Jak se staví jurta

V cisterně na festival

Cestu podél řeky Ťjup lemují louky s kopkami sena a spoustou včelínů. Později se krajina narovnává v široké Karkarské údolí, kde úhlednou step narušují jen roztroušené jurty a dvě vesnice. Jakmile míjíme odbočku na hraniční přechod Kegen, mizí i poslední fragmenty asfaltu. Viktor jede dokonce přímo na festival, proč ale na takovou akci cisternu benzínu? Všechno se vysvětluje, když na konci bočního údolí v osadě Čar-Kuduk zastavujeme u plácku s helikoptérou (rus. vrtolet). Movití účastníci festivalu si totiž mohou po jeho skončení zaplatit výlet tou helikoptérou k Khan Tengri (6995 m n. m.), jedné z nejvyšších hor Tian-Šanu. Vrtolet má ale hlavně dopravit nějakou horolezeckou expedici do základního tábora pod Khan Tengri.

Pouhých 30 km z vesnice Sary-Toloroj do Čar-Kuduku jsme se natřásali víc než hodinu. Skupina pěti jurt bude evidentně dějištěm festivalu. Hned nás vítá sympatický organizátor, který vybírá jakési vstupné, v němž je zahrnut i tradiční oběd. Platí samozřejmě jenom cizinci, kterých se tu, včetně nás, sešlo asi dvanáct (Kyrgyzů určitě přes padesát). Všichni přijeli taxíkama, takže oceňují náš způsob dopravy – zvlášť když jsme pro polovinu z nich přivezli benzín, aby mohli vyletět na výlet!

Tradiční oběd

Stavíme stan hned vedle jurt. Už tu také kempuje francouzský pár, který jsme náhodou potkali v Uzbekistánu. Ostatní cizinci mají nocleh v jurtách. Svolávají nás na oběd. Bude se podávat v jedné z jurt. Usedáme na koberce ke stolu plnému jídla a než přinesou hlavní chod, pouštíme se do naservírovaných pochutin. Tradiční kyrgyzská kuchyně není příliš pestrá, což odráží omezené množství surovin, které poskytují stepi, lesy a jednoduché zemědělství. Pochutnáváme si tedy na smaženkách, které namáčíme do nejrůznějších marmelád, smetany nebo medu, na ořechách, na sušených meruňkách a na vynikajícím smaženém lilku s česnekovou pomazánkou.

Děvčata nám stále dolévají čaj – vždy ale jen do poloviny mističky. U stolu sedí i pan organizátor a mladá hovorná Kyrgyzka Valerie, která mluví výborně rusky i anglicky a slouží nám zde jako tlumočnice. Vysvětluje, že podle kyrgyzského zvyku je slušné nalévat v úctě k hostovi čajovou misku jen z části, protože plný šálek by znamenal pobídnutí k odchodu. Stálé dolévání čaje je proto znakem vřelé návštěvy. Rusové ovšem nalévají plnou misku i při veškeré úctě. To už se ale přináší plov – míchanice vařeného skopového, rýže a mrkve, který ženy kuchtily venku v obrovském kotli.

Konečně si zde také můžeme pořádně pokecat s jinými cestovateli. Mluvíme hlavně s postarším Američanem Larrym, který je velkým znalcem středoasijských kultur. Probíráme Hedvábnou stezku a to, jak „průchod“ Mongolů celou Asií geneticky zamíchal všemi jejími národy. Zajímavé také je, že podle nejnovějších analýz DNA jsou prý Kyrgyzové nejbližší příbuzní amerických Indiánů, kteří také pocházejí ze Sibiře.

Postavte si jurtu

Přijíždí slavnostní průvod Kyrgyzů na koních, který přiváží složenou jurtu. Jurty bývaly tradičním obydlím kočovných národů ve Střední Asii a Mongolsku. Když tuto oblast koncem 19. st. obsadili Rusové, začal postupný proces (násilného) usazování kočovníků. Lidé byli přesídleni do nově budovaných měst a vesnic, takže tradiční jurta se stala pouze sezónním obydlím. Kočovná krev zdejším domorodcům však v žilách stále koluje, proto kdo si může dovolit opustit zaměstnání, staví si na jaře na pastvinách jurtu a žije se svými stády dobytka tradičním pasteveckým způsobem života – alespoň do podzimu.

Jak se taková jurta buduje? Stařešina dává nejprve místu požehnání, pak může stavba začít. Chlapi napřed staví do kruhu stěny z roztahovacích dílů z latí a svazují je pevně dohromady, zároveň přivazují futra s nízkými dvířky. Stavba střechy začíná přidržením vrcholového kruhu ve vzduchu. Chlapi do něj postupně zapichují padesát zahnutých tyčí a dole je přivazují ke stěnám. Na tuto „kostru“ potom natahují pláty plsti. Plsť je nepromokavá a vydrží asi 15-20 let. Vše se nakonec pevně ováže provazy. Volný zůstává jen vrcholový plát, který se podle potřeby odkrývá nebo zatahuje. Dnes, kdy už se nevaří/netopí na otevřeném ohništi uvnitř jurty, dává se do vršku jurty igelit kvůli světlu. Vršek se tak zakrývá pouze na noc kvůli zimě. V noci se svítí obvykle pomocí akumulátorů nabíjených solárními panely. Celá stavba trvala asi 45 min. Zbývá jen uvnitř vyložit podlahu několika vrstvami plstěných rohoží, pověsit nástěnné koberce a přinést nějaké skromné zařízení.

Taková jurta představuje pro své majitele velké jmění, protože cena nové se pohybuje v přepočtu kolem 100 000 Kč. V Kyrgyzstánu dodnes působí několik manufaktur na jejich výrobu. Je možné navštívit například Ak Orgo ve vesnici Barskoön, kde třiceti zaměstnancům zabere výroba jedné jurty asi dva měsíce.

Nejširší nabídku průvodců a map Kyrgyzstánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Jak se vyrábí kumys

Na programu festivalu máme dále předvedení výroby kumysu, kyrgyzského národního nápoje. Místní paní napřed dojí několik klisen. Do kýble mléka pak přidává asi čtvrtinu objemu hotového kumysu, čímž se mléko zaočkuje kvasnými bakteriemi. Směs potom přelívá do měchu z kozí kůže vymazaného máslem a speciálním klackem potom obsah stlouká. Tento klacek se nazývá biškek, stejně jako hlavní město Kyrgyzstánu (pozn.: Kyrgyzové začali této původně sogdijské osadě říkat Biškek, protože jim tak pravděpodobně znělo její původní sogdijské jméno Pešagakh, což znamená „místo pod horami“). Nakonec se měch s mlékem lehce zaudí na jedlovém nebo smrkovém dřevě a nechá se kvasit. Může se pít už druhý den, naopak čtvrtý den je poslední možnost – to už je kumys hodně kyselý. My už jsme si v Kyrgyzstánu na jeho nakyslo-perlivo-uzenou chuť zvykli, ale někteří cizinci, co tu jsou teď s námi, ochutnávají jen neradi.

Kyrgyzské tradice

Přicházejí na řadu zápasy na koních. Soupeří spolu vždy dva chlapi, přičemž vyhrává ten, kdo přitlačí soupeřovu ruku na svoje sedlo. Zkušeným „rváčům“ trvá i několik minut, než jeden z nich zvítězí. Často se už už zdá, že jeden z nich se neubrání a jeho ruka se pomalu nechtěně blíží k soupeřovu sedlu, ale pak se rychlým chvatem vymkne a přechází do útoku.

Pak sledujeme slavnost vstupu do života, kterou už jsme měli možnost vidět v údolí Jeti-Öghüz, dokonce jsme se stali přímými účastníky (viz článek Pozvání na kyrgyzské „křtiny“). Obřad spočívá v tom, že se ročnímu děcku svážou nohy provazem spleteným z černého a bílého vlákna, které symbolizují špatné a dobré dny v jeho budoucím životě. Za vzdálenosti nějakých 100 m pak vyběhnou chlapci nebo muži a nejrychlejší z nich připraveným nožem provaz přeřízne. Tím se odstraní neblahý vliv špatných dnů, jedná se tedy o jakési požehnání do života. Na výzvu pořadatelů opět běžím, společně s dalšími cizinci.

Následuje „honění nevěsty“ (Kyz-Kuumai). Mládenec se na předem vytyčené trati snaží dohnat dívku, která vyráží s náskokem, vždy na lepším koni, a dát ji za jízdy pusu. Podle tradice tím prokazuje dívce svoji lásku a právo si ji vzít. Nápadníci to však často před cílem nestihnou kvůli svému horšímu koni.

Místo míče bezhlavý kozel

Pozdě odpoledne začíná vrcholná podívaná, na kterou se celý den těšíme. Začíná totiž koňské pólo (Ulak Tyrtyš). V této tradiční středoasijské hře, která má původ v pradávném štvaní a zabíjení vlků, soutěží dvě družstva. Jednotlivých kol se účastní vždy dva a dva hráči z každého družstva. Cílem je uchvátit torzo bezhlavého kozla a vhodit ho do soupeřovy branky. Přitom se na aktuálního „držitele“ vrhají oba protihráči jako vosy, zatímco spoluhráč pomáhá se jich zbavovat. Rozhodčí podle předvedeného výkonu přiděluje body.

Začíná první kolo. Rozhodčí pokládá kozla pár metrů před nás, před diváky, a startuje. Z opačné strany louky se proti nám tryskem řítí čtyři hráči na koních. Před kozlem prudce brzdí, přitom k nám dolétlo pár drnů. Vzájemně se přetlačují. Jeden se konečně sklání ze sedla na zem pro kozla. Na druhý pokus ho vytahuje na koně a ujíždí. Smečka tří jezdců ho ihned pronásleduje.

Obdivujeme, s jakou lehkostí kozla zvedají. Vůbec to nevypadá, že váží přes 20 kg. Někteří cizinci mysleli, že se jedná jen o vycpanou kůži, ale zakrvácené chlupy v místě bývalé hlavy a končetin je přesvědčily o pravosti. Po skončení hry vítězné družstvo daruje torzo kozla nějakému váženému člověku (maso musí být asi pěkně naklepané). Ten z poloviny masa připraví jídlo pro vítěze a polovinu si nechá. Tuto poctu však musí příští rok oplatit poskytnutím svého kozla na novou hru.

Některá kola teď byla opravdu vzrušující – rychlé honičky, přetahování, chyby v držení kozla a podobně. Kozel tak i několikrát nečekaně změnil majitele. Občas jsme museli i opustit tribunu … teda, koberec. Nemohli jsme se přitom ale vynadívat, s jakou samozřejmostí Kyrgyzové ovládají své koně. Stejně jako ostatní bývalé kočovné národy Střední Asie, jsou ke koním snad přirostlí! Není divu, že například Skytové, kteří měli kontakty se starým Řeckem, dali vzniknout bájným kentaurům známým z řeckých pověstí – napůl kůň, napůl člověk.

Když se za stop neplatí

Plni zážitků diskutujeme navečer o festivalu s ostatními. Přichází za námi řidič Viktor a nabízí, že nás ráno vezme zpátky do civilizace. Taková nabídka se neodmítá. Po cestě jsme mu pak nabídli nějaké dobroty a podarovali ho pohledem Prahy, peníze nechtěl. Jako všude na světě řidiči jsou různí: někdo vás sveze rád, jiný vás bez zaplacení nevezme, někteří se dokonce chtějí na nažvejknutých cizincích pořádně napakovat. Viktor nám naprosto nečekaně naopak ještě po cestě koupil u včelařů půl litru vynikajícího medu, který nám pak vydržel následující dva týdny na slazení čaje, na snídaně a na rozdávání souputníkům. Schválně, kdo z vás nosí na treky med? Pro sebe Viktor koupil u pastevců kumys (jak jinak) … a hned 7 litrů!

Praktické

Shepherd’s Festival se koná každoročně v polovině srpna v tzv. Karkara Yurt Camp v Čar-Kuduku a patří mezi menší „klubové“ festivaly (příští bude 16. 8. 2007). Vstupné 280 S (170 Kč, srpen 2006). Přímý autobus Karakol – Čar-Kuduk ve 13:30 z avtovagzálu (128 km, 3,5 h), zpět v 7:50. Nějaké jídlo s sebou.