Jana Račanová: PCT aneb procházka americkou divočinou

Co tě přivedlo na myšlenku jít Pacifickou hřebenovku? Byl to nějaký konkrétní zážitek nebo inspirace?

Pamatuji si, že před nějakými sedmi lety jsem poprvé slyšela o Pacifické hřebenovce. Neměla jsem tou dobou žádné zkušenosti ani s kratšími traily, ale probudilo to ve mně velkou zvědavost, a říkala jsem si, že by to bylo parádní, kdybych tenhle epický trail mohla také někdy zkusit ujít. Byla jsem tehdy v prváku na střední, myslím. Začala jsem si postupně pořizovat výbavu (tehdy ne úplně ultralight) a vydala jsem se na první traily po Česku a pak po Evropě. Zkoušela jsem jít sama, i s partou kamarádů. Zjišťovala jsem, co vůbec zvládnu a co mi vyhovuje. Neupínala jsem na PCT, spíš jsem ten sen měla schovaný v hlavě a občas se nad ním zasnila. Nevěděla jsem, jestli to někdy bude možné uskutečnit. Ale, jak už jsem se několikrát za život přesvědčila, vše je možné, i když se to zprvu může zdát téměř nedosažitelné.

Jak jsi se na cestu připravovala po fyzické, psychické a finanční stránce a co bylo na přípravě nejtěžší? 

Fyzická příprava nebyla úplně perfektní, protože necelé dva měsíce před mým začátkem na PCT jsem skládala státnice, takže jsem většinu času seděla u učení. A po státnicích ještě běhala mezi brigádami, abych našetřila ještě nějaké peníze. Každopádně díky práci v gastronomii a v outdoorovém obchodě jsem byla docela dobře rozchozená. Když však vybyl nějaký čas, snažila jsem se zajít do posilovny, aby alespoň trochu připravila tkáně na zátěž. Občas jsem si také zašla zaplavat nebo zaběhat. 

Po psychické stránce jsem netušila, jak bude na mou mysl působit tak dlouhý trail, ale už jsem měla zkušenosti alespoň s měsíčním trailem, takže jsem věděla, co od dálkového trailu tak trochu očekávat. Předchozí zkušenosti se hodily hlavně při testování výbavy. Nicméně, dle mého názoru, když o něčem sníte opravdu dlouho, vaše mysl to zvládá mnohem lépe, oproti někomu, kdo to jde jen tak zkusit. Věřím, že lidem, kteří nemají pro takovou cestu skutečný vnitřní impuls, může chybět to zapálení, které je potřebné k překonání i těch nejtěžších výzev.

Co se týče financí, tak během posledního ročníku na VŠ jsem běhala mezi školou a brigádami. Obětovala jsem tomu jeden celý rok, kdy jsem neměla téměř žádný osobní čas, protože buď jsem se věnovala škole anebo byla na jedné z mnoha brigád.

Jaké to bylo stát na startu PCT a vědět, že máš před sebou 4 200 kilometrů? Cítila jsi strach nebo spíš nadšení?

Já jsem tomu především nemohla uvěřit, a to ještě pár prvních týdnů na PCT. Ale pamatuji si, že jsem byla plná euforie a vzrušení. Snažila jsem se nemít úplně očekávání. Protože, když člověk nemá očekávání, je mnohem víc překvapený a nerozhodí ho žádné nečekané změny, a nemůže být ani zklamaný. Vím, že první den jsem již pociťovala velkou vděčnost, že po tolika brigádách a zařizování opravdu stojím u mexické hranice. Každopádně už od začátku jsem k celému trailu přistupovala s respektem, nevěděla jsem, jestli ho zvládnu ujít celý, jak už kvůli fyzickým nebo psychickým výzvám.

Potkala jsi na cestě někoho, kdo ti úplně změnil pohled na život nebo na svět?

Určitě nejde vybrat jen jednoho člověka, který by zásadně změnil můj pohled na život. Na PCT jsem potkala nespočet inspirativních a úžasných lidí, a bez ohledu na to, kolik času jsme spolu strávili (s někým řadu dní, s jiným jen několik hodin), každý z nich měl velký vliv na to, jak nyní po trailu přistupuji k životu a k sobě samé.

Je zajímavé, že před trailem, jsem se lehce obávala, že na trailu bude mnoho hikerů a ztratí to tu pořádnou divokost. Ale nakonec nebyl vůbec tak plný, jak jsem si představovala. Záleželo tedy na úsecích, ale často jsem šla celé dny zcela sama, aniž bych potkala jediného člověka. Jindy jsem zase šla ve skupince. Vždy to bylo přesně tak, jak to mělo být – jak to bylo nejlepší a jak jsem to zrovna potřebovala. Sociální složka se ukázala jako jedna z nejkrásnějších a nejsilnějších částí celého treku.

Co pro tebe bylo nejtěžší na trailu a vzpomeneš si na nějaký konkrétní moment?

Náročných situací a výzev bylo během pěti měsíců na PCT opravdu hodně. Mezi ty nejtěžší bych zařadila období, kdy jsem měla střevní virózu, která mě neochudila o žádné symptomy a několik dní můj žaludek netoleroval skoro žádné jídlo a já musela pokračovat v chůzi tři dny téměř bez jídla. V to stejné období jsem zažila ještě velmi nepříjemný a dlouhý pád na sněhovém traverzu na konci Sierry Nevady. A pak za velmi náročný považuji samotný konec trailu, kdy jsem se musela rozloučit s překrásným trailovým životem, a hlavně se spoustou úžasných hikerů. Nikdo z nás nevěděl, jestli ještě někdy budeme mít možnost se potkat.

Jaké největší překvapení nebo lekci ti americká divočina nachystala?

Rozhodně velkou lekcí byl přechod Sierry Nevady, což je nejvyšší kontinentální pohoří USA (nepočítáme-li Aljašku). Byla jsem tam velmi brzy v sezóně, v polovině května, a většina PCT hikerů se do Sierry vydává až začátkem června. Pro mě to znamenalo měsíc chůze téměř výhradně ve sněhu, přičemž v noci teplota většinou klesala pod nulu. Mělo to ale i své jedinečné kouzlo, protože celá Sierra byla naprosto divoká a opuštěná – bez lidí.

Nejširší nabídku průvodců a map USA (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Pacifická hřebenovka zahrnuje i Mount Whitney, nejvyšší horu USA mimo Aljašku. Jaký to byl pocit stát na vrcholu?

Výstup na Mount Whitney byl rozhodně jednou z největších výzev celého treku. Díky tomu, že jsem tam byla velmi brzy v sezóně, sněhové podmínky byly opravdu náročné, a výstup byl tak velmi technický. Téměř po celou dobu bylo třeba používat cepín a nesmeky a bylo nezbytné zůstat opatrný při každém kroku. Nevyhnuly se mi ani nevolnosti způsobené vysokou nadmořskou výškou, ale když jsem se dostala na samotný vrchol, byla to neskutečná krása. Nikdy předtím jsem nezdolala tak vysokou horu, takže pro mě to byl nepopsatelný a extrémně silný zážitek. Zároveň jsem si uvědomovala, že ještě mě a mou skupinu kamarádů čeká cesta dolů, která mnohdy může být ještě náročnější. Ale i sestup se vydařil a my se dostali dolů v pořádku. V tu chvíli nastala teprve ta čistá a hluboká úleva a vděčnost.

Pamatuješ si na moment, kdy sis řekla: „Jo, tohle za to všechno stálo“?

Každý den. I ty dny, kdy to bylo neuvěřitelně náročné, kdy mi scházela psychická i fyzická síla a kdy jsem měla stesk, jsem vždy nakonec dospěla k závěru, že jsem neskutečně vděčná za každý okamžik na tak překrásném trailu.

Co ti tahle cesta dala do života, co si z ní odnášíš?

Pět měsíců na PCT mi zásadně změnilo pohled na život ve všech směrech. Nejen samotná cesta, ale i obrovské množství času stráveného sama se sebou a především lidé, které jsem na trailu potkávala. Uvědomila jsem si, jak uspěchaný život žije většina lidí, včetně mě před trekem, a jak se často obklopujeme věcmi, které vůbec nepotřebujeme. Život s tím nejzákladnějším je ten nejkrásnější. Změnil se i můj pohled na sebe samu a na mé tělo, které má jedinečné schopnosti, o kterých jsem dříve ani netušila.

Kdyby někdo chtěl podniknout něco podobného, co bys mu/jí poradila?

Nenechej se odradit ostatními, i když tvrdí, že je to šílené nebo nebezpečné. Každý sám si je nejlépe vědom svých schopností. A život je příliš krátký na to, abychom si neplnili své sny.       

Na co se můžou diváci na tvé přednášce 14.1. v Biu Oko těšit? 

Na zajímavé informace, pořádnou dávku pozitivní energie a inspirace, a praktické rady pro dálkové i kratší traily. 

Diáky jsou pravidelný cyklus cestovatelských přednášek v Biu Oko. Přináší životní příběhy poutníků, nomádů, couchsurferů, které spojuje anti-turistický přístup k cestování. Charismatičtí cestovatelé objevují svět novými způsoby. Jejich kroky vedou do neobvyklých míst, kreativních komunit a subkultur. O svých cestách píší knihy, točí filmy, besedují. Snaží se inspirovat druhé.