Japonský pořádek

Pravda, je taky vidět halamy, samá ruka, samá noha, podobně jako všude na světě klátící přerostlými končetinami jako v pimprlové komédii a nosící kalhoty s rozkrokem někde u kolen, které prostý lid český výstižně nazval posrávačkami. Ti jsou ale výjimeční, pánové jsou povětšině od útlého věku do stáří ukáznění, spořádaní, poslušní společenských pravidel a řádu – v mládí co skauti, později co loajální úředníci. Tedy podle vzhledu.

Ale asi nejen. Jaký vládne v Japonsku pořádek jsem se už zmínil. Kromě časně ranníchigelitových pytlů s domovním odpadem tam jinde odpadky nevidět. Všude 3 – 4 nádoby na tříděný odpad, nikde skládky, smetiště, vrakoviště, spalovny a jiná tratoliště. A že taková megapole musí nějakého odpadu vyprodukovat! Kam se děje, je pro mne další japonská záhada.

Přeplněné metro

Na metro se v době špiček čeká v ukázněných několikastupech, nikdo nepředbíhá, pokyny v té době posílené služby průvodčích jsou bez odporu respektovány. Jediná změna nastane, když vlak přijede, otevřou se dveře a vystoupí ti, co potřebovali ven. Pak vezme ukázněný dav metro soustředěným útokem v sevřených šicích. Zřejmě v duchu samurajských tradic, nebo jen v pudu sebezáchovy, se všichni silou, co jí jen v útlých tělíčkách mají, nacpou do vagónu, ve kterém se pak velice pohodlně cestuje.

To si jen tak stojíte ve stoji spojném se vzorným připažením, protože víc místa na osobní rozmach zkrátka není. Držet se nemusíte, ani nemůžete, ale zase nemůžete upadnout, protože prostor je lidskou masou vyplněn beze zbytku a upadnout není kam. Člověk by si řekl,že si tam musejí přijít na své frotéři, ale zřejmě ne, protože na tření není místo a měkké tkáně spolucestujících se zformují podobně jako lisované fíky do tvarů, které jim dovolí tkáně sousedůsvými objemy;měkké části se prostě zdeformují víc. Našinec má mezi japonskou masou výhodu, ční nad ní a má (alespoň) slušný výhled. A taky se mu nad tou masou líp dýchá, pokud ovšem v partiích, kde normálně nosí břicho, nemá zrovna pancéřový kufr sousedův.

Ostatně pancéřový kufr považuju v Japonsku za snobství, nebo řekněme aspoň za výraz postavení. O Tokyu se říká, že je to nejbezpečnější město na světě, a také se nestalo, že by se někomu něco ztratilo, a to jak z našeho zájezdu, tak ani podle lidových pověstí tradovaných ústním podáním. Tedy pokud nešlo o vyhlášeného sklerotika.

Deštníky

Japonci jsou většinu času (aspoň našeho pobytu) ozbrojeni deštníky. Deštníky jsou všude. V obchodech vším možným, na ulicích, v hotelích. Tam bývá jakýsi kýbl plný deštníků. Když někdo vychází ven a zjistí, že prší, popadne první deštník a je v suchu. Po návratu ho zase do kýble strčí. Taky v obchodech jsou podobné kýble, kam Japonec zastrčí deštník, aby nepokapal podlahu. Zda si jda zpět vezme ten svůj, nepodařilo se mi zjistit.

Ale určitě si berou své boty, které podobně nechali jen tak ležet před posvátnými chrámy bez jakéhokoliv dohledu. Ostatně i dětičky, jdouce třeba do zoologické zahrady, na prvním prostranství rozprostřou těsně vedle sebe své pláštěnky (nebo co to mají), na ně položí své baťůžky a jdou se klidně kochat zahradou. Pak se zase v pohodě vrátí, na svůj dílek toho pestře kostkovaného políčka se posadí a začnou dlabat svačinky.

Jo, a ještě jedna pozoruhodnost, když už jsem vzpomněl na dětičky na výletě. Byla tam spousta tříd najednou a aby se nepomíchaly, měly na hlavičkách každá jiný druh a barvu kloboučků, čepců, kšiltovek, rádiovek či huček. Takže je-li těch pestře kostkovaných políček z různých pláštěnek víc vedle sebe, jsou ještě pestřejší o ty čepičky, které nesundávají ani při jídle, co kdyby je třeba odnes krkavec (kterých je tedy v Tokyu plno, cvrlikání skřivana neslyšet, jen krákot těchto velkých černých ptáků. Zhmotněný Hitchcock). Aby se vědělo, ze které třídy je. Ale neodnese, zpovzdálečí dohlíží paní učitelka.

Jinou pro mne nevídanou věcí jsou mikrotenové obaly. Tedy na deštníky. Tak, jako jsou u nás trhací pytlíky na rohlíky, tak tam mají dlouhé bagetovité sáčky, z nichž si jeden utrhnete a vrazíte do něj to své paraple.Výsledkem jsou úplně suché a čisté krámy, i když leje, jakož i suší zákazníci, jimž nikdo nelije vodu do bot ze svého šikovně pod paží drženého deštníku.

Jak jsem podotkl, prší tam často. Nám se zdálo, že skoro furt. Ale přece nám občas vysvitlo sluníčko. Světe div se. V tu ránu se objevila v ulicích a parcích spousta slunečníků. Našinec by byl rád, že konečně má ruku volnou a nemusí v ní třímat něco, co mu povětšinou překáží. Někdy až tak, že to paraple radši někde zapomene. Ne tak Japonky. Neprší-li, mají v ručkách slunečníčky, třeba krajkové. Asi aby nevyšly ze cviku.

Nejširší nabídku průvodců a map Japonska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Suvenýry

Běžné „lidové“ suvenýry jsou v Japonsku ohyzdné, jako kdekoliv na světě. Možná ještě ohyzdnější, v kontrastu s krásným užitným uměním, jímž je člověk v Japonsku obklopen: počínaje vesměs nádhernými prospekty na všechno možné od reklamy na mýdlo, přes upoutávky na přírodní úkazy a kulturní akce, po kaligrafické nápisy štětečkem na přírodním podkladě. Posledně zmíněné se používá třeba v podobě nádob na saké, které pak vystavují v parcích a při svatyních. Nebo dřevěných destiček s napsanou prosbou za cokoli k zavěšení na vyhrazenémmístě před svatyní.

U svatyní si pak Japonci vesměs kupují vonné (pro nás spíš smrduté) tyčinky k pálení před chrámem (a vyluzování čoudu, který si pak rukama k sobě přihrnují, aby je ochránil před nemocemi), papírky s  obětinami nebo věštbami. Psány japonsky nechávají Evropana chladnými.

Na bleším trhu

Už jsem myslel, že si domů nic pro vzpomínku nepřivezu, když jsme navštívili místní blešák. No tam vám bylo věcí! Kromě vyslovené veteše i věci velice zajímavé. Od evidentně starých zažloutlých knih básní, přes spoustu ozdob vyřezaných z čehokoliv až po starožitnosti věcného rázu. O jak staré žito se jednalo, nebylo neodborníkovi zřejmé. Prodávající se dušoval, že prohlížený předmět je nejmíň tisíc let starý, byl vykopán, podívejte toho písku, co na něm ještě teď je, a ta bagatelní cena je jen z náhle propuknuvších sympatií k vám, co vyslanci dálných krajů.

Když se vyslanec nedal, cena jevila tendenci klesat. Asi ty vykopávky přeci jen nebyly tak hluboké. Tenhle lev, co má na břiše tolik písku, je památečný a jen vám ho dám za deset tisíc. Když kupec nepropadl nadšení a prohlížel další předmět, tentokrát destičku z neurčitého materiálu, trochu ohlazenou a s reliéfy na obou stranách jinými (která vypadala opravdu staře), prohodil prodávající (ovšem po poradě s kolegou, jak v Japonsku jinak), že je za dva tisíce, ale když si vezmete i toho lva, bude to za deset tisíc dohromady. Tedy yenů. No bylo to krásné a lákavé. Našinec přežmoulal ve šrajtofelce vyměněný pakýtek bankovek a shledal, že takhle by si ještě z kopýtka vyhodit mohl. Ale čekala řada chrámů a tahat se se lvem …

Tak jsem odolal, ale semínko touhy bylo zaseto a začalo bobtnat. Takže po prohlídce chrámů druhá runda. Kolik ? Deset tisíc. S destičkou? Deset tisíc. A když vezmu ještě tenhle vyřezávaný kámen a přívěsek (taky historický) pro kolegyni (stáří naopak nevysokého)? Takže čtyři kusy najednou ? Chvilková porada : Třináct tisíc za všechno. Chvilková porada na straně druhé: Dáme jedenáct. Další porada: Dobře. Nebo deset? To ne. Dojednáno, smluveno: jedenáct tisíc za čtyřiechtovní starožitnosti. (To vše ovšem v poklusu, skupina už dávno šla někam dopředu a vzhledem k bídné orientaci v Tokyu ji ztratit znamenalo jet nazdařbůh tak nejvýš do hotelu u doufání, že do příštího jitra – a tedy dalšího programu – ho najdeme).

Obě strany spokojeny. Prodávající, že uspěl, a kupující, že i když má o stáří uvedených předmětů značné pochybnosti, nesporně jde o pěknou řemeslnou práci a výstižnou upomínku. Teď jen převézt to přes hranice. Fáma pravila, že celníci nepustí nic, co by vypadalo jen trochu historicky, a je na proclívaném, aby prokázal, že to historický skvost není. Když sám neví… Zase starosti …(Jo a pro vás, co nevíte, yen byl v té době asi 24 halíře. A CNN na internetu pravila, že v Japonsku se rozhodně smlouvat nedá – stejně tak, že Japonec by nevzal spropitné. Obojí je kec).

V chrámu

Ale abych se nezmiňoval jen o materiálnu – i duchovno bylo. A bylo ho hodně. A sice v té mezeře mezi dvěma nákupními epizodami. Prohlíželi jsme jeden z mnoha chrámových areálů, jako pravidlem v Japonsku plně činných a fungujících. V Japonsku vás pustí jako nevěřícího tak nejvýše do chrámové předsíně (pokud vás vůbec nenechají stát jen přede dveřmi), ne však dovnitř klášterního areálu. Tady jsem průhledem viděl skupinu lidí, která byla až úplně uvnitř. Ta pak vešla do nějaké patrně obřadně-výukové místnosti, kam jsem volně prošel taky. Asi se připravovali na jakousi zásadní činnost. Protože se ale delší dobu neodehrávalo nic podmanivého, zase jsem nepovšimnut odešel.

Při dalším putování kolem honosného objektu (hned vedle válečného muzea) jsem došel k nějaké boční fortně, za níž se občas důležitě mihl mladý mnich. Nevida odnikud zábrany, zul jsem si boty (to se do svatyň musí) a prošel dovnitř, až na posvátné nádvoří před hlavní chrám. Tam mne teprve spatřil nějaký vyšší hodnostář, u nás bych řekl opat, a ten mi nejprve sdělil, že se tam vůbec nesmí, pak pokáral dva mladé mnichy, že fortnu špatně střežili a posléze udělal to, o čem jsem dosud jen slýchal jako o archaizmu: vypoklonkoval mne. A to doslova. Šel se mnou až k východu (nechal si říci, že nechci k hlavnímu, ale k tomu, co mám boty), a celou dobu se mi přitom klaněl. U východu již s oblečenými botami jsme se obřadně rozloučili a já jsem – jak už jsem dříve uvedl – za stálého klanění vycouval zase do parku. Ten byl obzvlášť krásně střižen a tak jsem si ho na památku vyfotografoval.

Japonský záchod

Do muzea války mne to pak netáhlo, kanóny vidět nemusím, zajímala mne tam akorát historická mašinka a tu měli ve volně přístupném foyer. Oceňování chrabrosti jakýchkoli vojínů nepatří mezi mé hobby. No, aspoň jsem si tam zaběhl na záchůdek, ten byl taky mimo placený prostor.

U tohoto tématu se musím zdržet. Záchody v Japonsku jsou záležitost vysoce humánní, dobře dostupná, všude se vyskytující a zcela samozřejmě dočista zadarmo. A to i přesto, že tam je vůně, mýdélko, ručníčky aspoň papírové, hygienické mezikruží na sedátko, dezinfekce po použití a vůně k rozprášení, kdyby náhodou úkon byl provázen příliš výrazným odérem. Ne všude mají všechno, ale průměrný standard, řekl bych, je vysoce nadstandardní.

Vzpomněl jsem na slova našeho „osvíceného“ lampasáka, zástupce pro týl a temeno, jak jsme mu říkali, který s oblibou odsouzencům na rajóny sděloval, že podle záchoda pozná se kultura národa, tak ať se činíme. Tehdy mi to připadalo jako trapná fráze, zejména v uvedeném kontextu. Později jsem dospěl k tomu, že na tom je hodně, ale skutečně hodně pravdy. Teď už to říkám taky. Podle tohoto kritéria mi připadá Japonsko jako vysoce kulturní země.

A taky že je. Špetkanárodní hrdosti se mne zmocnila akorát na jednom z těchto bohulibých, lidem milých a stále přívětivě otevřených zařízení. Poblíž zmíněného slapu je totiž zařízení připomínající spíše koncertní síň a když do něj vstoupíte, taky hned hudbu uslyšíte. Decentní, hranou na varhany. Ty mám rád, a tak jsem se při úkonu zaposlouchal. A co to slyšelo moje bystré ucho? Není to Largo z Novosvětské? Je to Largo z Novosvětské! Jak milé, byť na takovém z našeho hlediska nepříliš důstojném místě. Jenže to to naše hledisko nebylo na záchůdku v Japonsku. Ten je totiž tak krásný, čisťounký, přívětivý a útulný, že hudba i tam duchovně povznáší, asi na způsob toho, čemu Řekové v antice říkali kalokagatia. Tedy soulad tělesného s duchovním.