Jarní Andalusie tepe rytmem Romeríe

Romería – vše začíná legendou

Přesuneme se o několik set let do minulosti, doprostřed noci z 11. na 12. srpna roku 1227. Juan Alonso de Rivas, obyčejný pastevec, rodák z Colomery, i přesto, že má ochrnutou ruku, žene své stádo ovcí přes vrchol La Cabeza. Ten se tyčí nad rozlehlými pastvinami v srdci pohoří Morena. V momentě, kdy se chce pastevec na chvíli posadit se stane něco, co bude v následujících několika set letech ovlivňovat životy všech místních obyvatel. Juanovi se zjevila panenka Marie. Ta jej požádala, aby na tomto místě postavil svatyni. Aby mohl pastevec její přání splnit, vyléčila mu jeho ochrnutou ruku. Zázračné uzdravení ruky poskytlo věrohodný důkaz o tom, že si zjevení Marie pastevec nevymyslel a posloužilo základ jednoho z nejstarších náboženských procesí v celém Španělsku.

Romería de la Virgen de la Cabeza je náboženská slavnost – procesí s obrovskou symbolikou v podobě Černé panenky Marie. I když se dle legendy zjevila vprostřed léta, slavnost se zřejmě už od roku 1505 (nejstarší dochovaná písemná zmínka) koná vždy poslední týden v dubnu. Důvod je jasný, v létě zde teploty stoupají až k neúnosným 45°C.

Pestrobarevný začátek

Je čtvrtek odpoledne a ulice Andújaru se plní stovkami krásně oděných žen všech věkových kategorií. Od malých děvčátek v kočárcích až po starší dámy, ty všechny se tu promenádují v ručně šitých pestrobarevných šatech ve stylu národního tance – flamenca. V rukách nesou pugéty květin všech velikostí a barev. Všichni mají stejný cíl – na náměstí Plaza de Espaňa darovat panence Marii oběť v podobě květin. Soška tu ale ještě není. Za doprovodu muzikantů s píšťalami, bubny a dalšími hudebními nástroji se teprve přesouvá pomalým tempem z kostela. Soška se v pravidelném rytmu pohupuje na těžkých dřevěných nosítkách. Lidé si procesí fotí, natáčí, následují ho, občas se i někdo improvizovaně připojí. Celé to připomíná jeden velký živoucí organismus.

Když soška dorazí na místo a odpovědní kněží ji umístí doprostřed náměstí, kovová stěna za jejími zády se rychle proměňuje v obří květinovou zeď. Na noc se panenka Marie přesune k oltáři dovnitř přilehlého kostela sv. Michala a zůstane zde pak po celou dobu slavností.

Pompézní přesun do hor

Po řadě pátečních ceremonií a mší, při nichž se potkávají bratrstva z celého Španělska je tu sobota. Kdokoli má doma mulu, osla nebo koně může se zúčastnit hlavního průvodu. Výsledkem je poměrně pestrá směsice vizuálního potěšení. Dnes přišla totiž řada i na muže – caballeros. Ti oprášili své klobouky, obleky a vysoké kožené boty a spolu s tisíci dalšími lidmi vyráží pěšky z Andújaru ke klášteru Virgen de la Cabeza.

Ve stejný čas, ale z jiného místa vyráží desítky traktorů, které mají zapřažené valníky a míří na stejné místo do hor. Valníky mají speciální úpravu, která do puntíku reflektuje celou Romérii. Kromě pestrobarevných přístřešků na žádném z nich nesmí chybět zavěšená sušená vepřová kýta, minibar s chlazeným pivem, barely s domácím vínem či pálenkou. A co je hlavní – lidé! Každý povoz okupuje rodina, skupina přátel nebo náhodní kolemjdoucí, kteří byli přizváni. Všichni zpívají, tančí, hrají na nejrůznější hudební nástroje anebo si pouští své oblíbené empétrojky skrze zabudovaný soundsystém. Kdo se nevejde dovnitř, jde pěšky za povozem; loudavá rychlost to hravě umožňuje. Traktor s valníkem si místní každoročně pronajímají a platí za to nemalou částku.

Určitě jste zvědaví, jak toto procesí vypadalo v minulosti, když ropa ještě v klidu odpočívala pod zemí. Popravdě to vypadalo téměř stejně, akorát místo reproduktorů lidé halekali hlasitěji a pískali na tradiční keramické píšťaly, místo stovek koňských sil si povoz musel vystačit s koňmi dvěma.

Přes 150 takových povozů se pomalým tempem šplhá po klikatých cestách do hor. Vede skrz lesy, louky i skalnatý terén a dlouhý historický most až do obrovského ovocného sadu. Trávy je tu po pas a její šťavnatá zelená barva je mnohdy narušována fialově kvetoucími květinami. Tato krása brzy nekompromisně mizí pod koly traktorů. Možná právě toto je analogie příběhu pastevce Juana a jeho ovcí, které před stovkami let právě někde v těchto místech spásaly vše, co jim přišlo do cesty.

Piknik v trávě

Tady a teď je čas na piknik! Kdo nepřijel na traktoru, dorazil autem a honem rychle hledá volné místo a staví si tam přístřešek, rozpaluje gril a vybaluje nejrůznější laskominy. Nesmí chybět čerstvé pečivo s olivovým olejem a pak řada typických španělských tapas. Příroda, která tu 360 dní fungovala harmonicky, musí odolávat tomuto odpoledni lidských nájezdů. Všechno je ale pečlivě organizované. Pro vjezd je potřeba předchozí registrace a povolení. Každý návštěvník dostane při vjezdu igelitový pytel na odpadky, který si pak musí sám odvézt.

Když lidé do sebe nasoukají všechny ty voňavé dobroty, je čas vyrazit směr klášter Virgen de la Cabeza, ostatně se bylo možné kochat pohledem na něj po celou dobu hodování. Cesta je nekonečná a nemyslím si, že někdo do cíle dorazil střízlivý (kromě řidičů, kteří jsou mnohdy také pronajatí). Samozřejmě není možné dojet až k samotnému chrámu; pro povozy je zde připraveno obrovské stanoviště. Pronájem jednoho místa k parkování (i přenocovaní) se blíží pěti tisícům eur, ubytování v desetilůžkovém pokoji se pak pohybuje kolem stovky eur.

Ještě tentýž večer je třeba vylézt až na vrchol hory, setkat se se soškou panenky Marie (tentokrát se jedná o jinou sošku než tu, co dřímá v Andújaru), pošeptat ji svá tajná přání a pak honem na mši. Mše tu není jen jedna, ale několik desítek, za každé z 33 bratrstev jedna. Ti chodí postupně za zpěvu náboženských písní v rytmu flamenca k oltáři. Nesmí chybět těžké, ručně vyšívané vlajky, které každé bratrstvo charakterizují. Vlaky jsou mnohdy vyšívané hedvábím, stříbrnými vlákny a osázené drahokamy. Není divu, že jsou na ně všichni hrdí.

Během mše, ale i kdykoli před ní i po ní často zaznívá zvolání „Viva la Virchen de la Cabeza!“, a to od kněze, vlajkonoše nebo náhodné starší dámy. Odpověď davu je vždy stejná: „Viva!“. Během několikadenních oslav proto žádné hlasivky neodpočívají a ke konci se mnohým účastníkům daří komunikovat pouze chrchlavým šepotem.

Poslední neděle

Ráno je bolavé. Pár hodin spánku, vykřičené hlasivky, kocovina, nohy samý puchýř. Včerejší popíjení s jedním z desítek bratrstev (každé tu má malý domek s velkým sálem, kde se zpívá, pije a tančí) si vybírá svou daň. Není ale čas na fňukaní, jede se dál. Musí se znova na kopec! Panenka Marie opustila zákristii a je vystavena obrovskému davu lidí pod širým nebem. Po dalších ceremoniích panenku znovu naloží na speciální dřevěná zdobená nosítka a nebude tam sama; spolu s ní pod baldachýn přisednou dva kněží. Umíte si představit, jak to musí být těžké. A taky že jo, s nosítky zápolí přes dvacet mužů, kteří musí být výborné koordinovaní, jinak by se nedostali z místa.

Článek vyšel ve spolupráci se španělskou centrálou cestovního ruchu Turespaña. Více informací naleznete na www.spain.info/en/