Jaromír Štětina

„Viděl jsem řeky pramenit… V poušti, pod ledovcem, ve stepi, v rašelinových vrchovištích, ve vápencových kavernách. Viděl jsem řeky ústit… Do jiných řek, do moře, do jezer. Viděl jsem řeky vysychat v písku. Dokázaly mě nadchnout horské potoky s vodopády. S obdivem jsem se pokoušel pochopit velebnost tichých hladin veletoků. Ale skloubit všechno v jeden velký zážitek, žít v jednom úseku bez rozptylujících přestávek s některou světovou řekou od místa, kde umírá, bylo něco úplně nového.“

Adrenalinové jízdy po ruských řekách

Sjíždění divokých řek v oblastech, kde žije či kudy prochází jen málo lidí, patří ke sportovním láskám novináře Jaromíra Štětiny. S gumovým člunem z armádní výstroje, který nazvali Matylda, vydali se v červnu 1968 spolu s O. Štěrbou na Ruský Altaj. Dosud neznámou cestou vystoupili na Běluchu, nejvyšší horu Sibiře (4 506 m). Společně s ruským znalcem sibiřských toků Vladimirem Něustrojevem a jeho přáteli jako první sjeli na Matyldě a nafukovacích kajacích 630 km dlouhý úsek řeky Katuň, jedné ze zdrojnic sibiřského veletoku Obu.

Po čtyřech letech se Štětina a Štěrba společně s D. Štěrbovou a botanikem Vladimírem Vašákem znovu vydali na Altaj. Znovu zde vystoupili na vysoké štíty Ruského Altaje Ak Tru Baaš (4090 m), Pik Studentov (3 700 m) a Pik Junosti (3 710 m). Převezli Matyldu III a další lodě do Čibitu, který byl východiskem pro sjetí 100 kilometrů řeky Čuja, další ze zdrojnic Obu. Pokračovali po Katuni dalších 235 kilometrů až k čemalskému prahu. Přesunuli se na Tělecké jezero, kde Matylda III ujela dalších 200 km, její posádka se, kromě jiného, věnovala přírodovědnému výzkumu. Z jezera pokračovali po řece Bija do Bijska (280 km).

V červenci 1970 se Štětina účastnil horolezecké výpravy do Himaláje. Jedním z jejích cílů bylo sjetí horního toku Indu, ale pákistánská vláda nevydala povolení a cesta po řece v úseku od Trábely do Attokuk byla přípravou na další výpravy za divokými řekami indického subkontinentu.

Dlouho očekávaný sjezd peřejí Indu

S Matyldou se Štětina po Indu vypravil s novými partnery – Františkem Slámou, kanoistou­slalomářem Jiřím Koudelou a Wolfgangem Wenzelem. Na přelomu září a října 1975 se tato minivýprava vydala letadlem do pákistánského Gilgitu. Pod svahy Nangá Parbatu začala složitá vyjednávání s místními úřady. Podařilo se zlomit jejich nedůvěru a po tréninkových jízdách na řece Gilgit se počátkem listopadu 1975 Matylda vydala do peřejí Indu. Tři dny se přibližovala k Rakhiotské soutěsce: „Pak začínají obrovské válce zakrývat výhled, doslova hory vody. Vlevo kámen jako autobus, bokem přímo na něj; ždímám motor; musím jej vzít bokem za každou cenu až druhou polovinou lodi. Náraz nás srovnal a jedeme, vlastně skoky přelétáme do druhé poloviny nájezdové peřeje. Přes Jirku (Koudelu) se valí proudy vody.

Další válce. Padám na dno strojovny. vztyčuju se, znovu padám a znovu vstávám. Asi za dvě minuty jsme z nájezdu venku, přímo na dně koridoru. Skoro pod lanovým mostem je hladký jazyk, šikmý nájezd, vyúsťující asi osm metrů níž do řady obrovitých vln. Výška nejvyšší je asi sedm metrů. Snaha proříznout v nájezdu menší šikmý válec vpravo je zbytečná. Sám nás odhodil. Přímo doprostřed.

První vlna. Jirka stoupá do výšky, pak se Matylda prohnula, Jirka zmizel a vidím napjatý materiál červených válců. Jsme přes!“

Obtížnými peřejemi Indu Matylda se svou posádkou pokračovala v plavbě. Její členové překonávali stále těžší únavu i strach. Přidala se i zákeřná žloutenka, kterou onemocněl Koudela. Cestu po Indu však dokončili a dopluli do Pathánu. 23. 11. 1975 byla výprava už v Rávalpindí.

Poznávací cesta do Íránu

Na svou čtvrtou výpravu se Matylda vydala v roce 1977 do Indie. K posádce z Indu se přidali Václav Jindrák a Otakar Štěrba. Všichni účastníci se připravovali na sjezd horní části řeky Gangy. Tragická smrt Václava Jindráka a Jiřího Koudely těsně před startem však znamenala konec všech plánů.

Touto výpravou Štětinovo cestování neskončilo. V roce 1978 se vypravil do Íránu. Chtěl poznávat pohoří Zagros, kde českoslovenští geologové hledali bohatá ložiska hliníku, život kočovných kmenů Bachtjárů, Lorů a Kaškajců. V srpnu 1978 se dostal do Teheránu. V té době tu probíhala revoluce, jež smetla císařský režim a nastolila vládu islámských ortodoxních duchovních. V knize, kterou o své cestě do Iránu vydal podal svědectvím o událostech v městech, jimiž projížděl – v Isfahánu, Šírázu i v Jazdu.

Sjezd sibiřského veletoku

S cílem sjet některou ze sibiřských řek od pramene až k ústí do Severního ledového oceánu se v květnu 1981 vydala z Prahy do Bijska na řece Obu výprava s motorovými loděmi Chvála Bláznovství a Magdaléna. Kromě Štětiny a Štěrby k ní patřili Miroslav Andert, Petr Prima a František Sláma. Na horním toku Obu je provázeli ještě Ladislav Bank, Petr Cerha a František Dupal. Ruskou část společné výpravy, kterou organizovaly Mladá fronta a Komsomolská pravda, vedl Dmitrij Garbuncov.

Výprava začínala na Těleckém jezeře a na řekách, které je obklopovaly (Čebdar, Baškaus, Čulyšman a Pyža). Na počátku července se výprava přestěhovala do Bijska, kde 6. července začínala cesta plachetnic po sibiřském veletoku. Po jednotlivých etapách (s několika přestávkami) dopluli účastníci výpravy do Barnaulu, Kameně na Obu a Novosibirka (15. 7.). Pokračovali po středním toku řeky do Kolpaševa, Narymu a Strežového (27. 7.), kde se vrtulníkem vydali nad tajgu a naftová ložiska v tomto kraji.

Na počátku srpna se zastavili v Surgutu a dopluli k soutoku Obu s Irtyšem (6. 8.) v Chanty-Mansijsku. Z Berjozova se vrtulníkem vydali na Ural a potom k ústím řek Sosvy a Vogulky, kde je načas uvěznil prudký vichr. Přiblížili se k horám Polárního Uralu a u Salechardu překročili severní polární kruh (20. 8.). Plavba na sever skončila 28. 8. 1981 v Obské gubě. Výprava urazila po řece 3 680 km a uskutečnila první souvislý sjezd veletoku.

Po roce 1989 se věnuje především novinářské činnosti. Bez ohledu na riziko se snaží proniknout do míst ozbrojených konfliktů, jakými jsou Bosna či severní Kavkaz. Patří k předním aktivistům humanitární pomoci, kterou organizuje nadace Epicentrum.

• Štětina J.: S Matyldou po Indu. Praha 1979; Štěrba O.: Kde příroda vládne. Praha 1975; Štěrba O.– Štětina J.: Od pramene k ústí. Praha 1987; Štětina J.: Studna pro Mandon. Praha 1984.

Encyklopedii českých cestovatelů vydalo nakladatelství Libri