Mašhad, karavanseráj Rubát Šaraf Vykoukla jsem z okna hotelu. Nechtěla jsem věřit, že to není jenom zlý sen. Padal sníh. Ven se nám moc nechtělo, ale Karímek byl jiného názoru. Začal se nudit, a tak jsme se šli podívat do hrobky emáma Rezá.
Byly nám zapůjčeny čádory a velmi milá paní Fáteme, která slouží emámu Rezovi, se nás ujala. Jak se sama vyjádřila, emáma Rezu pokládá za svého bratra, po kterém vždy marně toužila. Provedla nás po nádvořích, po muzeích, vzala nás do správního centra hrobky, ale do vlastní hrobky není povoleno vstoupit nemuslimům. Raději jsem jí ani nesdělila, že jsem se před několika lety dovnitř dostala, protože jsem měla vlastní čádor a nikdo se mě neptal, zda jsem či nejsem muslimka. V té zimě bychom stejně neměli potěšení z návštěvy. Do Mašhadu jsem se těšila asi nejvíce z celé cesty, ale padla na mě únava a touha po návratu. A také má-li člověk mokré ponožky přimrzající k nohám, tak není většinou moc optimistický.
Zbýval nám poslední den před odletem. Přemýšlela jsem, kam se vypravíme. Sestra zalitovala, že nikdy neviděla žádný karavanseráj, dle dnešní terminologie jakýsi „motorest“, ve kterém se zastavovaly karavany. Při četbě průvodce jsem narazila na místo, kde se psalo, že asi 160 km od Mašhadu je poblíž hranic Turkmenistánu město „Shorleq“ a 6 km od něj se nachází největší karavanseráj v Íránu Rubát Šaraf, který byl jednou ze zastávek na hedvábné stezce. Bylo rozhodnuto. To byl výlet jako dělaný pro nás. Autobusem tři hodiny tam a tři zpátky a těch šest kiláků dojedeme taxíkem. Tak jsem si to alespoň představovala. Že se z výletu vyklube dobrodružná výprava, to jsme ještě netušili. První potíž nás od cesty neodradila. Nedařilo se mi doptat, odkud jede autobus do „Shorleq“. Jméno karavanseráje neříkalo nikomu už vůbec nic. Nikdo mi totiž nerozuměl jméno města, kam chceme jet. Bylo mi jasné, že zádrhel je ve výslovnosti z anglicky zkomoleného přepisu. Tak jinak. Koukla jsem na mapu a ptala jsem se na Sarachs, pohraniční město s Turkmenistánem. V jedné cestovce mi napsali na lísteček, po dlouhém dohadování se, odkud autobus jede. A tak jsme si vzali taxíka, Karímek neprotestoval a dojeli jsme na určené místo. Po autobusovém nádraží ani vidu ani slechu. Taxíkář se nakonec přece jenom doptal a vysadil nás na autobusovém nádraží, které zelo prázdnotou. Dva chlapíci se pokoušeli roztlačit jediný velmi nepojízdně vyhlížející autobus. Prodejce lístků konečně na mnou zmíněné místo zareagoval. Šorlur, autobus tam jede v 11:30, tedy za hodinu. Také nám sdělil, že návštěvu karavanseráje budeme muset urychlit, protože poslední autobus jede ve čtyři odpoledne ze Sarachs. Čekali jsme spolu s několika Turkmeny, kteří jeli na hranice. Karímek pobíhal po čekárně a bral nějaké malé holčičce sušenky, které systematicky házel do odpadkového koše. Za dvě hodiny autobus konečně přijel a vyjelo se. Cesta po rovině rychle ubíhala, Karímek spinkal, sluníčko svítilo a po včerejším sněhu ani památky. Optimisticky jsme se se sestrou těšily, že tam za chvíli budeme. Autobus zpomalil, protože začal supět do kopců. Padla mlha, nebylo vidět skoro nic. Občas z mlhy vykoukl strom bílý od námrazy nebo námrazou pokrytá tráva.
Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Pozitivní myšlení začaly střídat obavy, kam že to vlastně jedeme, a jak se včas dostaneme zpátky, protože zítra v deset ráno nám letí letadlo z Mašhadu do Teheránu a další den časně ráno odlétá letadlo do Čech. Mlha se malinko zvedla. V naprosté pustině autobus zastavil a vystoupil jeden cestující. Ulevilo se nám. Tady bych opravdu nechtěla vystoupit. Po chvíli autobus zastavil podruhé. „Šorlur“, zavolal řidič, „vystupujte“. Uf, krev nám ztuhla v žilách, autobus odjel. Stáli jsme vedle silnice ve vesničce s několika hliněnými baráčky. Myšlence na taxík jsem se musela pousmát. Kde by se tady vzal. Sandály mi začaly přimrzat k zemi. Karímek spinkal a ze spaní se usmíval. Pár vesničanů na nás překvapeně koukalo. Vydali jsme se k jedinému autu, které tam bylo, zeptat se, jestli by nás někdo vzal ke karavanseráji. Z auta vystoupilo pět mužů v oblecích a malý chlapec. „Befarmáín, befarmáín, račte, svezeme vás. Vezeme ženicha na svatbu, ale vy jste hosté, dovezeme vás kam chcete“. Nezmohla jsem se na nic než na zmrzlé děkuju a už jsme seděli ve vytopeném autě a ženich a ostatní svatebčané mrzli venku. Těch šest kiláků se mi zdálo nějak moc dlouhých, když jsem si představila, že je možná budeme muset šlapat nazpátek, když auto pojede se svatebčany na svatbu a my si budeme prohlížet karavanseráj. Vystoupili jsme v naprosté pustině u majestátně vypadajícího karavanseráje z 12. století. Pán z našeho auta sehnal hlídače mrznoucího v maringotce. Hlídač na nás zavrčel ať mu ukážeme povolení od Památkové péče, že jsme oprávněni navštívit památku. Cooo? Tak o tom jsem nevěděla. Než jsem ho stihla začít přesvědčovat o tom, že jen nakoukneme a hned zase půjdeme, pán, který nás dovezl, spustil záplavu přesvědčovacích argumentů, že nás tam musí pustit. Jeden z jeho argumentů byl i ten, že jsme riskovaly nachlazení a zmrznutí nejen svoje, ale i toho spícího nini. Karímek zachumlaný ve svetru a bundičkách se blaženě protáhl a mžoural kolem. Z mlhy vystupovaly obrysy okolních pahorků a pod sněhem se choulil karavanseráj. Hlídač se nechal obměkčit a rychle nás provedl vnitřkem. Nádherně opuštěné místo. Nebýt taková zima dalo by se tady pobýt dlouho. Rychle jsme nastoupili do auta a dojeli zpět do vesnice. Popřála jsem ženichovi všechno nejlepší. Osaměli jsme na ulici. Autobus měl jet více než za hodinu. Co teď? Stopovat. Byl však pátek a aut jezdilo pouze málo. Mávla jsem a opět při nás stál náš anděl strážný. První auto zastavilo. „Jedete do Mašhadu? Vezmete nás?“ Řidič přikývl a vyjelo se. Karímek se spokojeně rozvalil na sedačce a žvýkal sušenky. Cestou jsme zastavili na čaj a s Alím, tak se jmenoval řidič, jsme si živě povídali. Ukázalo se, že je učitel dějepisu a zeměpisu v Sarachs, ale že bydlí v Mašhadu. Učitelský plat je malý na výdaje jeho rodiny, a tak si přivydělává tím, že cestou bere cestující z Mašhadu do Sarachs a zpět. V Mašhadu vysadil Turkmena, kterého vezl od hranic a nás pozval k sobě na návštěvu. Myslela jsem, že je to jen zdvořilostní fráze, proto jsem s díky odmítala. Opakoval však nabídku několikrát. Nabídka byla lákavá, a tak jsme přijali. Vyběhla jsem se spícím Karímkem v šátku do lékárny koupit sušené mlíčko, aby měl večeři. Jeli jsme daleko přes celý Mašhad. Alího rodina bydlí na okraji města v panelákovém bytu. Vstoupili jsme do nevzhledného paneláku, vyšli do prvního patra a ocitli jsme se v prostorném třípokojovém bytu. Možná ani nebyl prostornější než běžný třípokojový panelákový byt v Praze, ale nebyl zarovnaný nábytkem. Celé vybavení obýváku představoval pouze koberec, plynová kamna a stolek s televizí a DVD přehrávačem. Paní domu a Alího děti měly přijít zanedlouho. Uložila jsem spícího Karímka na koberec. Záhy se probudil a začal šmejdit po neznámém bytě. Zaujaly ho boty odložené v předsíňce. Dveře do předsíňky se otevřely a ozval se výkřik, v němž zaznívalo zděšení,překvapení i otázka zároveň: „No otče???“ Ve dveřích stála Alího šestáctiletá dcera a zírala na blonďaté mimi, zaměstnané přerovnáváním bot. Musela si myslet, že se jí to jenom zdá. Ta samá situace se opakovala, když otevřela dveře paní domu s osmiletým synem. Alí rychle objasnil manželce situaci, pozdravili jsme se a usedli jsme na koberec. Alí přinesl čaj a rozproudila se debata. Rozhovor se točil kolem jediného, co kolik stojí. Paní odběhla vařit a Alí si četl noviny. Začala jsem mít velmi nepříjemný pocit a snažila jsem se vymluvit na to, že mimi musí spinkat, a že potřebujeme odjet. Před večeří nás nepustili, nechat hosty hladové odejít, to by bylo proti tradiční perské pohostinnosti. Karímek mi vydatně pomohl se špagetami. Konečně se nám podařilo rozloučit a mohli jsme se odebrat k našemu mehmánpazíru. Zaplatili jsme Alímu za cestu. Neodmítal. Učitelský plat je malý. Naléhal ať mu určitě zatelefonujeme, až budeme příště v Mašhadu, že můžeme bydlet u něj. Slíbili jsme, že se ozveme. Opravdu ale nevím, nakolik bylo toto pozvání upřímné.
Odložila jsem spícího Karímka do pokoje a vyšla jsem na střechu, odkud byl nádherný pohled na osvětlenou zlatou kupoli hrobky emáma Rezá. Tisíce barevných žárovek, osvětlené minarety, vše přichystáno na svátek narozenin uctívaného emáma. Ty už v Íránu neuvidíme, zítra se jede domů.
Návrat
Teď už nám zbývala jen cesta nazpátek. Ráno jsme doletěli do Teheránu jen s malým zpožděním. Karímek let zvládl bez problémů a bez pláče. Protestoval pouze proti připoutání k mému bezpečnostnímu pásu při vzlétání a přistávání, které omezovalo jeho miminkovskou svobodu. Odpoledne jsme se toulali Teheránem a v noci jsme se vydali na letiště. Spícího Karímka jsem navlekla do bundičky a přesunula do šátku, aniž by se vzbudil. Probudil se až na teheránském letišti.
Chodá háfez, sbohem Íráne. Letadlo se odlepilo od země a letělo směrem na západ, směrem k domovu. Papapa, malinká ručička zamávala z okénka. Papapa, ty zaslíbená sušenková země.
A co bylo dál? V metru v Praze se mimi rozhlíželo kolem sebe a čekalo úsměv a nataženou ruku se sušenkami a jinými dobrůtkami. Čekalo však marně. Žádný úsměv, žádná natažená ruka se sušenkami a bonbónky. Zaslíbená země sušenková je minulostí.
Usedli jsme doma ke stolu. Miminko otevřelo pusinku a spapalo skoro půl kila bílého jogurtu.
