Jeden volný gauč prosím aneb v Teheránu jako doma

Pro mladé Íránce je couchsurfing jednou z mála příležitostí, jak se dostat do styku s někým ze západu a otevřeně si popovídat. Každý mladý muž musí totiž nejprve nastoupit dva roky vojenské služby, až poté smí požádat o cestovní pas. U žen je nezbytné pro vycestování písemné svolení otce. Tím však peripetie nekončí. Islámská republika má s většinou zemí vízový styk, čímž se cestování ještě více komplikuje. A v neposlední řadě rozhodují také peníze, kterých většinou na zahraniční cestu není dost.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Projíždíme severním Teheránem ve staré saipě a Masúd popisuje scenérii. Na severu města kolem Šemiranu a Tadžríše žije teheránská smetánka a je to poznat již na první pohled. Z auta jsou vidět moderní výškové budovy a staré saipy vystřídaly novější peugeoty. Naopak čím se jede jižněji, tím chudší obyvatelé jsou. Podobné je to i ve východo-západním rozložení, na západě žijí lidé spíše mladí, moderní a otevření, na východě zase tradiční rodiny.

Masúd večer připravuje typicky íránské jídlo dizi a naplno pouští svoji oblíbenou muziku. Dříve měl i svoji skupinu, ale protože tento druh hudby není úplně v souladu s režimem, velké podpory se nedočkal a začal se věnovat hlavně studiu a práci. Živí se jako architekt a jak sám říká, s platem to není žádná sláva. S příjmem kolem 500 USD sotva zaplatí nájem a další výdaje, proto si musel najít druhé zaměstnání.

Do podobné situace se dostává mnoho Íránců v Teheránu. Ve svých rodných městech, kde je život výrazně levnější, by těžko sehnali dobře placenou práci nebo třeba účast na zajímavých projektech, proto se stěhují za prací do hlavního města i za cenu vysokých životních nákladů.

Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Půjč mi svůj gauč

Mnoho cizinců si myslí, že provozování couchsurfingu je v této zemi nelegální. Jiní jsou naopak přesvědčeni, že je v souladu se zákony. Vláda by přeci aktivitu zakázala podobně jako třeba Facebook. Stoprocentně jistý si ale není nikdo. Sám Masúd tvrdí, že Íránci samozřejmě mohou ve svých domácnostech přijímat zahraniční hosty. Pohostinnost a pomoc lidem na cestách patří k perské kultuře stejně neoddělitelně jako koberce nebo dobrý čaj.

Údajně však mají cizinci povinnost registrovat se u místní policie do 24 hodin po příjezdu. Osobně jsem se však nikdy nikde neregistroval, ani se nemusel tajně plížit kolem zdí pro případ, že by mě některý ze sousedů zpozoroval a mé hostitele udal. Naopak, vždy jsem zdvořile a nahlas pozdravil „Salam“, načež se dostalo vřelého úsměvu mě i mému hostiteli.

Skrývaný život Íránců

Druhý den navečer míříme s Masúdem a jeho přáteli do oblíbené pizzerie. Ideální příležitost proniknout do skrývaného života Íránců. Je to neuvěřitelné, ale tato přísně nábožensky založená země má jednu odvrácenou stranu, o které se veřejně nemluví, ale všichni o ní ví – alkohol. Ten se sice neshání snadno a při opakovaném přistižení hrozí až trest smrti, ale těžko si bez něj představit dobrou party, že?

Většina mladých Teheránců proto zná nějakého dodavatele, který je schopný alkohol sehnat. Většinou se pašuje z Iráku nebo Turecka, někdy se však také tajně pálí přímo v Íránu. Například křesťanští Arméni mají od režimu zvláštní povolení pro výrobu alkoholu, oficiálně však jen pro náboženské účely. V Íránu činila v roce 2005 průměrná spotřeba alkoholu na osobu 1 litr ročně, což tuto zemi řadí na první místo ve spotřebě mezi muslimskými zeměmi se zákazem pití.

Potemnělým Teheránem se vracíme domů. Já balím krosnu na další putování Íránem a Masúd mezitím píše své přítelkyni, která studuje v zahraničí. Bohužel komunikují jen takto na dálku, on přes opakovanou žádost opět nedostal turistické vízum, aby ji mohl navštívit.