Jak se žije a cestuje v Uzbekistánu

Záchodová (ne)kultura

Čím dál putujeme na východ, tím více se snižují přepážky mezi jednotlivými kójemi na veřejných záchodech. V Uzbekistánu se snížily teprve do výše prsou, ale bude hůř.

Záchody jsou tureckého typu, na rozdíl od Turecka však na nich nebývá voda na umytí – ovšem ani papír. Lidé tedy musí sáhnout do vlastních zdrojů. Uzbeci dokáží zužitkovat kromě obligátních novin také neplatné jízdenky či dokonce krabičky od cigaret. To vše je pak k vidění v koši nebo v centrálním žlábku, kam se papír odhazuje.

Někdy hajzlbába poskytuje kousek něčeho na utření. Například v Urgenči její klienti dostávali každý dvě stránky ze staré knihy (asi Leninovy spisy).

V našem případě už dlouho patří toaleťák k povinné výbavě příručního zavazadla. Od té doby, co jsme opustili Írán, si musíme zvykat na středoasijský typ. V Uzbekistánu ho dělají bez trubičky uprostřed, velmi elastický a poměrně hrubý, ale naštěstí ne tak hrubý jako v Turkmenistánu, kde připomínal „šmirglpapír“.

Horko

Uzbekistán je během července nesmírně horká země. Na naší cestě po Hedvábné stezce bylo sice na některých místech Íránu a Turkmenistánu v červnu větší horko, ale i tak se zde teploty normálně blíží 40*C.

Zatímco v Íránu bývala na ulicích k dispozici „chladítka“ s pitnou ledovou vodou nebo prodavači tahali láhve přímo z mrazáků, v Uzbekistánu jsme po něčem takovém marně toužili. Prodavači sice používají chladící boxy, ale voda byla vždy maximálně jen o něco chladnější než vzduch. Nikdy ne opravdu studená. Proč? Toť otázka.

Nejlepším osvěžením od vyčerpávajícího horka se nakonec stalo ovoce a (teplý) zelený čaj, který jsme popíjeli při obědě nebo jen tak kdykoli během dne v čajcháně.

V takovém vedru jsme nejvíce trpěli v uzbecké dopravě, kde jsme ze sebe vypotili hektolitry. Ani nové autobusy či minibusy totiž nemívají klimatizaci nebo není funkční. I když nejsme žádní příznivci klimatizací, protože řidiči v horkých zemích to s ní obvykle přehánějí a dříve či později v některé „pojízdné lednici“ nastydneme, tady citelně chyběla.

Jako jediná možnost chlazení tedy zbývala okénka. Na východě země však minibusy (nejčastěji Ford Tranzit) měly z nepochopitelných důvodů otvírací okénka pouze v předních dveřích. Než se takový vehikl přecpaný lidmi rozjel, bylo to opravdové horké peklo.

Jako sardinky

Hlavní způsob uzbecké dopravy představují minibusy (tzv. maršrůtky). I když už jsou plné, přibírají stále nové pasažéry. Například během jednoho přesunu Fordem Transitem pro 10 lidí jsem napočítal 24 lidí včetně dětí – sám jsem seděl jako čtvrtý vpředu vedle řidiče. Často jsme takhle cestovali jako sardinky.

Velké autobusy jezdí pouze mezi největšími městy. Jejich výhoda spočívá v tom, že člověk má obvykle více místa, neberou na stání (maximálně v závěru cesty) a nebývají tedy přecpané.

Jejich jízdní řády jsou pouze orientační, protože se stejně vyjíždí, až když se obsadí poslední sedadlo. Typicky chce průvodčí honem honem naložit vaše batohy, spěšně vás vede do autobusu, usazuje a vy si myslíte: „aha, během minuty odjíždíme“. Ale kdepak, trvá to pak třeba ještě hodinu než se autobus zaplní. A tak čekáte a potíte se.

Zatímco na vybírání peněz mívají velké autobusy svého průvodčího, v maršrůtkách se platí přímo řidičovi během cesty. Jeden takový řidič městské maršrůtky v Kokandu požádal náhodného cestujícího, který si sedl dopředu, aby mu přepočítal tržbu a roztřídil bankovky – to by se u nás asi nestalo.

Jízdné není drahé, protože benzín stojí v přepočtu 10 Kč/l. Například autobus z Buchary do Taškentu (560 km, 7 h) stál asi 120 Kč.

Zajímavé také je, že v Uzbekistánu jezdí minimum motorek. Proti Íránu, kde burácejí neustále na silnicích i na chodnících, příjemná změna. Oproti Íránu se tu také dodržují všechna pravidla, dokonce se i zastavuje na červenou!

Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem

Stejně jako v Turkmenistánu a Kyrgyzstánu umí většina dospělých lidí rusky, takže zde není problém s domluvou. Taxíkáři, řidiči, hoteliéři či prodavači ji znají vždy perfektně. Rozuměli dokonce bez problémů i naši české verzi ruštiny. Zavedení univerzálního jazyka – ruštiny – oceňujme tedy jako jeden z pozitivních následků zabrání Střední Asie Ruskem.

Mladí lidé mluví rusky obvykle pouze tehdy, pokud se točí kolem nějakých veřejných nebo turistických služeb. U starých lidí nebo na venkově může být s ruštinou také problém. V těchto případech pak přijde k ruce pár frází v uzbečtině nebo i turečtině, protože ta je s uzbečtinou příbuzná (řekněme jako čeština a polština). Například číslovky jsou naprosto stejné (kromě slova tisíc „ming“ x „bin“).

Většina lidí také ovládá některý z jazyků okolních národů – nejčastěji tádžik-fársí (příbuzný fársí čili perštině), kazaštinu či turkmenštinu. V Uzbekistánu totiž žije mnoho Tádžiků nebo tádžicky mluvících Uzbeků (např. v Samarkandu).

Ó Čéchie

Lidé v Uzbekistánu mají poměrně dobré ponětí o České republice. Řada jich totiž u nás sloužila v sovětských posádkách po okupaci v roce 1968. Někteří se dokonce okupace přímo účastnili. Těžko jim to zazlívat, byli to jen obyčejní kluci, které Rusové sebrali někde v poušti. Sami nám však jasně vyjádřili, že si dnes uvědomují, že to bylo špatné.

Tak jsme potkali například chlapy, co sloužili třeba v Mladé Boleslavi, Kopřivnici nebo na největší ruské základně v Milovicích. Jiní byli na Slovensku. Na to, co u nás za mlada prožili, rádi vzpomínají – všichni do jednoho se shodli na českých a slovenských „děvuškách“.

Kdo k nám nezavítal osobně, zná obvykle správně naše hlavní město, slavné fotbalisty a kupodivu také hokejisty, což v takové horké pouštní zemi docela překvapí. Například jeden taxíkář v Buchaře nám dlouze pochvaloval Jágra a Gaška (tj. rusky Hašek).

Děti z kanálů

Rodiče nosí malé děti až na vyjímky na ruce. Kočárky sice existují, ale prodávají se z nich zásadně chlebové placky nebo „pochutinové vetešnictví“ jako žvýkačky, bonbóny a cigarety.

Jakmile děti umí chodit, nesmírně rády se koupou. V tom uzbeckém horku ani není divu. Cáchají se obvykle v zavodňovacích kanálech, které vždy prostupují okolí měst a vesnic. Bohužel tyto kanály mívají na krajích měst čistotu odpadní stoky.

Typickým obrázkem, když jdete podél takového kanálu směrem po proudu, je chlap myjící auto, ženy čistící koberec, holky peroucí prádlo a koupající se děti.

V centrech měst je situace mnohem veselejší – tam totiž slouží jako koupaliště kašny! Kluci se koupou v trenkách nebo nazí, holčičky v šatech. Taková místa jsou pak perfektní na sledování nebo focení čisté radosti.

Neumřít hlady

Bohužel do Uzbekistánu může jet na gastronomický výlet snad jen anorektička nebo dietař. Středoasijské kuchyně svojí bohatostí a chutí zkrátka hodně zaostávají za ostatními.

Jídelnám se říká „čajchána“ nebo „café“, přitom ale kafe v nich na rozdíl od čaje nikdy nedostanete. Nabízejí vždy jen několik typických jídel: plov (mastná rýže s mrkví a masem), šašlik (grilované kousky kuřecího nebo skopového na jehle), bifšteks nebo kotlet (mleté maso), manty (knedlíky plněné masem), pelmeni (ravioly s vývarem), šorpa (polévka s kusem vařeného masa s kostí a bramborou) a někdy boršč. Na východě země pak přibývá asi nejchutnější jídlo – langman (nudle s gulášovitou omáčkou s kousky paprik, rajčat a masa). Zatímco v Íránu přidávali úplně ke všemu kyselé okurky, ve Střední Asii je nahradil kopr.

K svačině si Uzbekové obvykle dopřávají tzv. samsy (taštičky plněné skopovým masem). Zatímco oni se po nich mohou utlouct, my jsme se jim po pár pokusech vyhýbali, protože byly bez chuti a plněné tím nejhorším masem.

Jednou z neobyčejně dobrých věcí, které středoasijské země nabízejí, je místní chléb. Vyrábí se v podobě placek zdobených vpichy pomocí speciálních razítek s nejrůznějšími motivy. Zlatavé kulaté chlebíky pak připomínají sluníčka.

V Uzbekistánu nás také nesmírně zaujal vynikající kefír (uzb. katyk), který se prodává v půllitrových skleněných lahvích za zhruba 4 Kč. Protože je vždy vychlazený, představuje skvělé osvěžení. V tomto horkém podnebí, kdy člověk nemá v poledne moc velkou chuť k jídlu, poskytl s čerstvým chlebem i dostatečný oběd.Obvykle jsme ho však snídali.

Uzbeci se neobejdou bez osvěžení v podobě sodovky se šťávou, tzv. „gasli su“ (voda s bublinkami). Všude na bazarech a na ulicích se nacházejí stánky, kde se vytáčejí několik druhů šťáv ze skleněných válců a ředí je více či méně chlazeným sifonem.

Óda na melouny

Uzbekistán by se mohl klidně jmenovat Melounová republika. Melouny totiž nechybí na žádném trhu, na důležitých křižovatkách ulic ani na výpadovkách z měst. Co kdyby přišla chuť na meloun a žádný nebyl? Tak podle nás uvažují Uzbekové, protože melouny zjevně představují jejich národní ovoce. I když podobný fenomén jsme pozorovali i v dalších turkických zemích – od Turecka po Kyrgyzstán, zde se určitě projevuje nejvýrazněji.

Musíme uznat, že uzbecké melouny patří k nejlepším, jaké jsme kdy jedli. Přitom cena za kilogram odpovídá asi 2 Kč. Ovšem i další ovoce jako jablka, hrozny, meruňky, broskve nebo ringle se prodávají velmi levně. Na druhou stranu například pomeranče nebo banány zde platí ze velmi luxusní zboží. Když už na ně náhodou narazíte, prodávají se na kusy – obojí zhruba po 15 Kč za kus.

Různé ovoce jsme si kupovali denně jakožto vynikající svačinu. V tom vedru, jaké v létě v Uzbekistánu panuje, vždy poskytlo skvělé osvěžení.

Peníze

Uzbekistán používá od nezávislosti na Sovětském svazu vlastní měnu uzbecký sum. Nejvyšší bankovkou je 1000 S, což odpovídá 20 Kč. Představte si tedy platit dvacetikorunama. Naštěstí v Uzbekistánu opravdu není draho, například jídlo v jídelně kolem 1000 S, voda 250 S, chléb 200 S, broskve 1000 S/kg, rajčata 500 S/kg, zmrzlina 100 S, MHD 150 S, vstupy 500-3500 S. Jedinou větší částku představuje ubytování, ale to se platí stejně v dolarech.

Jednou jsme odešli ze směnárny s nepořízenou z kuriózního důvodu – měli jen 200 S bankovky. Protože jsme s sebou neměli batoh ani větší igelitku, museli jsme jinam. Přepočítávání spousty bankovek nás stejně trápilo. Český způsob přesouváním z jedné ruky do druhé

zde selhává. Jeden chlapec v autobuse se na to nemohl dívat. Povídá: „Davaj, ja pakažú!“ A naučil nás konečně rychlý způsob, jaký jsme obdivovali už od Íránu. Pakl peněz se přehne přes ukazováček a palcem se bankovky přisunují druhé ruce, jejíž prsty bankovky překlapují a počítají.

Internet

Ze začátku nás velmi překvapovalo, že ne každé doupě s hromadou počítačů a nápisem NHTEPHET (azb. internet) ho opravdu poskytuje. Pod tímto názvem jsou zde totiž velmi rozšířená hráčská doupata, kde kluci mastí po síti hry. Časem jsme se to naučili rozpoznat hlavně podle temnoty uvnitř.

V Uzbekistánu jsme trpěli nejpomalejším internetem na celé Hedvábné stezce. Částečně je to dané technologií připojení, částečně ale také vinou vládního filtru, který testuje adresy všech požadovaných stránek, aby mohl blokovat některé příliš svobodomyslné nebo dokonce protistátní weby (podobně jako v Íránu).

Internet se platí za hodinu, ale někdy také za objem stažených/poslaných dat. Tak jsme například za poslání jednoho důležitého videopozdravu o velikosti 3 MB zaplatili v Kokandu přes 30 Kč. Obvykle ale nešly velké soubory jako např. digitální snímky poslat vůbec.

Na hranicích

Zatímco vstupní procedura na turkmensko-uzbecké hranici byla rychlá a skoro zábavná, při opouštění Uzbekistánu směrem do Kyrgyzstánu na přechodu v Dostyku nás docela potrápili.

Před vstupem do hraničního prostoru nám řadový voják skrz mříž kontroloval pasy. České pasy na něj ale byly asi moc, protože to vzdal a zavolal šéfa. Ten zkontroloval pas Aleně, pustil ji dovnitř za závoru a hned za ní bystře opět zamknul branku. Pak pečlivě kontroloval mě. Pas se mu zdál ošoupaný, takže to vypadalo, že možná bude muset za nějaký úplateček přimhouřit oko. Vytrval jsem, protože co by se mnou v Uzbekistánu, takže mě nakonec pustil.

Tím jsme se teprve dostali k opravdové pasové kontrole. Protože nám zároveň chtěli rentgenovat batohy, začali jsme z nich vyhrabávat filmy. „Co to tam děláte?!“, okřikli na nás. Vysvětlil jsem, že nechci rentgenovat filmy, což respektovali a zběžně si je ručně prohlédli.

Aby řeč nestála, koukl jsem na jejich nástěnné hodiny: „V Kyrgyzstánu je už o hodinu víc, že jo?“ Oba celníci si rázem přestali opisovat naše pasy, jako kdybych řekl, že jsem terorista. Změřili si mě pohledem a jeden se podezřívavým hlasem zeptal: „A jak to víte?“