Japonsko – poprvé v Kimonu

Hlavní plus toho všeho bylo, že to bylo zdarma. Jinak se totiž za takovou legraci tvrdě platí, kolem 10000 jenů za pár minut v kimonu. V případě hezkého počasí slibovali i procházku kolem svatyně Heian – největšího shintoistického svatostánku v Kyotu, plus čajový obřad. Vše samozřejmě v kimonech.

Staudo San

Protože počet míst (resp. kimon) byl omezen, bylo třeba se telefonicky objednat. A to je problém, pokud se chcete objednat v angličtině, vysvětlit jestli jste chlap nebo ženská (Japonci to nerozlišují, tedy alespoň ne jazykově – všichni jsou „san“), odkud jste (Českou republiku si občas spletou i s Čínou nebo s Chille) a jak moc už se těšíte, že už ani dospat nemůžete. Vzhledem k tomu, že nás objednávala manželka, která ještě neměla dostatečné zkušenosti v pro ni novém oboru „Mluvíme s Japoncem“, tušil jsem problém. A ten přišel již při prezenci. Japonka kontrolující účast několikrát přečetla prezenční listinu a odškrtávala si přítomné. Za žádnou cenu jsme ale nemohli zachytit naše pojaponštěné – Staudo San. Když to četla již po několikáté, tak jsem si dal dohromady několik faktorů, které mohly zapříčinit ztrátu našeho jména ze seznamu: 1) objednávala nás Renča, 2) japonská výslovnost a 3) psaní jmen. Požádal jsem proto Japonku jestli by mohla zopakovat to jméno co četla před chvílí. „Lanata San?“, četla to spíše jako otázku. „Jo, tak to jsem já s manželkou“. Renča, i naši známí, kteří tam byli s námi, se nechápavě dívali co se mi stalo. Ona se totiž do telefonu představila jako „Renata“, která přijde i s manželem a oni z toho udělali „Pan Lanata s manželkou“. Nebýt smyslu pro luštění rébusu, mohli bychom přijít o zážitek v kimonech. A ten stál za to.

Profesionální oblékačka kimon

Po rozdělení do skupin jsme vyfasovali kimona a začali se strojit. Problém byl v tom, že pánská kimona měli pouze ve velikosti L a M. Na moji chabou námitku, že měřím metr devadesát a normálně nosím trička XXL vůbec nereagovali. Vzal jsem tedy L a začal to na sebe klást. Bylo dost vedro, tak jsem to kladl nadmíru opatrně a pokud rozměry dovolily – volně, abych měl kudy dýchat. Když jsem byl, podle mého názoru, oblečen a připraven vyrazit, přiřítila se nalíčená Japonka, která nám byla představena jako profesionální oblékačka kimon (ano, lidé se živí různě i v Japonsku). Spatřivši moje „volně ložené“ kimono, spráskla ruce a to, co jsem pracně několik desítek minut oblékal, ze mě v podstatě strhla a začala znovu – od té nejspodnější vrstvy. A to pořádně, bez ohledu na počasí. Součástí kimona byly i tři pásy, které na mě vázala obzvláště pevně na různých místech těla. Když dokončila svoje dílo, měl jsem pocit že se mi zastavily veškeré fyziologické pochody, s bídou jsem dýchal. Nemohl jsem se ani ohnout ani posadit. To ostatně ani nebylo potřeba. Jediné, co jsem musel, bylo pomalými kroky se přesunout k Heian Shrinu.

Nejširší nabídku průvodců a map Japonska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Focení na zahrádce

Každý „kimono-cizinec“ si stoupl na zahradní kámen, Japonka ho vyfotila Polaroidem a za chvíli měl pamětní fotografii v ruce. Šlo to poměrně rychle – do té doby, než jsem se na kámen začal sápat já. Vzbudil jsem všeobecné veselí už tím, jak mi bylo kimono malé. Měl jsem to spíše jak velice letní župánek, lehce pod kolena. Při prvním pokusu o zdolání kamene jsem neuspěl. Na druhý pokus to vyšlo. Říkal jsem si, že když už jsem v kimonu, pokusím se vzít do role Japonky – a dal jsem nohy do X. Obecenstvo se už smálo velice nahlas, rozesmál jsem se i já a bohužel i fotografka. Takže na upomínkové fotografii „Já v kimonu“ je pouze modrý flek (barva mého kimona) na kameni a nohy do X.

Chlouba města Heian Shrine

No a mohli jsme vyrazit na „túru“ k Heianu. Ale ani to se neobešlo bez těžkostí. Protože jsme měli kimona, museli jsme mít i patřičnou obuv. Pro mě to znamenalo o několik čísel menší dřeváky, zvané geta, které se na nohu připevňují propletením provázků mezi prsty. Ze spodu jsou na dřeváčku přilepeny napříč dva špalíky – asi na znesnadnění chůze. I některým Japoncům činí chůze v takovéto neobuvi potíže a případně i majetkové ztráty (jeden Japončík filmující na místním festivalu neodhadl stabilitu svého „podvozku“ a po převážení se dopředu a následném pádu zjistil, že jeho videokamera mu již mnoho radosti nepřinese). Když se mi po nezměrném úsilí podařilo „naskočit“ do botiček (připomínám, že jsem byl v kimonu, které vylučovalo jakoukoliv pomoc rukou) a chtěl jsem vyrazit, šlápl jsem nohou do štěrku, uslyšel praskot dřeva a ucítil kamení pod patou. Dřeváček nevydržel nápor mého organismu a celý se od špičky k patě podélně rozštípnul. (Vůbec mám špatné zkušenosti s „vypůjčenýma botama“ – poslední kterou jsem si půjčil na horské chatě v japonských Alpách mi nenávratně zmizela v záchodě). Musel jsem ho tedy vyměnit za jiný, ještě menší, který mě nesmlouvavě tlačil do paty, a takto hendikepován jsem se „rozběhl“ za svými přáteli do Heianu.

Chrámje permanentně narván turisty, kteří obdivují jeho majestátnost. Ovšem to, co tam přihupkalo onoho sobotního odpoledne jen tak obdivovat nemohou. Stali jsme se okamžitě středem pozornosti jak domácích, tak zahraničních turistů a fotoaparáty cvakaly o sto šest. Já s Renčou jsme působili obzvláště kuriózně. Zatímco Renče její kimono fantasticky slušelo, já jsem se v o dvě čísla menším ohozu a nejmíň o pět čísel menších botkách cítil poněkud nesvůj. Dorazil mě nějaký novinový reportér, který se mě přišel zeptat „about my feelings“. Nevím, jestli chtěl slyšet něco, jako že je to pro mě nevšední zážitek mít na sobě japonské kimono a procházet se po Heianu, a že tento den bude patřit k mým nejkrásnějším. Jediné co ze mě vypadlo bylo „bolí mě paty„.