Jakutské záhady: Expedice za sibiřskými kovovými kotli

Dosud neznámá záhada

Jakutsko je největším státem ruské federace a zároveň nejméně osídleným územím, kde na čtvereční kilometr statisticky připadá 0,4 člověka. Západní část, kterou zcela pokrývá tajga je úplně neobydlená. V horním povodí řeky Viljuj je nepřístupná oblast s rozsáhlými bažinami a s těžce prostupným lesním porostem. Kočovní Evenkové a náhodní lovci, kteří se do tohoto území dostali zde odedávna nacházeli podivné kovové objekty neznámého původu, jakési velké červené polokoule zapuštěné v zemi, ve kterých bylo několik kovových místností. Nazývali je olguje, což znamená kotle. Lovci, kteří v těchto kotlích přenocovali, byli často postiženi neznámou chorobou, na kterou umírali. Proto starci zakázali chodit na tato místa, oblast prohlásili za prokletou a nazvali ji Uljuju Čerkěčech, což znamená Údolí smrti.

Lidé, kteří se do těchto míst náhodně dostali a kulové objekty viděli, tvrdili, že jsou vyrobeny z neznámého kovu, barvou připomínajícího měď, ale neuvěřitelně tvrdého, s hranami ostrými jako břitva. Nikomu se nepodařilo odseknout třeba jen kousíček záhadného kovu. Ale všimli si, že se kotle v průběhu času pomalu propadají do věčně zmrzlé půdy a mizí pod zemí.

Příběhů lidí, kteří v tajze na kotel náhodou narazili, je víc. Některé znějí reálně, jiné vypadají fantasticky. Starý evenský lovec popisoval, že u řeky Cheljugir (železní lidé) objevil v zemi nějaké kovové doupě, ve kterém leželi hubené, černé, jednooké bytosti v železných oblecích. Lovci nikdo nevěřil, i když nabízel, že tam kohokoliv dovede. Bohužel mezitím zemřel. Archeologická expedice z hlavního města Jakutsk, která se v roce 1979 pokoušela kotle prozkoumat měla sebou starého místního průvodce, který za svého mládí několik těchto objektů viděl na vlastní oči. Expedice se ale vrátila s nepořízenou, protože se to místo za ta léta velice změnilo. Porost je tam tak hustý, že ani na vzdálenost deseti kroků není vidět a jakýkoliv nález je spíše otázkou náhody. Na takto náročný průzkum dosud nikdo neměl čas ani peníze, a tak zůstávají jenom dohady.

Zdá se, že dnes už jsou skoro všechny kotle utopeny v zemi. Na povrchu zůstaly pouze velké kruhové skvrny odlišného rostlinstva. Tato místa jsou však prý životu nebezpečná. Člověku se na nich začne točit hlava, onemocní a bez příčiny zemře.

Čeští záhadologové se nezalekli

Nalézt a prozkoumat záhadné kovové polokoule by byla světová senzace. Dosud neexistovala žádná fotografie, metalurgové by uvítali vzorky podivného tvrdého a přitom houževnatého kovu. Nemoci a vypadávání vlasů jakutských lovců, kteří kotle navštívili, by svědčily o zvýšené radioaktivitě objektů. Nikdo neví, o co se jedná, jak je to nebezpečné, a tak se pochopitelně objevily povídačky o památkách na velmi starou civilizaci nebo dokonce mimozemskou inteligenci. Světlo do této záhady mohla vnést pouze expedice zkušených výzkumníků. Tohoto úkolu se ujal Ivan Mackerle se svou skupinou. Synem Dannym, fotografem Jiřím Skupienem, Jiřím Zítkou a Pavlem Štěpánem. Koncem května 2006 odjeli do Jakutska s cílem záhadné kotle najít a prozkoumat.

Bohužel se jim nepodařilo získat žádný konkrétní údaj o jejich poloze. Pouze neurčitou zprávu, že by měly být někde poblíž řeky Olgujdach (Kotlová) hluboko v tajze. Jak je však v tak velkém a těžce přístupném území najít? Hledat naslepo, pěšky v rojnici, bylo předem odsouzeno k neúspěchu. Jediná nadějná metoda byl průzkum z ptačí perspektivy v době, kdy tam slezl sníh a dosud nevyrašilo listí na stromech, které by zakrývalo pohled na zem. S ohledem na nemožnost přistání letadla či motorového rogala v hustě zalesněné oblasti v případě nouze, si expedice zvolila průzkum oblasti pomocí paraglideingu, tedy létání na padáku s motorovým pohonem.

Na gumovém raftu sjížděli řeku Olgujdach, občas zastavili, na břehu postavili tábor a odtud podnikali průzkumné lety do okolí. Pilot Pavel filmoval krajinu pod sebou a po návratu na zem pak pečlivě prohlíželi natočený materiál a hledali anomálie v krajině. Po několika dnech putování našli v oblasti soutoku s říčkou Argastach první podivný útvar, jakési přesně kruhové mezikruží na mýtině mezi stromy. To nemohl být přirozený přírodní útvar. Bohužel v ten den je překvapila sněhová nadílka a přikryla podivné místo. Přesto zjistili, že pod sněhem a tenkou vrstvou bahna je něco tvrdého, hladkého a lehce zaobleného. Další, podobné místo objevili několik kilometrů po proudu řeky. V přesně kruhovém jezírku byla v hloubce asi půl metru potopena nějaká hladká, tvrdá obrovská kopule zakrytá vrstvičkou bahna.

Expedice bohužel nebyla vybavena tak, aby povrch polokoule odkryla. K tomu se ještě přidružila podivná příhoda. Ivana Mackerleho hned následující den po pobytu u „potopeného kotle“ po probuzení postihly silné závratě vedoucí k mdlobám, naprostá ztráta rovnováhy, dávení a zimnice. Zcela bez příčiny. Přesně tak, jak hovořily staré legendy. Kdo vstoupí do Údolí smrti, tomu hrozí závratě, nemoci a smrt. Podobně expedici před odjezdem varovala jedna jasnovidka z Moravy. Jelikož zdravotní potíže Ivana Mackerleho ani další den nepominuly, expedice raději Údolí smrti opustila. Vysvětlení pro náhlou změnu jeho zdravotního stavu stále neexistuje. Zlé negativní síly, kosmické či zemské, o kterých mluvila věštkyně a jakutští šamani? Ty se ale nedají měřit a jejich existenci vědci popírají. Expedice však v Údolí smrti naměřila některé fyzikální energie, které jsou zde neobvyklé. Je to třeba silné magnetické pole, způsobené snad zvláštním geologickým podložím. V anomálních místech, označených z padáku se třeba prudce otáčela střelka kompasu. Magnetometr, ke změření intenzity magnetického pole bohužel expedice neměla. Nad vzorkem kamene, který z té magnetické anomálie vláčeli v báglu až do Prahy, geologové zajásali. Byl to magnetit a ilmenit, železná a titanová ruda. Hodně užitečný kámen. Našli tedy ložisko titanové rudy.

Cesta za tajemnými kotli v Údolí smrti byla v podstatě úspěšná. Nezvyklé objekty, které nevypadaly jako přírodní útvary, možná ony kotle ponořené pod zem, byly nalezeny a konečně je zaznamenána jejich přesná poloha. Skeptici budou samozřejmě hledat přirozené vysvětlení, že to jsou jen termokrasové krátery typické pro rašeliniště ve zmrzlé půdě. Rozhodnout, co se skutečně na nalezených místech skrývá, může jen bližší průzkum další expedice s pomocí detektoru kovů, magnetrometru nebo nejlépe kopáním v zemi, či vrtem.