Jazd Kam se vypravíme dál? V Teheránu je v listopadu zima, tak se jede do pouští. Alespoň podle naší představy by tam i v listopadu mělo být teplo. Tedy do města Jazdu. Jede tam vlak a noční přejezd vlakem by neměl být problémem ani s miminkem. Íránské vlaky jsou čisté, každý po výjezdu vlaku dostane čisté povlečení, každý vagón má svého stevarda, který prodává velmi levný čaj a sušenky či donese večeři.
Vlak měl jet až v 22:00, dost pozdě na malého tvorečka. Večer jsme si sedli do restaurace. Vedle nás skupina puberťáků kouřila vodní dýmky. Karímek na nich mohl oči nechat, ale schovával se mi za kabát. Jen tak mimochodem vysypal mé jídlo v nestřeženém okamžiku na stůl a lovil cukr v cukřence. Stále po očku sledoval kluky a bublající vodní dýmky. Pak si dodal odvahu a vydal se s chechtotem za nimi. U nás by si nějakého mimina kluci v jejich věku sotva povšimli. V Íránu se na něj vrhli a vzápětí už se choval v jejich kruhu a dokonce mě požádali jestli mu mohou dát pusu.
V taxíku se ke mně přitulil a usnul. Než si tradičně stihl taxíkář dostatečně zanadávat na současný režim a nostalgicky vzpomenout na šáha, kterého ani nemohl pamatovat, tak jsme dorazili k nádraží. Spící Karímek mi visel na břiše v šátku, batoh na zádech a po kontrole pasů a lístků jsme konečně nastoupili do vlaku. Opatrně jsem se vysoukala ze šátku a mimi se rozvalilo pohodlně na lůžku. Až teď jsem si uvědomila, jak je lůžko ve vlaku úzké. Vedle spokojeně pochrupkávajícího Karímka zbylo deset centimetrů místa pro mne. Vlak odjel na minutu přesně, od průvodčího jsem dostala vařící vodu na přípravu sušeného mlíčka na noční krmení a postupně jsem se s rozvalujícím se mimi smrskla na úzké lůžko. Mezi nočním hladovým mlaskáním, které nevstanu-li dostatečně rychle, přechází v řev, se mi zdálo, že padám z lůžka na zem. V 5:00 ráno mě, stejně jako muslimské i nemuslimské cestující, kromě miminka, vzbudil křik stevarda na chodbičce namáz, namáz, namáz. Modlitba, modlitba, modlitba, za půl hodiny po budíčku vlak zastavil u mešity. Část cestujících se vyběhla modlit, vždyť modlitba je lepší než spánek, tak to přece volá ráno v sunnitských zemíchmuezzin z minaretu. V Íránu sice tato věta není součástí azánu, svolání k modlitbě, ale každý to ví. Vlak se rozjel a v sedm ráno dorazil do Jazdu. Karímek se zrovna probudil a než stihl vymyslet nějakou kulišárnu, už byl uvázán do šátku, naložen do taxíku a odvezen do centra Jazdu.
Ubytovali jsme se v hotelu vedle páteční mešity. Do hotelu, přestavěného z historického domu, z cihel oplácaných hlínou se slámou, jsme vešli uzoučkou dlouhou spoře osvětlenou chodbou. Úzké dlouhé lomené chodby brání nevítaným pohledům do soukromí domu. Okna našeho pokoje s barevnými vitrážemi vedla do dvorku, který Karímka nadchnul. Zapomněl, že má nožičky a lezl po kolínkách ve všudypřítomném prachu, protože Jazd leží uprostřed pouští. Došli jsme si do hlavní části hotelu na snídani. Obdobný dvorek, ale uprostřed něj jezírko, keře a květiny. A kolem něj tachty, jakési dřevěné trůny s koberci, na kterých se sedí a na igelitový ubrus se prostírá jídlo. Stůl a židle v jednom, aneb mimino na stole, člověk neví jestli má dříve chytat cukřenku či hrníčky padající na zem, ručku odhazující lžíce, či mimino padající do smažených vajíček. Pouze ňamka klidní to čertovo kvítko. Vajíčka s rajčaty a česnekem plavající v oleji, oj, to by mu doma máma nedovolila ani ochutnat. Tady to rychle mizí v malém bříšku. Mladý číšník si miminko získal oslovením Karím Chán, tak se jmenoval v osmnáctém století vládce velké části Íránu. A také bylo mimi náležitě podpláceno dobrotami. Nebyl ovšem jediným děťátkem v hotelu. V jednom pokojíčku se ubytovala francouzská rodinka s tříletou holčičkou a dvouměsíčním miminkem. Ovšem cestovali vlastním autem s autosedačkou a kočárkem. Další francouzská rodina se vypravila na roční cestu po Asii karavanem se čtyřmi dětmi- 12, 8, 6 a nejmladší holčičce byly 4 roky. Všechny děti vypadaly nadmíru spokojeně a vypadalo, že je cestování baví, a že jim svědčí.
Jazd je pro mě nejkrásnějším městem v Íránu. Asi jako jedno z mála íránských měst ve mně vyvolává představy orientálního města z pohádek tisíce a jedné noci. Uzounké uličky, vysoké stěny hlínou oplácaných domů bez oken do ulice, dřevěné dveře s dvojím druhem klepadel, rozdílných pro muže a pro ženy, aby obyvatelky domů hned věděly kdo přichází a zda se musí či nemusí zahalit. Kupolemi kryté spletité uličky bazarů, co ulička to jiný druh zboží, od tradičních výrobků, přes hory zlata až po plastikové nádoby. Co chvíli mešita s minarety či bez nich, více či méně zdobená. Náhodně chodec narazí na veliké dřevěné konstrukce a nezasvěcený může hádat, k čemu slouží. Jsou to tábut, máry, které se používají jednou za rok v měsíci moharramu, kdy si šíitští muslimové připomínají smrt emáma Hosejna a jeho blízkých v bitvě u Karbalá v roce 680. Tyto dřevěné konstrukce, které jsou odloženy v Jazdských ulicích jsou při svátku ašúrá potaženy černým suknem a jsou nošeny po městě v průvodech lidí, kteří truchlí nad smrtí svého emáma. Ve dne téměř liduprázdné ospalé ulice, s občas se řítícími motorkami, se v podvečer mění k nepoznání. Lidé vycházejí na nákupy a v spletitých uličkách bazarů téměř není k hnutí. Miminko statečně ťapká uličkami a baví se sbíráním všeho, co najde na ulici, a co upoutá jeho pozornost.
Páteční mešita. Mešita s nejvyššími minarety v Íránu. Po úzkých a příkrých schodech vystupujeme na střechu. Karímek se docela pronese. Výhled na střechy starého města je jedinečný. Kupole, bádgíry (větrací věže zajišťující chlazení vzduchu v době, kdy ještě neexistovala klimatizace), zdobené minarety. Mimi není vypuštěno ze šátku, aby nespadlo z okraje střechy. Našlo si zapomenutý modlitební kámen a pokusilo se jej ochutnávat. Pak někomu uzmulo z ruky růženec s 99 korálky a místo odříkávání 99 krásných jmen Božích si s ním hrálo. Čertík byl vypuštěn až na nádvoří mešity, kde padl do rukou několika mladým Peršankám. Zpod čádorů vyndaly mobily a začaly si blonďatého andílka fotit. Zajímalo by mě, kolik Íránců má fotku Karímka v mobilu. Určitě je to úctyhodný počet. Karímek se stal doslova fotografovanou hvězdou.
Zaprášený, umatlaný, ale usmívající se a spokojený doťapkal a donesl se večer do našeho dočasného domova. Obešel dvoreček a zjistil, že se do pokoje dá jít nejenom dveřmi, ale i nezamčeným oknem. S náramnou radostí lezl oknem tam a zase zpátky, až nastal čas koupání. Koupání. Tato představa mi naháněla hrůzu už od Teheránu. První den jsem jej vzala do koupelny a posadila jsem si ho na klín a pod kohoutkem jsem jej omývala. Netvářil se nadšeně, ale šlo to do té doby než se mu povedlo pustit sprchu a oba jsme byli zaliti vodou hlava nehlava. Já jsem měla na sobě přímo vyprané tričko a z veselého miminka se stal řvoucí tygřík. I personál hotelu se zajímal, co tomu miminku provádím, že tak usedavě pláče. A od té doby, když uviděl, že ho nesu do sprchy, začal křičet už předem. Teprve až ke konci cesty přišel na to, že voda není tak špatná, zejména když může pocákat mámu.
Kvůli miminku jsme se nestěhovali každý den někam jinam, ale vyjížděli jsme několik dní na výlety z Jazdu, a vždy jsme se vraceli do našeho hotelu s dvorečkem. Přípravu jídla na cestu jsem po několika dnech vzdala, protože miminko už papalo jenom sušenky, buchtičky, chleba, rýži, vajíčka v oleji a bonbónky. A výjimečně, to je asi třikrát za celou cestu, se dalo přemluvit k snězení banánu či hrušky. Nějaká zelenina by pro něj nemusela ani existovat. Tedy až na brambory s lilkem na kari z konzervy. Občas jsme si uvařili večeři, snědli ji z jednoho hrnce a u toho přece mimi nemůže chybět. Když mohlo ujídat ze společného hrnce, to se nedalo dvakrát pobízet, pokud jsme mu nechtěli podstrčit něco tak strašného jako třeba mrkvovou šťávu. A taky objevilo, že v Íránu je strašně dobrá sýrová pizza. Takže hlady ve dne neumřelo a v noci si mlíčko nevybírá.
Charanak a Čak Čak
Jeden z celodenních výletů, na který jsme se vypravili taxíkem z Jazdu, byl výlet do vesnice Charanak a skalní zoroastrovské svatyně Čak Čak. V Íránu je sice stanoveno, že v taxíku mohou jet pouze čtyři osoby, ale ve skutečnosti může jet v autě tolik osob, kolik se jich tam vejde. Nás se do taxíku naskládalo všech šest a půl- dva dopředu, čtyři dozadu a mimi po nás vzadu volně přelézalo. Bylo naprosto spokojené, protože nemuselo sedět povinně v autosedačce, kterou přímo nesnáší. Za hodinku jsme dojeli do Charanaku a s úlevou jsme vystoupili. Hliněná skoro opuštěná opevněná vesnice, která nás velké nadchla, malého ničím nezaujala. Po nočním lijákem rozbahněných úzkých uličkách ho máma nenechala chodit, a tak nebylo co sbírat a s čím si hrát. Zato dědoušek jedoucí na oslu, na tom mohl Karímek oči nechat. Od oslíka jej odpoutalo stádo koz a ovcí. Neustále mával ručičkami a volal své oblíbené „tam, tam, tam.“ Prostě taková malá zoologická zahrada, tam už je na co se koukat. Podél polí s bavlníkem jsme dorazili ke starému a nefunkčnímu akvaduktu. Usedli jsme a kochali se pohledem na vesnici Charanak, malebně rozloženou mezi políčky a horami. Mimi ovšem zajímal akvadukt a vyrazilo na průzkum. Běželo po uzoučké stružce na vodu, a tak mámě nezbylo nic jiného než běhat s ním a držet ho za kapuci, aby nespadlo do propastné hloubky. Ten malý tvoreček je prostě k neutahání, když chodí. Vynahrazuje si to v taxíku, kde velmi rychle usíná. Tedy musí se zasunout do šátku, a pak teprve usne. Je-li na klíně tak pláče a je k neutišení a nechce spinkat. Při cestě do Čak Čaku, k zoroastrovské svatyni v horách, tradičně v autě usnul. Hopsání auta po prašné cestě jej rychle na hodinku ukolébalo. Vzbudil se při vynášení z taxíku v Čak Čaku. A to už se nese po schodech nahoru jako malý šáh (král) pod deštníkem-slunečníkem, proti pražícímu sluníčku. Svatyni oběhl několikrát a já jen hlídala, aby se nespálil o posvátný oheň nebo nevytahoval posvátné knihy Avesta ze skříně. Cestou dolů se potvůrek držel jako klíště nejenom mě, ale i našeho řidiče taxíku, kterého si z neznámých důvodů velice oblíbil. Slunce se nachýlilo k obzoru a vypravili jsme se na zpáteční cestu do Jazdu.
Tabas
Týden v Jazdu uplynul jak voda a bylo na čase se přesunout někam dále. Rozhodli jsme se, že pojedeme autobusem do čtyři hodiny vzdáleného Tabasu. Tabas je město v oáze uprostřed pouště. Nasedli jsme do autobusu. Karímek chvíli zkoumal autobus a bavil se s cestujícími. Jako tradičně padla spousta otázek, na jméno mimi, odkud jsme, co tu děláme, a další stále se opakující otázky. A také padla otázka, která padla skoro vždy, proč nepřijel jeho bába, otec. Na to už jsem měla nacvičenou odpověď, že nemá rád politický režim v Islámské republice Írán, proto že přijede po další revoluci. Mimi unavené pozorností a žužláním sušenek usnulo.
Je jedenáct v noci a autobus zastavil v Tabasu. Vedle místa, kde jsme vystoupili, nádherně zářily čtyři osvětlené minarety veliké emámzade (mešity, ve které je pohřben potomek některého z šíitských 12 emámů, potomků Alího, bratrance a zetě Proroka Mohammeda), tady konkrétně syn sedmého emáma a bratr emáma Rezy, který je pohřben v nejposvátnějším íránském městě Mašhadu. Taxíkem jsme se nechali dovézt k hotelu. Karímek se probudil. Usadila jsem ho na čisťounký koberec, jediné čisté místo v tomto hotelu. Okamžitě se probral, vyrazil na průzkum. Než jsem stihla připravit pyžamko a mlíčko na pozdní večeři, tak stihl odšroubovat všechny ozdoby na všech postelích. Pak se jal lovit mravence, kteří se usídlili v našem pokoji. Půlnoc nepůlnoc, mimi řádilo. Házelo po nás balónek, pískací kostičku i části postele a nebylo k uspání. Vždyť bylo vyspinkané z autobusu. Pak přeci jen usnulo v mé náručí, bez koupání, protože jedinkrát za celou cestu, právě tady v Tabasu, netekla teplá voda. Studenou bych se miminko umýt neodvážila.
Ráno se jdeme podívat do emámzade. Karímek se nese a v ručičce si nese obrovský list z palmy, kterých je tu nespočet. Emámzade je opravdu obrovská a miminkovi se na nádvoří vskutku zalíbilo. Ťapkal si to mezi palmami a pokoušel se spadnout do fontánek se zlatými rybičkami. Pak se rozběhl po schůdkách rovnou dovnitř, aniž by si nechal vyzout botičky, jak se náleží před vstupem do mešity. My ženy jsme se musely ještě náležitě cudně obléci, to znamená, že nám byl zapůjčen čádor, tj. jakési půlkruhové prostěradlo, které se nandá na hlavu, a pak se do něj žena celá zahalí. Miminkům je prominuto skoro vše. A tak se mimi přiřítilo k hrobu emáma v botičkách a stejně jako zbožní muslimové se drželo mříže a obcházelo hrobku. A těch sklíček a zrcátek, kterými je vyzdoben celý vnitřek. Tisíce zrcátek nalepených do sádry a sestavených do rozličných ornamentů. Mezi nimi jsou nádherné kaligrafické nápisy oslavující Boha i Alího a jeho syny. Všichni, včetně miminka, můžeme na té blýskající se nádheře oči nechat. Okamžitě se na nás vrhla skupina studentek v černých čádorech. Když zjistily, že jim rozumíme, hned nás zahrnuly spoustou otázek. Choš úmadín, chejlí chejlí choš úmadín, vítejte, velmi velmi vítejte, ozývalo se znovu a znovu. Karímek byl zulíbán a pomuchlán, a když se mi vynořil zpod toho černého výskajícího a nadšením pištícího chumlu, tak vítězoslavně třímal v ručce celou zabalenou bábovičku. Pohledem, který byl naprosto průhledný- „mámo rozbal mi ňam, udělám ham“. A tak se stalo. Ozvalo se svolávání k modlitbě a přísná paní učitelka nahnala studentky do modlitebny. Usedli jsme na koberce, v nám ženám vyhrazené části a v klidu se ozývalo jen mlaskání mimi, pochutnávajícího si na bábovce. Když jsme se odebrali k východu a s díky jsme chtěli vrátit čádory, nebyli jsme puštěni ven. „Počkejte deset minut.“ Jako naschvál Karímek nutně potřeboval přebalit. Chtěla jsem se vzdálit, abych neposkvrnila mešitu, ale bylo mi řečeno, že to není problém. Miminku je dovoleno vše, i přebalení na půdě mešity.
Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Za chvíli přišel sám vrchní manažér emámzade, sejjed, ten, kdo odvozuje svůj původ od Proroka Mohammeda, aby nás osobně přivítal a zodpověděl naše dotazy, budou-li. Takovou poctu jsme náležitě ocenili, vyměnili jsme si zdvořilosti a Karímek se začal mírně v mé náručí nudit. Než to stačil oznámit náležitě nahlas, přišel nějaký pán s krabicí cukroví, aby nás pohostil. Mimi rychle hráblo do krabice a naneštěstí ulovilo listový dortíček, který hned drobilo na mě a na zem. Omlouvala jsem se, ale všichni dělali, že malého čuníka nevidí. Dostali jsme každá jako dárek kalendář s fotkami z emámzade, modlitební „kámen“ v cestovním balení a já jsem uchvátila pro mě poklad, knihu, vyprávějící příběh potomka sedmého emáma. Chodá háfez, nashledanou, rozloučili jsme se a vypravili jsme se do pověstné Tabaské zahrady.
Perská zahrada obehnaná zdí vytváří obraz ráje. Je protikladem k okolní nevlídné poušti. Je přísně symetrická, v kanálcích a jezírkách zurčí voda. Stromy, tady palmy, poskytují chladivý stín. Barvy květin lahodí oku. Ne nadarmo perští básníci opěvovali krásu perských zahrad, růží a slavíků. V Tabaské zahradě ovšem nejsou slavíci, ale místo nich tu chovají tři pelikány, kteří ze své klece chodí na procházku do jezírka, kde volně plavou mezi vodotrysky. Jen málo zbývalo, aby se k nim přidal Karímek, který se k nim s výskotem a ječením řítil. Chytila jsem jej za kapuci, což se mu nelíbilo do té doby, než se proti němu postavil pelikán a provětral si křídla. Miminko bylo málem odfouknuto, a tak se raději schovalo do máminy náruče.
Den pokročil a my se chtěli vrátit do Jazdu, abychom se další den ráno mohli vydat na cestudo Esfahánu. Měli jsme v úmyslu jet vlakem, ale vlak odjel ve 4:00 ráno a další jel v podobný nepoužitelný čas. Tak tedy nezbývá nic jiného než autobus. Autobusové nádraží, tady jedna hala, zela prázdnotou. Zástupce autobusové společnosti mi sdělil, že autobus do Jazdu jede jen jediný a to v 22:30 a předpokládaný příjezd je kolem třetí ráno. Polil mě pot. Zeptala jsem se tedy na autobus do Esfahánu. Prý odjíždí v 20:30 a přijíždí do Esfahánu mezi čtvrtou a pátou ráno. Noční přejezd autobusem s miminkem, to jsem neplánovala. Co naplat, s nevalným nadšením svým i mých spolucestujících, jsem koupila lístky do Esfahánu. Večer jsme si vyzvedli v hotelu batohy a přesunuli se k emámzade. Usedli jsme do podloubí na zem. Byl čtvrteční večer, začínající íránský víkend. Mešita byla nádherně osvětlena. Nebyli jsme tu sami. Přicházely davy lidí. Mnozí seděli stejně jako my na zemi, na rozdíl od nás si s sebou přinesli koberce. Íránci, jak je to v Íránu zvykem, když jedou o víkendu na pouť či výlet, s sebou vzali jídlo, sladkosti a usadili se, aby zde na nádvoří emámzade pojedli a popovídali. Vedle sedící rodina na čestné místo vedle sebe umístila fotku zesnulého dědečka. Je tak s nimi. Okamžitě za námi přichází dívčina a nabízí sušenky. Na oplátku nabízíme bonbóny. Přesunula jsem se do kruhu vedle sedící rodiny. Neskutečné množství tetiček a dětiček. Karímek se spřátelil se stejně starým Hasanem. Ovšem íránské miminko spořádaně hačalo na koberci a nevšímalo si dobrot a ovoce na talířích uprostřed. Ne tak už evropské mimi. Nezvedeně po všech házelo mandarinky a mému kárání se jen chechtalo. Po mnohém vysvětlování a napomínání jsem ho jemně plácla přes nenechavou ručičku a byla jsem hned Peršankami pokáraná, že děti se nebijí. „Aťsi hraje, když ho to baví.“ Dětem je povoleno vše. Karímek si ucpal tlamičku cukrovím. Vedle si větší kluci kopali míčem a on se připojil ke hře. Sebral míč a nosil si ho vítězoslavně po nádvoří mešity. Kluci to vzali v pohodě a začali se s miminkem honit a hrát si na schovávanou. Mimi se chechtalo a čas rychle ubíhal. V mešitě se už s pikniky počítá a je tam i kuchyňka s vařiči. Nádobí jsem měla vlastní a tak jsem ohřála vodu na mlíčko na cestu. Před odchodem jsme ještě dostali čaj, s miminkem se počítalo také, a pak už jsme se rozloučili. Karímek udělal „papapa“ klukům, vzali jsme batohy na záda a došli jsme na autobusák. Přebalit, vypít čaj a už je tu s půlhodinovým zpožděním autobus.
Mimi usnulo ještě v šátku. Pohodlně, jak jen to jde, jsme se usadili na sedačky. Karímek se vrtěl a mě bolela záda už po hodině. Když se vzbudil, tak jsem ho vysunula ze šátku, aby se nám jelo pohodlněji. Vrčel, ale usnul a neustále se mi sesouval dolů z klína. Bála jsem se usnout, aby nespadl. Minula půlnoc. Sestra se rozhodla, že si lehne do spacáku pod sedačku. Je drobná, tak se tam dokázala nasoukat, a já tak měla pro Karímka celou sedačku. Odložení se mu nelíbilo, ale po hrnku mlíčka usnul. Já taky. Zdálo se mi, že se Karímek pozvolna sesouvá ze sedačky. To mě vzbudilo. Mimi se otočilo, a dříve než jsem jej v rozespalosti stihla zachytit, tak žuchlo na sestru a zapadlo pod sedačku. Sestra se děsně lekla a mimi by spalo dál na zemi, kdybych se ho nesnažila tahat zpátky na sedačku. Svým nespokojeným křikem stihlo pobudit bezmála celý autobus. Mlíčko, které by ho zklidnilo, došlo. Bohužel jsem neprozíravě připravila jen dvě dávky, které mu jinak v noci stačí. Přišla na řadu buchta. Napapáno usnulo v šátku.
Mezi čtvrtou a pátou ranní autobus zastavil v Esfahánu. Vynesla jsem spící mimi z autobusu a pokusila jsem se ho uložit na spacák na lavičku na autobusovém nádraží. Okamžitě se probudil, ožil a místo spaní začal zkoumat nádraží. Nejlépe se z nás vyspal, tak byl nejčilejší. Vyžebrala jsem v restauraci převařenou vodu na mlíko a objednali jsme si snídani. Mezitím se rozednilo a vypravili jsme se do nového přechodného domova v Esfahánu.
