Jak smlouvat

Jak smlouvat

Ve většině mimoevropských zemí se smlouvá. To je špatná i dobrá zpráva. Dobrá pro ty, kdo toto starobylé orientální umění ovládají. Proto vám radíme – naučte se smlouvat!

Jak smlouvat? Hlavně v klidu a s úsměvem. Nejlepší ceny lze dosáhnout následujícím postupem, který však můžete kreativně obohatit o vlastní taktiky a postupy. Předpokládejme, že chcete koupit kobereček, který jste zahlédli v bazaaru. Jakmile víte, co chcete koupit (pokud to nevíte, jste ztraceni), držte se následujícího postupu:

  • Oblečte na sebe nejnuznější oblečení. Tvrdě pracující venkovský rolník obracející každou rupii dvakrát v ruce, než ji vydá, dostává vždy nižší cenu než městský hejsek.
  • Projděte několik obchodů a vyptejte se na ceny různých věcí, včetně vašeho vyhlédnutého koberečku. Za žádnou cenu nechcete vzbudit dojem, že se zajímáte právě o něj. Naopak zajímejte se o leccos jiného.
  • Na tváři mějte výraz lhostejného nezájmu, znuděnosti a pochybovačnosti nad kvalitou zboží.
  • Vyberte si jeden obchůdek, kde budete smlouvat a ujistěte se, že majitel viděl, jak se vyptáváte na ceny v jiném obchůdku se stejným zbožím. To není problém, protože v orientálních bazaarech se vždy stejné zboží prodává na jednom místě.
  • Vyptejte se na ceny několika různých koberečků. Pomalu, v klidu. Stále udržujte výraz lhostejnosti. I když se vám kobereček strašně líbí, v žádném případě vám nesmí zářit oči nadšením (proto většinou ženy neusmlouvají takovou cenu jako muži)!
  • Pokud jste dva, nechť vás společník zrazuje od koupě. Ať říká, že to je drahé, škaredé, že už chce jít atd. I když to bude říkat česky, prodavač významu porozumí.
  • Nezapomeňte zmínit, že jste chudí studenti z chudé východoevropské země. Přicestovali jste stopem atd. Oproti tomu bude prodavač také tvrdit, že je chudý student, sirotek, který se stará o mladší sourozence a nemocnou matku atd.
  • Upozorněte na všechny skutečné i fiktivní vady koberečku.
  • Smlouvání může začít. Prodavač začne, řekněme na ceně 100.
  • Pche, tak drahé, to snad nemyslí vážně! (Potlačte nutkavou radost, nad tím, že to je cena jednoho lepšího obědu v Praze!)
  • Prodavač se zeptá, kolik za to chcete dát. Zde si musíte v duchu odhadnout, kolik kobereček opravdu může stát. Někdy je trojnásobně předražený, jindy je cena vyšší jen o 10%. A taky si dopředu řekněte, kolik za něj jste ochotni dát. V žádném případě se nerozčilujte, že vás chce okrást. Nijak vám to nepomůže a tento styl prodeje je zde běžný. I místní smlouvají a dosahují různých cen.
  • Navrhněte cenu 40.
  • Když je to až moc nízko, prodavač se může urazit a beze slova odmítne dále smlouvat. Když se ale jen zasměje a řekne, že to je absurdně málo, trefili jste to dobře. Vyzvěte ho tedy, aby on navrhnul nižší cenu a postupně se tak propracovávejte ke konečné ceně. I vy musíte samozřejmě zvýšit původní nabídku, aby ústupky nemusel dělat jen prodávající – to by pošramotilo jeho důstojnost. Postupné sbližování nabízené a požadované ceny trvá 3 minuty až 3 dny. V delších případech zahrnuje vypití několika litrů čaje a důkladné probrání počasí, mezinárodní politické situace a rodiny do pátého kolena.
  • Když nastane pat a prodavač nechce souhlasit s vaší cenou 55 a trvá na 70, použijte poslední metodu – poděkujte a odejděte. Je docela možné, že za vámi zavolá nižší cenu. Možná zavolá nabídku za 65 a za chvíli ještě sníží na 60. A to je nejspíš minimum, kterého budete schopni dosáhnout u tohoto prodejce. Buď se vraťte a kupte nebo zkuste jinde dosáhnout nižší ceny.

Pamatujte, že smlouvání je zábava a hra. Někdy „vyhrajete“ a budete mít radost, ale stejně tak někdy prohrajete. Stojí za to přít se, zdržovat a rozčilovat kvůli dvaceti korunám? Nebude vám doma líto, že jste si nepřivezli suvenýr, i když byl možná o něco dražší než by měl být?

Zkušenosti čtenářů

elis

Akorát nechápu, jak vždycky přijdou na to, co člověk chce a pak se smlouvá mnohem hůř. Co člověk nechce, to může mít doslova zadarmo … ale zábava a hra to rozhodně je :o)

Lucka
elis:

Ne vždy pomuze nuzne obleceni. Jsou zeme a lide, kterym nevysvetlite, ze i Evropan muze byt chudsi nez pohadkove bohaty. Vzdyt ma prece na cestu do tak vzdalene zeme… S dvema zlatymi prsteny na kazdem prste bude smlouvani ale samozrejme jeste mnohem obtiznejsi.

Mnohem hure se take smlouva v oblibenych turistickych letoviscich, kde nakupuje spousta turistu, kteri se smlouvanim opravdu neobtezuji. V hlavnim meste vetsinou byvaji ulicky se suvenyry take a zbozi se tam da poridit levneji nez v letoviscich.

Krome smlouvani na suvenyry, kde prodavac nasadi temer vzdy o vice nez 100% vyssi cenu, je smlouvani na "bezne" veci jako odevy, veci denni potreby nebo potraviny ci jizdne slozitejsi. V nekterych zemich smlouvaji vsichni (i mistni) temer na vse, i kdyz jen o par procent, jinde mistni na tyto veci nesmlouvaji, ale vy budete muset, pokud chcete platit regulerni ceny, jinde vam rovnou reknou "spravnou" cenu. Pozor na to, ze ceny stejnych veci se mohou vyrazne lisit i v ramci ruznych regionu jedne zeme.

Pak je dobre dobre se divat, kolik mistni plati, nebo se rovnou predem ostatnich kupujicich, nez se dostanete na radu, zeptat. Znamena to ovladat v mistnim jazyce jednu frazi – "kolik to stoji" a cislovky. A verte, ze toto jazykove vybaveni vam usetri mnoho penez i dohadovani.

Komous
elis:

Nejlepsi je pozadat mistni pratele, aby nakupovali a smlouvali za VAS! Tim dosahnete nejnizsich moznych cen. Je take se predem zeptat na ceny a take je porovnavat. Jednou se mi stalo na Bali zajimave smlouvani 🙂 … prisel starik s krasnyma (!) soskama boha Ramy. No takovy suvenyr jsem tam nikde nevidel! Zrejme se jednalo o vlastnorucni vyrobek.
1. nabidka 10 000 Rp (ca. 35 Kc za kus) … wow … to mne zamrazilo

2. nabidka 8 000 Rp … ""To je silene levne!!"" … ale nedal jsem se.

3. nabidka 5 000 a to uz starik zacinal byt nervozni, ale porat "otravoval" a ja tu sosku hrozne chtel

4. nabidka 1200 Rp (vsechny me drobne!) a jeste jsem mu Tvrdil, ze vic u sebe nemam!! :)))

Chce to take taktizovat … jinak vas oberou!!

David Kučera
Komous:

Ač je Bali na indonéskeé poměry drahé a hodně lidí s vámi odmítá smlouvat (jsou tam davy turistů, kteří zaplatí i bez smlouvání), tak se mi zrovna tam stalo něco podobného. Šel jsem kolem rýžových polí, když se ke mně přidala paní prodávající sarongy za 60 000 rupek (7,5 dolaru). Nic jsem nechtěl kupovat, tak mě to nezajímalo, nehldě na to, že byly maximálně předražené. Pořád šla ale se mnou a nedala se odbýt. Abych se ji zbavil, tak jsem nadhodil desetinu v domnění, že znechuceně odejde. Neodešla. Šla pořád se mnou a snižovala cenu, až se dostala na těch 6000 rupek. Tak jsem ho musel koupit, protože ucuknout při ceně, se kterou jsem sám souhlasil, je neomalenost nejhrubšího zrna :).

Tereza

Nejenom v arabských zemích se smlouvá. Můj kamarád na italském trhu usmlouval před pár lety nějakou dětskou hračku (která se mu ale hrozně líbila 🙂 z 10 000 lir na 5000…

Elis

Akorát nechápu, jak vždycky přijdou na to, co člověk chce a pak se smlouvá mnohem hůř. Co člověk nechce, to může mít doslova zadarmo … ale zábava a hra to rozhodně je :o)

Lucka
Elis:

Ne vždy pomuze nuzne obleceni. Jsou zeme a lide, kterym nevysvetlite, ze i Evropan muze byt chudsi nez pohadkove bohaty. Vzdyt ma prece na cestu do tak vzdalene zeme… S dvema zlatymi prsteny na kazdem prste bude smlouvani ale samozrejme jeste mnohem obtiznejsi.

Mnohem hure se take smlouva v oblibenych turistickych letoviscich, kde nakupuje spousta turistu, kteri se smlouvanim opravdu neobtezuji. V hlavnim meste vetsinou byvaji ulicky se suvenyry take a zbozi se tam da poridit levneji nez v letoviscich.

Krome smlouvani na suvenyry, kde prodavac nasadi temer vzdy o vice nez 100% vyssi cenu, je smlouvani na "bezne" veci jako odevy, veci denni potreby nebo potraviny ci jizdne slozitejsi. V nekterych zemich smlouvaji vsichni (i mistni) temer na vse, i kdyz jen o par procent, jinde mistni na tyto veci nesmlouvaji, ale vy budete muset, pokud chcete platit regulerni ceny, jinde vam rovnou reknou "spravnou" cenu. Pozor na to, ze ceny stejnych veci se mohou vyrazne lisit i v ramci ruznych regionu jedne zeme.

Pak je dobre dobre se divat, kolik mistni plati, nebo se rovnou predem ostatnich kupujicich, nez se dostanete na radu, zeptat. Znamena to ovladat v mistnim jazyce jednu frazi – "kolik to stoji" a cislovky. A verte, ze toto jazykove vybaveni vam usetri mnoho penez i dohadovani.

Komous
Elis:

Nejlepsi je pozadat mistni pratele, aby nakupovali a smlouvali za VAS! Tim dosahnete nejnizsich moznych cen. Je take se predem zeptat na ceny a take je porovnavat. Jednou se mi stalo na Bali zajimave smlouvani 🙂 … prisel starik s krasnyma (!) soskama boha Ramy. No takovy suvenyr jsem tam nikde nevidel! Zrejme se jednalo o vlastnorucni vyrobek.
1. nabidka 10 000 Rp (ca. 35 Kc za kus) … wow … to mne zamrazilo

2. nabidka 8 000 Rp … ""To je silene levne!!"" … ale nedal jsem se.

3. nabidka 5 000 a to uz starik zacinal byt nervozni, ale porat "otravoval" a ja tu sosku hrozne chtel

4. nabidka 1200 Rp (vsechny me drobne!) a jeste jsem mu Tvrdil, ze vic u sebe nemam!! :)))

Chce to take taktizovat … jinak vas oberou!!

David Kučera
Elis:

Ač je Bali na indonéskeé poměry drahé a hodně lidí s vámi odmítá smlouvat (jsou tam davy turistů, kteří zaplatí i bez smlouvání), tak se mi zrovna tam stalo něco podobného. Šel jsem kolem rýžových polí, když se ke mně přidala paní prodávající sarongy za 60 000 rupek (7,5 dolaru). Nic jsem nechtěl kupovat, tak mě to nezajímalo, nehldě na to, že byly maximálně předražené. Pořád šla ale se mnou a nedala se odbýt. Abych se ji zbavil, tak jsem nadhodil desetinu v domnění, že znechuceně odejde. Neodešla. Šla pořád se mnou a snižovala cenu, až se dostala na těch 6000 rupek. Tak jsem ho musel koupit, protože ucuknout při ceně, se kterou jsem sám souhlasil, je neomalenost nejhrubšího zrna :).

Tok
Elis:

Hmm, tak to ja mam trochu jine zkusenosti. V Indii, v Thajsku a ruzne po Orientu se asi musi smlouvat o vsecko. Ja mam zkusenosti z Indonesie. Uz jsem tu stravil postupne skoro dva roky, hovorim obstojne indonesky a na nektere turisty se koukam uz s mirnym pocitem trapnosti. Dozvedi se v nejakem takovemhle clanku, ze se ma smlouvat, a nechaji si vrtat koleno kvuli dvoukorune. A pak si nemaji mistni lide myslet, ze bili jsou "sombong" (arogantni)! Nejhorsi je, kdyz turisti smlouvaji o cenu mydla, ze nema stat tri koruny, ale jen jednu! Pritom samozrejme i mistni tri! Tady u nas v Indonesii plati PRAVIDLO smlouvani pouze na Bali, jinde jen prilezitostne, vice, mene, nebo casto vubec. Polaci a Cesi patri dle mych zkusenosti mezi nejvetsi drzgresle.
Tuhle jsem bydlel v Yogye v hezkem hotelu se snidani za ca. 5 dolaru. Mohl jsem si vybrat kobku za 2,5 dolaru, ale neudelal jsem to. Najednou prisel asi 22-lety mladik odnekud ze zapadu, v ruce trimal "Southeast Asia on a shoestring", par let starou edici, a zacal smlouvat o cene. Na moji namitku, ze ja platim take 5 dolaru, odpovedel: "No jo, ale ted tu nejsou turisti kvuli zemetreseni, ted je low-season". Nakonec znechucene odesel. Nechapu, ze turiste a "cestovatele" (byt treba studenti) se muzou tvarit jako z "chude vychodni Evropy", kdyz jim z kapsy kouka mobil, PDA, digitalni fotaky, kamery… a pak se hadaji o drobne. S techto lidi mi je stejne mdlo, jako z tech, co zaplati za sarong treba patnact dolaru.

lu
Elis:

souhlasim s tebou, toku.

zvladnout zakladni filosofii smlouvani neni to jedine, co clovek potrebuje, aby se nestal v cizich zemich dojnou kravou a tercem posmechu mistnich.

je treba vedet, kde a jak moc je vhodne smlouvat.

a presne tohle je opravdu velmi ruzne na ruznych mistech.

a odhadnout tohle muze byt tezke jak pro turisty, kteri prileti na ctrnact dni do "exotiky" tak pro cestovatele globetrottery, ktery se neustale premistuji ze zeme do zeme, z regionu do regionu.

nekteri se po dni dvou v novem miste rozkoukaji a zjisti, jak se veci maji, jini se hadaji do krve pro halere vzdy a vsude uz z principu.

nemyslim, ze vetsine z techto lidi jde opravdu o ty halere, ale spis, aby nahodou neprisli o svoji hrdost a nepreplatili prodavace. jsou to preci nejaci cestovatele, bouchaci a drsnaci.

co je fakt smutny je, kdyz ti bullandove, uzungove, farancove, nebo proste do ruda spaleni a potem splaveni belosi smlouvaji, krici a hadaji se a pak urazene odejdou, jako by slo o zivot.

to potom jsou mistnim, kteri smlouvaji naprosto nonsalantne, v mnoha zemich dokonce i bez zvyseni hlasu, opravdu k smichu.

kdo cestuje a nediva se kolem a nenasloucha, tomu je tezke poradit ci pomoci.

p.s. je jasne, ze prodavac suvenyru na turistech vetsinou vydelava tucne penize a "tvrde" smlouvani je rozhodne na miste. na druhou stranu, vesnican nekde v horach mozna sotva uzivi svoji rodinu (coz vam ale bude prodavac suvenyru taky tvrdit :-)) a kazda kacka mu prijde vhod.

tim v zadnem pripade nerikam preplacet ty "chudsi", ale rozhodne si netrhat hlavu, kdyz zjistite, ze jste za vec nebo sluzbu v malickem kramku ve vesnici zaplatili o 5% vic nez plati mistni. a spinave triky je fer pouzivat na ty, kteri je sami pouzivaji, ne na naivni vesnicany (ovsem nekteri se naivne jen uspesne tvari).

nekdy je treba domorodci, ktery chce po belochovi treba desetinasobek za veci bezne potreby nebo potraviny durazne dat najevo, ze to opravdu pretal a ze uz to hranici s urazkou ale jak tady tak pri vsem ostatnim smlouvani mozna tim nejdulezitejsim bodem je,

BYT PRI SMLOUVANI NAD VECI

pavel zvolanek
lu:

dobry den, tak ja si myslim, ze tam u vas v indonesii plati pravidlo o smlouvani uplne vsude, dokonce i uprostred dzungle, kde, a mozna prave proto, neznaji skutecnou hodnotu penez , tak jsou si ochotni rict o tisic dolaru za jizdu na kanoi, jinak nevim jestli se to da zobecnovat, ale s kazdym rokem navic jakoby mi ubyvala chut smlouvat z peti dolaru na ctyri, kdyz vim, ze to co usetrim vyleti za chvili za nejakou uplne jinou zbytecnost, s vyjimkou tech tisicidolarovych papuancu se zase nehraje o tak astronomicke castky, tak na to neni spatne pamatovat, abyste se nepristihli v trapne situaci, jako ja, ze si bijete vlastne o dve koruny, nevim jestli ti balijci jsou vydridusi, kdyz do te ceny zahrnuje pronajmy, ktere plati, konkurenci, jaka na kute je, to, ze si jim tam pak nekdo odpali a oni pak maji dva roky po sezone, tak i ten dolar je dobry, jinak tady myslim zaznel dobry postreh o pasti, do ktere muzete snadno spadnout onou utkvelou predstavou, ze vas porad chce nekdo natahnout a slepou virou v lonely planet, kdyz to tam pisou, tak to tak musite byt, a proto budeme bydlet tam, kde nam doporucili atd. a jsme tak vlastne takovou cestovkou sami pro sebe, jinak porad si myslim, ze balijsky prodejce suvenyru je ve srovnani s prazskym taxikarem ucednik zacatecnik, jeste mne zaujala jedna veta o stydeni se za Cechy, Evropany atd., proc vlastne, proce se nestydite treba za Indonesany
hezjy den z Phuketu, prave tady zacina vegetariansky festival a ceny jsou tady pevne, coz je mozna jeden z hlavnich problemu kolem vseho, kdyby tam ti prodejci meli pevne ceny, tak jakepak trapeni, zda nas nenatahli
pavel zvolanek

Tok
Elis:

Ted jsi tala hrebicek na hlavicku. V tehle branzi se totiz pohybuji i jedinci, kteri sbiraji navstivene zeme jako skalpy, vzdy se v nektere zastavi na tri ctyri tydny, a razem jsou odbornici na danou lokalitu. Za tuhle dobu se ale nemaji sanci prilis podivat mimo mista, kam jezdi take jen jim podobni turiste… Jelikoz ve skutecnosti znaji jen turisticka mista, museji vzdy nastoupit smlouvaci triky.
Mym trikem je pohovorit s prodavacem v jemu srozumitelnem jazyce, rict ze jsem kamarad s Pavlem Nedvedem, zazertovat… a bezna cena je vase. Drsne triky opravdu nastoupi az v turisticke oblasti. Napriklad nedavno jsem kupoval na Bali neco jako tygri mast (tzv. balsem). Bezna cena za 3000 Rp, v kazdem mistnim mini-marketu. Ale 2 lekarnici po sobe (nez jsem dosel k tomu minimarketu) pozadovali 6000 Rp. Nepomohlo vysvetlovani, ze znam ceny, ze za rohem to maji za 3000Rp… Nakonec proste neprodali. V tomto pripade byl rozdil 3000 Rp tzv. "pajak kulit putih" neboli dan z bile kuze, kterou jsem vydriduchovi odmitl zaplatit. Treba mel par poslednich kousku a cekal na neznaleho bileho (ci Japonce), ktery zaplati dvojnasobek… Ja proste zde (v Indo.) smlouvam malokdy. Kdyz je s nekym tezka rec a tezke smlouvani, proste odejdu, nehodlam ztracet cas a kazit si nervy. Z principu takovehle oblasti nevyhledavam.

DG
Elis:

Mám dva komentáře:
– Rozhodně bych nenazýval obchodníky, kteří chtějí vysokou cenu jako "vydřiduchy". V každém obchodě v Praze nebo Olomouci jsou marže MNOHEM vyšší než v Indii, Thajsku nebo Egyptě. Co potom říct o bufetu na letišti ve Vídni, kde hnusná houska se starým salámem od odporné obsluhy stojí 150 Kč? A nikde na světě neplatí chudí stejně jako bohatí. Ti lidé se prostě chovají racionálně. Však si to od nich kupovat nikdo nemusí.
– Cestovatele (obzvláště začínající) bych chtěl varovat, aby se jejich cesta nezúžila na hledání levných věcí. Znám dost cestovatelů (sám jsem byl taky takový), kteří jsou schopni chodit půl dne po městě a hledat hotel o půl dolaru levnější a když se jim to nepovede, tak jsou další dva dny naštvaní. O tom to cestování přece není, ne?

David

Tok
Elis:

Trochu odbocka: ve vyse uvedenem prispevku jsem si vsiml terminu "zacinajici cestovatel". A ptam se: muze byt cestovatel zacinajici?? Muj nazor na tuto otazku snad nemusim ani psat, slovo "cestovatel" budu psat vzdy jen s uvozovkami. Cestovatel je u mne Hedin, Livingstone nebo Amundsen a jim podobni s obrovskou vnitrni motivaci a nezdolnou vuli, ja a jini lide, co jezdime po svete protoze mame na tento konicek trochu penez, jsme normalni turiste. Zkuste se na to podivat ocima mistnich lidi…
Nebo ma nekdo jiny nazor?

Tok
Elis:

Pro DG: Kdyz nekdo prodava neco za 6 jednotek, kdyz o deset metru dal to stoji 3 jednotky, pak je to opravdu vydriduch, zvlast kdyz to odmitne prodat POUZE z duvodu "bile kuze". Nastesti takovych jedincu je mensina.
Nebo maji v Olomouci marzi vetsi nez 100% ?

DG
Tok:

Průměrná restaurace například v Praze má marži přes 60%. V Olomouci možná o něco míň. I v Olomouci si můžeš koupit v jedné restauraci Colu za 10 Kč a ve vedlejší za 30 Kč. Cola na autobusovém nádraží (tj. pro chudší) je o 5 Kč levnější než u pumpy na dálnici (tj. pro bohatší, co jezdí autem). V ekonomické teorii se tomu říká "cenová diskriminace" a slovo "diskriminace" neznamená nic špatného. Je to snaha obchodníka (ať je to Versace nebo stánkař v Laosu) vydělat maximum tím, že bohatším a ochotnějším platit víc prodá za vyšší cenu než chudším a méně ochotným zaplatit. V Česku to probíhá úplně stejně jenom to má jiné formy a – to je pravda – ty rozdíly nejsou tak velké jako v Indonésii. Ale garantuju, že kdyby bylo možné snadno poznat bohatého od chudého Čecha, tak se ty rozdíly hned zvětší. Bohužel v Indonésii každý místní většinou oprávněně předpokládá, že běloch je bohatší než místňák.
Takže jo, jsou to vydřiduši, ale stejní jako jsou obchodníci všude na světě a nějak zvlášť bych jim to nevyčítal – nikdo si u nich nic kupovat nemusí. Je jasné, že ti lidé chtějí být bohatí!
Mnohem více mě rozhořčuje jiná nespravedlnost: proč má prodavač v Indonésii 100X nižší plat než ten samý prodavač ve Švýcarsku? A i po započtení rozdílných životních nákladů je ten rozdíl obrovský. … No ale to by bylo na dlohou diskusi 🙂

Tok
Elis:

Ja s tebou v 99% procentech souhlasim. Ale nemyslim si, ze se prodavac masticky choval racionalne, kdyz odmitl beznou marzi napriklad jen 30% a pozadoval nejakych 150%. Jeho chovani by mohlo byt pochopitelne, kdyby zbozi slo na dracku s velkou marzi, a on mel jen poslednich par kusu… tj. za silne poptavky. Ale o tom pochybuju, kdyby mu nahodou masticky dosly a poptavka stale trvala, mohl by si je koupit v normalnim balijskem minimarketu ci ve franchise lekarne za "normalni cenu". Proste tenhle jeden byl "vydriduch" neboli vyjimka potvrzujici pravidlo.
Nebo na Bali v Padang Bai mi jedna stankarka odmitla prodat vodu za normalni cenu (4000 Rp vs. 3000 Rp). Kdyz jsem namitl, ze ve vedlejsim stanku maji za normalni za 3000 Rp, jen rekla "Tak kupte tam…" (pritom i bezna cena balene vody ma temer 100% marzi). "Vydriduch" muze byt ten, komu "stavovska cest" nedovoli prodat bilemu za normalni cenu, i kdyz vi o tom, ze konkurence to za beznou cenu proda a on sam bude realizovat akorat usly zisk. Nastesti jsou to vyjimky. Jeste ze jsme se sesli dva z ekonomicke branze… 🙂

Robert
Tok:

No ja jsem na pomezi turisty, jezdivám do Thajska studovat masaze.
Obhajoval bych i tu "daň z bílé kůže". Turista přijede do cizí země obdivovat krásu přírody a kultury a obojí ničí jen svojí hromadnou přítomností. Místní, odmítající bílému prodat za nepředraženou cenu, je pro mě člověk který si nechá zaplatit za krásu svojí země.
Ne, že bych nesmlouval …

alice in wonderland
Robert:

Bohuzel dan z bile kuze plati kazdodenne (a hodne vysokou) i ti, kteri napriklad prijedou do Afriky postavit nemocnici ci lecit domorodce z nemoci, se kterymi si mistni zdravotnictvi ani saman nevi rady.

Dan z bile kuze plati i nekteri dobrovolnici, kteri prijedou do leckterych zemi ucit do skol cizi jazyky, a ziji na dluh, protoze to, co vydelaji, nepokryje ani zakladni zivotni potreby.

Je smutne videt restaurace, kde maji dva druhy menu – v mistnim jazyce (a pisme) a v anglictine, se dvoj – az trojnasobnymi cenami (ktere opravdu neodpovidaji standartu restaurace). A i kdyz clovek v zemi pracuje, ovlada jazyk a pismo, objedna si z mistniho menu, stejne nakonec cisnik rekne "ale ty ses beloch, ty musis zaplatit belosskou cenu…". A totez se deje i u hotelu. Obe oficialne, statem posvecene. Nastesti takovych zemi neni mnoho.

Kdyz si trhovec snazi privydelat na blahobytne vypadajicim turistovi, da se to snadno pochopit. Ale kdyz stat prosazuje striktne dvoji ceny nejen na vstupnem (kde se to take da pochopit) ale i na zakladnich vecech jako jidlo a ubytovani v zemi, ktera ma ohromny turisticky potencial, jen dostatek turistu zatim schazi, je sam proti sobe.

albion
alice in wonderland:

a v kterých zemích to je takové jak popisuješ? abych věděl, co mě kde čeká…

alice in wonderland
albion:

Z vlastni zkusenosti popisuju "nejmene africkou zemi v Africe". Mozna je to podobny i jinde, ale to jsem nezazila, tudiz to nemuzu tvrdit.

Ale vic nenapisu.

Kdyz totiz napisu jmeno zeme, a ty nebo nekdo, kdo si reakci precte, tam pojedete, budete tyhle veci cekat a mozna videt i tam, kde nejsou. Treba budes mit stesti, a nic takovyho te prave v tyhle zemi nepotka.

Takze ti nebudu a priori kazit jedinecny zazitky, pro pripad, se by ses tam nekdy dostal :-).

Martin Tocik
Robert:

Turista ze prijizdi nicit nejakou zemi? Ha! Nejvic si zemi huntuji jejich vlastni obyvatele. Proti "mistnakum" se zahranicni turiste a zahranicni podnikatele (napr. tezari) vzdy chovaji ukazneneji … napr. pod sebe nesvini odpad v tunach, zahranicni firma ma preci jen nejake ekologicke standardy (vyssi nez firma mistni) a tak podobne.

Martina
Elis:

Ja vam nevim, asi jsem divna. Nemam nic proti smlouvani, osobne smlouvam aj v Cechach ;-). Je to hra …. a kazda hra ma sva pravidla. Zakladni pravidlo, ktere vnimam ja – zasadne se nerozcilovat. Kdybych byla ja na strane prodavajiho, tak ho naprosto chapu, ze ho neco takoveho totalne znechuti. Vsimli jste si nekdy, jak je prodavaji rad/a, kdyz najde partaka na hru? Casto pak maji fajn pocit obe strany – jeden prodal, druhy ziskal – a jeste si stihly pokecat o vsem moznem a zasmat se.
Smlouvani ma ve spouste zemi dlouho tradici, nezacalo az s najezdy turistu. Smlouvani v turistickych centrech si jeste porad hleda svou cestu – pro mistni je to sance, jak prijit jednodussim – obcas nevybiravym – zpusobem k penezum, pro turisty "sance" ukazat, jak se umi rozcilovat a neadaptovat se na jine podminky – obe strany se jeste maji co ucit.
Dvoji ceny bych nevztahovala pouze na zeme Asie a Afriky. Neni to tak davno, co stejna "cenova politika" byla uplatnovana i v CR – vstupne na hrady a zamky (byt to dlouho nevydrzelo – nebo se to nekde drzi porad? Nevim …). Jenze u nas by se tomu nerikalo dan z bile kuze, ale z macatejsi penezenky ….

honza
Elis:

Ahoj,souhlasim ,ze smlouvani napr,v Asii je naprosto nutne,protoze v nekterych pripadech by se clovek nedoplatil.A prece i kdyz neusmlouvame na cenu ,ktera se nam zda korektni ,tak z toho mame obrovsky zazitek.A PROTO PRECE CESTUJEM.PRO ZAZITKY.:-)))

Michal Švarný

Další osvědčená taktika, alespoň v Číně funguje perfektně. Mějte peníze v peněžence na dvou místech. Tam odkud budete brát peníze při placení mějte jen tolik, kolik jste ochotní zaplatit za kobereček. Když už jste se dostali na cenu, ze které už dál prodavač slevit nechce, souhlaste s cenou. Při placení ale zjistíte, že místo 60 už vám zbylo jen 55. Když prodavač vidí, že v té peněžence máte opravdu jen 55, tak radši ještě sleví o kousek, než aby riskoval, že se už nevrátíte, když Vás nechá dojít si pro 5.

Ještě lepší je, když Vám po nákupech už opravdu v peněžence nezbylo víc peněz. Podařilo se mi usmlouvat mikinu z původních 150 yuanů na 49. Ten jeden yuan mi prodavačka vrátila, abych si mohl koupit lístek na autobus.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: