Jak probíhá velmi přísná karanténa v Peru? Osobní zkušenosti naší autorky a cestovatelky Martiny

Zatímco většina cestovatelů a blogerů – kvůli panice světové pandemie – zamířila zpět do svých domovských zemí a záchranných sítí svých pohodlných bydlení a milujících rodin, já se stala trosečníkem v zemi, jejímž jazykem stále stěží mluvím a kde jsou karanténní pravidla tak přísná, že někdy těžko chápu, na co si stěžují např. lidé ze Střední Evropy, kteří stále – i v době karantény – mohou používat svá auta, chodit do přírody nebo pít alkohol.

Nechci moralizovat, výrazně srovnávat, ani se litovat a stěžovat si. Rozhodla jsem se zůstat v Peru, kam jsem v prosinci 2019 přijela jako dobrovolná učitelka angličtiny a výtvarné výchovy a zároveň lektorka jógy. Přenechala jsem své místo v jediném repatriačním letu České republiky těm, kteří zde byli ve skutečných problémech, protože ceny potravin a hotelů dramaticky vzrostly, a ne každý má v této zemi někoho, koho by mohl požádat o pomoc – jíž se naštěstí dostalo mně.

Tento článek je zkrátka popisem věcí tak, jak aktuálně jsou v Peru. Prožívám své velmi jogínské „tady a teď“, které již nemá nic společného s cool fotkami na Instagramu a Facebooku z nádherných míst a večírků…

Karanténní opatření

16. března prezident Peru Martín Vizcarra vyhlásil kvůli pandemii karanténu pro celou zemi, které předcházelo uzavření všech škol 11. března. Na rozdíl od ČR to znamená, že děti a studenti ještě před několika dny vůbec nestudovali – žádná online výuka se (s výjimkou některých privátních škol) nekonala. Aktuálně se sice vláda snaží prosadit online výuku, a to po celou dobu akademického roku, který v Peru začal teprve 2. 3. 2020 a končí před Vánoci (v lednu a v únoru jsou tedy letní práznidny), ale obávám se, že tato alternativa zde nebude možná, jelikož ne v každé domácnosti najdete počítač, laptop nebo tablet.

Všichni ti, kdo si spoří v rámci soukromých penzijních fondů, nikoli v rámci státních penzijních fondů, v kategorii dva a tři, přišli vzhledem k současnému ekonomickému propadu o cca 10 až 15% ze svých naspořených částek a vláda s tím nemůže nic udělat. Lidé jsou propouštění z práce, jiní si musí v rámci karantény vybírat dovolenou, dokonce i těm, kteří mohou pracovat z domova je mnohdy dovolená odebírána (cca 5 až 15 dnů ze 30, které jsou zde standardem), protože home office tady málokoho zajímá jako „skutečná práce“, stejně tak jako procenta z platu (mezi 10 až 25%). Na kompenzace pro soukromníky vzhledem ke ztrátám v příjmech můžete zapomenout.

Den po vyhlášení karantény bylo pro veřejnost uzavřeno mezinárodní letiště Jorge Cháveze v Limě. V současné době jsou uzavřeny všechny přístavy i letiště a od 22. 4. nejsou povoleny už ani humanitární (taktéž repatriační) lety.

Karanténa byla již dvakrát prodloužena, v současné době do 26. dubna, a pravidla se každý týden zpřísňují. Karanténní politika od samého začátku přísně omezovala veškerý pohyb s výjimkou cest do supermarketu, banky, benzínových pump, lékárny nebo na pohotovostní lékařské kliniky. Na začátku této situace tedy bylo rovněž omezeno používání soukromě registrovaných vozidel, s výjimkou vozidel potřebných např. v profesích zásobování potravinami a léky. Měla jsem velké štěstí, že jsem se vrátila z Huarazu do Chimbote, kde žiji a kde mám většinu svých věcí včetně laptopu, osobních léků apod., než přestaly fungovat všechny autobusové linky a než bylo používání soukromých vozidel omezeno pouze na přejezd z domu za účelem nákupu jídla, léků apod., viz výše. Taxi služba sice funguje, ale vždy jen v rámci jednoho města nebo části města – takže např. přejezd z Chimbote do distriktu Nuevo Chimbote není možný. Pro všechny výjimky v rámci přejezdů je třeba žádat o speciální povolení na komisariátu. Na dálnici (Panamericana) soukromá vozidla nesmí, přejezdy za rodinou, do přírody apod. nepřicházejí v úvahu, jsou samozřejmě uzavřeny všechny pláže, parky apod., kontakt s přírodou je prakticky nemožný, netřeba zdůrazňovat, že soukromé zahrady u domů tu prakticky neexistují, až na velmi unikátní výjimky.

Další pravidla a omezení pohybu jako součást současné národní karanténní strategie zahrnují povinný denní zákaz vycházení od 18:00 hodin. – 5:00 hodin pro většinu Peru (včetně Limy a Cusca) a od 16:00 hodin. – 5:00 hodin pro regiony Tumbes, Piura, Lambayeque, La Libertad a Loreto.

Používání roušek na veřejnosti je povinné, i když – stejně jako v mnoha jiných zemích – roušky nebylo od začátku března v podstatě kde koupit. V České republice mají lidé obvykle doma šicí stroje a různé druhy textilu a nití. V Peru, kde obvykle zaplatíte pár solů na tržišti za úpravu či ušití čehokoli, toto není standardem. Já jsem v desátý den karantény, poté, co jsem ani jednou neopustila miniaturní byt, kde žiji, a co opět selhala má snaha pokusit se získat číslo na nějakou krejčí (kterých jsou v Chimbote na místním trhu obvykle stovky) pro zakázku několika roušek, přijala svou roli trosečníka v zemi, která je už nějakou dobu mým domovem a jehož kultura a zvyky jsou pro mě stále v mnoha ohledech nové. Trosečníci jsou soběstační a vynalézaví! Takže jsem použila boxery a stahovák, z nichž mi ani jedno původně nepatřilo, abych si bez šicího stroje, ze zbytků nití, které jsem našla v kufru, vytvořila svou roušku…

Pane prezidente, kdy smějí ven genderově binární jedinci?

Nedávno byl zaveden nový střídavý rozvrh vycházení z domu podle pohlaví: pouze jedna osoba na rodinu směla opustit své bydliště za účelem povolených pochůzek (jídlo, léky, banky, pohonné hmoty). Muži směli opustit své domovy v pondělí, ve středu a v pátek. Ženy v úterý, ve čtvrtek a sobotu. Pro neděli platil naprostý zákaz vycházení. Údajně byly pověřeny bezpečnostní síly, aby byla respektována práva transgenderových a non-genderových binárních jedinců, ale v Peru panuje stále příliš mnoho předsudků vůči homosexualitě a trans-genderu, takže asi po týdnu byl tento „střídavý rozvrh“ zrušen a platí, že vždy může ven (ať už pěšky nebo autem) jen jeden člověk z rodiny, bez ohledu na pohlaví, a v neděli nikdo.

Na Zelený čtvrtek a Velký pátek stejně tak jako o Velikonoční neděli platil naprostý zákaz vycházení.

V mé vlasti lze běžně používat auta, chodit do přírody, do lesů, do parků, nyní i sportovat ve sportovních centrech pod širým nebem a radovat se z fází „postupného uvolňování“! V Peru nikdo neví, co bude zítra.

Mám moře deset kilometrů od místa mého současného bydliště, s kopci a dunami a ohromujícími scenériemi, a nemám šanci se tam dostat! Nikoho zde nezajímá zdravý životní styl a přirozená potřeba sportu nebo jednoduše chůze, protože vláda tu dobře zná své lidi, kteří nejsou tak disciplinovaní jako např. občané Střední Evropy. Pokud by bylo dovoleno procházet se v přírodě a tedy i kolem pláží, místní by měli tendenci se tam srocovat, pít pivo a dost možná i pořádat zde oblíbené grilovačky a policie by se s tím těžko vypořádávala.

Oproti Peru, v České republice je standardem házení toaletního papíru nikoli do koše, ale přímo do záchodu, pitná a teplá voda v kohoutcích a sprše, pračky, mnohdy dokonce myčky nádobí, supermarkety jsou otevřené (a udržovány dobře zásobené, takže věci jako světlo do kuchyně, dezinfekce či čistič WC, mop, vysavač a další jednotlivosti, které mně velmi chybí a aktuálně se zde zkrátka nedají koupit, jsou běžně k dostání) a téměř každá rodina má doma knihovnu s minimálně desítkou knih (zde lze stěží knihy koupit, protože knihkupectví jsou téměř neexistující a knihy drahé, a knihovny najdete pouze v hlavním městě a ve velmi turistických nebo univerzitních městech). Před pár dny nám navíc jediný supermarket, který zde byl otevřený, i když špatně zásobený, Plaza Vea, uzavřeli, jelikož byl jeden ze zaměstnanců testován jako Covid pozitivní. Všichni ostatní zaměstnanci museli na testy (kterých Peru provede kolem 10 000 denně) a celý market byl údajně dezinfikován – a zůstává uzavřený.

V Evropě – a tuším, že ani ve většině jiných zemí – nepůjdete před soud za nákup alkoholu během karantény! Zde je plná prohibice. Když jsem se dozvěděla o tomto zákazu, nechtěla jsem tomu věřit. A pak jsem, před několika týdny, poprvé v životě viděla plakat latinskoamerického muže, protože koupil několik lahví Corony (slabé pivo z Mexika), a když si je z večerky nesl v tašce domů, chytila ho namátkově policie, přímo před domem, kde bydlím. Policie byla hluchá k jeho prosbám i nabídce, že zaplatí pokutu. Musí jít před soud – kvůli šesti lahvím Corony…

I přes všechna tato přísná opatření křivka případů Covid-19 v Peru stále stoupá (pročež se očekává třetí prodloužení karantény). Ozývají se hlasy tvrdící, že jsou obyvatelé země vystaveni takovému psychickému stresu, že se stávají náchylnější k jakýmkoli onemocněním.

Dne 20.4. pořádková policie v Peru zablokovala hlavní dálnici a vypálila slzný plyn do zástupů lidí, kteří se pokoušeli uprchnout z hlavního města a vrátit se pěšky do svých venkovských rodných měst ke svým nukleárním rodinám. Jednalo se o stovky rodin, včetně malých dětí, které si musely vybrat mezi hladověním a bezdomovstvím v Limě (kde ubývá práce a vzrůstají ceny za jídlo a ubytování), nebo riskováním této cesty…

Každopádně: Proč si dělat starosti?

Asi byste očekávali, že závěrem nabídnu nějakou motivující a podpůrnou poznámku, která pozvedne morálku a dodá naději na katarzi, protože přece jen v podstatě všichni žijeme s určitým stupněm nejistoty a těžkosti; někteří se strachují o své finanční přežití a světovou ekonomiku, jiní mají obavy o zdraví své a svých blízkých a drahých, a jiní se obávají jednoduše proto, že média vytvářejí tolik tlaku a je tak těžké zůstat ve své bublině a vyhýbat se zprávám…

Takže – myšlenka níže není moje, ale byla vytvořena Gaurem Gopalem Dasem, bývalým inženýrem společnosti Hewlett Packard, který se stal trenérem životního stylu a motivačním řečníkem: „Máte v životě problém? Ne? Proč si dělat starosti? – Máte v životě problém? Ano? Můžete s ním něco udělat? Ano? Proč si dělat starosti? – Máte v životě problém? Ano? Můžete s ním něco udělat? Ne? Proč si dělat starosti?“