Jak se kupuje čaj v Gruzii

V Gruzii, v té zemi, kde se ještě nedávno produkovalo tolik čaje, že stačil pro celý Sovětský svaz (ano čtete správně – 120 000 tun ročně ještě v osmdesátých letech, dnes kolem 5 000 tun ročně), teď už mnoho velkých pěstitelů čaje nenajdete.

Gruzie je malá země (69 700 km²) s ještě méně obyvateli (4 630 841, údaj z roku 2008). Člověk by řekl, zvláště když se podívá na mapu světa a uvidí tu malou zemi u Černého moře, krčící se mezi Tureckem a Ruskem (a Arménií a Ázerbájdžánem), že se čaj snad musel pěstovat na kompletně celém území Gruzie, aby se jím dalo zásobovat tak obrovské sovětské území. Jenže to tak není. Čaj se pěstuje a pěstoval asi jen na jedné třetině území Gruzie, v přímořské nížinné oblasti a v podhůří Kavkazu v západní části země. Důvod, proč čajové plantáže nenajdete jinde, je jasný – čajovník má rád subtropické podnebí a nadmořskou výšku do cca 1 200 m.n.m. a to se dá v Kavkazské zemi, kde se nachází i několik čtyřtisícovek, splnit těžce.

Kam se poděl čaj?

Jak už jsme popsali, Gruzie se zdá být, alespoň co se týče produkce čaje, za svým zenitem.  Kromě statistických údajů tomu nasvědčoval i pohled z jakéhokoliv dopravního prostředku projíždějícího jakoukoliv z těchto částí země:  Gurie, Imereti, Samegrelo, Abcházie a Adžárie. (i když do některých se dostanete jen těžko – Abcházie, a v některých se dá pěstovat čaj na relativně malé ploše – Adžárie). Za okny se míhaly opuštěné čajové plantáže, dávno zarostlé kapradím. Sem tam šly vidět krátké řádky keříků, patřící pravděpodobně jedné pečující rodině. Připadlo mi, že hlavně v regionu Guria se dá vsadit na to, že každá polorozbořená větší budova kolem cesty no a vlastně i ve vesnicích, je bývalá továrna na čaj. Bývalá. Rozbořená. Tam čaj už dlouho nikdo neviděl.

Pomyšlení na to, že asi budeme muset chodit od domu k domu a ptát se na to, která rodina pěstuje čaj, a kdo by nám tak něco prodal, nám lehce vzalo vítr z plachet. Jediná podoba gruzínštiny s češtinou byla v tom, že čaj se řekne stejně v obou jazycích. No a ta naše znalost ruštiny…škoda mluvit. Doslova.

Když máš přítele, není problém

Naštěstí v Gruzii platí heslo – když máš gruzínského přítele, není problém nic a nikoho najít. Pro své hosty udělají Gruzínci téměř cokoliv. My jsme našli přátele v přímořském městě Batumi. Stačilo pár telefonátů a bělovlasý pán Berzeneshvili nás už popoháněl do taxíku, že jede s námi na nákupy.

Za půl hodiny jsme se dostali do vesničky Chaisubani. Bylo to skoro symbolické, protože Chaisubani, jak nám bylo vysvětleno, znamená v překladu „tam, kde je čaj“. Podle legendy byly právě do městečka Chakvi (Chaisubani je v podstatě jeho část) čínským mnichem přivezeny první semena čajovníku.

Náš průvodce nejprve v Chaisubani zkonzultoval možnosti se svou příbuznou (přesné vztahové poměry nám zůstaly zamlžené) a během chvíle jsme již cupitali za oběma dvěma do kopce k rodinám, o kterých si byla paní jistá, že pěstují čaj.
A taky, že ano.

Nejširší nabídku průvodců a map Gruzie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Gruzínci mají čas

Navštívili jsme v Chaisubani celkem dvě rodiny. Zjistili jsme, že v Gruzii je nemyslitelné přijít k někomu, zeptat se, jestli má čaj a jestli ho prodá, zaplatit a hned odejít.

Gruzínci mají čas. Gruzínci milují hosty! Gruzínci jsou pyšní na svou rodinu, zahradu a domácí potraviny! Během šestihodinového nákupu jsme byli provedeni zahradou, seznámili se členy rodiny a okusili vynikající domácí jídlo, které začali připravovat, když jsme přišli, skládající se s několika druhů masa (vepřové, vepřové ledvinky, kuřecí) různě připraveného (většinou smažené), brambor (taky smažených), bílého chleba, vynikající omáčky „tremali“ (aneb kdo nezkusí jako by ani v Gruzii nebyl) a podobných pochoutek.

Když je člověk na návštěvě u Gruzínců, a pokud je muž, ženy jsou od tohoto břímě shovívavě osvobozeny, tak vždy musí vydatně pít. Domácí víno a pálenka byly stále dolévány, dlouhé přípitky pronášeny a hrdla svlažována. No, kdo by z našinců pohrdnul domácí pálenkou z kiwi, že ano?

Tato malá oslava, uvítání hostů, byla ještě příjemnější v tom smyslu, že jsme se stačili mnoho dozvědět o pěstování, sběru a zpracování čaje.

Rodiny, které pěstují čaj pro vlastní potřebu nebo případný prodej nejsou úplnou výjimkou, ale ani pravidlem. O čaj je třeba se starat, nenechat ho zarůst trávou a kapradím. Čajovníky pěstují v sadech, pod kukuřicí nebo na svazích, kde se nic jiného pěstovat nevyplatí. Během roku pak jsou nejméně tři sklizně. První na jaře, v květnu, je prý nejkvalitnější, druhá uprostřed léta je naopak nejméně kvalitní. Rodiny, u kterých jsme byli, dělali černý čaj. Sklizené čajové lístky nechali nejprve zavadnout, a pak hup do černého igelitového pytle, kde probíhá třídenní fermentace. Během těch tří dnů ještě pár krát lístky vysypou do lavoru a promnou pořádně pod rukama jako těsto kvůli zlomení vazeb v pletivu listu a umožnění pořádné fermentace – to jsme si zkusili taky.

Po hostině, zhlédnutí plantáže i zbytku zahrady, po všech výměnách informací, jak to chodí v jejich a v naší zemi, nám byl na závěr zvážen a prodán pytel čaje.

Nakupování čaje (a nejen čaje) v Gruzii je ve všech ohledech příjemné. Člověk upustí od spěchu západního světa a co víc, naváže vztah s tím, kdo prodává.

A tak: Me minda tchaj! (já chci čaj)