Jak odstranit veškeré komunikační bariéry pěti nezávislých mladých lidí vmáčknutých na tři měsíce do jednoho auta? Čím účelně a jednoduše nahradit komplikovanou „toleranci“ v týmu? Jaký zcela nečekaný puntíkatý zádrhel na Vás může číhat v motoru koupeného cestovního auta? O tom, jak se po Zélandu cestuje, pere, suší, myje, šije, žije, v 3 pojízdných metrech čtverečních a jak z toho nechytit mor? Jaké strašidlo číhá v nacpaném autě? A kam s ním?
Zákulisí naší posádky zdaleka neprozrazuji jen pro potěchu babiček. Přeji Vám, kéž se na našich „bezbariérových situacích“ přiučíte mnohem víc pro Váš příští cestovní tým než na všech geografických popisech cest z knihovny. Kdo kdy někde byl, hluboko pod kůží ví, že dobrý tým je základ povedené akce. Všechno se dá ošidit – rozpočet, itinerář houbová polívka bez hub, koprovka bez kopru (i lepší varianta), ale jak vezmete mezi sebe ošizený charakter, máte po výletu, po dětských snech, po polívce, …
Představení posádky posílám zároveň jako osobní poděkování právě mým 4 kamarádům. Od zaokrouhlených třicátníků byste možná čekali usazené, spořádané osobnostní profily. Tak na to pozor, v této kabině auta se to přírodě strašně vymklo z rukou:
I. Džef (Peťa Přemyslovský)
Komunikační bariéry týmu vzal z gruntu právě náš Džef – po hrachové kaši k večeři odstranil veškeré bariéry před dámami již první den a od té doby si (někdy naneštěstí) nikdo v autě na nic nehraje……
Džef – alias mistr kótař – ultrasuperhyperaktivní prvek naší výpravy, jež se neočekávaně odpojuje od skupiny a zjevuje se ještě nečekaněji o půl dne později po osobním prozkoumání veškerých kót v dohledu přístupných pouze helikoptérou. Brzy se rozhodlo, že Džef dostane k Vánocům rolničku na krk, abychom alespoň slyšeli, že ta lavina, co padá, zvoní. Na posledním sedle jsme Džefa vypískávali píšťalkou na psi., abychom se o 2 hodiny později dověděli, že prý tam nahoře v tom bouřkovém mraku je prima jeskyňka… Džef by byl býval mistr doktor kynologie. Musel být zákonitě v minulém životě psíkem – nejenže se soustavně zabíhá, dobíhá také zpravidla nějak poškozen (natrhlá kapsa, urvaná hůlka, pajdající noha, mokrá dolní polovina těla…) Matně dle mapy zkoumáme, které sněhové pole se tentokrát s Džefem probořilo do potoka a který sesuv půdy v novinách způsobil náš atlet, mimochodem ve společenském oděvu vášnivý modrooký elegán a tanečník – něco, co si u právě přiběhnutého Džefa z lavinové šotoliny lze těžko představit.
Džefovo záhadné tělo funguje pouze na dvě polohy: on a off. Ráno otevře oko, v druhé sekundě udělá výmyk na ráhně nad postelí a zavěsí se jako netopýr na šprušli druhého patra posletí, hledíc, jak mohou ostatní ještě spát? Už tři vteřiny po budíku? Mžourám na Džefovy černé kudrny visící od stropu, mžourám na Peťku v druhém poschodí postýlek a povídám Peťce: „Pozor čert!“ Džef: „Kde?“ Snad nějaká nová hra na dnešní den?…Večer usíná Džef stejnou rychlostí jako se probouzí. Zpravidla nám tedy někde upadne. Ve skrytu duše Dřefovi z hloubi duše závidíme tento úžasný způsob briskní relaxace, jímž našetří energie za tři. Na základě této bezedné studnice energie byla nevděčně pojmenována i hyperaktivní muška Džefina. Tento NZ hmyz zvaný sandfly, je něco mezi pipkou, muňkou a komárem, co lítá úplně všude, ale má štípat jen ve dne. Každé ráno doštípaní nadáváme, že Džefiny jsou zas moc aktivní, když nemaj, zato Džefík je díkybohu aktivní, když má – když nám každé ráno nosí čajíčky s hotovou snídaní skoro do spacáku, do naší ranní fáze hybernace.
S duší dítěte a úsměvem Elwise je Džef jednoznačně nejfotografovanějším, nejfotogeničtějším členem výpravy. Ono taky, ne každý se vyškrábe na desetimetrový kluzký balvan kvůli fotce, kvůli hře, kvůli legraci…
II. Marťa Kovaříčková
Napadlo mě, pro bezpečí silničního provozu věnovat celé naší výpravě k Vánocům nálepku na zadní sklo dodávky: „Pozor, Marťa v autě!“ List mého deníčku s nadpisem „Marťa – nehody“ se již od prvního dne existence naší skupiny plnil tak vydatně, že po 14 dnech jsem musela pořídit deníček nový. Posuďte sami:
-Marťa si nedopatřením opláchla obličej slivovicí
-Marťa si nedopatřením vyčistila dutinu ústní slivovicí a co hůř, zděšeně ji vyplivla!
-Marťa zapila prášek octem. Posádka zneklidňuje – ještě máme v petláhvi benzín do vařiče!
-Marťa se rozplynula nad nádherou našeho kempoviště, rozhodila rukama a propíchla mi trekovou holí botu
-Marťa se pořezala o čerstvě naostřený nůž
-Marťa zakopla a přemístila dvoumetrovou kotvu – historickou památku
-Marti zůstal vodovodní kohoutek v ruce
-Marťě spadla čerstvě vypraná ponožka do popela
-Marťa odmítla podanou ruku nad tůní a skončila v tůni
-Marťa rozsedla draka…
Naštěstí bůh Marťu obdaroval báječnou vyrovnávací vlastností, že se Marťa nikdy nezlobí, když jí něco nechceme půjčit. Marťa se prostě neuráží, směje se a je velmi sdílná. Neběží-li rádio, běží Marťa. Že chybí Marťa víme okamžitě i bez vánočního dárku – rolničky na krk. Marťa je zkrátka po Džefovi druhé eso výpravy a skvěle se s prvním esem doplňuje. Jestliže Džef nosí kafíčko k snídani do stanu zatímco Marťa teprve aktivuje druhý palec u nohy, Marťa starostlivě nosí výborné večeře, zatímco Džef již deaktivoval k spánku veškeré orgány kromě žaludku.
III. Peťka Blahová
– je to holka bláhová… Strašně ráda bláhově naviguje, i přes svoji drobnou vadu zraku do dálky. Rozjásaná Peťka přibíhá k autu, že našla báječný obědový stoleček v parku. Po prohledání místa činu záhadného zmizení stolečku někdo netaktně vznesl dotaz , kde budeme Peťko stolovat? Peťka se nedá a nad mapou hlásí objevení obědového vodopádu. Po prohledání místa činu záhadného zmizení vodopádu jsme našli siláž a raděj kvapně opustili soukromý pozemek, kam nás mapa zavedla. Směr nejbližší záchodky a vida, byl tam i stoleček! Bohužel už lilo tak, že jsme s výhledem na stoleček zastolovali v autě, ku radosti ostatních živých organismů, jež se s námi nezvaně popováží. A tak ve šlépějích slavného Cimrmana i Peťka je báječným přínosem týmu – je to náš průzkumník slepých uliček. Hned se nám snáz hledá, věda, že tudy teda ne.
Peťka je naše princezna, ozdoba týmu, politik, ministr spravedlnosti – jen co někdo v autě začne výhružně stahovat okénko a vraždit pohledem, koho by obvinil, hlas skřivánka ze zadního sedadla zazvoní: „Nepátrej!“ Protože, přece, tudy cesta nevede! Obviňování v týmu je jed, Peťka to ví a tak se společensky vždy zastává, s rizikem, že nastavuje vlastní kůži – řečnické otázce nevděčné bandy z auta: „A tati? Prdí taky princezny?“
IV. Tom Paleček
I Tom má své dny. Vidí, ale dělá, že neslyší. Přesněji řečeno, že neslyší Marťu. Míslo složité tolerance zavedl Tom v posádce zcela jednoduchou filtraci – aneb kdo moc mluví, toho jednoduše uši odfiltrují. Marťa je v tomto ohledu opět úžasná – s úsměvem a bez urážky nám se stejným „zvonivým“ nadšením odfiltrované věci zopakuje i 7krát a tak začal Tom uplatňovat filtraci raděj jinde. Tom vlastně strávil půlku času expedice čištěním filtru foťáku a druhou půlku čištěním filtru benzínového vařiče. Jednoho dne nám Mistr Filtr prozradil mezeru v naší anglické slovní zásobě a to, že značka MSR vařiče Dragonfly znamená česky vážka… a že ji brzo naučí lítat. Byl to boj. Buď my přijdem o teplá jídla nebo Tom přijde o nervy nad věčnou rozborkou sborkou vážené vážky. Ujal se kompromis. Krom sazí očistil a odfiltroval Tom vařič jednoho dne také o část trysky, ventil a o celý filtr – součástky, jež firma MSR přidala na zlepšení uživatelských vlastností výrobku. Odstraňené novinky uchránili Toma od infarktu a Tom, jakožto vášnivý fotograf, má konečně čas běhat fotit západ slunce nad jezerem, nad lodičkou, nad plevelem, nad kačenou, nad kačerem…. Z přemíry času na focení v tajuplném večerním světle nutí Tom před večeří ostatní hladovící prostoupit neprostupný terén a napichovat se na bodlák u jezera, aby jsme figurovali jako měřítko k horizontu, protože kačer s kačenou se svorně potopili. Musím uznat, že nad excelencí některých záběrů se ve finále podivuje i sám Tom, a proto nadále rádi budeme zapichovat dotěrný hmyz na naších lýtkách bodláčím…
V. Evík Palátovic
– a pak jsem tu já – pozorovatel, zapisovatel. Mé přispění týmu? Ráda přispěji rodičům všech členů posádky, co toto čtou, 20 Kč na prášky na spaní :o)
VI. Drak
Poté, co Marťa rozsedla Džefovi draka I, drak II na sebe nenechal dlouho čekat. Ani draka pohrobka však nedoprovázelo během krátkého života štěstí. Zrodil se přesně v den, kdy nám přestalo definitivně fungovat otvírání zadních dveří. A zatímco posádka auta dychtivě očekávala zručnou chlapskou ruku na vyvalení dveří, Džef lepil očičko. Draka si Džef navíc vyrobil přesně v den, kdy jsme vstoupili do Fjordlandu – oblasti, kde když už fouká, tak u toho zákonitě vydatně lije. Aby byl zcela nepoužívaný drak uchráněn od zkázy rozsednutím, zaujal čestné místo na stropním sušáku našeho auta. Od vjezdu do nejdeštivější oblasti NZ tak postrádáme prostor na sušení. Protestně jsem svůj ručník vecpala mezi draka a strop. Od následujícího dne se ručník stal nadobro nezvěstným. Asi ho drak sežral. Tak jako pravděpodobně sežral šampón a pomstychtivě i víčko od Martina Termo hrníčku, jež již nikdy nebude Termo. Věci v našem autě zkrátka podléhají nevysvětlitelným zmizením a Drak k tomu mlčí. Nejenže Drak požírá naše vybavení, Drak se při přesouvání báglů do auta namyšleně vymršťuje a vypichuje voka! Tiše a nezaujatě si myslím, že Drak našemu týmu vesměs neprospívá. Nicméně nahlas to neříkejte, jinak by nám Džefův milý Drak mohl sežrat i Nutellu a to by byla pro mne osobní tragédie…
A nakonec, jak už to v pohádkách bývá, nastal i ten šťastný den, kdy funěl uragán bez deště a tudíž jsme mohli vypustit saň. Zrovna ten den jsme strašně spěchali. Vstávali v 6, ale když jde o venčení draka, počká i výstup do sedla s 1000 metrovým převýšením na třetí hodinu odpolední. Drak škaredě drhl o břehy jezera, chlapci vylepšovali provázky, klacíčky, očička…. A tři ospalé dívky laxně pokukovali po těch, co je ráno vzbudili. Marťa: „Když draci přece nemůžou lítat dospělým, ti lítají jen dětem!“ No právě proto by měl Džefovi lítat úplně excelentně!…
Týmový motor
Nevím, čí to byl nápad, Ježíšku, nadělit posádce spoustu vánočních dárků v podobě 23 čokoládových berušek. Jako na školním výletě, obaly z berušek skončily vylisované na blinkru, caplíku pro výstražná světla, na stahovadlech okýnek, jeden zapadl za řadící páku a další do motoru. Fandím příštímu vlastníku auta na návštěvě automechanika v pátrání – o co se zadřel motor…
Tým v pořadí:
*zaběhlá rolnička
*akustický katastrofik
*slepec
*hlušec
*skopec
*nenažraná saň
*a sedmitečné vady motoru
fungoval znamenitě, ovšem strašidlo na sebe nedalo dlouho čekat.
Sociální fóbie
Nevýhody cestování v pěti začínají u prkotin. Kupříkladu balení jakýchkoli oplatků není designováno pro tak početnou skupinu strávníků! Vždy na vás zbyde tak 2,5 sušenky na zalepení zubních kazů, maximálně pak 3,75 a každý si na těch desetinných místech strašně potrpí. Žádná čokoláda nedisponuje počtem čtverečků dělitelných pěti. Nevím, proč vejce se zásadně prodávají v sudých počtech a už vůbec nevím, proč lžíce se vyrábí v různých velikostech a proč já mám tu nejmenší?
Strašidlo vícepočetné skupiny se jmenuje – sociální fóbie. Chcete něco důležitého říct a 3 Vám při tom skáčou do řeči. Jeden o vzpomínkách na kapustu, druhý o možnostech vylepšení technického provedení nelétajícího draka a princezna do toho kňučí, že má hlad. Čtvrtý, ačkoli mlčící, vás vůbec neslyšel. 5 lidí, 5 zájmů, 5 názorů, 2 ustavičně hladoví (Džef a princezna), 5 pokusů o domluvu na jedné věci a nic… Není úniku. Jediný účinný obranný lék na fóbii se jmenuje bezedný smysl pro humor. Ten náš se trošku zvrhával na ostrovtip, který by lecjakého jemnostpána asi zabil. Členy posádky jen občas omráčil, střídavě se vzdalovali od skupiny držet trudomyslnou hodinku ticha v křoví či pobíhat po městě s cedulkou: „Chcete mě?“ Všechny zběhy zahnal zpátky déšť, jež na sebe na Zélandu nikdy nedá dlouho čekat, a tak nám bylo spolu pod stříškou zase dobře. Nepršelo-li, chytli zběhové v poledne pachovou stopu salámu a zase nám bylo pospolu dobře. Významnou roli v odpouštění hříchů hrál v našem případě také náš velký pomocník – skleróza. To se to odpouští, když už není co…
Vřele doporučuji fungovat na vlně: „teď a na rovinu ti to tady vpálím a žádná tabu na tu babu.“ Nejsme z ocele, to se ví, a co si pamatuji, minimálně já i Peťka jsme zaznamenali jeden celý bručivý den. Tom byl jedno odpoledne extra hrubý. Marťa a Džef se nikdy nenaštvali. U Džefa to chápu – Džef není člověk. Fenomén Marťa nechápu dodnes :o). Celkový počet „naštvanosti skupiny“ 72 z 2160 spolu strávených hodin považuji za excelentní nadlidský výkon a děkuji všem za veškeré okamžité urážky.
Za všech okolností pak stmelovala posádku jedna jediná bezkonfliktní dobrá duše, jež do našeho bezbariérového týmu zapadla dokonale – projela každou bariérou:
Naše Vanička
– bílá dodávečka, jež své jméno získala zcela bezfantazijně od anglického názvu Van. Z hlediska češtiny jsme se však nenadále zcela trefili! Že o masážní sprchy z nebe na Zélandu není nouze, opravdu jsme se do Vani nakládali zásadně zcela mokří a Vani nikdy netrpěla nečistotou svého bílého bakelitu zvnějšku. Jediné, na co Vani trpěla, byla raní křivivost zrcátek, jež řidiče ráno co ráno přiváděla k šílenství, zatímco čtveřice učesaných pasažérů vždy dokázala křivivost přejít taktně a mlčky. Vani dále trpěla na silné větry. Tento neduh prosím pěkně nemá souvislost s naší bezbariérovou skupinovou komunikací!!! Tento neduh se opravdu týká záhadného atmosférického proudění kolem nebohé Vani. Aneb co předním okýnkem vyletí, zadním okýnkem zaletí. Jednou jsem si takhle oškrábala (doslova ohryzala) mrkvičku do dlaně, odhodila mravenečkům a jediný mravenec, který se mrkvičky nalapal byl Džef na zadním sedadle. Byl rád. Měl už hlad a stejně si zrovna potřeboval protřít obě oči z únavy…
Jinak Vani na svá 17-letá „telecí“ léta poslouchala znamenitě!! Snad jen jednou porazila patník. To se naši hoši domluvili na parkovacích signálech při večerním stanovém zašívání Vani do křoví a Džef se mezi signály jal prudkým pohybem zavraždit hmyz na kotníku. Signál „kozáček“ zmátl řidiče natolik, že se Vani bouchla…
Vani poctivě čekala dny a týdny pod každými horami, zatímco my trajdali v luftě, aby ověnčená ponožkami hrdě vůdcovala kolonám terénních vozů v závěsu na závodech do nejbližší prádelny. Dvakrát Vani bodovala a předjela!!! Poprvé bagr, podruhé utrhlý přívěs.
Přetížená Vani sloužila jako dokonalé závětří pro naše dva stany vystavené antarktickým větrům. Jen byla Vani pro 2 stany taková malušenká, takže když už práskl blizard, v půl třetí v noci se Vani přeparkovávala k druhému stanu, aby byli spravedlivě ofackovaní všichni nespící. Spalo a nespalo se všude. Vítr, déšť, nepříhodný terén a zpoždění nás zahnaly na noc leckam. Spali jsme pod stříškou infocentra, za kulturákem, v galefii pod obrazy za 2500 dolarů, na zahradě obyvatele, který nebyl doma, v dobytčárně, ve více vykrojené zatáčce, v korytě řeky, na hřbitově, aneb každý tam někdy musíme…
Vani nám byla kuchyní, obývákem, verandou, kůlnou i spižírnou. Především potom skladištěm. Ale tak nám v tom pětipokojovém bytě nějak chyběla koupelna. Hygienu jsme řešili jednoduše. Sprchu jsme měli za 3 měsíce jen jednou – o Vánocích. Zatímco holky vděčně obsazovali kdejaký potůček, hlavně když byl schovaný za balvanem, Džef tyto minicurůčky neuznával a koupal se jen tam, kde se nalézalo alespoň nějaké Gabčíkovo. Prý musí „anakondu“ porádně ošplouchnout. Jednoho dne nastal okamžik, kdy byla hygiena akutní a rybník nikde, a tak si náš Džef v opuštěné chatě rybníček vytvořil – vlezl si do dřezu. Tak v něm nahatý v okně tancoval a já se ptala nebe – je tohle pulec, lachtan, pes nebo člověk? Především bezkonkurenční autor těch zcela nelyrických, nepublikovatelných, nejlepších fotek k popukání :o)
Třepetatá
Sušili jsme také ledaskde. Naše rozvěšené stany u vchodu do supermarketu, jakožto jediné stříšky po nočním vyplavení stanů, si paní manažerka bude asi chvíli pamatovat, stejně jako nevinní obyvatelé města Queenstown jen tak nezapomenou naše 14denní prádlo dekorující městský veřejný park. Ku překvapení pouze dvou hlídajících se nám v tom parku zvedl vichr. Strom „spoďárovník“ se vzedmul, křoví „ponožkovník“ se ohnulo a drát „jégrovník“ nad jezerem se urval. Znáte digitální hru Vlk a vajíčko? Tak přesně takhle poletovaly Peťka s Marťou po parku a trénovaly neobvyklé anglické konverzační fráze: „Dovolte madam, mohu si odlepit své tílko z vaší zmrzliny?“ Nejen plocha jezera slibovala katastrofu šatníku, ale plocha blízkého letiště slibovala katastrofu. Zatímco šéf kontrolní věže hlásí neidentifikovatelné létající předměty na startu, Peťka křičí: „Jé, vzlítá letadlo!“ Marťa: „No super … a není na něm kus našeho prádla?“ Finální optimistické zprávy – jedna nezvěstná ponožka – tak možná rotují navždy na vrtuli boeingu a symbolicky třepetají do světa nadšení celé naší výpravy – že cestování je nejvýkonější motor života. Rotuje a rotuje dodnes, tak jako fusakle možná dodnes třepetatá …
