TOULAVÍ VLCI: Dva koně a tři psi, aneb se smečkou do Santiaga

Co tě inspirovalo k této neobvyklé pouti?

Konkrétně tahle cesta z Česka do Španělska vznikla docela spontánně. Stezka, po které jdeme, vede kousek od místa, kde bydlím. Prostě jsem si řekl, že se na ni napojíme a půjdeme až na konec. Přišlo mi to jako zajímavý nápad.

Původně jsem chtěl vzít jen jednoho koně, protože už tak nesu zásoby granulí pro psy na dva až tři dny a každý gram navíc je znát. Jenže můj menší kůň není moc samostatný a nedokázal by být sám. Nakonec jsem se proto rozhodl vzít oba svoje koně. Psi samozřejmě jdou taky, protože ke mně prostě patří. A tak jsme nakonec vyrazili v šesti.

Co pro tebe znamená cesta do Santiaga – je to spirituální, fyzická, nebo mentální výzva?

Mým hlavním cílem je získat psychickou i fyzickou odolnost. Chci vystoupit z komfortní zóny a naučit se rychle reagovat v krizových situacích – ať už jde o nečekané problémy na cestě, zvířata nebo cokoliv jiného. Nechci uvíznout ve stereotypu a stát se člověkem, který jen žije rutinním životem bez výzev. Rád překonávám sám sebe, a to jak psychicky, tak fyzicky. Nic hlubšího v tom zatím není.

Jak jsi vybíral trasu a jaké byly hlavní faktory při plánování cesty?

Trasu si plánuji vždy jen pár dní dopředu, maximálně tak týden. Spíš se jen podívám, jestli je někde poblíž nějaké zajímavé místo, kam bych se chtěl podívat.

Teď už jsme napojení na Svatojakubskou stezku. Připojili jsme se na ni ve městě Le Puy ve Francii. Předtím jsme po ní šli asi 300–400 km z Česka do Německa, ale pak jsme se odpojili. Nechtěli jsme totiž jít přes Švýcarsko kvůli možným problémům s policií ohledně zvířat – tam jsou v tomhle dost přísní.

Ani v Německu to nebylo o moc lepší, ale nakonec jsme stezku opustili a prošli zhruba třetinou Německa a půlkou Francie mimo hlavní trasu. Cestu musím přizpůsobit hlavně koním, abychom se vyhnuli silnicím a neuvízli na úzkých lávkách v lese. Někdy to risknu, jindy se raději otočím, nebo se tam ani nevydám, když podle mapy vidím, že by mohl být problém. Hlavní je myslet na koně. Kvůli tomu s sebou nosím i sekeru, která už mi nesčetněkrát pomohla prosekat cestu přes spadlé stromy.

Jaké jsou největší výzvy při cestování s koňmi a psi na tak dlouhou vzdálenost?

Největší výzva… Asi bych to úplně nenazval výzvou. A nejtěžší? Možná spíš nejdůležitější. Je to přijmout fakt, že se kdykoliv může stát cokoliv. Uvědomit si, že to je realita.

S koňmi už jsem procházel nebezpečné úseky v horách – třeba když jsme šli padesát kilometrů po strmých horských stezkách a najednou byl na cestě spadlý strom. V tu chvíli má člověk dvě možnosti. Buď ho překonat, i když to není úplně bezpečné – na 99 % to kůň zvládne, ale pořád tam je to jedno malé procento rizika. Nebo se vrátit a hledat jinou cestu, což může znamenat třeba celý den pochodu navíc, jen abychom se dostali na místo, kam bychom jinak došli za půl hodiny.

Takové situace se prostě dějí a člověk musí v hlavě přijmout možnost, že může o zvíře přijít. V horách se veterinář k raněnému koni pravděpodobně nedostane – ať se nám to líbí, nebo ne, je to realita, se kterou musíme počítat. Neříkám to proto, aby to znělo necitlivě, ale tak to prostě je.

Právě za tohle dostávám na sociálních sítích nejvíc hejtů. Tohle je téma, které mi lidi vyčítají nejčastěji. Podle nich je to nezodpovědné, že když se něco stane, neseženu pomoc. Ale každý máme jiný pohled na život. Někdo potřebuje mít všechno pod kontrolou, jiný je ochotný občas zariskovat. A tuhle realitu je nejdůležitější přijmout – že se kdykoliv, kdekoliv, cokoliv může stát. A člověk musí být připraven převzít za to odpovědnost. Celá cesta se podřizuje zdraví zvířat.

Třeba teď – jedna moje fenka onemocněla babesiózou, což je dost nepříjemná nemoc. Naštěstí jsme to podchytili včas, ale kvůli léčbě jsme museli na pět dní zastavit a kempovat poblíž města, abychom mohli docházet na injekce k veterináři. Naštěstí všechno dopadlo dobře a zítra můžeme pokračovat. Ale mohlo to být i jinak. Mohla zemřít.

Mám zvířata naučená na určité režimy, ale jakmile jsme v pohybu, musím být neustále ve střehu. Držím v jedné ruce dva koně, ve druhé ruce vodítko nebo mám psy na volno, ale pořád na ně musím myslet. Aby se nezamotali pod koně, aby neskočili pod auto, aby nikam neutekli. Je to obrovský mentální zápřah. A právě proto si jednou týdně udělám čas jen pro sebe – zavřu psy do stanu, koně uvážu a jdu se na hodinu nebo dvě projít. Bez telefonu, bez všeho, jen tak. A musím říct, že si to neskutečně užívám. Je to obrovský rozdíl oproti tomu, když má člověk na starosti dvacet nohou.

Jak se o své zvířecí společníky staráš na cestě? Mají speciální režim nebo stravu?

Koně jsou většinu času na trávě, a když je možnost, zajdu s nimi na lepší pastvinu, aby se pořádně najedli. Minerály mají k dispozici nonstop – nakupuju je vždycky do zásoby na tři týdny, třeba v Decathlonu. To jim pomáhá doplnit živiny, které ztrácí během cesty.

Co se týče samotného chození, pohyb přizpůsobuju hlavně koním. První část cesty jsme šli v zimě, kdy bylo vlhko a dny byly krátké. Kvůli namrzlé půdě a silnicím jsme museli jít opravdu pomalu, často jen 10 km za den.

Teď, když jsou dny delší a počasí lepší, se denní vzdálenost pohybuje mezi 15–20 km. Lidi si často myslí, že je to pro koně strašně náročné a že potřebují častý odpočinek, ale to není pravda. Pro zdravého koně, který nemá problémy s klouby a není příliš starý, je takový pohyb naprosto přirozený. Koně jsou od přírody putovní zvířata. I kdyby měli kolem sebe dostatek jídla, stejně nebudou stát na jednom místě. Na pastvě se na chvíli zastaví, pak se přesunou o 2–3 km dál, chvíli se pasou a zase pokračují. To je jejich přirozený rytmus.

Celkově teď nachodíme kolem 100 km za týden, což není žádná velká zátěž ani pro koně, ani pro psy. A pokud jde o psy – zdravého psa v chůzi neutaháš. Když mi někdo namítá, že pro ně je to moc náročné, vždycky odpovím stejně: Pokud je pes zdravý, neexistuje, že by ho člověk v chůzi utahal. To prostě nejde.

Jak zvládáš logistiku – noclehy, jídlo, veterinární péči pro zvířata?

Plánování jídla je trochu strategická záležitost – podle mapy si předem rozvrhnu, kde narazíme na další obchod, abych měl přehled, kdy doplnit zásoby. Taky musím myslet na to, že v některých zemích jsou obchody v neděli zavřené, takže je důležité správně načasovat zásobování. V zimě to bylo jednodušší, hlavně v Německu. Tehdy jsem mohl nakoupit maso klidně na týden dopředu, protože vydrželo déle. Teď, když je venku 10–15 stupňů, maso nevydrží déle než den, takže se musíme častěji spoléhat na granule. Psům dávám přibližně dvojnásobek běžné porce, protože denně ujdeme velké vzdálenosti a chci, aby byli v dobré kondici. Když náhodou vyjde o něco méně, není to problém.

A co se týče spánku, většinou spíme ve stanu. Dokázal bych spočítat na prstech jedné ruky, kolikrát jsme spali někde pod střechou. Ubytovnu jsme si platili jen asi dvakrát – hlavně když bylo hodně sněhu. Jinak 99 % nocí trávíme venku.

Jak se liší cestování s koňmi a psy od klasického pěšího putování? Jaké jsou hlavní rozdíly a ne/výhody?

Jednou z velkých výhod je, že kůň může nést část vybavení. Díky tomu si můžu dovolit větší a pohodlnější stan, ve kterém mám dost místa na všechny věci. Taky nosím dva spacáky – oba jsou do nuly, takže když je mi zima, můžu si vzít druhý. Další výhoda je jídlo. Můžu si vzít větší zásoby a nemusím řešit, jestli si můžu dovolit koupit jednu sušenku navíc. Na koně se to vždycky vejde. Pak je tu i fakt, že nejsem na cestě úplně sám. Mám kolem sebe partu zvířat, která mi dělají společnost. Ale s tím samozřejmě přichází i velká zodpovědnost.

Na druhou stranu – ne všude jsou lidé nadšení, když dorazím s pěti zvířaty. Hlavně ve městech, třeba v Německu, se mi často stávalo, že na mě někdo zavolal policii, když jsem zaparkoval zvířata před supermarketem. Vždycky jsem je uvázal bokem tak, aby nepřekážela a abych na ně viděl, když to bylo možné. Přesto mě několikrát někdo nahlásil. Policisté byli vždycky v pohodě, nikdy nebyl žádný problém, ale bylo nepříjemné se pokaždé legitimovat jen proto, že někomu vadilo, že mám u Lidlu uvázaného koně.

Další nevýhodou je ubytování. Občas mi někdo nabídne nocleh, ale já musím přemýšlet hlavně o tom, kde se budou mít dobře zvířata. Je tam místo, kde se můžou koně napást? Nevadí jim psi? Tři psi už jsou smečka, a ne každý člověk má podmínky na to, aby tam mohli zůstat. Někteří lidé mě nejdřív pozvou a pak zjistí, že vlastně nemají pro psy místo.

Upřímně, většinou stejně nabídky na přespání odmítám. Jsem spíš samotář a introvert, takže mi nevadí spát venku. Přijmu to jen ve výjimečných situacích – třeba když několik dní v kuse prší, je velká zima nebo jsem fakt vyčerpaný.

Jak reagují místní lidé na vaši výpravu? Setkal jsi se s nějakou zajímavou reakcí nebo pomocí od cizích lidí?

Zkušenosti s reakcemi lidí jsou různorodé. V Německu byli lidé spíš odtažití, což mi vlastně ani moc nevadilo, ale jak už jsem říkal, měli tam velkou tendenci volat na mě policii. Ve Francii je to úplně jinak. Lidé jsou tu otevřenější a přátelštější, ale někdy až moc dotěrní. Často se mi stává, že někdo vytáhne telefon a začne si mě natáčet, někdy i bez toho, aniž by se mě zeptal. To mi je hodně nepříjemné. V Německu by si tohle jen tak někdo nedovolil, ale zase tam byli o dost méně tolerantní k tomu, že mám s sebou pět zvířat.

Potkal jsem hodně milých lidí, kteří si se mnou chtěli normálně popovídat. Ale samozřejmě se občas najdou i ti nepříjemní, kteří se sice také chtějí bavit, ale z jejich tónu jde cítit určitá povýšenost nebo nepochopení. Když jdete s pěti zvířaty, není možné zůstat bez povšimnutí. Každý den máme nějakou interakci s lidmi – a zhruba v 80 % je pozitivní. To je nakonec docela dobrý poměr.

Jak bys popsal denní režim na cestě – jak vypadá typický den?

Slunce vychází kolem sedmé a my jsme asi 300-400 km od španělských hranic. Dny už mají 12-13 hodin, což je skvělé, protože teď můžeme začít den později.

Na snídani dávám koním nějaké jídlo, ale psi se většinou krmí až večer. Potom se sbalíme, připravíme všechny věci a vyrazíme. Většinou začínáme až kolem 11. hodiny, protože ráno ještě stříhám video na sociální sítě, což mi zabere tak 2-3 hodiny. To je důležité, protože mi to dává možnost udržet komunikaci s lidmi, kteří nás sledují.

Putování Jakuba a jeho smečky můžete sledovat na YouTube, Facebooku, nebo Instagramu

Co se týče koní, vždycky je pro ně lepší, když mají bagáž na sobě jen 6-7 hodin denně. Nechci, aby ji nosili celý den, a zároveň se mi nechce ji sundávat a znovu nasazovat po každé přestávce. Proto radši začínáme později a jdeme bez přerušení až do večera. Denní vzdálenost je většinou 10-15 kilometrů, záleží na terénu.

Byly situace, kdy jsi uvažoval o předčasném ukončení cesty? Pokud ano, co tě nakonec motivovalo pokračovat?  

Jednou jsem opravdu uvažoval, že bych tu cestu ukončil a bylo to způsobeno několika faktory. Za prvé, už jsem byl na cestě fakt dlouho, pět měsíců, což je opravdu náročné. A pak se k nám připojila jedna dívka z Německa, kterou jsme potkali, a rozhodla se s námi strávit skoro měsíc. Bylo to v pohodě, člověk si zvykne na to, že má s sebou někoho, a přirozeně se trochu rozdělí zodpovědnost. Ale pak najednou, bez varování, řekla, že chce domů. Oznámila to ze dne na den, že to pro ni bylo moc.

Pro mě to byl velký šok. Byl jsem zvyklý být sám, a když se někdo připojí, chvíli to trvá, než ho přijmu do do naší „smečky“. Zapadla k nám rychle, dala tomu hodně energie, a najednou zmizela. A v tu chvíli jsem se cítil strašně osaměle. To byl ten moment, kdy jsem opravdu začal přemýšlet, že to vzdám.

Bylo to spojeno i s tím, že jsem byl unavený, nejen fyzicky, ale i psychicky. Navíc mám několik vyhřezlých plotének, takže mě trápí záda. Do toho bylo špatné počasí, sychravo a foukal vítr. To všechno má na psychiku velký dopad. Takže to byla asi jediná chvíle, kdy jsem chtěl cestu ukončit.

Jakou nejcennější lekci ti tato cesta zatím přinesla?

Paradoxně mi právě sociální média přinesla tuto zkušenost, stejně jako samotná cesta. Předtím jsem nebyl moc aktivní na sociálních sítích, ale občas jsem sdílel něco o své cestě s pěti zvířaty do Santiaga a lidi to začalo zajímat. Tak jsem začal natáčet videa každý den. Teď je to už tradice a každý den tvořím 5 až 10 minutová videa o cestě.

Nejcennější lekce, kterou jsem si odnesl, je ta, že jak jsem začal pracovat s lidmi na sociálních sítích, měl jsem na začátku pocit, že jsme vlastně jedna velká rodina, že všichni všechno respektují. Ale jak se balilo více a více lidí, začal jsem si uvědomovat, že není možné se zavděčit všem. Ať člověk udělá jakýkoli krok, vždy se najde někdo, kdo ho bude kritizovat nebo mu vnucovat svůj názor. A to mě na začátku hodně bolelo. Snažil jsem se oslovit všechny lidi, kteří mě sledovali, a když někdo napsal, že nesouhlasí, přemýšlel jsem, jestli dělám něco špatně. Po měsíci trápení jsem si uvědomil, že to prostě nejde. Je zbytečné se snažit bojovat proti těmto lidem. Důležité je dělat to, co uznáte za správné. Kdo chce, půjde s vámi, kdo nechce, ten nepůjde. To byla asi nejcennější lekce, kterou jsem na této cestě dostal.

Co jsi se během této pouti naučil o sobě a o svých zvířatech?

Cesta samotná mě hodně uklidnila. Jsem poměrně klidný člověk, ale s pěti zvířaty je každý den lehký stres. Člověk musí neustále pracovat s hlavou a s tím stresem. Je špatné, když to přeroste nějakou určitou hranici. Stalo se mi to jednou, a to bylo díky bohu předtím, než přijela ta dívka z Německa. Moje hranice stresu už byla nad moje možnosti. Vystartoval jsem na jedno ze svých zvířat, které udělalo něco, co jsem nechtěl, a už jsem cítil, že toho je na mě moc. Naštěstí přišla ta dívka a rozdělili jsme si síly, což mi hodně pomohlo. Teď už cítím, že se do takového bodu nemůžu dostat. Už jsem si uvědomil, kde je moje hranice snášenlivosti. Každý den teď prožívám v klidu, snažím se udržet stabilní emoční hladinu, abych nebyl vystresovaný, a to mám na této práci se zvířaty rád. Musíte s nimi pracovat s klidem, protože oni cítí vaši nervozitu.

Jaké jsou tvé plány po dosažení Santiaga?

Pro mě to není žádný vrchol, dojít do Santiaga. Když to neudělám, nevadí mi to. Není to pro mě duchovní zážitek, takže to pro mě není podstatné. Cesta je cíl, a to je to, co mě na tom baví.

Původně jsem plánoval, že půjdu celý okruh, tam a zpět, ale teď už cítím, že to není to, co chci. Ne že bych na to neměl, ale prostě nechci. Přijde mi to zbytečné a moc náročné. Už nechci být až tak v diskomfortu. Bude fajn si odpočinout.

Nicméně, pokud tam dojdeme, budeme shánět odvoz zpátky domů autem. Předběžný plán je, že bychom se vrátili někdy v květnu. Pak přes léto budu doma, budu pracovat a něco vydělám. A po létě bych se vrátil autem zpátky do Jižního Španělska, tentokrát už jenom s pejsky. Chtěl bych tam koupit ještě dva koně, se kterými mám další plány. Rád bych s nimi šel pěšky domů po GR7 k Mont Blanc Trailu.