Jak zvládnout cestu s dětmi? Vlakem! Až do Turecka

Do Turecka a zpět

Ani v nejmenším jsme se nebáli, že by tohle nešlo. I když na takhle dlouhou cestu se vydáváme poprvé, nějaké zkušenosti z cestování vlakem už máme. Například z cest na Slovensko, kam jezdíme na jízdenku SoNe+. Za 130,- Kč můžete přejet celou republiku, ale pouze osobními vlaky nebo spěšňáky. Z našeho domova je to celodenní jízda s mnoha přestupy.

Jak tedy vypadá vlakový marathon směr Turecko?

Abychom nemuseli platit za mezinárodní jízdenky, používáme jen vnitrostátní spoje a hranice přecházíme pěšky. Slovensko – Maďarské kupříkladu ilegálně po malé zarostlé silničce vedle kolejí. Kdybychom šli přes 4 km vzdálený silniční přechod, ujel by nám další přípoj.

V Rumunsku používáme jen vlaky Personal. Jsou nejlevnější, nejšpinavější, nejrozbitější, nejpomalejší a cestování je tím pádem nejzábavnější. Místní lidé si nás chodí fotit. Cizinci, a navíc s dětmi, tu s nima jezdí málokdy.

Často musíme přespat přímo na nádražích, protože večerní vlak nám ujel a další jede třeba ve čtyři ráno. V Rumunsku nás ohlídala místní policie anebo k sobě do teplé kanceláře pozval výpravčí. V Řecku jsme dostali občerstvení. V Istambulské čekárně několik sklenek čaje, v Bělehradě nás čekala jen špinavá čekárna a přátelští bezdomovci.

Za 27 dní (s přestávkami 5 dní v rumunských horách a 13 dní u moře a při výstupu na řecký Olymp) jsme v Athénách. Celkem nás vezlo 24 vlaků, 2 auta a 1 přívoz a to vše za 5500,- Kč (2 dospělí a 2 – 3 platící děti).

Do Turecka přejíždíme lodí, s měsíční zastávkou na řeckém ostrově Kalymnos. Po dalších dvou měsících v Turecku, kde jsme cestovali autobusy a stopem, nás čeká zpáteční cesta. Je leden a příliš velká zima na toulání se vnitrostátními vlaky, proto v Istambulu kupujeme mezinárodní jízdenku a za dva dny jsme zpátky doma.

Proč se vydat vlakem do dálek aneb co vás čeká na cestách

Nebylo to jen naše skrblíkovství, co nás vedlo ke složitému putování mnoha vlaky. Chtěli jsme si to prostě prožít. A cesta byla opravdu barevná. Baví nás výpravy, při kterých je nutné zapojit svou fantazii a občas i trochu zaimprovizovat. Představa nudného poklimbávání či plačících dětí, během nekonečných hodin strávených ve vydýchaném kupé, ukázala se být na hony vzdálenou tomu, čím jsme na svých cestách žili my. Jen si to zkuste představit. Banda dvou dospěláků a čtyř dětí s ohromnými batohy na zádech.

Dobrodružství začíná už v momentě nalodění se do vlaku. Protlačit děti i náklad uzounkou uličkou, najít místo k sezení, nejlépe pro všechny a pospolu, vyštrachat jízdenku, dohodnout, kdo je zrovna na řadě, aby ji předal průvodčímu, vyptat se na zpoždění či přípoje, zbaštit svačinu, vyběhnout na peron pro další lahev pitné vody, dojít na záchod, jednou, podruhé, ještě přebalit, koukat z okýnka, vysvětlit kam jedeme a co bude dál, potřetí na záchod, a hele, už vystupujem. Obléknout, jednu bundu, druhou, třetí, zavázat tkaničky, sundat batohy, naložit na záda a znovu se sunout uličkou.

Nová země, nové nádraží. Další peníze s novými obrázky, jinými čísly. Přejezd do dalšího časového pásma. Aha, takže najednou je o hodinu víc a vlak, co jsme si vyhledali na internetu před odjezdem, už nestihneme. Další jede až za pět hodin a v Aradu nemá přípoj. To všechno jsou útržky, skládající postupně pestrou mozaiku putování. Její vzor je nádherně propleteně složitý a my jsme jeho součástí.

Vyklánět se za jízdy z oken povoleno aneb jak zabavit malé cestovatele

Sedět rovně na sedačce s rukama za zády, to by určitě nikoho nebavilo. A zvlášť ne ve vlaku. Není k tomu ostatně ani žádný důvod,  právě vlak má oproti autu nebo autobusu jednu obrovskou výhodu a tou je prostor. Zapomeňte na to, že vás rodiče kárali, když jste jako malý skákali po sedačkách. Mezi úmyslným demolováním vlaku a dětskou hrou je přeci rozdíl. A malé děti jsou poměrně lehké, zařízení vlaku svou vahou nepoškodí. V klidu je nechte skákat, přelézat opěradla i se zhoupnout na některé bytelnější tyči. Nikomu to neuškodí. Pravda, průvodčí bývají často lehce zapšklí lidé a může se stát, že pro takové dovádění nebudou mít pochopení. Proto je dobré hru obohatit ještě o soutěž, kdo uvidí první průvodčího (a začne se tvářit jako neviňátko :-)).

Druhou věcí, která se nemá a děti i dospělí jí milují, je stažené okénko a vítr, který vám prudce fičí do obličeje, když vystrčíte hlavu. Pokud nejste přehnaně úzkostliví rodiče, určitě tuhle zábavu dětem dopřejte. Opravdu to není nijak zvlášť nebezpečné. No a protože ani ti největší čerti nechtějí a nevydrží neustále řádit, zbytek cesty hravě vyplní pastelky, časopisy, knížka, kvarteto nebo černý Petr a nebo obyčejné pozorování krajiny ubíhající za oknem a povídání si o zemi, kterou právě projíždíte.

Rozhovor s malými cestovateli

Co bylo na cestování vlakem zajímavé?

Šimon (8 let): Viděli jsme paní, které měli veliké tašky s oblečením. V Rumunsku měly vlaky často otevřené dveře, takže se dalo vyskočit za jízdy. Taky tam procházeli prodavači s různýma věcma: hodinkama, semínkama,… Noční jízda v kupé s postelema byla super!

Daniel (6 let): Mě se líbily vozíčky s pitím a sušenkama ve vlacích v Turecku.

Matěj (11 let): V každé zemi byly vlaky jiné, jiný nádraží, jiný lidi, který vlakama jezdili. To se mi líbilo.

Zdálo se vám cestování dlouhé?

D: Mně jo.

Š: Mně ani ne.

M: Rychle mi to uteklo.

Nudili jste se?

Š: My jsme tam měli přece učení. A hráli jsme hry. Dračák a kvarteto.

M: Já jsem se nenudil, protože jsem mohl pozorovat, co je venku, přírodu kolem a jak se všechno mění.

A co třeba hraniční kontroly?

M: Někdy to bylo dlouhý vyřizování, někdy to uteklo rychle.

Š: Pohraničníci se nás ptaj, kdo je kdo a my se hlásíme. Legrace je, když se zeptaj, kdo z nás je Minka a my se smějeme, že my všichni.

Kde se vám nejvíc líbio?

Š: Mě v kempu v Turecku, protože jsme tam mohli prolejzat do veliké zahrady, kde byly skalky. Měli jsme tam kamarádku Ceran a hráli si s ní na schovku. A dostali jsme velikej kulatej pudink na plechu.

M: V Turecku a na řeckém Olympu. V Turecku, protože jsme si tam našli spoustu kamarádů. A na Olympu se mi líbila krajina a jak jsme šli nahoru a měnila se pásma. Dole byly bukové lesy, pak jehličnaté stromy, pak kosodřevina a potom jenom sníh.

D: Mě u skal v Turecku a chutnala mi pětikilová sezamová chalva.