Jak se fotí v Íránu? Co se může a co ne?

Abych pravdu řekl, v moment, kdy jsem si koupil letenky do Íránu, jsem jistotou neoplýval, vlastně jsem si říkal, proč jsem to udělal. Samozřejmě na dotazy přátel a rodičů, jestli to byl dobrý nápad, jsem se vší vážností tvrdil, že lepší věc mě napadnout nemohla.

Na druhou stranu s předchozím výletem do Indie jsem si jist také nebyl a byla to taková pecka, že o ní neustále vyprávím. A tak nějak podobně to dopadlo i s Íránem, takže od té doby, co jsem se vrátil, jsem okamžitě začal Írán všude možně doporučovat. Takže jsem vlastně tím nákupem letenky opravdu chybu neudělal.

Na další stranu má cestování po Íránu určitá specifika, která by měl člověk znát, než tam vyrazí.  Ženy by měly mít zahalené ruce, nohy a vlasy. Muži by měli nosit minimálně kalhoty s dlouhým “nohávem” a ani s dlouhým rukávem se chyba neudělá. V zemi se nesmí pít alkohol (nealko pivo si koupit můžete), nesmí se fotit vojenské budovy, antény (specifikace zde nebyla) a ještě jednu věc, kterou si bohužel nepamatuji.

A to mě trochu mrzelo. Nemrzely mě tolik antény, protože se o ně zas tak moc nezajímám (jednu jsem omylem stejně vyfotil), spíše mě mrzely ty vojenské objekty, a to hlavně jeden. Na jedné cestě do jakési vyhlášené vesnice jsme míjeli místní vojenskou základnu, tato základna se vyznačuje tím, že v ní má probíhat slavný íránský jaderný výzkum.

Kdo by čekal, že základna bude schovaná někde vysoko/hluboko v horách, aby to náhodou James Bond neměl moc jednoduché, byl by zklamán. Kolem základny vedla dálnice, takže by stejně jako nám stačilo Jamesovi jenom z ní sjet a už by tam byl.

Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Rozhodl jsem se, že to prostě chce fotku. Zkusil jsem se zeptat řidiče, jestli bych mohl základnu nenápadně vyfotit. Odpovědí bylo jedno velmi důrazné persko-anglické NE. Asi věděl, co říká, protože základnu střežilo velké množství vojáků se všemi možnými protiletadlovými zbraněmi a my měli jenom pomalu jedoucí auto

Vojenské objekty a antény se dají pochopit (i když co tajného se na anténě dá vyfotit?!). Co mi ale hodně vrtalo hlavou, byl svérázný přístup Íránců k turistům při fotografování. V Indii je běžné to, že se na vás stojí fronta a že lidé vás různě chytají za ramena, podávají vám ruce, dokonce někdy i celé děti. Takže po chvíli začnete chápat, jak moc otravné je být hvězdou šoubyznysu a být někým neustále fotografován.

Íránský přístup je trochu rozdílný. V Íránu vás slušně persky požádají, jestli by byla možná fotka. Vy se začnete chystat tím, že si oklepáváte špínu z oděvu, trénujete ten nejméně hrozivý úsměv, aby nebyla ostuda, a v tom vám do ruky vrazí mobil a požadují, abyste je jím vyfotili. Takže všechna péče o váš zevnějšek přijde vniveč.

Toto se nám stalo několikrát. Jednou to zašlo až tak daleko, že jeden z obyvatelů města Shiraz vrazil Tomášovi (můj tamější spolucestovatel) do ruky mobil, zapnul video a nechal se asi tak 3 minuty natáčet, jak zpívá nějakou perskou písničku (zpíval opravdu pěkně, to se musí nechat). Jakmile dozpíval, došel si pro mobil, persky poděkoval a odkráčel. Tuto neobvyklou situaci jsem se z nějakého důvodu rozhodl zdokumentovat pouze fotkami.

Takže, jestli se chystáte do Íránu (opravdu se chystejte, je to tam hrozně fajn), tak nefoťte vojáky, antény a tu třetí věc, kterou jsem zapomněl, a připravte se, že otestujete kvalitu místních mobilů při focení obyvatel této krásné země.