Angličtinu v Indonésii může učit v podstatě kdokoliv. Úplně stačí, když se anglicky domluvíte a jste schopni zabavit třídu dětí na šedesát minut. Na Lomboku i na Bali funguje několik neziskových organizací, které nabízejí výuku po celý rok nejen na základních školách, ale i v mateřských školkách.
Můžete učit dva týdny, měsíc nebo půl roku, je to na vás. Ale úplně nejjednodušší je přijet do Indonésie, najít si jakoukoliv školu v blízkosti vašeho bydliště a zajít se do školy podívat. A pak se jen domluvit na výuce přímo s ředitelem školy. V místních školách uvítají i pár hodin týdně. Místní děti vědí, že pokud budou umět alespoň trochu anglicky, budou mít pak větší šanci najít si lepší práci.
Angličtina doma
Já osobně mám zkušenost s výukou angličtiny na Lomboku a na Bali. Na Lomboku jsem učila dva měsíce v Kutě (na jihu Lomboku) a vystřídaly jsme s kamarádkou mateřskou školku, základní školu a troufly jsme si i na studenty ze střední školy. Domluva byla velice jednoduchá. Jednou u oběda jsme se daly do řeči s místním chlapíkem a on se nás jen tak zeptal, zda bychom nechtěly přijet nějaký den učit angličtinu do Prayi, což je asi 40 minut z Kuty. Jeho bratr vedl doma 3 x týdně kurz angličtiny zdarma pro středoškoláky.
Jeden den v týdnu jsme měly volno, tak jsme si řekly proč to nezkusit? Hodina měla začínat v 15 hodin, ale to bychom nebyli v Indonésii, aby začala včas. V 15 hodin tam samozřejmě nikdo nebyl. Venku totiž začalo pršet a tak všichni studenti čekali doma, až přestane. Pro nedochvilnost Indonésané používají výraz jam karet = gumový čas. Pokud se někdo zpozdí o deset, dvacet minut, nikdo to tu moc neřeší.
Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Nejdříve jídlo, pak výuka
Nicméně my jsme čas čekáním na studenty vyplnily hodováním. Nejdřív nám donesli čaj (pozor vždy je hodně sladký), vodu a pohár z kokosového mléka, rýže a led tzv. cendol, pak následoval oběd. Moc jsme si toho nedaly. Abychom ale neurazily, něco málo jsme snědly, no jídlo bylo strašlivě pálivé! Kolem 16. hodiny se začali trousit studenti – překvapeni, kdo to tam je. Připravily jsme si pár témat ke konverzaci, aby se mohli zapojit všichni. Pak se nás ptali na různé otázky ohledně bydlení, co děláme na Lomboku, kolik nám je, zda máme děti atd. Po hodině samozřejmě proběhlo hromadné focení a nejméně dalších třicet fotek na jednotlivé mobily. Cítily jsme se jako hvězdy.
Za odměnu masáž hlavy
Už jsme se pomalu chystaly k odjezdu, ale jedna z místních žen nám nabídla, že nám udělá masáž hlavy, tzv. cream bath. Výuka totiž probíhala v kadeřnickém salonu. Masáž hlavy jsme samozřejmě neodmítly. Jenže zas tak příjemné to nebylo – dost tahala, v jednu chvíli jsem myslela, že mi vytrhá všechny vlasy, ale zatnula jsem zuby a držela.
Celý proces trval asi hodinu – nejdřív umýt hlavu – pak masáž hlavy – nanést balzám – nechat působit balzám – další masáž – spláchnutí – nanést další balzám – opět umýt – a nakonec vysušit. Opravdu náročný proces. Po masáži jsme už fakt chtěly jet, ale zrovna se servírovala večeře! Odmítnout jsme nemohly, to prostě nešlo!
Výuka na policejní stanici
Při odjezdu se nás rodina ještě zeptala, zda bychom mohly další týden přijet učit na policejní stanici místní policisty. Policisté na Lomboku totiž vůbec neumějí anglicky, a proto nemohou moc zastavovat turisty, kteří udělají nějaký přestupek (hlavně jízda bez helmy). Po příjezdu na stanici z nás všichni byli vedle, dvě holky z Evropy a ještě je budou učit angličtinu! Výuka nám dost připomínala hodiny s dětmi ve škole – ze všeho měli legraci, hlavně při vytváření dopravních scének.
A samozřejmě, že opět proběhlo focení. Po výuce na policejní stanici nás ještě čekala hodina se studenty ze střední školy a po ní opět večeře. Indonésané jsou velice pohostinní, i když sami toho moc nemají, rádi se s vámi podělí. A za pár dní jsme zjistily, že o naší výuce dokonce vyšel článek v místních novinách Kabar Lombok!
