Jak se žije v Mexico City

Po 8 hodinách cesty z Oaxacy jsem tedy dorazil. S Norou, kterou jsem znal ze studií ve Španělsku, jsme se bez problémů sešli před katedrálou na hlavním náměstí, Zócalu a vyrazili jsme k její rodině, která bydlí několik bloků severně odtud. Rodiče mě již očekávali s velkou večeří a vypadalo to, že jsou z mé exotické návštěvy nadšení. Už to, že Nora studovala ve Španělsku bez jakéhokoliv stipendia, mi napovídalo, že nejedu do chudé rodiny. Tatínek je stavební inženýr a rodina patří do vyšší mexické vrstvy. Mají byt v centru, Volkswagen, služku. Hlavně to poslední mě překvapovalo, neboť maminka ve svých 55 letech je již v důchodu a ačkoliv se těší perfektnímu zdraví, nedělá prakticky nic. Nikdo z rodiny tedy nemyje nádobí, nestele si postel ani neuklízí po sobě ze stolu. Přemýšlel jsem, zda jsou tak líní, či jde o jakési gesto. Rozdělení do společenských vrstev je pro Mexiko typické, s kým máte tu čest můžete poznat na první pohled, ať již z přízvuku, či oblečení. Hlavně ti bohatší si na tom dávají opravdu záležet. Každopádně já jsem byl rád, že jsem mezi přátelskými lidmi a že mám zajištěné bydlení až do konce svého pobytu.

Na rozdíl od většiny středoamerických metropolí může Mexico City turistům nabídnout i něco více než pouze smog a kriminalitu. První večer jsme tedy probírali co by se dalo vidět a dělat, až jsem začínal mít strach, zda to v příštích osmi dnech dokážu stihnout. První ráno jsme vyrazili na snídani do centra. Byla neděle a to je den, kdy se uzavírají některé hlavní ulice v centru pro auta a nahrazují je nadšení cyklisté. Město tak má jeden den na to, aby se trochu nadechlo. Atmosféra ve městě je tedy v tento den mnohem příjemnější. Radnice se opravdu snaží, ulice jsou uklizené a působí bezpečným dojmem. Z tohoto důvodu byly také v centru města od loňského roku zakázány trhy, které se přesunuly do vzdálenějších čtvrtí. Obyvatelé města uznávají, že střed města ztratil svou atmosféru, bezpečnost se však rapidně zvýšila. Poprvé v Mexiku mám však také problém najít levné občerstvení, které se jinak běžně nachází na každém rohu. Obchody v centru města se již specializují spíše na luxusnější klientelu. Několik levných restaurací se ale stále objevit dá. Stejně jako tradiční trhy zmizely z města také typické zelené taxíky Volkswagen Brouk. Prý již bylo problematické tyto staříky udržovat a proto je nahradily nové Nisany Tsuru.

Historické centrum je krásné, plné kostelů, náměstíček a koloniálních domů s balkony často plnými květin. Při procházení ulic jsem si občas připadal spíše jako v Madridu či Barceloně, než v latinské Americe. Do reality mě vracely až zvuky reggaetonu či v lepším případě indiánských bubnů ozývajících se ze Zócala. Pravděpodobně v důsledku smogu bohužel fasády domů výrazně šednou. To však není jediný problém. Jelikož toto ohromné město leží v místě bývalého jezera, má doposud velké problémy se statikou. Častá tektonická činnost také příliš nepomáhá. Některé domy, či ulice se viditelně bortí a přes veškerou snahu čas od času nějaký ten koloniální skvost spadne.

Centrum na mě tedy působilo velmi pozitivně. Překvapilo mě proto, že většina mladých, se kterými jsem mluvil, do něj s výjimkou některých nákupů nechodí. Většina vysokoškolských studentů zůstává ve volném čase v okolí university. Na kafe nebo pivo se spíše chodí do modernější čtvrti La Condesa nebo Coyoacánu, bývalého koloniálního městečka, dnes již dávno pohlceného velkoměstem. Zejména druhé místo se mi velmi líbilo. Podařilo se mu udržet si něco z maloměstské atmosféry a jedná se tak o pěkné klidné místo pro únik z městského shonu.

Nejširší nabídku průvodců a map Mexika (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Co se týká nočního života, pro člověka zvyklého na evropské poměry je to trochu šok. Po setmění se město stává relativně nebezpečným a to nejen pro cizince, ale také pro Mexičany samotné. Neexistuje jentak se projít na pivo. Když už se parta mé kamarádky někam chystala, vše se pečlivě naplánovalo a všichni dorazili na smluvené místo auty nebo taxíky. Když zábava ve čtyři ráno skončila, rodiče pro nás neváhali dojet, i když cesta trvala hodinu. K přepadením dochází každodenně a je třeba být pořád ve střehu. Já jsem si jen říkal, jak musí být ubíjející, žít v takovémto neustálém nebezpečí.

Další pěkné místo pro odpočinek je určitě les Chapultepec. Jedná se o největší zelenou plochu ve městě, ve které se nachází řada atrakcí. Například ze španělského zámku z 18. století je přes park zajímavý výhled na městské mrakodrapy. Za návštěvu určitě stojí také zoologická zahrada a obrovské antropologické muzeum, kde by se dalo strávit několik dní. Hlavně o víkendech se tak do parku hrnou celé rodiny, i když pro ně jsou nejlákavější atrakcí hlavně stánky s občerstvením. Park tak často přichází o klidnou atmosféru zejména z toho důvodu, že stovky stánkařů mezi sebou soupeří o to, kdo umí lépe vyřvávat.

Má kamarádka studuje architekturu na UNAM, Mexické Národní Autonomní Univerzitě. Stejně tak jako Mexico City patří mezi největší města světa, UNAM s něco přes 400 tisíci studenty patří k největším univerzitám. Celý školní areál tvoří obrovskou čtvrť v jižní části města. Univerzita je státní a školné se neplatí, což není v latinské Americe úplně obvyklé. Teoreticky je tak vzdělání přístupné pro každého. Samozřejmě to není tak úplně pravda. Studium je většinou velmi časově i materiálně náročné. Student tak musí mít určité zázemí, které je stále pro mnoho lidí nedostupné. V Mexiku je i dnes vidět mnoho pracujících dětí, které na univerzitní kariéru stěží mohou pomyslet.

Blížil se další víkend a já byl zvědavý, jak ho mexická rodina bude trávit. A byl jsem opravdu překvapený. Nijak. Žádný výlet, žádná návštěva přátel nebo něco takového. Spaní do oběda, poté nákupy, večeře, televize. Je pravda, že vyjet za město trvá tak dlouho, že se to příliš často nedělá a pohyb po městě je často tak vyčerpávající a zdlouhavý, že ho má člověk po celém pracovním týdnu dost. Neměl jsem možnost srovnání s jinou rodinou, i tak ale tuším, že víkend je prostě jen čas na vydechnutí. Oblíbená aktivita mnoha Mexičanů je ale určitě grilování masa s přáteli, posezení u piva, nebo na příklad projížďka po kanálech na Xochimilcu. Zde si celé rodiny pronajímají zastřešené loďky pro zhruba 10 až 15 lidí, na nichž se nechají vozit po kanálech, které jsou poslední vzpomínkou na jezero ležící původně na místě dnešního města. Na loďce se pije a hoduje, často se k loďce připojuje další s muzikou, většinou v podobě typických mariachi. Je to místo plné zábavy a určitě se vyplatí sem dojet. Přes víkend jezdí po kanálech i veřejná doprava, která není drahá. Je tedy pravda, že mi sem cesta z centra trvala téměř dvě hodiny. Metrem se dá dostat na mnoho míst, přesuny po tomto enormním městě bývají ale často velmi časově náročné. Jízdenka stojí sice pouhé 3 Kč, člověk však musí vydržet obrovské davy na zastávkách a neustále si hlídat osobní věci. Lidé si zbytečné cestování po městě velmi rozmýšlejí a často raději zůstávají uvězněni ve své čtvrti nebo doma.

Odvrácenou tvář Mexico City jsem měl možnost poznat mnohokrát při výjezdech do okolí. Jen dostat se autem z centra na jižní konec města trvalo téměř tři hodiny. Nekonečné množství chudých čtvrtí, slamů a skládek dávalo zapomenout na pány v drahých oblecích popíjejících ranní kávu v ulicích okolo Zócala. Jeli jsme se podívat do sedla mezi sopky Popokatepetl a Mujer Dormida (spící žena). Pravděpodobnost, že zasněžené vrcholky uvidíte z města, je dnes již kvůli smogu mizivá. Téměř povinností pro všechny turisty je samozřejmě také slavný Teotihuacán, největší aztécké ruiny. Toto místo je dobře dosažitelné autobusem ze severního nádraží. My jsme vyrazili ve všední den ráno a byli jsme tam celé dopoledne sami.

Pobyt v Mexico City byl pro mě určitě zajímavou zkušeností. Opět si o něco více vážím čerstvého evropského vzduchu, přírody, klidu a bezpečí. Na druhou stranu se mi často zasteskne po věčně usměvavých a přátelských Mexičanech či levných tacos a quesadillas vonících na každém rohu.