Jávské putování: Probboling,Tengger Massif,Yogyakarta, Solo

Ještě před úsvitem jsme stáli na autobusové zastávce v Probbolingu, zase zpátky na východní Jávě, jen kousek od úžasného horského národníhoparku Tengger-Bromo-Semeru a netoužili po ničem jiném, než dospat strastiplnou cestu busem (původní plán schrupnout si cestou nějak nevyšel).  Dopoledne jsme tedy prospali v drobet divokém hotýlku a pak šli lovit odvoz do hor. Po několika předražených nabídkách jsme sehnali bemo (dodávku pro místní) za přijatelnou cenu (i tak určitě 5x vyšší než pro domorodce), nasedli a čekali. Když po půl hodině do dodávky pro osm lidí přistoupilo dalších šest, divila se Bára, na co ještě čekáme, když už jsme plní. Pak se divila ještě mnohem víc… Vyjeli jsme po další hodině a bylo nás tam celkem 28! Nepřeháním, vážně jsem to počítal – i když asi na pětkrát, protože to nebylo vůbec snadné – sedící byli v několika vrstvách, pár klučinů vlálo venku na stupátkách, tři seděli na střeše. Na té byla kromě nich ještě naše bagáž a asi komplet celá úroda okolí Probbolinga, kterou jeli místní farmáři prodávat do hor… Cestou přistoupil chlapík s bicyklem (ten šel také na střechu) a další panáček s deseti obrovskými kanystry s vodou (ty šly mezi nás). Nu, cesta byla fajn – kluci vzadu z nás byli odvázaní, stále si nás fotili a jeden mi svojí indoangličtinou nabízel výhodnou výměnu – můj slušivý klobouček za jeho ušmudlanou děravou kšiltovku – že prý jako abychom na sebe měli vzpomínku (kšeft jsem mu rozmluvil, vzpomínku na něj mám i bez kšiltovky).

Bemo nás dovezlo do Cemoro Lawang, vesnice u samého jícnu mohutného kráteru Tengger Massif. Přímo od našeho hotelu se nabízel přímo neuvěřitelný pohled na měsíční krajinu uvnitř kráteru. Tengger je starodávná gigantická sopka, její kráter má průměr přes 10 kilometrů a uvnitř je naprostá rovina – jako vyschlé jezero. Tuhle rovinu narušují tři sopky, které v kráteru postupem času vyrostly: skoro pravidelný kužel vyhaslé Gunung Batok, stále aktivní Gunung Bromo a Gunung Kursi. Večer jsme vyrazili na procházku kolem miniaturních políček s pórkem, mrkví a jinou zeleninou, která roste jen takhle vysoko, u políček stály ještě miniaturnější domečky domorodců… Je až neuvěřitelné, v čem jsou tam lidi schopní žít. Tu a tam jsme nahlédli dovnitř – jen plotna a postel. Elektřina jen pro prominenty…

Pro nedostatek času jsme se na vyhlídku z bezmála 2.800 m vysoké hory Gunung Penanjakan nechali vyvézt, po vzoru amerických a japonských páprdů – džípem (dodnes se stydíme). I tak jsme vstávali ve tři ráno – nejhezčí výhled na trojici sopek uprostřed kráteru je totiž za úsvitu. Na sluníčko jsme sice čekali s početnou partou Japonců, ale stálo to skutečně za to – v kráteru leží ráno mlha, z Gunung Bromo stoupají oblaka páry, scenérii sopek v kráteru doplňuje dál na jihu Gunung Semeru – největší a jedna z nejaktivnějších sopek na Jávě, která si občas pšoukne a vypustí oblak hrající všemi barvami! Když jsme se dosytosti vykochali, svezli nás do kráteru, pod Bromo, na jehož úpatí je hindu chrám… Odtud se dá vyjít nahoru ke kráteru. Z jícnu Gunung Bromo se valí oblaka páry a sirných výparů. Na procházce okolo kráteru, po jeho vrcholku (resp. spíš „proběžce“, protože nebyl čas) je trošku dusno, o to hezčí jsou ale výhledy po okolí a dovnitř sopky…

Cestou zpět do Probbolinga jsme sledovali v několika vesnicích volby guvernéra, což je společenská událost č. 1 – vesničané se hodí do gala, muzika vyhrává a všichni se dobře baví… V bemu jsme se seznámili s Monikou – Polkou, která studuje fotografii a v rámci diplomky vyrazila na střední Sumatru fotit zvláštní etnikum Minangkabau –  matriarchálních muslimů. Ve městě nás čekala dodávka, která nás měla zavézt do Yogyakarty, centra střední Jávy. V dodávce pro 10 lidí jsme tentokrát jeli jen my s Monikou, takže komfort! Doufali jsme, že dospíme ranní brzké vstávání, z čehož nás řidič brzy vyvedl, neboť troubil na úplně všechno živé i mrtvé okolo, v intervalu zhruba sedmi sekund. Malinko na překážku byl také fakt, že řidič neuměl ani pípnout anglicky. Prostá žádost o zastávku na záchod se tím proměnila ve velkou bojovku. Potřeba jíst se pantomimicky hraje přeci jen lépe (nemusíte mít strach, že omylem „zahrajete“ něco, co diváka k smrti urazí), takže šofér celkem rychle pochopil a zastavil nám v nejbližší hospodě. Tamní personál na tom s angličtinou nebyl o nic lépe a jídelníček neměli ani v mateřštině, tak přišly na řadu naše malířské schopnosti… Monika i Bára jsou vegetariánky, tzn. pro objednání bezmasého jídla bylo potřeba namalovat prasátko, kravičku, kuřátko, ovečku – a všechno pěkně škrtnout. Pak namalovat mrkvičku, cibulku a rajčátko – a souhlasně kývat hlavou. Když „šenkýřka“ konečně pochopila, čeho si žádáme, zamítavě zakroutila hlavou, odtáhli jsme tedy stejně s nepořízenou (po téhle zkušenosti jsme si konečně koupili anglicko-indonéský slovník a naučili se pár základních frází a názvů jídel).

Do Yogyakarty neboli „Jogjy“, jak říkají místní, jsme přifrčeli po setmění. I v Jogje byly volby a hotely byly plné rodin z okolních vesnic, které si přijely do města užít volebních oslav, takže lov hotelu byl celovečerní zábavou. Nakonec se poštěstilo, dokonce jsme pak objevili i skoroevropskou hospodu, kde jsem okusil wienerschnitzel v zajímavém javánském pojetí.

Jogja je centrem javánské kultury a umění. Celá provincie okolo města je jakýsi stát ve státě – sultanát s víceméně nezávislou samosprávou… Jogja je mimo jiné město univerzit a studentů. Většina javánských revolucí začíná právě tady – ať už to byla vzpoura proti Holanďanům, která vedla až k nezávislosti Indonésie, nebo svržení diktátorského prezidenta Suharta na konci 90. let.  Demonstrace je v Jogje na denním pořádku, taky jsme jednu zažili – tentokrát se studentům nelíbilo, že Indonésie vystoupila z OPEC a ceny benzínu vyskočily o 30% – ze sedmi na deset korun za litr. Cena benzínu je mimochodem po fotbalu nejčastější téma, které s námi s velkou chutí místní probírali.

Jogja je také město muzeí. Nejhezčí je Sono Budoyo, s výstavou všeho javánského a balijského umění (masky topeng, loutky, tradiční dýky kris, batiky, dřevořezby a tak). Ujal se nás tam mladík, který vyrábí dvojrozměrné loutky wayang kulit používané při loutkové stínohře – provedl nás muzeem, ve své dílničce nám pak předvedl, jak loutky vyrábí  a my mu slíbili, že večer přijdeme na jeho představení. Nakonec nám stopnul levného bečaka – rikšu, který s námi dofuněl do art centra, kde vyrábějí a prodávají vyhlášené batiky.

Odpoledne nás čekal obrovský palác Kraton – sídlo sultánů – vlastně opevněné město ve městě, ve kterém žije 25 tisíc lidí, vesměs sloužících sultánovi. Palác byl ale bohužel z velké části poškozen zemětřesením a většina jeho přepychových pavilonů je veřejnosti nepřístupná, protože tam současný sultán stále pobývá… Místní průvodce nás aspoň provedl po polozbořeném harému a zcela zbořeném vodním paláci; spíš než o provádění se ale zajímal o to, jak nám něco prodat, nebo vyžebrat nějakou tu rupii. Večer jsme mazali na stínohru wayang kulit. Hráli zase jeden z eposů Ramajany, všechny loutky obsluhoval jeden „vodič“, o hudební stránku se staral orchestr gamelan. Neměli jsme ale ani tucha, o čem představení je, tak jsme utekli asi po hodině, k očividné lítosti loutkáře – muzejního průvodce.

Turistů není na Jávě zdaleka tolik jako na Bali (které turismus živí), tak je tu mnohem víc patrná chudoba. Lidi se ze všech koutů Indonésie stěhují do „země zaslíbené“ – prosperující Jávy a jejích velkých měst. Tady ale zjistí, že vzhledem k nulové kvalifikaci a většinou i jazykovým bariérám (v Indonésii je obrovské množství řečí a úředním jazykem „Bahasa Indonesia“ mluví málokdo) o práci nezavadí a upadnou do ještě větší bídy – nemají kde bydlet a město je vyhání z centra na periferie, kde si staví slumy, nebo bydlí pod mosty. Přijdou i o tu bídnou obživu z úrody, co jim doma na Sulawesi, Borneu a dalších odlehlých koutech souostroví poskytovalo jejich skromné políčko – tak se teď živí všelijak – převážně prodejem čehokoliv… Prodej není ale ve srovnáni s Bali tak agresivní, taky jsme skoro neviděli nikoho žebrat. Shodli jsme se, že lidi, co si umí anglicky říct o peníze, se nějak probijí – víc potřebují pomoc typy, jako byl třeba chlapík v Solo na střední Jávě – nahý, bezzubý, vypadal jak z koncentráku, dlabal nějakou polévku (či co) nalitou v igeliťáku… Bára k němu došla a podala mu 20 tisíc rupií (na naše asi 35 korun, pro Javánce i několikadenní obživa). Nechápavě si bankovku prohlížel, pak jí zmačkal a strčil kamsi do torby – a my pochopili, že tu jsou i lidi, co možná nikdy peníze neviděli…

Na střední Jávě bývalo centrum raně středověké říše Mataram, po které zbyly v okolí Jogjy dvě největší javánské památky – buddhistický památník Borobudur a hinduistický komplex chrámů Prambanan. Jelikož jsme toho o zmiňovaných památkách moc nevěděli, zatoužili jsme po „odborném výkladu“ a zaplatili si celodenní výlet s průvodcem. To se ukázalo jako dobrý nápad – průvodce uměl skvěle anglicky, hodně věděl a byl sdílný. Naše první zastávka byla u Prambanan – největšího hinduistického komplexu v jihovýchodní Asii – byl dokončen okolo roku 850 n.l. a celkem záhy po dokončení osiřel, po záhadném zániku říše Mataram. Z většiny chrámů zbyly jen ruiny, hlavní chrámy (Šivův – skoro 50 metrů vysoký, Višnův, Brahmův a dalších pět menších) naštěstí celkem ustály řadu zemětřesení, která oblast za ta století postihla. Hodně taky pomohla intenzivní (ač vleklá) rekonstrukce, která probíhá už od začátku 20. století a je spolufinancovaná UNESCO. Bohužel zemětřesení, které přišlo před dvěma lety, znovu komplex silně poškodilo – dva hlavní chrámy jsou pod lešením, základy zaplaťbrahma vydržely. Chrámy jsou bohatě zdobené sochami a reliéfy, výjevy z Ramajány.

Dál jsme mířili do vesničky Kaliurang, ležící na svazích Gunung Merapi (v překladu Ohňové Hory), bezmála tři kilometry vysoké sopky, údajně nejaktivnější a nejnebezpečnější na světě… Jak to ovšem bývá na ostrovech, osamocená sopka dokáže zadržet postup oblačnosti a mraky se okolo ní vesele shlukují – tzn. nezbylo, než věřit průvodci, že výhled odtud na kouřící kráter je obvykle skutečně jedinečný… A potom zas do nížin, kolem čajových a tabákových polí, do chrámu Mendut s obrovskou sochou Buddhy a jeho dvou žáků, která měla přijít na vrchol památníku Borobudur, ale je tak obrovská, že jí tam nevyzvedli.

A nakonec nás čekala největší buddhistická stavba světa – chrám Borobudur. Ten nechali vystavět na uměle navršeném kopci panovníci říše Mataran v druhé polovině 8. století jako symbol posvátné indické hory Suméru, buddhistického středu vesmíru. Chrám sestává z devíti teras – šesti spodních čtvercových, třech horních kruhových. Hrana čtvercové základny měří přes 120 metrů. Ke stavbě byl použit výhradně andezit – sopečná hornina těžená v korytě nedaleké řeky (kterou občas, když si sopka Merapi usmyslí, teče místo vody láva). Jednotlivé terasy chrámu jsou vlastně zobrazením mahajany, buddhistické cesty k osvícení. Mniši i poutníci procházeli po jednotlivých kamenných terasách skoro pět kilometrů dlouhou symbolickou cestu až k „nirváně“ – nejvyšší, centrální stúpě (zvoncovité svatyni) s nedokončenou sochou Buddhy uvnitř. Na horních třech terasách je takových stúp ještě 72 – v každé sedí Buddha, vždy s jiným gestem rukou. Až pozdě jsme se dozvěděli, že je potřeba vycházet odzdola nahoru a zleva doprava, jinak se přikláníme ke zlu. No, ještěže buddhisti nemají peklo – nejhůř se v příštím životě narodíme jako švábi… Na dolních šesti terasách je přes 1.500 výpravných reliéfních desek z Buddhova života a další hromada jeho soch (v celém chrámu je jich přes 500). Památník budovala říše Mataram přes 50 let a jen chvilku po jeho dokončení konvertovala k hinduismu, opustila ho a se stejnou vervou se vrhla na budování Prambananu. Časem upadl Borobudur v zapomnění – znovuobjeven byl až na začátku 19. století. Předloňského zemětřesení zůstal ušetřen (řádilo jen pár kilometrů dál), lidské blbosti ale ušetřen nezůstal – radikální islámský fundamentalista vyhodil do vzduchu část nejvyšší svatyně a zničil její krásné zdobení.

My jsme vydrželi procházet památník přes tři hodiny, mimo jiné proto, že se na nás záhy zase utvořila fronta na focení a my neměli sílu odmítat. Chrámem jsme byli naprosto unešení, nerušenou cestu k nirváně nám kazili jen místní holobrádci, kteří to nahoru brali zkratkou, přes sochy i stúpy. Celý památník, ač součástí UNESCO, není totiž prakticky vůbec hlídaný (a těch pár zřízenců se místo dohledu dloube v nose), takže místní omladina leze všude, okopává sochy a dělá stupidity na stúpách. Těžko říct, jak bude Borobudur vypadat za 10 let… Počkali jsme si na západ sluníčka, kdy na obzoru z mlhy vykoukla i sopka Merapi a my při tom pohledu došli osvícení!  

Když už se nám Merapi ukázala, zaujala nás natolik, že jsme si druhý den půjčili motorku a vyrazili jí zkoumat zblízka – do vesničky Selo, odkud se obvykle vyráží na vrcholek  „Ohňové Hory“. Název je na místě – od 17. století napočítali Javánci přes 60 jejích erupcí, které mají na svědomí desetitisíce obětí. V roce 1006 pravděpodobně způsobila zánik říše Mataram, naposledy soptila přesně 1000 let poté – před třemi lety… Dneska je pod odborným dohledem – ze všech čtyř světových stran ji hlídá seismická observatoř, takže se teď naštěstí dá celkem dopředu určit, kdy zas bude zlobit. Každý rok vysílá sultán z Jogjy procesí, které přináší tisíce obětin na uplacení a uchlácholení ducha Ohňové Hory.

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

My jsme skoro omylem dorazili k jedné z observatoří na svahu sopky, ve výšce asi patnáct set metrů. Je zapadlá v lesích (v téhle výšce už rostou i na Jávě jehličnany) a vypadala opuštěně. Nakonec se nám přeci jen zjevil sympatický Javánec, jež měl právě službu… Trošku jsme se mu nacpali do kanclu a nechali si všechno ukázat… Neuměl ani slovo anglicky, ale přeci jen jsme se nějak domluvili – ukazoval nám záznamy seismografu z posledního, předloňského „pšouku“, vzal nás do bunkru v podzemí, kam se běhá schovávat (dá se tam prý přežít i 14 dní). Pak začal přístroj trochu skotačit – hlásit zvýšenou sopečnou aktivitu –  a my radši mazali dál. Bylo sice celkem jasno, ale pára stoupající z kráteru tvořila kolem vrcholku mlžný mrak, který nesliboval právě krásný výhled – rozmysleli jsme si tedy výstup na horu a mazali do Ketep, horské vesničky údajně s nejhezčím výhledem na sopku. Ta ale mezitím „chytla“ další mrak, takže zase houby. Posnídali jsme a uháněli dál do Selo. Tam se nám konečně Ohňová hora „odhalila“ a předvedla v celé své kráse… člověk by nevěřil, že tahle mírumilovně vyhlížející hora, porostlá travičkou a jen tak lehce pokuřující, dokáže nadělat takovou paseku.

Následoval divoký přejezd k další sopce – Gunung Lawu se dvěma starými hindu chrámy na jejích svazích, které jsme toužili navštívit. Průvodce nás se vzdáleností tahal za fusekli, tak jsme urazili po cestách necestách asi 120 kilometrů (místo avízovaných 30-ti),  pětkrát jsme zabloudili a asi čtyřiapadesátkrát se ptali na cestu (z toho pětačtyřicet lidí vůbec netušilo, co po nich chceme). Cesta vedla kolem čajových a kávových políček, sklon horských silniček občas motorka nezvládla a Bára musela šlapat do kopce po svých. U chrámu Candi Sukuh nebyla ani noha… Za to tam byla spousta jiných částí těla – stavitelé chrámu vyznávali kult plodnosti a falický kult, tzn. je tam celá spousta zajímavých soch, které bychom v hinduistickém chrámu nečekali. Celý chrám z 15. století má spíš incký než asijský vzhled… Pár kilometrů od něj je o něco větší Candi Ceto s podobnými erotickými motivy – např. v jedné z hlavních svatyň chrámu tvoří oltář místo sochy boha obří kamenný pyj.  

Přejezd zpátky do 120 km vzdálené Jogjy na motorce po setmění, s přilbou s tmavým sklem nebyl moc příjemný – cesty jsou takové, že se neustále kličkuje mezi dírami, řidiči snad jezdí ještě divočeji než ve dne. Motorka má tu výhodu, že se všude procpe. Na světlech se všechny motorky protlačí dopředu a pak závodí, kdo dřív vystartuje. Nejednou se proti nám hnal v našem pruhu náklaďák, zběsile troubící, což v překladu asi znamenalo: „Jedu ti v pruhu, tak koukej uhnout na krajnici.“ Asi zapomněl, že javánské cesty krajnice nemají… Když si to proti mně potmě šinul v našem pruhu motorkář, do poslední chvíle jsem čekal, že se uhne… Neuhnul… Zaplaťpánbůh jsme se potkali jen zrcátky, i tak jsem to sotva ustál. Jak dopadl on, těžko říct, ale asi dobře, ani nepřibrzdil. Sháněli jsme pak nové zrcátko – prodávali jen kompletní sadu, originál od hondy – za padesát kaček. Vivat Jáva!  

A ráno znovu na východ, do Solo, finančního centra oblasti, města soutěžícího s Jogjou o to, které z nich je centrem javánské kultury. Kromě dalšího Kratonu dalšího sultána (tentokrát hezkého a turistům přístupnějšího, se sbírkou kočárů, sultánových nosítek apod.) je v Solo k vidění několik krásných trhů se starožitnostmi. V jednom jsme nakoupili hromadu krás. Krámečky byly staré snad tři sta let a prodávající zrovna tak. Kousek od Sola je Sangiran – vesnice, kde byly nalezeny pozůstatky opočlověka žijícího tu před 1,5 mil. lety. Dneska je tam muzeum – nevelké, ale kupodivu pěkně zařízené. Zpátky jsme tentokrát jeli radši za světla. Cestou nám na rozloučenou zapózovala Merapi při západu, rudě ozářená a zlověstně kouřící. Večer jsme v Jogje pokoupili další suvenýry a přes net koupili na druhý den letenku do Jakarty.  

Brzy ráno jsme využili pro cestu na letiště chloubu Yogyakarty – místní moderní MHD. Co do modernosti a čistoty skutečně zaslouží pochvalu, dobře jsme se ale bavili při pozorování místního personálu. To takhle přijdete k pokladně před zastávkou (mimochodem, ty mají stavěné na asijské proporce, tzn. statný jinoch s batohem na zádech se do budky holt nevejde), paní vám prodá žeton, který máte strčit do turniketu. Ale nestrčíte, protože u něj stojí chlapík, co to udělá za vás, počká, až na druhé straně vyleze a odnese ho vrátit paní do pokladny. V budce, kam se celkem vejdou čtyři lidi, se s vámi mačkají další dva zřízenci dohlížející s píšťalkou v ústech na vystupování a nastupování – zda vše probíhá dle regulí. V autobuse jsou kromě řidiče další dva zaměstnanci – jeden před odjezdem z každé zastávky projde celý autobus a zkontroluje, jestli všichni správně sedí, jestli Váš batoh nepřekáží v cestě a podobné důležitosti; druhý zapisuje, kolik lidí na zastávce nastoupilo a vystoupilo. Na každé třetí zastávce ještě přistoupí inspektor, zkontroluje papír zapisovače, něco si opíše a zase vystoupí. Nevím, jak to vypadá přes den, ale takhle brzo ráno, kdy jsme byli jediní cestující, vycházelo v průměru asi 6,5 zaměstnance na jednoho pasažéra. Mimochodem, tahle přezaměstnanost je na Jávě k vidění všude – práci jednoho zastává pět až šest lidí – jeden nese kufr, druhý otevírá dveře… Na pumpě čeká na zákazníka dvanáct zaměstnanců, aby vám mohli načepovat. Pokud už náhodou někdo opravuje silnici, je kolem jednoho kopáče sedmnáct přihlížejících. Pracovní morálka je obecně taková nižší. Aspoň u chlapů, ženské dřou jak mezci – obdělávají pole, nosí nůše s kamením, zedničí… A obvykle k tomu mají na zádech aspoň jedno dítě. Musejí mít taky strašnou páru – onehdy jsem stoupaje do schodů ke chrámu potkal stoletou stařenu, táhnoucí na ramenou obrovskou fošnu. Napřed jsem jí chtěl nabídnout pomoc, když jsem si pak fošnu pořádně prohlídl, rozmyslel jsem si to – tu bych rozhodně neunesl… Chlapi mezitím sedí v hospodě a hrají vrchcáby, nebo jen tak dřepí na prahu a pozorují cvrkot.

Letenky jsou přes asijské nízkonákladovky celkem za hubičku a přeprava co do komfortu naprosto nesrovnatelná s autobusem. Ačkoliv i tamní záchody se očividně dají používat „po asijsku“.

Jakarta se drží (se svými 15 až 18 miliony obyvatel) v žebříčku deseti největších měst světa, určitě také zaujímá přední místo v žebříčku nejšpinavějších a nejsmradlavějších měst. Je to město kontrastů – ve čtvrti Golden Triangle žije v přepychu smetánka celé Asie, pár bloků odtud živoří lidi na ulicích nebo ve slumech – v chatrčích z vlnitého plechu, v příšerné špíně a naprosté chudobě. Je až obdivuhodné, jak málo místnímu magnátovi vadí přítomnost obrovské páchnoucí skládky, hemžící se šváby a krysami, hned vedle jeho luxusní zářivě bílé haciendy. A možná ho to naopak těší – když vidí ten kontrast, připadá si ještě bohatší. Před vstupem do přepychové zahrady obklopující usedlost, hlídají ozbrojenci se samopaly, všechny krysy ale asi neuhlídají.  

Za holandské okupace se Jakarta jmenovala Batavia a byla centrem jejich indonéské kolonie. Kota – staré město podle průvodce „skrývá tu nejlepší holandskou i indonéskou architekturu“… Autor byl při psaní buď na tripu, nebo měl na krku kudlu místního patriota… „Staroměstské náměstí – samé srdce staré Koty“ je odporné a špinavé, „skvosty holandské architektury“ nebyly nikdy opravované a ty, co ještě nespadly, spadnou za měsíc. A že průvodce cestu z náměstí k přístavu Sunda Kelapa nazval „promenádou lemovanou další krásnou holandskou architekturou“ mu nikdy nezapomeneme! Brodili jsme se odpadky prostředkem silnice (chodníky nevedou), tu a tam jsme zapadli do otevřeného kanálu.

Zabloudili jsme do odlehlých neturistických čtvrtí města (tedy pokud se o nějaké dá říct, že je turistická), kde jsme se snažili působit co nejnápadněji a splynout s davem. I přes veškerou snahu (turistický klobouček, na krku foťák a v ruce Lonely Planet – to jsou přece dokonalé mimikry) jsme byli centrem pozornosti dalekého okolí – potisící jsme odpovídali na všetečné dotazy pokřikované na nás přes ulici i z okna třetího patra – a toužili po samotě na jednom z opuštěných ostrůvků nedalekého souostroví Thousand Islands.   

Toužili jsme ještě druhý den ráno, než nám slečna v jediném tourist info ve městě sdělila ceny výletu (Jakarta je jako jiná hlavní města rozvojových zemí – nesrovnatelně dražší než zbytek země)… Beztak prý platí pravidlo – čím vzdálenější je jeden z tisíce ostrůvků od Jakarty, tím čistší voda – a my si při pohledu na moře v přístavu říkali, jak daleko by asi musel být, abychom vůbec do té vody vlezli. Raději jsme tedy šli pokoukat Jakartskou katedrálu a mešity. Jediná katedrála ve městě byla plná Číňanů (jak říkal náš známý Farhan, tvoří na Jávě velkou křesťanskou komunitu), kousek odtud je největší (nikoliv však nejhezčí) mešita v jihovýchodní Asii Mesjit Istiqual (zdálky vypadá jak obrovské vězení). A pak busem k hotelu. Doprava po Jakartě je celkem šílená. Tohle obrovské město nemá metro, o veřejnou dopravu se starají jen autobusy. Jakartské zastupitele ctí aspoň fakt, že na silnicích vyhradili jízdní pruhy (pro jistotu oddělené zídkou), kam mohou opravdu jen autobusy, tzn. zácpa je sice taky, ale ne taková jako pro auta – dvanáctiproudé silnice jsou totiž od rána do večera ucpané, všichni popojíždějí krokem a troubí jak trubky. Pěší doprava je v Jakartě asi nejrychlejší.  

Poslední den na Jávě jsme strávili v Jakartských muzeích a památnících. Hned ráno, dřív než se město zahalilo do smogového oparu, jsme se nechali výtahem vyvézt na monstrózní 120 metrů vysoký národní památník Monas na náměstí Merdeka, odkud byl hezký výhled na ošklivé město a kde byla obrovská hromada mlaďoučkých Javánek toužících jen po fotce s námi. Když jsme po čtvrt hodině ohlašovali poslední tři fotky připadali jsme si jako celebrity. Mimochodem, podobných památníků je v Jakartě celá spousta – prezident Sukarno (komunistický, prosovětsky orientovaný předchůdce Suharta) se rozhodl udělat ošklivou Jakartu ještě o něco ošklivější, tak nechal vystavět desítky památníků, vesměs ve stylu „sovětských socialistických hrdinů“. Místní jim dávají veselé přezdívky – např. Monas je „Sukarnovo poslední vztyčení“, kousek vedle je „Pizza Man“ apod.  

Hned naproti náměstí stojí Národní muzeum. To nás velmi příjemně překvapilo rozsáhlostí svojí sbírky, moderností i způsobem vedení. Čtyři obrovská podlaží jsou doslova nabitá sbírkami snad všeho umění a řemesel jihovýchodní Asie, dochovaných zbytků paláců, obrovských soch Buddhů a hinduistických bohů, krásných sbírek zlatých klenotů apod. Vstupné vyšlo na 1 korunu. Škoda jenom, že nedovolovali fotit…  

Na oběd jsme si zašli do luxusní italské restaurace a byli u vytržení z „obyčejných“ italských jídel. Indonéské stravě jsme totiž na chuť ani po měsíci nepřišli – je šíleně jednotvárná, ať se pokrm jmenuje jakkoliv, vždycky je to smažená suchá rýže s masem. A když ne rýže, tak rýžové nudle. Jednou jsem zkoušel vysloveně nazdařbůh vybrat z jídelníčku – podle záhadnosti jeho názvu (byl v Indonézštině, takže jsem stejně netušil), že se jako nechám překvapit.. A ejhle – smažená suchá rýže s masem! Pochvala ale patří javánskému kafi – mají ho pochopitelně všude a vždycky výborné! Jenom je škoda, že mozek indonéského personálu není schopen pojmout a správně vyhodnotit žádost o kafe s mlékem bez cukru. Za prvé: Kafe bez cukru – to je asi nějaká zvláštní evropská úchylka – Javánec by asi radši umřel žízní. A vzhledem k nízkým jazykovým schopnostem číšníků a neochotě ptát se na naší objednávku znovu, nás čekalo nepřeberné množství různých variací – kafe s cukrem bez mléka, mléko s cukrem bez kafe, kafe s extra porcí cukru… Soutěž o nejzajímavější variaci vyhrál chlapík, který mi z nějakého neznámého důvodu přinesl čtyři kafe, každé jiné, ani jedno ale s mlékem bez cukru.

Ještě jsme hodili oko do Národní galerie – také hezky vedená, i když díla některých umělců byla dost morbidní – když nás po chvíli začala přepadat sebevražedná nálada, radši jsme pádili na letiště. Odkud nás letadýlko přepravilo do Medanu, hlavního města Sumatry. Ale o tom zase příště…