Jak vypadá Langtang, vesnice vymazaná z mapy nepálským zemětřesením, po roce od tragédie?

45 sekund trvající otřes a život v Nepálu se převrátil naruby. Pouhých 45 sekund, v běžném životě bezvýznamný okamžik, zde navždy poznamenal osud stovek lidí. Kamenná masa uvolněná otřesem bez varování zavalila centrální vesnici Langtang. Několik metru vysoká kamenná lavina navěky pohřbila domy a vše živé. V centrální části vesnice nepřežil nikdo, nikdo nedostal šanci na záchranu, ten, kdo stačil vyběhnout z domu, jen zahlédl smrtící lavinu. Bohužel ve vesnici bylo tou dobou přes 300 lidí, 279 obětí bylo z řad místních, 40 turistů, kteří se zde zastavili na oběd. Ve vesnici byla i jediná škola v údolí, sice byla sobota, což je volný den, ale bylo zde hodně dětí na internátu.

Vesnice vymazaná z mapy

Jediným znamením, že tu byla vesnice, je polorozbořený dům pod skalou, který jako memento zhlíží na tu spoušť. Z buddhistického kláštera nezbyly ani sloupy s prapory. Lidé v sousední vesnici Mundo nic neviděli, byla nízká oblačnost, země se nejprve zatřásla a vzápětí se ozval ohlušující rachot. Pud sebezáchovy byl přehlušen strachem o své bližní a děti v sousední vsi. Jenže lidé se nemohli pohnout, chvějící se země každého přišpendlila k zemi.

Až když odezněly následující otřesy, šli se podívat, co se stalo. Nevěřili svým očím, byl to okamžik, ve kterém se jim zastavila krev v žilách, příliš kruté setkání se smrtí. Místo pulsující vesnice uzřeli jen masu kamení a bahna. Většinu těl se nepodařilo vyprostit, jejich těla se již nedočkala  tamangského pohřbu spálením.

První dny po zemětřesení byly děsivé pro všechny z langtangského údolí. Provizorní nocování, všechny domy pobořené, neskonalý smutek, obavy z budoucnosti, beznaděj. I pro tak odolné lidi čelící často nepřízni osudu byla tato událost příliš tvrdá. Později je vládní vrtulníky přemístili do pro provizorního stanového tábora u buddhistického kláštera v Kathmnandu. Přes 200 obyvatel zde našlo provizorní bydlení po dobu 8 měsíců.

Návrat do zničené vesnice

Návrat nebyl jednoduchý, přišli o vše.  Vláda sice stále slibuje finanční pomoc, nicméně po roce se místní dočkali jen 150 USD a plechu na střechu od neziskových organizací. Ty zde pomohly nejvíce, vznikl zde demo domek, zemětřesení odolný, velmi účelně postavený, ale drahý (náklady přibližně 15 000 dolarů, které místní nemají).

Vyprávění místních je plné slz. V televizním záběru před rokem jsem viděla příběh muže, který stál v místech, kde hluboko pod ním je pohřben jeho dům s celou rodinou. Smutně vypráví, že mu nezůstalo vůbec nic, přišel o celou rodinu, dům, o majetek. Zbylo mu jen to, co měl na sobě, chuť k životu ho opustila. Po roce stojím na stejném místě, za závalem je symbolický pomníček se jmény obětí. O kus dál u jiného malého pomníčku potkávám paní, se slzami v očích nám vypráví: „Tam, kde jste teď prošli je pohřbená moje dcerka, byla jediná. Já jsem byla za vesnicí na políčku, když přišla ta pohroma. Ta hrůza se nedá vysvětlit. Moje Dolma už se nikdy nezasměje a mně je stále moc smutno.“

Tragické příběhy místních

My nyní nocujeme hned za závalem ve vesnici Mundo. Ráno si povídám s majitelem provizorně zbudované malé lodge Sonamem Tamengem. Vypráví: „Bylo to strašné, byl jsem v domě, najednou se země zatřásla, rychle jsem vyběhl ven, dům se po chvilince sesypal a já jen slyšel strašný rachot, ještě nyní se vzpomínky vrací. Čekali jsme, že nám vláda pomůže, vždyť platíme z lodge daň, nezaplatíme-li, zavřou nám ji. Ale bohužel, doteď jsme se dočkali jen malé pomoci. Po návratu ze sedmi měsíčního pobytu v provizorním stanovém kempu jsem začal sám s rekonstrukcí domku, jak vidíte, je to jen provizorní, nemám na okenní tabulky, tak jsem do oken natáhl igelit.

Dnes začalo sněžit, velmi se omlouvám, bude vám do pokoje táhnout a možná trochu nasněží. Trek se otevřel až letos, zatím je tu málo turistů, postupně se opravují pěšiny, ale vedou přes sesuvy, občas kameny padají, hodně lidí se sem nyní bojí a i informace, zda je trasa průchodná či není, byly rozporuplné. Jste moji druzí hosté, moc vám děkuji, že jste mi dali trochu vydělat“, uzavírá své vyprávění.

Nejširší nabídku průvodců a map Nepálu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Štěstí v neštěstí ve vesnici Kyianjing Gompe

Příběhy se opakují, scénář je podobně tragický. Ve vesnici Kyianjing Gompe, ležící o dvě hodiny dál pěšky, přišel o život jen jeden člověk, ale i zde si lidé prožili okamžiky hrůzy. Z úpatí sedmitisícovky Langtang Ri 1 se uvolnil ledovec, zastavil se těsně nad vesnici a úlomky ledu pokropily zděšené obyvatele. Zvedl se vítr, který nejprve smetl střechy, a poté se sesypaly zdi. Se zemi je srovnána i 700 let stará buddhistická gompa, největší a nejvýznamnější v celém údolí.

Lide z Kyajing Gompy se zde báli zůstat, netušili, co se odehrávalo jinde, a tak ti, co nebyli vážně zraněni, sestoupili níže. Jenže tam je zastavil hrůzný pohled na zcela zavalenou vesnici Langtang. Snažili se nalézt živé, zraněné. Podařilo se nalézt jen jednu zraněnou a zázrakem přeživší starší paní, která měla domek na okraji vesnice, a kameny zbořily jen část domu.

Lidé se vrátili zpět do Kiyajing Gompy, odkud je převezly vrtulníky do Kathmadu. Zahynulo zde i spousta jaků, což je kromě domu pro místní nejcennější majetek. Lidé se rázem změnili na bezdomovce bez majetku. Dvouletý vnouček Hindup zachráněné paní strávil 7 měsíců v nemocnici a prodělal několik operací obou nohou. Dnes již běhá po vesnici a traumatické zážitky jsou snad utlumeny.

Smutný příběh paní Tsering

Navštěvuji Tsering, postarší dámu, sestru paní, která přišla o dům před ústím do údolí Langtang. Tsering bydlí v provizorním domku, který má pronajatý, z jejího původního domku je teď hromada kamení. Nalévá mi čaj a vypráví svůj příběh. Slzy drží až do okamžiku, než mi svěří, že v Langtangu jí také zahynula dcerka a synek. „Dcerka se jmenovala také Tsering,“ říká, „byla stará jako Urgent, které platíme školu v Kathmandu. Nemohu teď Urgent ani vidět, i když ji mám moc ráda, hned se mi vynoří vzpomínky na moji Tsering. Chtěla jsem, aby v Langtangu dosáhla slušného vzdělání a místo toho ji společně s bratříčkem Pemou na internáte zastihla tak strašná smrt.

Zůstal mi jen starší syn, který studoval v Kathmandu hotelovou školu, ale nemám na placení školného. Jeho zahraniční sponzor přestal platit a já ani nemám peníze ani na stavbu domku.  Přesto, že nám nezisková organizace dodala materiál, dělníci jsou pro mě drazí. Jak se život náhle změnil, byli jsme zde šťastní,“ pokračuje a utírá si slzy do tamangské pruhované zástěry. „Musíme ale bojovat, prosím, kdybyste věděli o někom, kdo by byl ochoten synkovi platit školu, byla bych opět trochu šťastná.“

Údolí Langtang je stále ještě v slzách, ale pevně věřím, že se opět promění v údolí radosti a smíchu, což je charakteristický rys místních obyvatel. Nyní obnovu pozdrží letní monsuny, ale na podzim jsou lidé přichystáni uvítat turisty, což je nyní to co jim pomůže nejvíce a pomůže navrátit úsměv do ustaraných tváří. Až sem zavítáte, nezapomeňte se v tiché pietě a s mantrou na rtech zastavit u symbolického pomníčku na okraji zavalené vesnice.