Japonci a angličtina

Setkání první …

První setkání s japonskou angličtinou na mě čekalo hned po příletu na letiště Kansai International v Osace, kde byli všichni Monbusho studenti očekáváni jakousi přivítací delegací. Jeden člen této delegace vrazil do místnosti, kde bylo naskládáno asi půl letadla studentů, a zaburácel: „Kyoto – sit down!“ (ačkoli jsme všichni seděli, místy únavou i leželi) a následovalo mávání všemi končetinami. Pochopili jsme to jako „ti, co jedou do Kyota se zvednou a jdou se mnou“ – pochopili jsme dobře.

Druhé setkání aneb body language

Druhé setkání přišlo zanedlouho, na nádraží v Kyoto. Vzhledem k tomu, že jsem měl objednaný hotel a musel se tedy separovat od skupiny ostatních studentů, byl jsem nucen to nějak vysvětlit našemu doprovodu. Ti to brzy vzdali a pozvali si tlumočnici. Nevím jakou měla kvalifikaci, ale když jsem ji požádal, aby mi vysvětlila cestu ke Kyoto Century Hotel (nejbližší hotel u nádraží, zhruba 200m), tak se na dlouhou chvíli zamyslela, aby přišla na to, že není schopna tak složitou větu dát dohromady, načež mi vzala jedno z mých zavazadel a odvedla mě až k hlavnímu vchodu hotelu. Tomu říkám „body language“.

Na katedře se jich vždy sejde nejméně pět, aby dali dohromady jednu anglickou otázku – na moji odpověď ale beztak reagují zcela neadekvátně. Když už skutečně neví o čem je řeč, tak otevřou pusu a uznale kývají hlavou, jako že je to obrovský zajímavý, co jsem právě řekl, přestože jsem se právě zeptal, kde najdu záchod. Zeptal jsem se tedy ještě jednou. A odpověď? Japončík si uvědomil, že jeho předešlá reakce nebyla nejvhodnější, tak se pro jistotu začal bouřlivě smát, jako že ten vtip, co jsem mu právě řekl, je fakt dobrej!!!

Nevím jestli je to rovněž neznalost angličtiny, či její amerikanizace (možná ze obojí), ale např. na obchodě je nápis Sanshain (čti Sunshine), Dethtrap apod. Nedostatky jsou i na některém zboží s anglickým názvem (není ho tady mnoho) jako např. „A interesting….“. Reklamy v televizi se někdy rovněž snaží jít s dobou, jako např. reklama na dobrůtky od Nestle, při níž japonská dívenka recituje „Guto fudo – guto laifu„. Zní to dost komicky a stalo se to oblíbenou průpovídkou zahraničních studentů v Kyotu. V Townpage 1996 (japonské zlaté stránky) byla v záhlaví každé stránky tučně vytištěna poznámka „Tell advrtiser…..“, tj asi 300x ta sama chyba. Ve vydání 1997 už to opravili.

I pokrokoví japonští zpěváci tu a tam zařadí do svých love-songů pár slov či celý refrén anglicky („anglicky“ v této souvislosti je skutečně nadnesené) a zdá se, že nejsem jediný, koho to rozesmívá. Dne 4. května 1998 se ve zdejších novinách „The Japan Times“ objevil článek o podobných umělcích. Autor v závěru navrhuje buď zakázat veřejné užívání takovéto angličtiny zákonem (jako je tomu např. v Singapuru) anebo dát Tetsuya Komurovi (zdejší pop umělec) alespoň několik lekci angličtiny. Po pár týdnech se v týchž novinách objevila reakce na tuto kritiku: „Angličtina U2 nebo Kelly Family také není bezchybná“. Asi nějaká Komurova fanynka.

Nejširší nabídku průvodců a map Japonska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Na ulici

Domluvit se s někým na ulici se rovná malému zázraku. Za první dva měsíce jsem tu potkal pouze dva Japonce, kteří mluvili slušně anglicky. A když se člověk snaží a zeptá se na něco japonsky, tak místo jedné odpovědi dostane dvě otázky, čímž dialog zpravidla končí. Protože je ale Japonsko zemí kontrastů, klidně se vám stane, jako i mně, že třeba půjdete na nádražní toaletu v malé vesničce, kde na vás uklízečka s kýblem v ruce spustí tak bezchybnou angličtinou, že zapomenete, proč jste tam vlastně vlezli.

Japonci nejsou schopni vyslovit samotnou souhlásku jako třeba „t“ nebo „k“. Vždycky k tomu dodají nějakou vhodnou samohlásku (na stejném principu totiž fungují jejich dvě abecedy hiragana a katakana). Takže když slovo končí na souhlásku, výsledkem je už zmíněné „guto fudo guto laifu“ nebo „sekusualo harlrlasamento“. Když hrajeme tenis, tak je to zase plné „autoo“, „netoo“, dzusoo“ a dalších anglických výrazů s japonskou výslovností. Z tohoto důvodu mě překřtili na „Furanku Sutaudoo San“ a chtěli mi to tak napsat i do zdejší občanky. Byl to boj, ale zachoval jsem si jméno i identitu, i když nevím jak dlouho se mi to ještě bude dařit.

Japanglická homonyma – tzv. brlbání …

Skutečná zábava je japonská výslovnost „R“ a „L“. V podstatě neumějí ani jedno písmeno vyslovit pořádně a vždycky řeknou něco mezi tím. Potom je obrovský problém rozlišit grass od glass, erection od election a další „japanglická homonyma“ (upozorňuji, že z kontextu to také často nevyplyne). Tuhle se mi jeden student snažil něco důležitého sdělit a jediné co jsem z toho pochytil bylo „arlrong rlrliver„. Tak nevím jestli mě posílal podél řeky nebo podél jater. Nedávno jsem na jedné přednášce zaslechnul další perličku – „Mice, after radiation started brlrlreeding„, přičemž „r“ v tomto případě dominovalo. Nechápal jsem, proč by měla mít myš po ozáření chuť na sex. Dříve než jsem to stačil vymyslet a vědecky odůvodnit se přednášející opravil – řekl v podstatě to samé jenom toho „r“ tam bylo o něco méně, takže ty myšky asi vykrvácely.

S japonskou výslovností anglických slov ještě notně zamíchá záměna písmen „V“ za „B“. Když si tedy chci koupit můj oblíbený film do fotoaparátu, který se jmenuje Fuji Velvia, musím po prodavači požadovat Fuji BERLRUBIA.

Navíc se mi zdá, že když si dají záležet, aby ta proklatá písmena vyslovili správně, často to popletou a výsledkem je, že při karaokové párty upějí do mikrofonu Elvisovskou „Rob me tender“ (tedy zločin místo lásky) a poté, co dozpívají si u stolu místo na rýži chtějí pochutnat na „some lice„, tedy na vších.

Občas jsem zavítal i do Makudonuradu

Zajímavé je, že když se ponížíte na úroveň japonské výslovnosti, ne vždy je vaše snaha korunována úspěchem. To jsem jednou takhle zašel do „Makudonuradu“ tedy do McDonalda, abych zahnal hlad a chtěl si objednat ten nejlevnější hamburger. Poprosil jsem tedy prodavačku o „jeden hambaagaa“.

Místo žvance jsem ale dostal nečekanou otázku: „Co si budete přát?“

„Jeden hambaagaa“, trval jsem na svém.

Odpovědí mi byl pouze vyděšený pohled, který s mými novými nuancemi „hambaagaa“ nabýval stále děsivějších rozměrů. Když už to s mým nebohým žaludkem vypadalo beznadějně, zalovil jsem v paměti japonské zásoby slovíček a vypotil větu:

„Dejte mi tamhletu věc za 120 jenů“ a ukázal na nabídkový list s fotografiemi za prodavačkou. Ta se otočila, podívala se, co ten otravnej chlap vlastně chce (jako bychom si chodili do McDonalda pro hlávkové zelí) a očividně si oddychla.

„Aaa, takže jeden hambaagaa.“

Mluvil jsem tu s několika anglickými rodilými mluvčími z Kanady a Austrálie, kteří si přivydělávali výukou angličtiny. V průměru to vydrželi dělat (i přes poměrně vysoký plat) tak 3 měsíce. Učitelé angličtiny jsou tu spodina společnosti. Vydělávají sice nadprůměrně, ale jejich práce si nikdo neváží, což je mimo jiné dáno téměř nulovými výsledky jejich snažení. Upřímně řečeno, kdyby mi u nás někdo řekl, že jeho pracovní náplní je učit slepice zpívat „Ódu na radost“ a bere za to 60 000 čistýho měsíčně, taky bych měl pocit, že něco není v pořádku.

Přednáška na vysoké škole od nejmenovaného profesora

Po pár týdnech pobytu v Japonsku jsem si myslel, že pokud jde o japonskou „lingua franca“ tak už mě nemůže nikdo a nic překvapit. O opaku jsem se přesvědčil jednoho pondělí, kdy jsem byl donucen zúčastnit se školení na téma „Práce s radioisotopy„. Byla to v podstatě několikahodinová série přednášek japonských profesorů, určena pro zahraniční studenty a tudíž probíhala v „angličtině“. Až na jednoho profesora, který strávil většinu svého života v US jsem nevycházel z údivu a se mnou celé auditorium – co slovo to perla. Zlatým hřebem pozdního odpoledne byla přednáška o japonské legislativě, týkající se práce s radioisotopy. Nejmenovaný profesor, jako všichni ostatní, četl svůj příspěvek z připravených lejster, včetně všech překlepů, přebývajících nebo naopak chybějících slov – a v podstatě nikdo mu nerozuměl, ani nevěnoval pozornost. Většinou jsme psali dopisy svým nejbližším, pouze jedna dívenka z UK, co seděla vedle mě si začala dělat poznámky, aby po několika sekvencích zjistila, že na to její angličtina nestačí a začala si malovat apokalypticky deprimující obrázky.

Oživení přišlo až když profesor dostal otázku z pléna „Kdy dostaneme povolení pracovat s isotopy?“. Profesor si nechal otázku pro jistotu 4 x zopakovat (nepřeháním), aby se ujistil, že jí správně pochopil, načež odpověděl „jeden rok“. Všeobecné veselí jej ujistilo, že správně nepochopil. Po skončení přednášky by mě ani ve snu nenapadlo, že profesor sebere tolik odvahy a zeptá se zdá máme nějaké dotazy. SEBRAL!!! V tu chvíli jsem doufal v přirozenou inteligenci svých kolegů – posluchačů a věřil, že nikoho nenapadne trávit další čtvrthodinu řešením prostého dotazu. Jeden z kolegů, asi Mr. Nepoučitelný, mě nevyslyšel a zeptal se. Už, nevím na co, ale rozhodně to bylo dostatečně primitivní na rychlou odpověď. Ne však pro našeho přednášejícího. Když mu byl dotaz zopakován asi 5 – 6x (opět nepřeháním) ve všech možných obměnách a variacích, profesor se dlouze zamyslel a řekl něco jako „Sorry, jsem tenhleta otázek rozuměla nikolivěk„. Načež se stalo něco, co mě posadilo zpět do křesla (už jsem byl na odchodu). Profesor se zcela samozřejmě zeptal „Ještě nějaké dotazy?“. To už jsme ale byli všichni dostatečně vyškoleni a ti rychlejší z nás jsme již před budovou odemykali svoje bicykly.