Qom, Teherán, Ahmádábád Qom. Pomalu se začínalo stmívat, když jsme vystoupili v Qomu před hrobkou Fáteme, sestry emáma Rezy, který je pohřben v Mašhadu. Zaplatili jsme taxíkáři a zůstali jsme stát na ulici s batohy na zádech. Já tedy i s uvázaným Karímkem na břiše.
Mimi v Charakanu
Ubytovat jsme se neměli v úmyslu, tak jsme se se všemi zavazadly vydali k nádherné hrobce s mnoha minarety. Všude bylo plno lidí. Byl svátek narození Fáteme. Dav žen v černých čádorech proudil ke hrobce. Vydali jsme se s davem a my ženy jsme požádaly o zapůjčení čádorů a uložení zavazadel. Po půl hodině nám pán donesl čádory. Pod můj se schoval i Karímek. Pán šel celou dobu s námi, protože nás pustil jen na nádvoří a dohlížel, abychom neproklouzli dovnitř k hrobce, kam nemuslimové nemají přístup. Jasně na něm bylo vidět, že spěchá, a že se nás chce co nejrychleji zbavit. Davy se tlačily na všech nádvořích. Mešita byla osvětlena a zlatá kupole se leskla v záři lamp. Barevné žárovičky připomínaly naše vánoční osvětlení. Nechtěli jsme pána jdoucího s námi trápit dlouho, tak jsme se rozloučili, nandali batohy na záda a po posilnění se banánovým koktejlem jsme nasedli do taxíku jedoucího do Teheránu. Na Karímka toho bylo právě tak dost. Chtělo se mu spinkat a dal to náležitě nahlas najevo. Řval jako tygr až to začalo lézt taxíkářovi na nervy. Zapnul tedy rádio, aby malého tygříka neslyšel. Jenže rádio řvalo na celé auto a malý tygr teprve nemohl usnout. Za chvíli však souboj s rádiem skončil a mimi mi odložilo hlavičku na rameno a usnulo. Do Teheránu jsme dorazili kolem osmé večer. Spící Karímek byl těžší než obvykle a na mě padla cestovní únava a nechuť domlouvat cokoli, natož se dohadovat s teheránskými taxíkáři o ceně. Nasedli jsme tedy do metra a vystoupili na stanici Saadí, která je kousek od ulice Lálezár, kde jsme se opět ubytovali. Při výstupu z metra po sto čtyřiceti schodech jsem přemýšlela nad tím, proč v Íránu všechny jezdící schody jezdí dolů a ne nahoru.
Mým velkým snem bylo navštívit vesnici Ahmádábád. V turistických průvodcích se její jméno nenajde a na většině map také ne. Její jméno je spjato se jménem doktora Mohammada Mosaddeqa, íránského ministerského předsedy v padesátých letech. Doba jeho vlády byla jediným obdobím v historii Íránu, kdy země směřovala k demokracii. Tato doba však byla přerušena převratem, který provedla CIA, Mosaddeq byl uvězněn a později přemístěn do domácího vězení. Šáh nastolil diktaturu, vzrůstala nespokojenost, která vyústila v islámské revoluci. Mosaddeq vlastnil zemědělskou usedlost v Ahmádábádu a strávil zde asi 15 let domácího vězení. Poprvé v době, kdy projevil ostrý nesouhlas s nástupem Rezy Chána na trůn a podruhé po převratu v roce 1953. Je pohřben v bývalé jídelně svého domu v Ahmádábádu, protože šáh Mohammad Rezá Pahlaví nedovolil, aby byl pohřben na kterémkoli hřbitově v Íránu.
Do Ahmádábádu jsme se vydali s Karímkem pouze ve dvou. Ráno jsme se vypravili na autobusové nádraží a během pár minut se autobus naplnil a vyjel do Qazvínu, vzdáleného dvě hodiny cesty od Teheránu. Karímek se usmíval na všechny spolucestující a hned dostal čokoládku, kterou s náležitým potěšením papal a zbytek mu stékal na bundičku. Vykukoval zpoza sedačky na spolucestující než se unavil a po zbytek cesty spinkal. Vystoupila jsem s ním v Qazvínu. Sluníčko svítilo a po sněhu, kterým mě strašili v recepci teheránského hotelu, nebylo ani památky. Prý roztál před čtyřmi dny. Hned se na mě vrhli taxíkáři, že mě dovezou ke hradu Alamut. To však nebyl cíl mé cesty. Ahmádábáde Mosaddeq? Cože? Řidiči se na mě překvapeně dívali a vypadali, že nevědí, kde leží vesnice, kterou ta podivná cizinka s miminem hledá. Nevzdala jsem se a po chvíli jsem narazila na taxíkáře, který Ahmádábád znal. Smluvili jsme cenu a už jsme se řítili k vytouženému cíli. Taxíkář neustále chválil Karímka, jak je to spokojené miminko, které si hraje a nepláče. Za hodinu jsme dorazili k cíli. Ahmádábád. Šedivá vesnice se mi v pošmourném dni zdála špinavá, nevlídná a nezajímavá. Blátivé cesty a neopravené domy. Taxíkář co chvíli zastavoval, aby se zeptal lidí, kde se nachází Mosaddeqův dům. Zastavil u zelených oprýskaných vrat, za kterými se v zahradě skrývalo nějaké stavení. Tady to je. Nechtěla jsem pomalu věřit, že za těmi starými nevzhlednými vraty je dům bývalého ministerského předsedy Mosaddeqa, který byl velice bohatý. Např. neváhal na své náklady odcestovat do Haagu, aby hájil záležitosti Íránu před mezinárodním soudem ve při s Anglo-íránskou naftovou společností. Zvonek zvonil nadarmo. Nikdo nepřišel otevřít. S taxíkářem jsme se poptávali a lidé nás poslali k nějakým nedaleko bydlícím příbuzným Mosaddeqa. Zabušili jsme na vrata. Vykoukla žena zahalená v černém čádoru a netvářila se na nás přátelsky, ale obměkčila se, když jsem jí požádala o umožnění návštěvy Mosaddeqova hrobu, neboť jsem o Mosaddeqovi psala diplomku a ráda bych uctila památku člověka, který si získal můj obdiv. Vzala svazek klíčů a došla s námi k zamčeným vratům. Vrata se otevřela a objevilo se cihlové stavení v zahradě. Podzimní vítr povíval větvemi stromů, ze kterých pozvolna opadávalo poslední listí. Neudržovaná zahrada obehnaná vysokou zdí ve mně vyvolávala stísněný dojem. Došli jsme k polorozpadlému stavení s vymlácenými okny. Majitelé se pokoušeli zrovna o jakousi opravu, která spočívala v malování. Oknem do garáže bylo vidět Mosaddeqovo auto a obraz s jeho portrétem. Vstoupili jsme do bývalé jídelny. Pocítila jsem zklamání. Přiznám se, že jsem čekala nějaké muzeum, připomínající významnou osobnost moderních íránských dějin, kterou Mosaddeq bezesporu byl. Místo toho, uprostřed holé místnosti, byl skromný náhrobek, ukrytý pod vrstvou prachu a zacákaný barvou po nedávném malování. Na náhrobku byla odložena krabice papírových kapesníčků a umělohmotná kytka. Není se co divit, Mosaddeq není v kurzu. Současný režim nestojí o to, aby z něj udělal mučedníka. Karímek se začal nudit. Dosud andělské miminko začalo nespokojeně mručet, vrtět se v náručí a jeho nespokojenost přešla v pláč. Políbila jsem hrob na důkaz úcty, jak je to v Íránu zvykem a tiše jsem se se řvoucím tygříkem vytratila. Vrata se zavřela a vydali jsme se na zpáteční cestu, která už neproběhla tak v poklidu. Řidič už nechválil tichounké miminko, které nespokojeně protestovalo a nechalo se uplácet sušenkami, které drobilo po sedačce a prskalo mámě do obličeje. V Qazvínu jsem rychle zaplatila, koupila jogurt s česnekem, kakao a buchtu v domnění, že něco z toho by miminku mohlo chutnat. Přesedla jsem do autobusu jedoucího do Teheránu a okamžitě se vyjelo. Pokusila jsem se Karímka nakrmit, ovšem s katastrofálním výsledkem. Snědl dvě lžičky česnekového jogurtu a pak začal prskat až mu sliny s jogurtem odstřikovaly od tlamičky a dopadaly na černý čádor vedle sedící paní, o mně raději ani nemluvě. Hanbou bych se propadla. Bebachšín, omlouvám se. Abych Karímka aspoň něčím zasytila, nabídla jsem mu kakao z krabičky. Naštěstí už plival jen na mě a buchtu hodil na podlahu a ne na mračící se sousedku.
Do hotelu v Teheránu jsme dojeli akorát včas, abych stihla vzít batoh a spolu s ostatními odjet na nádraží. Teď už pouze ve třech a půl, protože Zdenda s Katkou odletěli domů. My zbylí, tj. sestra, kamarádka, já a Karímek, jsme se vydali na noční přejezd vlakem do Gorgánu. Vlaky do Mašhadu, kam jsme hodlali jet, byly vyprodané, tak jsem koupila lístky do Gorgánu. Tedy lehátka se už na nás nedostala, tak jsme zaplatili celé kupé druhé třídy, abychom se mohli všichni pohodlně rozložit. Já si vybrala podlahu, na kterou jsem podestlala spacák pod Karímka. Na mě zbylo ležení na novinách a svetru. V kupé bylo nesnesitelně vedro a nešlo otevřít okénko. Požádali jsme neprozřetelně průvodčího o otevření okénka. Pak už pro změnu okénko nešlo pořádně zavřít a otvíralo se při každé nerovnosti trati postavené ještě za Rezy Šáha, tj. každých pět minut. Venku mrzlo, protože vlak do Gorgánu projíždí napříč celým pohořím Elborz ke Kaspickému moři. Karímek proběhl vlak, navštívil paní cestující v sousedním kupé, vyžebral chrastítko, a pak spokojeně usnul pod sedačkou. Neustále se mi kutálel po kupé při každé z nesčetných zatáček vlaku, který si to pomalu šinul nejvyšším íránským pohořím, a tak mi nezbylo nic jiného, než jej přidržovat. Ono ze spaní stejně nic nebylo, protože jsem co chvíli vstávala zavírat okno. Kamarádce bylo ve spacáku teplo a sestra rezignovala.
Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Po zastávce na modlitbu vlak zastavil v Gorgánu. Napadlo mě, že je to místo, kde vlci dávají dobrou noc, protože Gorgán znamená v perštině „vlci“. Vystoupili jsme a dojeli do centra k mehmánpazíru. Vzbudila jsem pána spícího na recepci a ubytovali jsme se v malinkém třílůžáku s nezbytným topením. Kamarádka zalehla, protože nastydla a necítila se nejlépe.
Byl čas snídaně, se sestrou a Karímkem jsme byli hladoví jako vlci, a tak jsme se přesunuli do čajovny vedle. Staříci u několika stolečků pokuřovali vodní dýmky a nenechali se rušit cizinkami s miminem. Mimi spořádaně hačalo a baštilo vajíčka s chlebem a také pozorovalo kouř stoupající z vodních dýmek. Já se sestrou jsme pozorovaly starouška ve špinavém kabátu, který vypadal jako místní žebrák. Soudily jsme podle toho, že dojídal zbytky chleba a vajíček po ostatních hostech. Povídal si s o něco lépe ustrojeným, vedle něj sedícím starším pánem. Dojedli jsme, ale na dně hliníkových mističek, ve kterých se vajíčka smažila, zbylo trochu připečených vajíček. Pán, který obsluhoval nezaváhal, vyškrabal tahčín, to co zbylo na dně, a přihodil to do zbytků, které měl před sebou ušmudlaný staroušek. Lépe ustrojený pán nezaváhal a dojedl to. Tahčín je přece dle Peršanů nejlepší. Ušmudlaný pán zaplatil, lépe ustrojený pán poděkoval a odešel. Podivný žebrák. Žebráků je ale v Íránu velmi málo a pokud jsou, většinou se k nim Íránci chovají velmi hezky. Tedy pokud nejsou Afghánci, na které se často dívají skrz prsty a raději si hlídají peněženky.
Gorgán leží v předhůří hor malebné a zelené provincie Mazandarán. Těšili jsme se, že podnikneme nějaký výlet do lesa. Posilněni snídaní jsme se vypravili autobusem k Nahár Chorram, výletnímu místu v lese, kam jezdí obyvatelé Gorgánu o víkendu na pikniky. Autobus nás dovezl na konečnou. U silnice na kraji lesa bylo několik restaurací, které zely prázdnotou, protože byl pracovní den. Nepočítali jsme se zimou, poněvadž v Gorgánu bylo přijatelně teplo. Jenže autobus nás vyvezl o několik set výškových metrů výše. Karímek mi bezvládně visel na rameni, a tak jsem se rozhodla, že se zahřejeme čajem a počkáme až se probudí. Je to proti fyzice, ale spící bezvládně visící mimino v šátku je těžší než bdící. Jen jsme dosedli, ozvala se sbíječka a nebyl problém s čekáním až se drobeček vyspinká. Dlouho jsme hledali kam jít, protože celé okolí bylo zaneřáděné odpadky, zbylými po víkendových piknicích. Když už jsme se skoro vzdali, uviděli jsme pána v pohorkách, jak jde cestičkou do lesa. Vypravili jsme se za ním. Při pohledu na strmý kopec, jsem se rozhodla jít jenom kousek, protože skoro dvanáctikilový Karímek není peříčko. A sandály na rozbahněné strmé pěšině docela kloužou. Vychutnávali jsme si cestu mezi buky a jinými, nám neznámými listnatými stromy. Karímek koukal na listy stromů a houpal se v šátku. Čím výš jsme stoupali, tak mi přestávala být zima. Potkávali jsme perské turisty v pohorkách a od nich jsme se dozvěděli, že na vrcholu kopce je nějaká studánka. Cíl láká, a tak jsem se nemohla odhodlat k návratu. Silnice zmizela hluboko pod námi a za námi. Potlačila jsem pomyšlení na zpáteční cestu a na klouzající sandály z kopce, nad kterými se podivovali i Íránci. A to neviděli prasklé podrážky. Supěla jsem nahoru a během mě předběhl pán. Chaste nabášín, neunavte se, velmi často užívaný pozdrav. Musela jsem se zasmát skoro z posledních sil. Pán proběhl jako laňka, protože prý takto běhá po práci každý den. Hodinu do kopce ke studánce a zpátky, víc pro zdraví dělat nemůže. Míjeli jsme lidi jdoucí nahoru i dolů, chaste nabášín, přáli jsme si se všemi. Karímek už toho měl dost a dostal hlad. Vyndala jsem piškotovou buchtu s marmeládou Slupl ji, zapil studenou vodou, zařval jako na lesy a usnul. Rázem ztěžknul tak o deset kilo, tedy podle mého pocitu, a hlavička mu padla na stranu. Začalo se stmívat. S těžkým srdcem jsem se po hodině a půl chůze do kopce vzdala, asi patnáct minut před cílem. Aspoň špetka rozumu nám říkala, že potmě by se s malým spícím pokladem šlo dolů přetěžko. Dolů to šlo hůře. Ruka, kterou jsem podpírala spící hlavičku, mě bolela a záda ještě více. Našlapovala jsem po kluzké pěšině co nejopatrněji, protože jsem měla strach, že uklouznu a budeme se kutálet někam dolů. Citelně se ochladilo. Zachumlala jsem Karímka do sestřiny větrovky. Skoro za tmy jsme po hodině dorazili k silnici. Ulevilo se nám a vydali jsme se už zvesela naproti autobusu, který sem jezdí každou hodinu. A studánka a krásný výhled? Není všem dnům konec. Snad příště. Ale to už si k ní Karímek doťapká sám.
