Co se stane, když dostane Čech do ruky zlatou cihlu? Jak vypadá „nekonečné nic“? Koho potkáte, když je váš anděl strážný alkoholik? A kde v Austrálii leží Mordor? Že to spolu nesouvisí? To byste se divili…
Víte, kolik je hvězd na obloze, od které jsou všechna města a svítilny tisíce mil daleko? My to víme! Nepovíme! My je všechny viděli! Co chviličku jedna hvězdička padá! A tak si co chviličku můžete něco přát. A co chviličku máte stejné přání – ať už ten mravenec v nohavici dá pokoj. A ono se vám opravdu splní. Ale přijde jiný Ferda a zase musí spadnout hvězdička. A ona opravdu spadne! Někde jsem četla, že kdyby se spočítala váha lidí v Austrálii a váha mravenců, tak ta mravenčí neskutečným násobkem předčí váhu člověčí. Konkrétní cifru si bohužel již nepamatuji, ale mé nohavice už jí bezmezně věří.
Mapa australského outbacku v podstatě plynule přechází v téměř bílou plochu, kterou vyplňují jen občasné ledabylé názvy pouští. Jedna stránečka z mnoha zosobňuje plochu dvanácti Českých Republik vedle sebe, kterou protínají jenom tři pochybné cesty určené pouze pro terénní vůz. A tím jsme s mapovými prvky skončili. Dokonce ani vrstevnice nejsou na místě. Oni totiž nejsou. Je tu rovno. Kdo má fantazii tak mocnou snad se dopočítal pravděpodobné podoby výhledu z auta. Asi se lekl. Ano čtenáři – tak vypadá nekonečno. Náš chemikář na gymplu říkával: „Štěpánková, kde nic není, ani smrt nebere!“ Ano, takový byl výhled z našeho okénka: nikde nic. Rudý štěrk posetý seschlými keříky, kam by Sarumanovo oko dohlédlo. Konečně si dokážu vybavit konkrétní obraz abstraktního slova Nic.
Za nekonečnou jízdu outbackem si nepustíte rádio, protože není signál. Nezazvoní vám telefon, protože není signál. Bručí jenom motor auta. Až zastaví, slyšíte už jenom bublat vlastní krev. Jediný, kdo udržuje řidičovu pozornost je naše věrná kamarádka – moucha. Jednoho soumraku, jak kdyby se chystalo na déšť, že všechny muší stvoření nedočkavě vylétali z úkrytu a číhali. Nejlépe metr nad povrchem vozovky. Naneštěstí povětšinou mouchy nenarazily na vodu, ale na naše přední sklo. Během chviličky se nám průhled zůžil na jednotlivé pixely, inu zapojili jsme odstřikovače a to prosím taky nedělejte! Stěrače mázly, ovšem rastrový obraz se nekonal. Naopak. Pozbyli jsme svůj bodový výhled zaměněn v jednu velkou bílou cementovou šmouhu plnou bílkovin. Pak se náramně hodí škrabka na led na sklo – věc, co si úplně běžně balíte do Austrálie…
V jinak monotónní jízdě se zabavujete všelijak. Jednu chvíli jsem si troubila klaksonem do rytmu svojí pobrukované písničky a zjevně ten ostrý klakson vůbec nikoho nerušil. Jinou chvíli jsem si zkoušela, zda ještě umím jezdit napravo, ale po hodině zcela nerušené jízdy jsem se zařadila zpět, abych si zase moc nezvykla. Když jsem si z náhlé trudomyslnosti, bezmoci a nudy začala z ničeho nic zpívat českou národní hymnu, Tomča zastavil, poručil mi vypít alespoň litr vody a pak mi výsostně zapnul klimatizaci. Prý moc žere a špatně se s ní aklimatizuje, ale když už došlo na Kde domov můj…, možná bychom si tu výheň mohli krapet zpříjemnit.
Jenže to máte nic nic nic a pak najednou prásk! Austrálie je taková léčba šokem. Na nekonečné vzdálenosti se vyskytují klenoty, které vždycky už tak nějak nečekáte a bum, je to tu zas – pusa dokořán. A v ní rázem moucha. Kuš. Zaklapnete a valíte oka.
Protentokrát bylo do nekonečné pustiny zasazeno město Kalgoorlie. Dnes mírumilovný domov zaměstnanců nejbohatších těžebních společností. Druhý největší otevřený zlatý důl na světě. Před sto lety – takový odlehlý hrobeček zlatokopů z celého světa. Považuji zlatou horečku za nevyléčitelnou chorobu. Jinak by snad zlatokop nevláčel rodinu 500 mil od životadárného pobřeží, aby mu odešla na hadí uštknutí, žízeň a vyčerpání. Jinak by snad zlatokop nepřehraboval hlínu, aby to v osmdesáti letech vzdal a zastřelil se. Takové tu najdete příběhy lidí. A pokud zlato našel, přišel ho jeho nejlepší kamarád zavraždit. Nepřišel-li kamarád, utratil zlatokop svoje jmění do poslední unce za vodu, jež tu mezi solnými pláněmi měla jediná doslova cenu zlata. Utratil jmění, aby mohl kopat dál… Tak nevím, zda si můžu dovolit označit tisíce těch chudáků, co tu nechali život za blázny. Dobrovolně přicházeli, kopat si svůj… „sen?“
Pohled na dnešní zlaté doly je něco fascinujícího. Když jsem shlédla tu díru do země, připomínající Tunguzský kráter a v ní hemžící se mravenečky, vydechla jsem jedno slovo: „Mordor!“ Myslím, že Tolkien by jenom vískal blahem. Ty vozítka uvnitř měla 16 kol a velikost dvoupatrového domu a osobáky vedle nich vlastně ani nebyly k vidění, kdyby neblikaly.
Stejně fascinovaný byl i zbytek turistů – počtem jeden. Tom si ho chvíli zkoumavě prohlížel, pak se osmělil, sundal si sluneční brýle a poznali se – kamarádi ze školy. Někdy přestávám věřit na náhody a podezírám jednoho z našich andělů strážných, že je to nevyléčitelný alkoholik… Rok od domova, 700 mil od pobřeží, jeden túrista okolo a on to starý známý… Holt je to Čech, asi to čenichal, že vás tu vezmou nejen do podzemí, ale že vám tu dokonce pošlou davem zlatou cihlu! To jako na ukázku! Když ji poslali, zcela spontánně ze mě vylítla hláška z Obecné školy: „Vraťte kruhy!“ A oni ji opravdu vrátili! Prostě australané. Ovšem pozor, Češi se rozpínají!
