Jak miminko cestovalo Persií – 5. část

Nastoupili jsme a během několika málo minut se vyjelo. Karímek v dobrém rozpoložení koukal z okna a cumlal karamelku, kterou mu podala Turkmenka s krásnýma očima. Hrál si s řehtačkou, kterou dostal předešlý den v čajovně od nějakého pána, a když ho to přestalo bavit, vytřel tepláčky prach pod sedačkami. Autobus zastavil u nějakých garaže minibus, minibusového nádraží, v Gonbade Kávus. Zaplatila jsem a zeptala jsem se řidiče našeho minibusu, kudy že se dostaneme k tisíc let staré věži, hrobu prince Kávuse. Řidič se usmál, řekl ať se posadíme zpět na sedačky a dovezl nás přímo k parku, ve kterém stojí největší historická zajímavost města. Peníze odmítl hned třikrát, a tak jsem pochopila, že to nebyla zdvořilost, ale perská pohostinnost. Karímek zamával a nadšeně pokřikoval „papapapa“. Batohy byly odloženy u milého prodavače lístků a po pár schodech jsme se dostali k věži, která se nacházela bohužel pod lešením. Prý ho odstraní za měsíc, sdělil nám voják Hasan, který hlídal věž a dal se s námi do řeči. Karímek pobíhal kolem a sbíral oblázky, které s náramným potěšením a křikem házel z ochozu dolů. Další a další kamínky létaly vzduchem. Voják na něm mohl oči nechat. Na chvíli se vzdálil, a pak se mě nesměle optal, jestli by se mohl vyfotit s miminkem.

My tři jsme usedly na ochoz, Karímek si stále hrál s kamínky, a přemýšlely jsme, kam pojedeme dále. V Gonbadu jsem zůstat nechtěla, protože i naše cesta se chýlila ke konci a chtěla jsem se podívat k hrobce Cháleda Nabího, ležící v horách íránského Turkmenistánu. Viděla jsem z ní fotky a vypadaly nádherně. To nemůžeme minout, když už jsme od ní jenom takový kousek. Koukla jsem na mapu a našla jsem město Kalale, které leželo na cestě k hrobce. Považovala jsem za reálné, že bychom tam mohli dojet do setmění, a že je to dostatečně velké místo, aby tam byl nějaký mehmánpazír či mosáferchúne (levnější ubytování než hotel). V průvodci Lonely planet se o tomto místě nepsalo nic. Rozloučila jsem se s Hasanem, popadla jsem Karímka a sestoupili jsme dolů, abychom si vzali batohy. Karímek projevoval nevoli, protože po hodině ještě neměl dost házení kamínků. V budce, kde byly zanechány batohy, seděl asi padesátiletý příjemný pán. Otočil se k nám a živě se zajímal odkud jsme a kam jedeme. Představil se jako pan Adíná, úředník Míráse farhangí (něco jako je naše Památková péče). Můj nápad přenocovat v Kalale zavrhl jako nereálný, protože v Kalale prý není žádná možnost ubytování. Jmenoval nějaké místo, kde prý je možnost se ubytovat. Na mapě nebylo, ale stejně jsem okamžitě zapomněla jméno toho místa. Od návštěvy hrobky Cháleda Nabího nás rovnou odrazoval, protože je tam prašná cesta a taxík bude dost drahý a ne každý řidič tam bude chtít jet. On sám tam prý byl několikrát svým autem, ale v létě, ne v takovéto zimě. Má palice beraní však říkala, že to může být dobrodružné se tam dostat, a že to musíme zkusit. Pan Adíná nám nabídl, že nás za padesát tisíc rijálů, tj. asi 120 Kč, sveze asi hodinu a půl cesty k mehmánpazíru. Velmi rádi jsme to přijali, cesta taxíkem k nádraží a minibus by nás nestál o moc méně. Pán nás cestou zavezl podívat se k vykopávkám Džordžánu a asi ho trochu zklamalo, že nás mnoho nezaujaly, protože vypadaly spíše jen jako bahnitý výkop. Místo toho jsem Karímkovi ukazovala perskou kočku na zdi. Pokřikoval na ni „čičiči“ a čiči byla zajímavější než všechny vykopávky.

Krajina za námi rychle ubíhala a sluníčko svítilo. Projížděli jsme mezi malými turkmenskými vesničkami a malebnými poli. Strmé kopce přešly už za Gorgánem jen v mírně zvlněnou krajinu. Padla jsem panu Adínovi do oka a neustále se se mnou bavil. Byl překvapen, že mám jen jednu sestru a ne bratra, a tak se začal nazývat naším bratrem. Zval nás domů a litoval, že nechceme přenocovat u něj. Moc rád by nás ukázal své dceři a synovi. Snad příště, a to už jsme zastavili ve městě, vypadajícím jako vesnice, u mehmánpazíru. Recepční nám ukázal útulný pokoj s hřejícími kamny. Z oken bylo vidět do polí a lesů. Karímek se zabydlil velice rychle. Befarmáín, račte, račte přijmout peníze, snažila jsem se vnutit peníze za cestu odmítajícímu bratrovi Adínovi. Mnohokrát děkuji za pomoc, určitě vás navštívím při příští návštěvě Íránu. Utápěli jsme se v tradičních perských zdvořilostech. „Pamatujte, že máte v Íránu bratra“, rozloučil se Adína. Nastartoval motor a odjel.

My jsme se vydali na procházku po Gálíkaši, tak se jmenovalo městečko, kde jsme se ubytovali. Cháredží, cizinci, ozývalo se překvapení v hlasech lidí, kteří nás potkávali. Mnoho cizinců, a k tomu ještě s miminem, sem asi nejezdí. Ábe havídž, mrkvová šťáva, šíro mouz, banánový koktejl, hlásal nápis na obchůdku vedle našeho bydlení. Postarší pan prodavač nás zklamal. Neměl ani mrkev, ani banány. „Přijďte za hodinu, mrkev bude“, slíbil a tak jsem slíbila, že se stavíme. Nakoupili jsme brambory, máslo, sýr a mléko a šli jsme vařit do našeho pokojíčku. Než holky oškrabaly brambory, vykoupala jsem mimi ve sprše. Ono zase vykoupalo mne, jak nadšeně cákalo vodu kolem sebe. Celá mokrá jsem se vrátila do pokoje a navlekla mimi do modrého pyžamka, se skvrnami od všech večeří z minulého týdne, které potřebovalo velmi nutně vyprat. Chystala jsem se převléci do suchého. Brambory se už vařily ve skříni, jediném místě, kam malý všetečka nemohl. Pobíhal kolem s pokřikem „auauau“ ukazoval na skříň a kamna. Rozhazoval po pokoji moje mokré boty a ponožky a vysypával věci z batohu.

Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Buch buch na dveře. Rychle jsme ze zvyku zahalily hlavy do šátků a otevřela jsem dveře v domnění, že nám recepční zapomněl něco sdělit. Salám alejkom, zdravil mě s pozdravem můj nový bratr. „To je Hosejn, můj syn a Zejnab, má dcera“, představil mi své dvě děti. „Račte dál“ pozvala jsem je do našeho pokoje a omlouvala jsem se za nepořádek a malý prostor. Usedli jsme všichni na zem. Brambory ve skříni se začaly pálit. Nabídli jsme ořechy a datle. Čaj nebylo v čem uvařit, neboť hrnec zabraly brambory. Karímek se zdvořilostmi nezaobíral a spadl do oříšků. Povídali jsme dlouho a museli jsme se s dětmi vyfotit. Karímek se bavil s Hosejnem, po kterém házel pískací kostičkou. Zapomněl na nějaké spinkání, on je přece taky součástí společnosti, ač miminko. Velice rychle přebral íránský zvyk, že děti jdou do postele až samy chtějí. Třeba o půlnoci. Panu Adínovi zazvonil mobil a mně se chtělo smát, když jsem slyšela odpověď. „Vždyť už jsem tam“. To znamenalo, že brzy vyrazí na nějakou schůzku a nechtěl být nezdvořilý, aby řekl že už má zpoždění. Rozloučili jsme se a v pokoji jsme osaměli. Přehodila jsem přes sebe manto a běžela jsem do obchůdku pro zamluvenou mrkvovou šťávu. Na schodech jsem vrazila do svého telefonujícího bratra, který mě okamžitě odchytil, že prý nám právě domluvil s nějakým řidičem, známým svého známého, že nás vezme za velmi slušnou cenu další den ráno k hrobce Cháleda Nabího. Za chvíli prý dorazí do hotelu a domluvíme podrobnosti. Usedli jsme v recepci u plynového hořáku. Bylo mi i tak zima, protože mě studilo mokré prádlo, které jsem si po vykoupání Karímka nestačila převléci. Za pár minut dorazil příjemný pán, který se představil jako Ismaíl. Pan Adíná mu začal dlouze a podrobně vysvětlovat cestu ke hrobce, protože se ukázalo, že Ismaíl tam nikdy nebyl. Jen přikyvoval a usmíval se. Naštěstí netušil, kam se žene. Souhlasil i s osmatřiceti kilometry po prašné cestě tam a to samé nazpátek. Cena byla více než přijatelná, a tak jsme se rozloučili s tím, že pro nás přijede v půl deváté ráno. To už i mimi bude vyspinkané.

„Kam chcete jet dále“, zajímal se novopečený bratr. Přiznala jsem, že do Bodžnurdu, který leží na půli cesty do Mašhadu. Má představa byla jet odpoledne čtyři pět hodin autobusem, večer se ubytovat a ráno pokračovat zbývající čtyři hodiny cesty do Mašhadu. Měla jsem ještě v živé paměti noční přejezd do Esfahánu a to se mi už nechtělo opakovat s miminkem. Adíná zatelefonoval na autobusovou společnost a rázem jsem se dozvěděla, že autobus do Bodžnurdu je totožný s autobusem do Mašhadu a vyjíždí v devět večer. K tomu prý v Bodžnurdu leží sníh. A taky, co bychom tam hledali ve dvě ráno. Jen jsem polkla. V jediném okamžiku mi bylo jasné, že je před námi další noční přejezd autobusem. Tak mi nezbylo nic jiného než nechat zamluvit čtyři místa. Jedno pro miminko, aby se alespoň vyspinkalo vleže na sedačce. Tak, a to bylo opravdu vše. Bratr Adína se rozloučil, volajícího opět odbyl slovy, že už tam je, a odjel.

Pršelo. Rychle jsem doběhla koupit mrkvovou šťávu. V obchodě na mě čekala žena a dcera majitele, které strašně moc toužily po povídání s cizinkou. Prohodily jsme pár slov, protože už jsem si představovala ospalého diblíka, jak obrací pokoj na ruby. Vzala jsem sklenice se šťávou a vyklusala do třetího patra. Snědli jsme společně z jednoho hrnce brambory s máslem a napapané mimi usnulo hned, jak jsem jej položila do postele a lehla si vedle něj.

Hrobka Cháleda Nabího

V půl deváté ráno Ismaíl skutečně přijel. Venku bylo sychravo a nebe zakrývaly těžké dešťové mraky. Karímek posnídal v autě buchtu a jahodový džus. Spokojeně pozoroval krávy a ovce ve vesnicích kolem cesty. Za Kalale jsme zahnuli na prašnou cestu, která byla po včerejším lijáku náležitě rozbahněná. Bílé auto se začalo měnit k nepoznání. Postupně získávalo hnědou krycí barvu. Ismaíl nedbal a pomalu jsme se kolébali po výmolech. Kolébání uspalo Karímka, a tak jsem ho nemusela zabavovat a mohla si vychutnávat pohled na krásnou, pustou a mírně kopečkovitou krajinu. Mraky se občas protrhly a ukázalo se modré nebe. Konečně jsme asi po třech hodinách cesty dorazili k cíli. Na kopci se choulila malá hrobka Cháleda Nabího a na dvou okolních kopečkách další dvě malé hrobky, nevím koho, se zelenými kupolkami. Fičel studený vichr, který probudil nespokojeně vrčící mimi, které jsem vynesla z auta. Zout se na půdě mešity a hrobky bylo utrpení. Beton studil do zmrzlých nohou. Záviděly jsme Karímkovi, že si nemusí vyzout botičky ani na posvátném místě. Miminku je přece dovoleno vše. Vystoupali jsme až na vrcholek kopce nad hrobkou. Odtud se nám naskytl nádherný kruhový výhled na okolní kopce. Tedy vlastně stovky kopečků. Štěstí se na nás usmálo a vykouklo sluníčko. To ovšem neznamenalo, že by se oteplilo a přestal foukat vítr. Chtěla jsem se ještě podívat na předislámský hřbitov v blízkosti, ale měla jsem strach, že bych s mimi uklouzla po rozbahněné stezičce v kopci. Snad příště, ale rozhodně v létě. Přebalila jsem Karímka na kapotě auta, rychle aby neomrzl a mohli jsme se vydat nazpátek.

Koupila jsem lístky na autobus, snědli jsme společně s miminkem pizzu, zatelefonovala jsem poděkování panu Adínovi a čas rychle uběhl. Večer jsem připravila flašku mlíka na cestu a přesunuli jsme se na autobusové nádraží, tedy do čekárny autobusové společnosti, před kterou měl přijet autobus do Mašhadu. Karímek byl unavený, čekání se mu zdálo dlouhé a neustále chtěl utíkat z čekárny na ulici. Konečně autobus přijel a byli jsme usazeni. Zapasovala jsem dva bágly mezi sedačku a opěradlo přední sedačky, aby mi miminko v noci nespadlo. Autobus stále nejel. Problém brzy vyšel najevo. Společnost prodala o čtyři místa navíc, a tak po nás chtěli, abychom vystoupili a počkali na další autobus. Rázně jsem odmítla, vždyť pro muže bez dětí je snadnější počkat na další autobus, než pro nás s unaveným tygříkem. Naštěstí či naneštěstí jsem prosadila svou. Karímek vypil mlíčko, položil mi hlavičku na klín a usnul. Ne tak už další miminko, které cestovalo se skupinou turkmenských poutníků. Asi tříměsíční miminko plakalo bez ustání. Putovalo z ruky do ruky, všichni s ním házeli, vyhazovali jej nad hlavu a samozřejmě, že nepomáhalo nic. Skončilo v rukou jakési tety, která se postavila vedle mě a ukazovala mu světlo na stropě, což nepomáhalo, a já s obavou sledovala vrtícího se Karímka. Naštěstí se nevzbudil, jinak by to bylo stereo. Konečně se cestující nějak porovnali a smrskli, nikdo nevystoupil, mimino usnulo a vyjelo se. Konečně. Radost však byla předčasná. Venku lilo a déšť přecházel ve sněžení. Topení nefungovalo a v autobuse se ochlazovalo. Sestra zavrčela, že na ni prší. Na stropě nad ní se pozvolna zvětšovala mokrá skvrna. Nevím jestli voda kapala z porouchané klimatizace nebo zda pršelo střechou do autobusu. Výsledek vyšel nastejno. Požádala jsem o pomoc stevarda, sdělil mi, že to není problém a utřel strop. Během chvilinky pršelo dovnitř znovu a mokrá skvrna se zvětšovala stále rychleji. Sestra obmotala strop záclonkami z oken, které předtím stevard pečlivě zatáhl, zatížila je batohy a do nich umístila igeliťák, aby nepršelo na ni. Pospávala jsem, když mě vzbudila voda kapající na hlavu. Karímkův spacák už byl zčásti mokrý. Nemohla jsem se hnout, protože měl hlavičku na mém klíně. Vyndala jsem z batůžku deštník a rozevřela jsem jej nad námi. Stevard sice vrčel co blbnem, a to už další cestující namotávali záclonky a igeliťáky na strop, protože do autobusu pršelo stále více místy. Od neustálého držení deštníku mě bolela ruka, ale vše jednou končí a i noc v autobuse pod deštníkem už byla minulostí. Vystoupili jsme v Mašhadu. Z kufru kamarádce dali naprosto promáčený batoh. Venku snad mrzlo. Zapadli jsme do čekárny, ve které poutníci polehávali na zemi. Vyspinkané mimi pobíhalo po čekárně a my jsme popíjely čaj, abychom rozmrzly před cestou do města. V duchu jsem politovala další cestující, protože mi bylo jasné, že autobus uschne a pojede se znovu, jak o tom svědčily uschlé skvrny od vody na stropě, když se vyjíždělo.