Jak na vlastní pěst zdolat nejvyšší horu Emirátů Džabal Bil Ajs v pouštním pohoří Al-Hadžar

Ale jak s tím volnem pak naložit, když vám neimponují babylónské věže nebo nekonečné obchoďáky? Když netoužíte po pětihvězdičkovém servisu při organizovaných vyjížďkách džípy do pouště? Měl bych pro vás inspiraci, vyrazte na vlastní pěst do pouštního pohoří Al-Hadžar na hranici s Ománem a zkuste rovnou zdolat nejvyšší horu Emirátů, Džabal Bil Ajs, tyčící se do výšky 1910 metrů nad mořem.

Když jsem si ujasnil, že tohle je přesně to, co budu chtít podniknout, sbalil jsem si do kufru kromě obleku a vyleštěných polobotek i pohory, silný opalovací krém, kompas, proteinové tyčinky a magnéziové tablety a letělo se. Na místě jsem pak dokoupil ještě pár lahví vody a několik druhů sušeného ovoce.

Zarezervoval jsem si dva noclehy v pouštním hotýlku v Rás al-Chajma, kam jsem se kombinací metro – dálkový autobus – taxi přesunul přímo z letiště v Dubaji. Druhý den brzo ráno jsem se opět taxíkem nechal odvézt do 35 kilometrů vzdáleného výchozího bodu treku, k hrázi proti přívalovým dešťům v osadě Ghalilah.

Byl květen okolo osmé ráno a bylo jasné, že mě čeká den pod žhnoucím sluncem ve vyprahlé krajině bez stínu a bez živáčka, den strmého stoupání od prvního metru, prakticky bez mapy a značení, den bez signálu, bez chuti k jídlu. Ale nebylo nač si stěžovat, tohle jsem se přece rozhodl podstoupit dobrovolně a vlastně jsem se na to, jak si dám do těla, i dost těšil.

Začátek treku u parkoviště u přehradní hráze se dal najít lehce, šlo o kamenné schodiště vedoucí nahoru skalní stěnou. Výškoměr ukazoval 142 metrů na mořem, následujících zhruba 13 kilometrů tedy slibovalo solidní výšlap s poctivým převýšením. I přesto, že turistické značení se objevovalo pouze každých 500 metrů a krajina byla ve své vyprahlosti dost jednotvárná, ze začátku nebylo těžké se orientovat. Stačilo stoupat nahoru a sledovat vodovodní potrubí a hlavně sloupy elektrického vedení. Pro výběr nejschůdnější cesty občas pomohli kamenní mužíčci, občas kozí bobky a někdy bohužel i odhozené odpadky. V pozdějších fázích treku už ale i tyhle nápovědy kompletně zmizely a člověk se musel orientovat pouze pomocí náznaků v terénu. Tu těžkou botou vyvrácený kámen, tamhle na horizontu prosvítající vyšlapaná pěšina v kamení a tady zase zatáčka ve svahu zpevněná symetricky vyskládanými kameny.

Nejširší nabídku průvodců a map Spojených arabských emirátů (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Pomohlo také několik výraznějších orientačních bodů. Po necelých třech hodinách to byly barely na vodu v blahodárném stínu fíkovníku, který zčistajasna vyrůstal z pukliny v rozpálené skále. Za dalších 50 minut pak přečerpávací stanice na vodu, kterou bylo třeba minout po své pravici a pokračovat strmě nahoru suťovým svahem opět pod sloupy elektrického vedení. Tento výstup dal docela zabrat, ale po dalších zhruba 50 minutách jsem byl pod hřebenem, kde jsem se zhroutil na odpočívadle. Na druhé straně svahu jsem pod sebou uviděl malou pasteveckou osadu, ale neviděl jsem v ní žádné známky života a byl jsem příliš unavený na to, abych do ní sestoupil a aktivně je hledal. Místo toho jsem se zaměřil na horizont napravo za sebou, kde jsem po chvíli identifikoval ve větru se třepotající emirátskou vlajku. To byl můj další orientační bod vzdálený asi kilometr, respektive 30 minut chůze. Někde v těchto místech nadobro zmizelo i turistické značení, které mě dosud každý půl kilometr utvrzovalo v tom, že jdu správně.

Stožár s vlajkou se tyčil nad novou asfaltovou silnicí, která byla vybudována z druhé strany hřebene táhnoucího se až k vrcholu Džabal Bil Ajs a která vede k horní stanici nejdelší lanové skluzavky na světě. A také podstatně zkracuje cestu těm, kteří míří na vrchol a nechce se jim podstupovat podobné martyrium, jako mě. Já jsem ale po asfaltu šlapal asi pouze 200 metrů, než jsem odbočil doleva na do skály vytesané schody. Cesta dál byla víceméně zřetelná a ústila na obřím heliportu nacházejícím se doslova uprostřed ničeho. Jeho smysl se ukázal po dalších pár kilometrech, kdy jsem pokračoval už obligátně pod sloupy elektrického vedení a dorazil k bráně obří rezidence. Vstříc mi vyšel chlapík ve vojenské uniformě a lámanou angličtinou mi zvesela sděloval, že dále už nemůžu, že tam je ne Krakonošovo, ale šejkovo. Po krátké debatě mě ujistil, že můžu jít podél plotu, protože rezidence zabírá pouze svah pod vrcholem, který je ale volně přístupný. Občasné překročení hranice do Ománu údajně taky ničemu nevadí. Hraniční kameny tady totiž byly na každém kroku. Až zpětně jsem se dozvěděl, že oním šejkem byl myšlen dubajský emír, který sem občas létá (heliport!) odpočívat. Co na to říct, pěknou chatu má.

Její krásou jsem se ale opravdu nekochal. V tuhle chvíli jsem už z horka a vyčerpání mlel z posledního a zacházku kolem plotu obřího pozemku jsem doslova proklínal. Dva vrcholy Džabal Bil Ajs už tu byly doslova na dosah a přitom stále tak daleko. Ten levý, z pohledu hory nižší, byl mým cílem, protože ten pravý se nacházel hned za trojí hranicí. Jednak Ománu a jednak mých fyzických i psychických sil. Když jsem se pak sesul u kamenné mohyly označující vrchol, měl jsem myšlenky pouze na to, zazvonit na šejka a poprosit ho o odvoz jeho vrtulníkem. Pohádka tisíce a jedné noci se ale nekonala. Musel jsem sešmajdat zpátky dolů k asfaltce, po ní se přesunout k první budově se známky lidské přítomnosti, konverzovat s její ochrankou přes google translate, domluvit se na odvozu dodávkou dolů do údolí při výměně směny a stopnout si džíp emirátského chovatele velbloudů. Tenhle veselý chlapík mě pak odvezl přímo k hotelu, na památku si se mnou blýsknul selfie a zmizel zpátky do pouště. Když jsem pak ze sebe smyl v předlouhé sprše písek, prach a únavu, nacpal se v nedaleké jídelně k prasknutí neznámými pochutinami a dorážel se na pokoji datlovými sušenkami a zapíjel je velbloudím mlékem, přišel mi uplynulý den jako vzdálený sen zahalený v oparu žhnoucího slunce.