Vyrážím jako pominutý: „snad jej doženeme, makej, makej!“ „Ten nebude daleko, zkus jej dohnat“. Ach ta moje hlava… „Jak bych měl dohnat velký traktor, který si s tímto prostředím poradí bez problémů? A kde jej mám hledat?“ „Nekecej a dělej, než ti odjede, nebo šlapej k silnici.“ První louži lehce obcházím, abych si neumazal své sandály. I následující louže se mi daří téměř obejít, ale třetí už nejde. Zahučel jsem přímo doprostřed a na čistotu bot či oblečení kašlu. Chvíli běh, chvíli rychlá chůze. Nohy mi kloužou v blátě, které nabírám do sandálů s každým krokem a na mých šortkách začíná převládat hnědá barva.

Mám žízeň, velkou žízeň a otravují mě moskyti, hodně moskytů, ale farmář s traktorem nikde. „Kam s tím monstrem odjel?“ Poměrně rychle se dostávám na místo, kde jsem se otáčel a traktor pořád nikde. Začínám lehce propadat zoufalství a depresi . „Ach ta moje hlava, kdyby tak nebyla svéhlavá a občas přemýšlela…“

Najednou slyším zvuk motorové pily. „Jsem zachráněn!“ Vybíhám malý kopeček mezi pomerančovníky, nahoře je rozestavěný malý domek a vedle něj stojí v celé kráse „John Deer.“

Jazyk táhnu po zemi, ale tvářím se blaženě. „Help me, please! I’m stupid. My Jeep is mire maybe 2 miles in the direction route.“ Farmář zakusuje kus nějaký kotlety či klobásy a mile odpovídá: „It is no problem. Come!“ Usedá za volat svého oře a já se usazuji na blatník levého zadního kola jako frajer. „I don’t have cable“ pokouším se upozornit. „I have,“ zní farmářova odpověď.

Jedeme si to tak mezi pomerančovníky cestou, loužemi a brody říčky a rozmlouváme. Prozrazuji, že jsem z Česka a ostatní zdvořilostní fráze. Farmář mi na oplátku vysvětluje, že se zde narodil a všechny ty pomerančovníky od silnice až k vodopádu jsou jeho. Je tu spokojený, má klid, práce na farmě jej baví a do města by nechtěl. V družném rozhovoru o krajině a této zemi přijíždíme až k mému nemohoucímu Jeepu.

Koukne na tu paseku, co jsem na jeho cestě udělal, a konstatuje, že poslední dny hodně pršelo a země je opravdu měkká. Vytahuje několik řetězů, které svazujeme a nakonec je zapřáhneme za oko na zadním nárazníku. Usedám za volant, startuji a čekám, co se bude dít. Hlavou mi letí myšlenky o roztrhaných řetězech a pohádce o velké řepě.  Dědeček s babičkou a zvířátky tahali a stejně nevytáhli.

Najednou to se mnou lehce cuklo a už mě to táhne dozadu. Bahenní sevření jsem opustil bez úhony a s velkým děkováním strkám zachránci 20 Belizských dolarů (BZ) (v přepočtu 10 USD, přepočet BZ ku USD je přesně 2:1). „Nechci, to je v pořádku“ praví. Tak mu alespoň vnucuji pytlík bonbónů pro děti. Ty nakonec s přemlouváním přijímá. Já v pořádku dojíždím přes další dva brody na silnici a pokračuji dál do Placencie. „Už žádné výlety za vodopády a podobnými blbostmi!“

Nadávám hlavě a s obavami sleduji měknoucí zadní kolo. Mezi disk a pneumatiku se mi dostalo několik kamínků a díky tomu mi uchází vzduch. Pumpa nikde a servis v téhle divočině taky ne. „No, přece se nebudu lopotit s tímto heverem na silnici, abych to kolo vyměnil za rezervu?!“ Nakonec se mi daří dojet až do Placencie, kde je u silnice malý servis na golfové vozíky.

Jsou přece jen Vánoce a tak se jdu trochu nejistě zeptat, zda mají otevřeno. Šéf na mě divně kouká a diví se, proč by měli mít zavřeno, když je „normal working day.“ Pohled na hlínu a kamínky mu zcela stačí. Úkoluje pracovníka, aby to sundal, vyčistil a kolo znovu nafoukl. Práce mu trvala asi 15 minut a dotazuji se šéfa na cenu. Brumlá cosi o 5 (BZ) a já mu ze samé vděčnosti strkám 10 BZ. Popřejeme si „happy Christmas“ a já jedu dál. Ještě, že v Americe mají Vánoce posunuty až na 25. prosince!

Poučení pro příště?

– pokud můžete předpokládat, že pojedete mimo silnice, vozte sebou lano

–  snažte se jezdit alespoň se dvěma auty, abyste si mohli v případě potíží pomoci

–  případně používejte auto s navijákem (ale musíte s ním umět pracovat…)

–  pokud pojedete sami, zjistěte si, kam se v případě problémů můžete vydat pro pomoc

–   nevydávejte se s vozidlem mimo značené silnice, a když už musíte, zkuste si zjistit u místních obyvatel, jak to zde vypadá

–   nevydávejte se od auta nalehko, ale snažte se mít vhodnou obuv a oblečení

–   nikdy a to zdůrazňuji, nevyrážejte pro pomoc bez vody!!! Dehydratace organismu ve spojení se stresem je velmi rychlá.

Nejširší nabídku průvodců a map Belize (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz