Jak se hraje tlachtli neboli pok-a-tok – hra smrti a života pocházející ze Střední Ameriky?

Před jistým časem se mi poštěstilo podívat se na dvě fantastická místa, prvním z nich je mayské město Palenque a druhým Monte Albán v Mexiku. Zatímco první památka patří kultuře mayské, druhá náleží zapotékům. Obě mají něco společné a tím je hřiště na jednu z nejstarších míčových her na světě. Aztékové jí říkali tlachtli, Mayové používal jméno pok-a-tok, a ve španělštině se mluví o juego de pelota (míčová hra), z čehož patrně vznikla i v Česku často zkomolenina – pelota. Zmínky o této hře může nalézt po celé Mezoamerice, tedy od Arizony až po Nikaraguu.

Hřiště a pravidla starodávné hry

Hřiště na tlachtli má tvar římského čísla „I“, tedy dvě kratší hrací „vodorovné“ plochy leží na delší „svislé“, okolo něj stoupají pyramidově sedadla diváků. Dva kruhy jsou umístěny na protilehlých, delších, stranách hřiště. Kruhy jsou středobodem souboje obou týmů, jelikož základním úkolem hráčů je dostat míč skrze soupeřův kruh, který bývá umístěn ve výšce kolem sedmi metrů. K tomu však nesmí použít ruce ani nohy, pouze boky, lokty, ramena a záda.

Hra působí (alespoň pro Evropana 21. století) velice zvláštně, ale dobří současní hráči (hra se v Mexiku dočkává renesance a to zvláště díky turismu) dokáží jen za pomocí boků zvednout do výšky i pomalu kutálející se balon. Olin (míč) neměl pevně dané rozměry ani váhu, většinou se vyráběl z kaučuku nebo tvrdé gumy, měřil kolem 15 centimetrů v průměru a vážil od 200 gramů po 4 kilogramy.

Tlachtli, dalo by se říci, je sociální obdobou nynějšího fotbalu, byť s poněkud drsnějšími pravidly a drastičtějším koncem pro hráče. Přesná pravidla nejsou známa a je možné, že každá oblast či město si svoji hru přizpůsobovalo svým vlastním přáním a podmínkám.

Nejširší nabídku průvodců a map Mexika (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Náboženství a smrt při tlachtli

Hra měla připomínat staré příběhy bohů, jejich klání a putování. Nemohl ji však hrát každý. Pro obyčejný lid zůstala „prestižní utkání“ uzavřena (na rozdíl například od Říma, kde obrovské gladiátorské bitvy sloužily k ovládání obyvatelstva) a hráči byli nejčastěji vybírání ze svobodných mužů z bohatých šlechtických rodin. I když objevují se naopak i zprávy, že to mohli být otroci nebo váleční zajatci. Ať tak nebo tak, museli být značně silní a odolní. Přes používání různých chráničů docházelo často ke zraněním i úmrtí.

U Mayů se můžeme setkat s pok-a-tok v jednomz jejich historických dokumentů (zbylé byly většinou zničeny) jménem Popol Vuh a zde je součástí legendy. Mladíci Hun-Hunahpú a Vacub-Hunahpú svoji hrou rozzlobili bohy podsvětí a museli se za svůj čin zodpovídat. Oba nakonec umírají. Aztékové věří, že se v tlachtliutkali dva bohové a to Quetzalcoatl a Tlaloc. Druhý jmenovaný prohrál, ale místo zlata nabídl soupeři kukuřičný klas s vysvětlením, že potrava je pro lidi důležitější než zlato a drahokamy. Kukuřice hraje velice důležitou roli prakticky ve všech meziomerických kulturách.

Pro hráče však účast na utkání mohla být velice nebezpečná. Pokud již ve zdraví přežili samotný zápas, hrozilo jim obětování. Historici se nemohou shodnout na tom, kdo byl na konci zápasu obětován, jestli to byl kapitán vítězného nebo poraženého týmu, anebo jestli bylo popraveno celé družstvo. Podle některých autorů byla tato smrt jednou z mála cest do aztéckého nebe, ale jinde se objevují informace, že takto bojovali zajatci o život. Je zřejmé, že i toto se mohlo měnit v kontextu místa a doby.

Dnešní obdoba starodávné hry

Pokud má cestovatel štěstí, může tlachtli vidět (samozřejmě už bez rituálního obětování) i v dnešních mexických ulicích. Mně se to podařilo během oslav Dia de Muertos v Mexiko city, kde bylo postaveno hřiště na centrálním náměstí jménem Zócalo (Plaza de la Constitución) přímo před katedrálou (Mexico City Metropolitan Cathedral). Dva týmy zde bojovaly o přízeň diváků. Je to zvláštní podívaná, zvláště když si ji ukotvíme v historickém kontextu, ale rozhodně stojí za vidění.