Jak miminko cestovalo Persií – 3. část

Zastavujeme u madrasy Čahár Bágh s obrovskou tyrkysovou kupolí. Naproti ní je náš mehmánpazír (méně kvalitní a levnější ubytování než hotel). Bleskla mi hlavou myšlenka, že už je to skoro deset let, když jsme se na stejném místě, ještě jako studenti indologie ubytovali, při své první cestě do Indie po souši. To už je dávno. Tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že sem jednou přivezu miminko. Karímkovi bylo jedno, že je vynášen spolu s batohem po úzkém schodišti do druhého patra, protože spinkal a visel bezvládně v šátku. Všech pět a půl se nás namačkalo do jednoho úzkého miniaturního pokoje. Kromě postelí kolem obou stěn a ledničky v čele pokoje, se do něj nevešlo nic jiného. Neprozřetelně jsem odložila spícího Karímka na postel pod oknem. Tenké pokřivené nedoléhající okenice naznačovaly, že v noci bude pořádně táhnout.

Než se moji spolucestující uložili k dospání nočního přejezdu, miminko se probudilo, spalo všeho všudy půl hodinky. Vjela do něj nová energie. Při a po koupání brečelo tak, že by vzbudilo mrtvého. Pak se vrhlo na usínající a začalo je láskyplně pusinkovat kousnutím do ruky či brady, tahalo všechny za nos a vlasy, a tak jsme raději se sestrou a malým lotříkem opustili pokoj a šli jsme se projít na pověstné náměstí v Esfahánu, které dříve neslo šáhovo jméno, dnes se jmenuje jak jinak než Maidáne emáma Chomejní (Náměstí emáma Chomejního).

Navštívili jsme páteční mešitu, postavenou za šáha Abbáse v 17. století. Šáh, ač si to prý velmi přál, ji nikdy neviděl dostavěnou. Nádherné modrožluté malované dlaždice pokrývají její stěny i kupole. Hlavní modlitebna, zastřešená obrovskou kupolí, má vynikající akustiku. Postaví-li se člověk doprostřed, jeho hlas je několikrát opakován ozvěnou. Karímkovi se to náramně zalíbilo. Nejprve se rozhlížel, kdože to v kupoli tleská a pak vykřikoval své „tam tam tam“ a ozvěna mu odpovídala „tam tam tam“.

Před mešitou se Karímekrozběhl po trávě a užíval si volného výběhu i sluníčka. Co chvíli nás někdo přišel přivítat v Íránu, zeptat se nás obvyklé otázky jako např. odkud že jste, jak se jmenuje nini a jak se vám líbí nejhezčí perské město Esfahán. Byl pátek, a tak se právě konaly přípravy na páteční modlitbu. Páteční polední modlitba je spojená s chutbou (kázáním). Modlitba se konala před mešitou, aby věřícím nebyla zima ve stínu mešity. Připravovala se tribuna, která sloužila jako kazatelna. Vyzdobena byla podivně. Kromě náboženských nápisů a citátů emáma Chomejního, se na čelném místě skvěl nápis Morg bar Amríka, „Smrt Americe“. Hesla podobného typu patří k oficielní íránské propagandě, něco jako kdysi u nás „Se Sovětským svazem na věčné časy“. Politické proslovy jsou tradiční součástí pátečního kázání v Íránu. Nemusíme zacházet daleko do minulosti, abychom si uvědomili, jak obrovský mělo význam přehrávání magnetofonových pásků s nahrávkami proslovů Chomejního pro islámskou revoluci, která bývá nazývána jako revoluce magnetofonových kazet. Náměstí bylo obklíčeno davem policistů a basídží (něco jako Lidové milice).

Karímek se proplétal mezi davem žen v černých čádorech, když tu, kde se vzal tu se vzal, můj starý známý prodavač v obchodě s koberci, Iradž. Byl právě na lovu zákazníků. Dali jsme se do řeči a byli jsme pozváni do jedné z tradičních čajoven na čaj. Čajovna připomínala spíše sklad haraburdí, na stropě byly zavěšeny stovky nejrůznějších lampiček, skleněných součástí vodních dýmek, mečů, dýky, konvičky a podobné haraburdí. U stolků v přední části pokuřovali muži vodní dýmky a popíjeli čaj, ve druhé části seděly rodiny u čaje a zeleninové polévky áš. Karímek mohl na všem oči nechat. A bohužel taky ručky. Tahal za ubrus a pokusil se vylít skleničky s čajem, sebral několik kostek cukru a strčil si je do pusinky a nakonec se snažil tahat za pověšené ozdoby. Náš známý Peršan jej vzal do náručí, mimi zavrčelo nevolí, ale pak zjistilo, že tak náhle dosáhne na zvonečky pověšené nad stolkem, a tak už neprotestovalo. Ozval se muezzin svolávající věřící k modlitbě, ale v čajovně se nikdo nedal rušit. Když jsme vyšli ven, byla část náměstí zaplněna davem poslouchající hřímající hlas duchovního v turbanu. Usedli jsme na trávu a Iradž doběhl koupit Karímkovi bábovku, kterou malý potvor drobil po trávě hlídkujícímu hejnu vran. Vedle nás byla na chodníčku umístěna kasička na sadaqu, dobrovolnou almužnu pro chudé a potřebné, taková, jakých je po celém Íránu mnoho. Kolem bylo prázdno. Na druhé straně byla další kasička. Pán u ní donekonečna vykřikoval „Přispějte na Hezballáh, za čtrnáct dní dorazí vaše pomoc na místo!“ Kolem byl dav a peníze se jen hrnuly. Kázání skončilo a dav se poklidně rozešel. My jsme se také zvedli a vydali se směrem k hotelu.

Mimi usnulo a dospávalo ještě do pozdního odpoledne v hotelu. Odpoledne a večer jsme strávili u řeky mezi davy procházejících se a piknikujících Íránců. Končil víkend a každý ještě užíval pěkného podzimního dne. Slunce zapadlo a citelně se ochladilo. A nejenom venku. Také v našem pokoji začala být děsná zima a od okna táhlo. Noc se stala utrpením, mimi se zachumlalo do mého spacáku a já se snažila přežít pod dekou. Ráno bylo vysvobozením. Ovšem další noci v Esfahánu byly opět utrpením, protože bylo zapnuto centrální topení, které nešlo ztlumit a v pokoji bylo pro změnu nesnesitelné vedro.

V Esfahánu jsme zůstali několik dní. Miminku se moc líbilo v dětském parku. Z houpajícího letadélka či koníčka nechtělo ani slézt a jen si broukalo „houhou, houhou“. Toulali jsme se spletitými uličkami bazarů, posedávali po čajovnách, prohlíželi mešity a povídali s lidmi. Všude jsme byli vítáni a setkávali se s příjemnými lidmi. Pouze jednou jsme se se zlou potázali, když jsme chtěli zajít na čaj do čajovny. „Ženám vstup zakázán“, to se mi v Íránu nikdy nestalo. Připomnělo mi to výrok jednoho Pákistánce, že „žena není ádmí“ (člověk). Tehdy jsem se málem urazila, ač jsem si pouze špatně vyložila urdský termín, který sice znamená člověk, ale jenom muž. Pro ženu je jiné slovo.

Miminko jako častokrát, ale ne pokaždé, usnulo odpoledne a jelikož už se začalo ochlazovat, tak jsem jej nemohla odložit na lavičku. Do hotelu bylo daleko. Zašla jsem ke známému do obchodu s koberci. Karímkovi bylo připraveno lože na nádherném perském vlněném koberci vedle kamen. Spinkalo se mu blaze a máma zatím pila čaj a čekala na svou sestru a blízké, se kterými jsme si zde dali sraz. Když se probral, tak asi myslel, že je v kobercovém ráji. Lezl po hromadách složených koberců, tahal za střapce z kočovnických stanů, zavěšené na zdích, bavil se s kluky, kteří prodávají koberce. Prozkoumával zrovna koberečky ve výloze, když padl do oka skupině asi dvaceti mladých Peršanek, které šly po ulici kolem. S pištěním, smíchem a nadšením se zastavily u výlohy. Středem jejich zájmu nebyly nádherné vzácné koberce, ale blonďaté mimi. Tahle scéna mi připomínala zoologickou zahradu a Karímek roztomilé zvířátko koukající nechápavě z klece.

Karímek odmítl mnou nabízený jogurt a vrhl se na podávané sušenky. V dobré náladě řádil jako splašený. Vybíhal do schodů ana podestě zatáhl za střapce, které povolily a než jsem ho stihla chytit, propadl mi pod rukama a udělal kotrmelec na hlavičku. Nebyl chudinek k utišení a na čele mu naskočila boule. Pak uviděl, že by mohl vysypat mističku s karamelem, pláč byl ten tam a jen boule připomínala jeho ošklivě vypadající pád, který mě vyděsil. Mimi opět neodešlo s prázdnou. Tentokrát dostalo od Hosejna, majitele obchodu, malý kobereček s vyšívanými zvířátky na památku na první návštěvu v Íránu.

Doba platnosti našich víz pomalu vypršela a tak jsme se vydali na cizineckou policii, aby nám víza prodloužili. Ze zkušenosti vím, že každé jednání s úřady je v Orientu na dlouhé lokte a chce to pevné nervy. Se stísněným pocitem v žaludku jsme se vydali na úřad. První zjištění bylo pozitivní, nebyla tu tak děsná fronta Afghánců jako v Teheránu. Nejprve jsme museli do banky zaplatit poplatek, a pak se nechat vyfotit. Vyfotit neposedné mimi je problém, fotograf byl však šikovný a na rozdíl od českého fotografa, si vše připravil. Nakonec usadil mimi. Než se Karímek vzpamatoval, byl vyfocen. Za odměnu jsme navštívili cukrárnu, posilnili se sladkostmi, a pak jsme vyrazili zpět na úřad. Na zemi jsme vyplnili formuláře, na které mimi stihlo obtisknout podrážky botiček,než dostalo od nějaké paní džus v sáčku, kterým po nás zvesela házelo. Se všemi náležitostmi jsme se vydali do kanceláře pana xy v prvním patře. Byli jsme vlídně přijati a do odpoledne měla být víza hotova. Rozhodla jsem se počkat a ostatní odjeli. Moje miminko nebylo v místnosti jediné. Vedle mě seděla arménská rodina s rok a půlletým chlapečkem na klíně. Jejich děťátko spořádaně hačalo a sledovalo, co se kolem něj děje. Nevím čím to je, že jsou ty orientální děti tak klidné a hodné. Mé miminko mi hačalo na klíně asi celé dvě minuty. Pak slezlo a začalo se procházet po kanceláři. Usmívalo se na policejního komisaře, který od nás převzal pasy a vízové formuláře. Ten se také usmíval na blonďatého andílka s krásným jménem Karím, laskavý. Za chvíli se Karímek začal nudit a na uklidnění jsem mu strčila do ručičky buchtu. Chvíli papal. Co nesnědl, tak rozpatlal po židli. Než jsem uklidila tu spoušť objevil zásuvku a v ní šňůru. Zatáhl a policejnímu komisaři ztuhl úsměv na rtech. Zhasla mu rázem obrazovka počítače. Vypínat počítače umí mé miminko mistrovsky. V internetových kavárnách je to jeho oblíbenou činností. Šejtúne kučulú, malý ďáblík, ozval se povzdech. Karímek se usmíval a vítězoslavně třímal v ručičce zástrčku. Vzala jsem mu ji a nevolí začal řvát jak tygr. Zlostně sebou práskl na zem, ležel na zádech a kopal nožičkami. Chtěla jsem ho vzít a řval ještě víc. Zlostně mě začal mlátit do obličeje. Pleskla jsem ho přes pacičku a trochu se uklidnil. Policejní komisař mi vynadal, že se děti nebijí. Dostal od něj sušenku, kterou hodil mezi lejstra na stole. Už nebyl k utišení a utíkal ke dveřím. Chytla jsem ho a vše se opakovalo. „Učte mimi trpělivému čekání“, omlouvala jsem se za svého šejtúnka. Policejní komisař něco šeptem sděloval jinému a vzápětí mi byly doneseny pasy s prodlouženými vízy. Arménské dítě stále tiše a spořádaně hačalo mámě na klíně. Byla mi popřáno ať se mi líbí v Íránu a honem jsem byla vystrčena ze dveří i s malým šejtúnkem. A tak nám miminko vyřvalo prodloužení víz. A myslím, že se po našem odchodu, všem v kanceláři ulevilo.

V hotelu jsme rychle sbalili věci, naskládali jsme se do taxíku a vyrazili na autobus do Kášánu. Jen tři a půl hodiny cesty, na íránské poměry zanedbatelná vzdálenost. Mimi čile komunikovalo se spolucestujícími. Pán přede mnou, představil se jako Rezá, jinak obchodník s nábytkem, na něm mohl oči nechat, a tak jsme si valnou část cesty povídali. Dal mi telefonní číslo a srdečně nás všechny pozval další den na návštěvu k sobě domů. Jeho manželka s dětmi nás prý velmi ráda uvidí. Karímek usnul a zbývající dvě hodiny cesty prospal, takže ani neviděl déšť, který přecházel v sněžení. Hory kolem Natanzu byly zasněžené. Napadlo mě, že jestli bude sníh i v Kášánu, tak mé sandály nebudou nejvhodnějším obutím. Naštěstí, když jsme vystoupili v Kášánu, tak po sněhu nebylo ani památky, i když by mohlo být tepleji. Karímka čerstvý vzduch probudil a rozespale mžoural po neznámé ulici. Náš nový známý požádal svého známého, aby nás dovezl do hotelu, protože tam, kde jsme zastavili, nebylo po taxíku ani vidu.

Kášán a Abyjane

Rychle jsme se zabydleli v našem novém přechodném domově, mehmánpazíre Golestán. Všech pět a půl jsme se ubytovali v jednom pokoji s klenutým stropem, malým okénkem vedoucím přímo do bazaru a dveřmi vedoucími na střechu. Tvrdé dřevěné postele byly vyrobeny snad pro fakíra. Zima byla nejenom venku, ale i v pokoji. Recepční rychle zapálil plynová kamna, která se okamžitě dostala do středu zájmu vyspinkaného živouse- divouse. Trpělivě jsme mu vysvětlovali, že kamna pálí, a kdyby si na ně sáhnul, tak by to bylo auau. Nějaké vysvětlování je však jako když hrách na stěnu hází. Po chvíli už se hnal se smíchem ke kamnům s pokřikem „auauau“ a chtěl si sáhnout. Udělat ohrádku na Karímka nešlo, a tak jsme museli udělat ohrádku pro kamna. Před kamna jsme překlopili na bok stůl a z druhé strany jsme přisunuli křeslo. Karímek volaje „auauau“ sice ještě obcházel kolem a hledal si mezeru, jak by mohl k plameni v kamnech blíže, ale pak si našel jinou zábavu a na kamna už si ani nevzpomněl. Začal systematicky přerovnávat obsahy našich batohů a roznášet věci po pokoji. Zvláště nepotřebné věci, tedy v jeho očích, házel rovnou do odpadkového koše.

Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Budíček. Zvonění mobilu. Než jsme se vzpamatovali, co se děje, chechtající se Karímek mačkal všechny melodie na dětském mobilu, který jsem mu koupila v Esfahánu. Miminko se vyspinkalo, tak musí přece vstávat všichni.

Ráno jsme se vydali na prohlídku Kášánu. Nejprve však byla na řadě snídaně. Cestou, úzkými uličkami probouzejícího se bazaru, jsme došli ke starým lázním, ze kterých byla udělána útulná čajovna s restaurací. Bylo moc brzy, a tak jsme dostali čaj. Pán mezitím zaběhl koupit vajíčka, rajčata a chleba na snídani. Usadili jsme se do prosezeného gauče k nízkému stolečku. V každém rohu místnosti zaklenuté nádhernou kupolí, byl bazének se zlatými rybičkami. Uprostřed hořela kamna a na nich se ohřívala voda v obrovské konvici s vodou. Na zemi na kobercích ležely různé džbány a vodní dýmky jako ozdoby. Ovšem klidné posezení u šálku čaje se jako obvykle změnilo v hru s miminkem, které nadšeně vyrazilo na průzkum té místnosti plné úžasných neznámých věcí. Tentokrát jen převrhlo cukřenku a stoleček jej dále nezajímal. Rozběhlo se s jistotou k bazénku s rybičkami. Žuch, šplouch a už je v bazénku další rybička. Vytáhla jsem překvapené plačící mimi a mokré věci jsem dala sušit na kamna. Konečně nám byla donesena vajíčka plavající v oleji. Jeden talíř pro dvě osoby, jak to bývá v Íránu často zvykem. Diblík mi rázem seděl na klíně s otevřenou papulkou, udělal ham ham, a jen si mi otíral pusinku od oleje do rukávu.

Uzounkými uličkami jsme došli k několika historickým domům bohatých obchodníků, které jsou přeměněné na muzeum. Zatímco si se mnou hrál Karímek na schovávanou, ostatní si prohlédli bludiště pokojů vyzdobených ornamenty a barevnými skly vykládanými dveřmi.

Další výlet, který nás čekal, byla cesta do vesnice Abyjane. Vesnička ležící v horách, je postavená z červené hlíny a žijí zde potomci Parthů, kteří kdysi v Íránu vládli. Na asi osmdesátikilometrovou vzdálenost jsme si najali taxík. Nevyjde to moc draho, protože v Íránu je litr nafty desetinásobně levnější než litr balené vody. Čím více se jelo směrem k horám, tím více se nebe zatahovalo a citelně se ochlazovalo. V Abyjane ležel poprašek sněhu. Na Karímka jsem navlekla co se dalo, až připomínal zachumlané medvídě a zimou rozhodně, na rozdíl od nás, netrpěl. Jen v sandálkách se mu po blátivé a zasněžené cestě neťapalo nejlépe. No mé sandály také pěkně klouzaly. Nejteplejším místem bez bláta a sněhu byla mešita. Karímek běhal kolem dokola a postupně ujídal křížaly, které mu náramně zachutnaly.

Osel! Jak ho mimi spatřilo, hnalo se za ním. Milý oslík byl náležitě překvapený z toho radostí řvoucího stvoření, které se k němu přihnalo. Trošku šťouchnul čumákem mimi do zadečku, to žuchlo na zem, překvapeně kouklo na oslíka a rychle se běželo schovat mámě do náruče.

Dostatečně vymrzlí jsme se vydali na zpáteční cestu. Na další den jsem vymyslela, že bychom se mohli podívat do pouště kolem Kášánu, protože jsem v jedné obrazové publikaci viděla krásné fotky. Podle mapy jsme vytipovali místo se jménem Marake. Domluvili jsme si s taxíkářem, že nás zítra sveze podívat se na solné jezero a písečné duny. Sice poznamenal, že tam nikdy nebyl, ale nebyl ani nijak proti jet s námi. Domluvili jsme si cenu i čas na další den.

Zatelefonovala jsem našemu známému panu Rezovi, který si v půl osmé večer pro nás přijel. Jeli jsme na návštěvu pouze se sestrou a Karímkem, protože ostatní zmohla návštěva Abyjane. Dům, před kterým jsme zastavili, vypadal z venku jako většina íránských domů, tj. zeď bez oken do ulice a dveře s klepadlem. Ovšem čím nevzhledněji dům zvenku vypadá, tím větší překvapení může skýtat uvnitř. Vešli jsme do prostorné místnosti s nádherným měkoučkým kobercem. Choš úmadín, vítejte, v ústrety nám přišla paní domu v čádoru, který odložila poté, co zjistila, že s námi není žádný cizí muž. Usedli jsme na koberec poblíž kamen. Vypustila jsem znejistělého Karímka ze šátku. Chvíli se rozkoukával, držel se mi za kabát a jen po očku sledoval dění kolem. Paní domu před nás položila mističky se sušeným ovocem, kukuřičné křupky, ovoce z jejich zahrady a nezbytný čaj. Karímek chvilku mlsal dobroty a snažil se rozhazovat kolem sušené ovoce. Pak se vydal na průzkum místnosti. Naštěstí zde nebylo nic, co by mohl zničit. V rohu stála televize s videem a nepoužívaný gauč. Do kuchyňského koutu s linkou a lednicí, se nevypravil. Mezitím přišel domů z hodiny angličtiny Rezův čtrnáctiletý syn a také přišla Rezova sestra se sedmiletým synem Alím. Postupně se na nás přišli podívat i další příbuzní. Alí se Karímkovi tuze zalíbil. Honili se po místnosti a dováděli s míčem. Mimi zapomnělo, že už je čas na spaní a řádilo a běhalo. Čas v příjemném povídání rychle ubíhal, odbila jedenáctá a vypravili jsme se na cestu k našemu obydlí. Karímek usnul v okamžiku, kdy jsem ho strčila do šátku a neprobudil se ani, když jsem ho odložila v pokoji na fakírsky tvrdou postel.

Ráno jsme se honem sbalili a plni nadšení jsme se těšili na výlet do pouště. Zrovna jsem umývala malého pokakánka, když se za mnou přihnal hoteliér a řekl mi, že mu námi domluvený taxíkář přijel říci, že s námi nepojede, protože nezná cestu. Hned nato mi vítězoslavně oznámil, že má známého, který cestu zná a vezme nás tam, kam chceme. Jakmile mi ti dva řekli cenu, měla jsem co dělat, abych udržela slova o podvodnících, která se mi hrnula na jazyk. Skoro dvojnásobek toho, na čem jsme byli domluveni den předem s naším taxíkářem. Ovládla jsem se, jejich nabídku jsem odmítla a šli jsme si zařídit cestu sami jinam. Po mnoha potížích a dvouhodinovém zdržení, se nám podařilo sehnat taxíkáře, který byl ochoten s námi do pouště jet za normální cenu. Větší část cesty totiž vedla po prašné cestě a k tomu jen velmi špatně značené. Karímka jako tradičně ukolébalo drncání auta a tak ani neviděl stádo divokých velbloudů. Velbloudi se majestátně kolébali pár kroků od auta a okusovali sporé keříky. Asi hodinu se naše auto kymácelo po prašné cestě občas zaváté pískem. Míjely nás náklaďáky naložené solí, která se zde těží. Kolem dokola písek a zas jen písek a krásné duny. A také solné jezero. Zastavili jsme u vyschlého jezera. Miminko se mezitím probudilo a v dobré náladě ťapkalo po solných krystalech. Krystaly soli chroupaly pod malými ťapičkami. Vše je třeba prozkoumat důkladně, a tak zasedl na bobeček a už se ozývalo mlaskání. Po všech těch sladkých jídlech mu sůl náležitě zachutnala. Nabral si sůl do obou tlapiček ještě na cestu.

Poušť je obrovské pískoviště pro takového drobečka. Vynesla jsem ho na dunu, ze které bez váhání sjížděl po zadečku dolů. Rochnil se v písku, přebíral ho jak boháč své poklady, házel celé hrstičky po mámě a po dobrém své velepískoviště opustit nechtěl. Takové už doma mít nebude.

Rychle jsme snědli pizzu k obědu a naposledy zamávali Kášánu. Vyjeli jsme přes Qom do Teheránu. Z Teheránu odjíždí další den náš noční vlak do Gorgánu.