Jak zažít Island a Islanďany? Staňte se dobrovolníky v zimě a pomáhejte s telením krav či stříháním ovcí

My zde strávili 3 měsíce jako dobrovolníci na farmě, kousek od druhého největšího města Akureyri. Dojili jsme a krmili krávy, starali se o ovce, a také rodili telata. Naši hostitelé byli skvělí, brali nás na místní hokejové zápasy a oslavy svátků, jako třeba vítání slunečních dní.  Měli jsme tak možnost zažít úžasnou atmosféru, jelikož zhruba 500 Islanďanů z blízkého okolí zpívalo místní staré písně. Hostili nás domácí kuchyní, a to jak všedního dne, tak i tou sváteční. Mezi ty nejzajímavější pokrmy patřily například vařené ovčí hlavy, Hákarl (fermentované žraločí maso), beraní koule či koňské maso.

Pracovali jsme jen v týdnu ráno a večer, měli jsme tak spoustu volna a po domluvě jsme mohli zmizet i na pár dní. To nám poskytlo příležitost k výletu po severní části ostrova. Jelikož jsme přijeli vlastním autem, nabídlo nám velkou svobodu, tedy když nás počasí pustilo. Během zimy se jako první při plánovaní cesty musí vzít v úvahu stav silnic (více informací najdete na tomto webu).

Náš první delší výlet nás zavedl na poloostrov Tröllaskagi. Kromě nádherných scenérií jsou zde dnes už poněkud opuštěnější rybářská městečka, a ve městě Siglufjörður je také zajímavé muzeum o místní kultuře a rybolovu, který v dnešní době pomalu upadá z důvodu úbytku ryb v oblasti. Výjimečnou koupel si pak můžete vychutnat ve městě Hofsós, kde vám bazén na kraji útesu umožní výhled na celý fjord.

Nejširší nabídku průvodců a map Islandu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Mráz na sopce Kraflu

Další, tentokrát dvoudenní volno, jsme vyplnili návštěvou nejpopulárnější oblasti severu Mývatnu. Vyrazili jsme v doprovodu australského páru z vedlejší farmy. Přes známý Goðafoss jsme dorazili nejprve na sopku Kraflu. Bohužel opravdu tak šíleně mrzlo, že venku jsme vydrželi zhruba 10 minut a vrátili se do auta úplně promrzlí. O poznání lepší to bylo v lávovém poli Dimmuborgir, pak už jsme se ale vážně potřebovali zahřát a čekala na nás místní modrá laguna. Ta je sice o poznání menší, než její slavná sestra u Reykjavíku, ovšem cenově vás vyjde o dost lépe, a v zimě jsme tu byli prakticky sami. Druhý den nás čekali sirné prameny a krátká túra na místní kuželovitý vulkán Hverfjall, který se tyčí hned za vesnicí. V okolí je toho vážně mnoho a určitě stojí za několikadenní prozkoumání.

Zpět na farmě na mě čekal den práce. Nadešel čas stříhání ovcí a naše rodinka to bere pomalu jako rituál. Po příjezdu střihače se muži odebírají do stodoly s basou piv a slečny doma vaří oběd. Stádo tvoří zhruba 120 ovcí, průměrně váží dospělá okolo 70 kg (a většina z nich je k tomu březí, vypadají, jako by nosily na bocích medicinbaly).

Každou musíme chytit, převrátit na záda a přitáhnout střihači. Ten ji zhruba za 50 vteřin celou oholí, a takhle to jde jak na běžícím páse. Já se potím a střihač do sebe leje jedno za druhým. I tak je polovina ovci hotová do pozdního oběda, a to bez jediného škrábnutí. Druhá polovina už šla jak po másle, jelikož jsem si už lépe osvojil správný grif na otáčení ovcí. I přesto jsem večer lehnul a ani jsem nemusel počítat ovce, abych usnul.

Hledání vstupu do středu země

Týdny utíkaly vážně rychle, a tak se najednou čas v naší „adoptivní rodině“ nachýlil ke konci. Po rozloučení s rodinkou a zvířaty jsme se vydali na ring road (jedinou hlavní silnici okolo celého ostrova) a vyrazili na západ. Ovšem naše stopa na farmě zůstala v podobě našich čerstvých jmenovců, které jsme odrodili před odjezdem, telátka Zuzanku a Šimona.

Cesta nás nejprve zavedla k bájné Snæfellsjökull. Vstup do středu země dle Julese Vernea jsme sice nenašli, ale zato jsme narazili na černou kamenitou pláž u úpatí hory, kde jsou symbolicky ponechané trosky jako památka na loď, která zde havarovala před desítkami let. Zajímavostí jsou oblé balvany různých velikostí vyskládané v řadě, na kterých si může každý otestovat svou sílu, jako to dělávali námořníci před cestou na vodu.

Pak už nás čekal Reykjavík – poklidně vyhlížející město s unikátním kostelem a spoustou muzeí, ať už tradičních, jako národní muzeum, nebo těch výstředních, jako muzeum penisů. Hlavnímu městu jsme věnovali 2 dny a vyrazili zase do přírody.

Dále jsme se vydali na turisticky proslulá místa, jako vodopády Gullfoss, Skógafoss a Seljalandsfoss. Také jsme navštívili Geysir nebo vrak letadla  Douglas Super DC-3 Dakota. Všechna tato místa jsou nádherná a výjimečná, ovšem také přeplněná lidmi. A tak bylo zajímavou vložkou navštívit například první bazén postavený na Islandu, vyhřívaný za pomoci termálního pramenu přímo pod známou Eyjafjallajökull, která zasypala celou Evropu popelem. Bazén leží jen pár kilometrů od proslulých vodopádů, ale davy turistů se sem zatím nehrnou – tím líp pro ty, kteří o tomto kouzelném místě vědí.

Ledová pláž

Za nás mohu jednoznačně říct, že ze známých lokalit jihu jsme si nejvíce užili jezero Jökulsárlón a pláž pokrytou úlomky ledovců hned u něj. Vrátili jsme se na ni 3x, užít si výhledy v jiném světle a barvách. Odtud už to byl jen kus do přístavu Seyðisfjörður, odkud nám vyrážel trajekt směr Dánsko. Ale ani Islanďané mi nedokázali vysvětlit, proč je přístav v tom nejhůře přístupném fjordu na východním pobřeží. Pokud máte smůlu, silnice může být kvůli počasí zavřená i na několik dní, což v zimě není nic výjimečného, a tak jedeme pro jistotu s dvoudenním předstihem.

Máme kliku, po příjezdu je krásně a máme tak možnost si malebné městečko prohlédnout víc, než po našem příjezdu na Island. Počasí se však rychle kazí, a musíme se běžet schovat do hotelu. Jak moc fouká vítr, mi dojde až tehdy, když za oknem vidím letět těžký dřevěný svačinový stůl jako papír ve větru. Celý ostrov je neskutečný a každé místo má něco do sebe. Nás však nejvíc okouzlil sever, a to svou surovou krásou, neskutečnou krajinou a klidem, s jakým jsme si mohli vychutnat v létě přeplněná turistická místa. Samozřejmě také naší místní rodinou, která nás neskutečně přijala mezi sebe, a ukázala nám, jak se zde doopravdy žije.

Nemohl jsem vypsat ani zdaleka všechno, co nás tu potkalo, a kde všude jsme byli. Je toho zkrátka moc a za každým kopcem čeká něco nového. Naše dobrodružství na Islandu sice prozatím skončilo, ale to vaše může začít, tak neváhejte, je tam a čeká jen na vás.