Jak neškodit „pomáháním“, aneb jak si vybrat dobrý dobrovolnický projekt

Skutečný výsledek a užitečnost se však setkává s mnoha problémy. Proto je potřeba mluvit při výběru dobrovolnického projektu také o fenoménu „voluntourismus“.

Pojem ,,voluntourismus“ definuje spojení slov „volunteer“ (v překladu dobrovolník), a „tourism“ (cestování). Toto chytré sousloví označuje trend mladých lidí z rozvinutých zemí jezdit na krátkou dobu – v některých případech od pár dnů do nejvýše několika měsíců – „pomáhat“ do rozvojových zemí. Často se jedná o programy, kdy dobrovolník zaplatí poplatek místní nebo mezinárodní organizaci a ta jej potom umístí na jeden z celé řady nabízených projektů. Programem těchto projektů může být prakticky cokoliv – od vzdělávání, zdravotnictví až po lidsko-právní tématiku.

Trend: jezdit pomáhat do zemí globálního jihu

Po zadání do Googlu vyhledávače jednoduchých hesel typu „volunteer Asia“, vyjede 84 milionů výsledků spojených s dobrovolničením – ať už v Thajsku, Kambodži, Indonésii či třeba v Nepálu. Až 1,6 milionů mladých lidí každý rok vyjede ze zemí globálního severu pomáhat do zemí globálního jihu. Tímto se voluntourismus v současnosti stává jedním z nejrychleji rostoucích sektorů na světovém trhu.

Snížení globální chudoby je velmi komplexní úkol, který vyžaduje promyšlené projekty s dlouhodobými a udržitelnými cíli založené na výzkumu expertů. Celková předpověditelnost projektu je v současnosti velmi těžká, jelikož vedoucí projektů se mění každým rokem, kvalitu stejného projektu organizovaného další rok nejde jednoznačně předem určit. Organizace takovéhoto projektu a jeho realizace je také velmi komplexní, zahrnuje vlastně vše od komunikace s místními, přes náplň projektu až po jeho ekonomický dopad. Avšak všechny tyto problémy jsou velmi složité a provázané, cesta k nim vyžaduje výzkum, zvážení jednotlivých cílů a načrtnutí kroků k jejich dosažení. Tyto cíle by měly být zcela heterogenní, uzpůsobené jednotlivým komunitám, musí odrážet jejich historické, kulturní, sociální a geografické pozadí.

Honba za profitem či pouhé splnění si romantických představ dobrovolníků nemohou být hnacími faktory. Hlavním účelem podobných výjezdů mladých lidí by měla být snaha o dlouhodobé změny, o efektivní pomoc místním komunitám bez úhon, udržitelný přístup projektů a nepřispívat jen k posilování stereotypů a klišé spojené s chudobou. A i když mezinárodní dobrovolničení není řešením rozvoje, možná může být alespoň nástrojem – jak sjednotit mladé lidi, aby pracovali společně v kontextu globálních otázek. Jen si nesmíme zapomínat dávat pozor, který projekt si zvolíme.

Odstrašující sirotčince jako nejkontroverznější dobrovolnická aktivita

Dobrovolnictví v sirotčincích je populární druh voluntourismu nejen v zemích jihovýchodní Asie, ale i v Africe či Latinské Americe. Velmi zjednodušeně, dobrovolníci jsou ochotni zaplatit a přijet si (na pár dní až týdnů) pohrát s místními dětmi. Mnohé z těchto sirotčinců nejsou oficiálně zaregistrované a fungují spíše jako turistická atrakce. Provozovatelé sirotčinců jsou si naprosto vědomi, že aktivity s dětmi se velmi dobře prodávají. Zprávy o zneužívání těchto center jako podnikatelského plánu se v posledních letech objevily i v zahraničních médiích. The Guardian uvádí, že tři ze čtyř kambodžských sirotků v těchto domovech má ve skutečnosti alespoň jednoho rodiče. Tyto děti byly poslány rodiči ze svého domova za lepším vzděláním, za lepší budoucností, z důvodu, že se jejich rodina samotná o ně nemohla dobře postarat či jim dát dobré podmínky k životu.

K případu kambodžských sirotků se také vyjádřila organizace UNICEF. Tvrdí, že zařízení fungují pouze za účelem soukromého profitu, pouze jedna třetina celkových výdělků jde na péči o děti, o blaho sirotků se tedy nejedná. Konkrétní případ takového typu sirotčince najdeme například v Jodie O‘Shea‘s house na Bali v Indonésii. Toto centrum se stará o 94 dětí. Jeden ze zaměstnanců potvrdil, že pouze šest dětí nemá žádného rodiče, 64 z nich jednoho žijícího a 14 oba žijící rodiče, deset dětí bylo popsáno jako speciální případy. Mnohé z dětí přišly z ostrova Sumba vzdáleného 500 km od Bali. Zpravodaji listu Guardianu bylo také sděleno, že každý den navštívilo sirotčinec až pět turistických skupin, které s sebou přinášely sponzorské dary, jídlo či dárky pro děti. Životní podmínky těchto dětí přitom nejsou na dobré úrovní, nedostatek potravin, nucené práce, zneužívání, bití, to vše má velký dopad na jejich psychiku. Jedná se tedy o druh podvodu, jakési honby za profitem, který se v jihovýchodní Asii stal velmi populárním právě se zpopularizováním západního voluntourismu v sirotčincích. Počet sirotčinců na světě nadále roste, ale i tak jsou dobrovolníci ochotni platit za to, že mohou v jednom z nich svůj čas strávit.

Negativní dopady na místní komunity a falešné sirotky

Tvorba emocionálních vazeb může být dalším negativním aspektem voluntourismu, a to zejména u dobrovolnických činností zahrnujících děti. Děti ve školách či v sirotčincích mají sklony se na dobrovolníky citově vázat. Častou otázkou, kterou si dobrovolníci vůbec nemusí před projektem uvědomit, je: „A kdy se zase vrátíš zpět?“. V případě sirotčinců je psychická újma nejčastější. Děti z narušených rodin mají tendenci se vázat na dospělé mnohem více, hledat v nich vzory, inspiraci, rodiče nebo kamarády, krátkodobé pobyty a neustálá výměna zaměstnanců má na jejich psychiku fatální důsledky. Pocit osamělosti, narušení dlouhodobých vztahů, nestálost určitého zázemí, to vše děti v domovech pociťují. Bohužel, střídání dobrovolníků v zařízeních po dvou týdnech, vede k tomu, že sotva si děti na ně zvyknou, začnou budovat vztah, dobrovolníci jsou už na odjezdu a nikdy se už nevidí.

Alarmující příklad z Kambodže poukazuje na možné dopady na místní komunity způsobený krátkodobým dobrovolničením. Individuálně se můžeme snažit o změnu alespoň nepodporováním neregistrovaných institucí. Myslet kriticky a přemýšlet nad důsledky svých činů je pro dobrou rozvojovou pomoc klíčové. A tak na které projekty si dávat pozor a nad čím se je třeba zamyslet, aby naše vysněná dobrovolnická aktivita byla ve skutečnosti přínosná a tamní komunitu nezatížila?

Komunity se vlivem voluntourismu naopak stávají na naši pomoci závislé. Projekty nejsou zaměřeny tak, aby ukázaly místním know-how a byly tak dlouhodobě udržitelné. Jedná se spíše o jednorázové intenzivní vpády do komunit. Státy se tímto způsobem stávají závislé na projektech západních zemí. Rozvojová pomoc by měla být spíše příležitostí, jak si potom věci nadále mohou místní komunity dělat samy, pokračovat v nich. Problematická je i absence návaznosti projektů bez které mohou být výsledky jakékoli práce nulové. Smysluplný projekt je vždy dlouhodobý a udržitelný.