(* 15. 8. 1868 Zábřeh na Moravě, † 19. 9. 1948 Dawson, Kanada) – český polárník
Kapitolou Veliké rozhodnutí začíná podivuhodné vyprávění Jana Welzla, nazývaného „strýček Eskymák“. Zaznamenali je redaktoři Lidových novin Bedřich Golombek a Eduard Valenta a uveřejnili v knize Třicet let na zlatém severu (1930).
Velký vypravěč Jan Welzl na počátku připomněl, jak již dříve podnikal velké cesty. Ještě jako zámečnický tovaryš se v roce 1884 vydal z rodného Zábřehu na Moravě do Janova, odtud přes Terst do Bosny, Srbska, Rumunska a domů.
Poprvé na moři
Po čtyřech letech toulání se rozhodl vydat se na moře a nechal se v Janově najmout na loď a pracoval zde jako topič i obyčejný lodník. Přeplavil se přes Atlantik do Severní Ameriky a opět zpátky. Pak se podél břehů západní Afriky se vydal k nejjižnějšímu cípu černého kontinentu. Přes Indický oceán a podél Číny se dostal do Vladivostoku a Port Arthuru. Pracoval na stavbě transsibiřské železnice v okolí Bajkalského jezera a podle vlastních údajů se v roce 1893 rozhodl k cestě na daleký sever: „Což, kdybych se pustil odtud celou Sibiří až k Ledovému moři?“
Na svou cestu se vydal z vesnice Chomustoch nedaleko Irkutska. Vlakem dojel do Krasnojarska a odtud se vozem taženým koníkem vydal na východ. Na voru se nechal převézt přes Angaru a zamířil ke krajům obydleným nomádskými kmeny k řece Leně. Pustinou Kuskaja se podél toku Leny dostal do Kyrenska a konečně k soutoku tohoto sibiřského veletoku s řekou Vitim.
Po krátkém odpočinku vstoupil do tajgy a opět podél řeky si namířil do Olekminska, který se nachází ve zlatonosné oblasti. Po roce putování se dostal do Jakutska. Prožil zde zimu a v březnu 1894 se vydal dál na sever. První zastávkou na jeho cestě bylo městečko Šigatava a odtud pokračoval do Verchojanska a k řece Janě, která představovala těžko překročitelnou překážku. Změnil proto směr putování a zamířil ke Kolymě.
V jedné z vesniček přezimoval a v únoru 1895 se vydal dál na východ. Na voru projel Verchně- i Sredně-Kolymskem a dorazil do Nižně-Kolymska, do jehož blízkosti již zasahuje Východosibiřské moře. Po třech měsících plavby po řece se ocitl na břehu ledového oceánu. Zde přesedl na sobí spřežení a projel tundrou na ostrůvek Koljučina. Po zamrzlém moři se dostal až na ostrov Sv.Vavřince v Beringově moři (USA).
Vrátil se k řece Anadyr, zpět na Koljučin a po ledě na Medvědí ostrovy ve Východosibiřském moři. V červenci 1896 Welzl vstoupil na velrybářskou loď a s její posádkou doplul na Novosibiřské ostrovy, vzdálené asi 700 km: „Rozloučil jsem se, odrazili jsme od lodi a brzo stál jsem na písčitém břehu. Zanesli jsme bedny s živobytím tak daleko, kam příliv nedosahoval, sem jsme všecko složili. – ‚Sbohem, brachu, a nenatáhni tady bačkory!‘ – Poslední stisk ruky, muži skočili do člunu a odrazili. Stal jsem se polárním Robinsonem… “
Na dlouhá léta se Welzlovým domovem stala jeskyně na ostrově Nová Sibiř. Stal se obchodníkem a zařizoval výměnu zboží mezi místními obyvateli a lidmi, kteří se tu zastavovali u Nové Sibiře při putování severovýchodní cestou. Za obchodem zajížděl na Aljašku do Nome, kde nakupoval zásoby pro zlatokopy usazené na Novosibiřských ostrovech. Na druhou stranu z ostrova vozil kožešiny obchodníkům v Portlandu, Takomě a San Francisku.
Poznal takřka celé pobřeží Aljašky a na lodi vykonal cestu po řece Yukonu (od Bennetova jezera do Dawsonu) a dále do zálivu sv. Michala. V dlouhé polární zimě cestoval častěji za lovem na Aljašku a do severní Kanady. Objížděl sibiřské ostrovy a dostal se severně od Země Františka Josefa. Měl několik zaměstnání – byl lovcem, pošťákem, ale i lékařem. Získal přezdívku „Arctic Bismarck“ a nakonec ho obyvatelé Nové Sibiře zvolili náčelníkem: „Od té doby jsem řídil pronásledování zločinců, řídil jsem porotu podle indiánského práva jako nejvyšší soudce, odsuzoval jsem k smrti nebo jsem osvobozoval, zkrátka jsem byl, jak jsme tomu u nás říkali Supreme judge of Indian Justice.“
Podle vlastních vzpomínek Welzl na severu zbohatl. Stal se majitelem lodi, jeho spřežení dopravovala poštu, svážela ulovené ryby a nakoupené kožešiny. „Kapitál se hromadil a k svobodě syna severu přirůstala ve Welzlovi naděje na krásné klidné stáří, které prožije sice nikoli v přepychu, ale v blahobytném a klidném pojídání medvědích tlapek a výborných lososů v té krásné, třebas studené zemi,“popsal život moravského polárníka na dálném severu spisovatel Eduard Valenta.
Neočekávaný návrat domů
Až v roce 1924 došlo k tragické příhodě, která donutila Welzla vrátit se do Evropy. Na jaře se vypravil s nákladem kožešin do San Franciska. Škuner Seven Sisters však narazil v Tichém oceánu na skalisko a potopil se. Welzlovi se podařilo zachránit život, ale po nepříliš obratném jednání s americkými úřady byl poslán postrkem domů – do Československa, o jehož vzniku a existenci ani nevěděl. Přes americký kontinent ho poslali na vystěhovalecký Ellis Island v New Yorku a odtud s neúspěšnými vystěhovalci do Hamburku.
Začal pracovat jako nádeník, aby si vydělal na cestu na americký sever, ale nedařilo se mu. Zjistil však, že Evropané (zvláště někteří odborníci) mají zájem o jeho vyprávění. Po zprávách o Amundsenově letecké výpravě do Arktidy napsal do Lidových novin o svých dobrodružstvích. Ujal se ho redaktor Rudolf Těsnohlídek a z jejich korespondence vznikla kniha Eskymo Welzl (1928).
Honoráře a další přivýdělky umožnily Welzlovi odcestovat do Kanady. Příliš neuspěl v podnikání a nedostal se ani do Arktidy, kde už vládla polární noc, a tak se rozhodl s ušetřenými dolary odjet do Československa. V listopadu 1928 ho přijal prezident Masaryk a na chvíli se uchýlil do Zábřehu.
Znovu se obrátil na Lidové noviny, kde se ho místo mrtvého Těsnohlídka v březnu 1929 ujali Golombek a Valenta. Ti Welzlovo vyprávění zapsali a zpracovali ho do knih Třicet let na zlatém severu (1930), Po stopách polárních pokladů a Ledové povídky (1936). Dožily se i vydání v angličtině, němčině, švédštině, dánštině a v dalších jazycích. Golombek a Valenta navíc připravili knížku Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě, která dokonale vystihuje Welzlův způsob chování a vyprávění.
Naposled do Ameriky
Netrvalo dlouho a Welzl se znovu vydal do Ameriky. Po čase došel do Brna lístek z Dawsonu, datovaný 14. 8. 1929: „Jan Welzl polarňi cestovatel odesila prvňi pozdraveni ze zlate zemně Aljašky. Zdalenosť od Brna 21 tisíc kilometru. Na cesttě 47 dňi 7 tisíc kilometru vic do polárniho kruhu ledoveho moře. Z Bohem už odcestoval. Jeden tisíc kilometrů juž jsme projel po řece Yukonu. Z Bohem.“
V Dawsonu na kanadském území se Welzl usadil proto, že pořád platilo rozhodnutí amerických úřadů o jeho vykázání z USA. Doufal, že jednou bude možné pokračovat po Yukonu na Aljašku a možná dále do Arktidy. Poslední dopis MUDr. Novotnému přišel v září 1931 a pak o Welzlovi skončily veškeré zprávy.
Objevily se pochyby o pravdivosti Welzlových vzpomínek, ale výsledky expedice sovětského antropologa Piněgina v roce 1932 vyvrátily námitky kanadského badatele Stefanssona. Od něj přišla zpráva, že Welzl v roce 1951 zemřel v Dawsonu.
Potvrdil ji i Welzlův německý obdivovatel Otto Wilhelm Geist. Profesor univerzity ve Fairbanksu Rudolf Krejčí však našel novinovou zprávu, že „dawsonský vynálezce“zemřel již v roce 1948. V Krejčího držení je i rukopis Welzlova díla An der Reise um die Welt 1893 – 1898 (1932–33), který vyšel v češtině v roce 1997. Miroslav Krobot napsal v roce 1997 pro pražské divadlo ABC o Welzlovi divadelní hru Ten, co sežral medvěda.
• Welzl J.: Třicet let na zlatém severu. Praha 1968; dtto, Praha, Čs. spisovatel 1989; Welzl J.: Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě. Praha 1971; Welzl J.: Cesta kolem světa 1893–1898 (se statí R. Krejčího Pravda a fikce o životě Jana Welzla), Praha–Litomyšl 1997; Voda P.: Omyly kolem osobnosti a literárního díla Jana Eskymo Welzla, in: Česká literatura 1990, 2
Encyklopedii českých cestovatelů vydalo nakladatelství Libri
