Bylo nebylo. Narodilo se jedno miminko. Takový modrooký blonďatý drobeček, který dokázal mámě zpřeházet život od základu. Bylo mu jedno, že máma miluje cestování a půlku srdce zapomněla kdesi v dalekém Íránu a ještě vzdálenější Indii.
Teď je tady ono, miminko, a sbohem cestování. Na začátku také máma nemá na cesty pomyšlení. Miminko je náhle středem vesmíru, kolem kterého se neustále točí nejenom máma, ale i všichni členové domácnosti. Miminko nespinká a vše se točí kolem něj. Miminko zavře očička a vše se zase točí kolem něj. Má sestra to vyjádřila nejvýstižněji- „mámě“, tj. mně, „se mozek scvrkl na mimino“. A tak to má být. Ovšem není to beznadějně neměnný stav. Jak miminko poroste, tak poroste i můj mozek, nejprve do velikosti batolete, pak předškoláčka, školáčka a tak dál. A možná, že jednou mozek mámy doroste do původního stavu. Ale to předbíhám, miminku je třináct a půl měsíce.
Narodilo se jedno miminko a dostalo jméno Karím. Věřím, že jméno může odrážet vlastnosti, které bych si přála, aby si nesl do života a Karím znamená persky a arabsky „laskavý“, „vznešený“, „ctěný“, „štědrý“. A je to také jméno Boží, jenže Bůh má ještě před jménem Karím arabský člen určitý al.
Karím také odráží mé nadšení pro Orient, nehledě na to, že jsem si ho dovezla jako dárek z Pákistánu, či spíš jsem ho nevědomky v bříšku, propašovala přes Indii do Čech. Až na to, že tatínka jsem si přivezla z Čech. Malý cestovatel ještě nestihl otevřít očička a už projel napříč Pákistánem a dvakrát Indií.
Před cestou
Tentokrát ho čeká další cesta. Miminko se vydává na měsíční cestu do Persie. Je mi jasné, že mu je jedno, jestli cestuje po Čechách nebo po Íránu. Důležité je, aby bylo s mámou, aby se mu dopřál odpočinek i čas na hraní. A hlavně něco dobrého do bříška. To je pro malého žroutíka důležité.
S nadšením jsem se pustila do příprav cesty. Nejprve jsem nepociťovala obavy, vždyť mé miminko snáší dobře změnyprostředí a cestování. Už od šesti týdnů spolu cestujeme mezi Libercem a Prahou, a také jsem s ním podnikla delší cestu vlakem za tetou do jižních Čech. Mé miminko není zvyklé na kočárek, vlastně posadím-li jej do kočárku, změní se z usměvavého miminka v řvoucího tygříka. Nosí se rádo v šátku a je zvyklé být nošeno jako klokáně všude. Chodilo se mnou učit do jazykové školy perštinu a urdštinu, absolvovalo se mnou v šátku státnice, chodíme spolu na návštěvy i přednášky. Je neustále obklopeno známými i neznámými lidmi a je zvyklé na změny prostředí. Když je unavené tak zabrečí, nechá se zasunout do šátku, což pro něj znamená bezpečí, přitulí se ke mně, odloží mi hlavičku na rameno a usne.
Írán pro nezasvěceného nemá moc dobrou pověst, ale ve skutečnosti je to krásná země s nesmírně přátelskými a pohostinnými lidmi. Írán je moderní země, ve které jsou k dostání jednorázové plenky, kašičky i sušené mlíčko, k tomu spousta zeleniny a vynikající jogurty a balená voda. Tak to vidím já, máma a nadšená cestovatelka, ne tak už to viděli mí známí a někteří nejbližší. Vzít miminko do tak „strašně nebezpečné země plné muslimských teroristů“, to viděli málem jako vraždu vlastního dítěte. Ovšem jsem beran, který se nedá hned tak odradit.
A tak jsem se v předvečer cesty dala do balení, poté, co miminko usnulo. Jak jsem začala skládat potřebné věci na hromadu, která se měnila v horu, tak mé nadšení chladlo a vystřídaly ho obavy. Jsem zvyklá cestovat s malinkým batůžkem do pěti kilo a teď mi najednou začala nahánět hrůzu ta hromada věcí, které se mi zdály pro miminko nepostradatelné. Uvědomila jsem si, že čím je miminko menší, tím více věcí potřebuje. Žádný pětikilový batůžek, jako když jsem odlétala na měsíc do Indie.
A co jsem pokládala za nezbytné vzít s sebou? Malý jednoplotýnkový vařič, abych mohla vařit zeleninu, pohanku, proso a samé zdravé dobrůtky, samozřejmě bez cukru, soli a oleje, aby miminko mělo stravu, co nejvhodnější pro miminka. Tedy dle mínění mámy, která prostudovala spoustu knih o správné výživě dětí. Dále ruční mixérek, mé miminko přece odmítá papat kousky zeleniny. K vaření je nezbytný hrnec, poklice, dále jsou třeba hrníček se savičkou a lžičky, které neustále někde mizí v malých nenechavých tlapkách. A na cestu láhev s vodou, několik doma dělaných přesnídávek, sušenky bez cukru pro miminka, zásoba mlíka a kašiček pro začátek. Také fůra oblečků pro malého čuníka, na rozdíl od mámy, které stačí dvě trička, dvoje kalhoty íránské manto (kabát), povinný šátek a svetr. No a nakonec nezapomenout přibalit botičky, ručník, krém na opruzeniny a na opalování, spacák, dečku, a samozřejmě nezbytný šátek na mimi. Prostě bágl rostl. Kromě toho průvodce po Íránu a Persko-český slovník, který si nedokážu odříci. No dvanáctikolový batoh na zádech a miminko téměř stejné váhy v šátku na břiše, a k tomu malý batůžek, to už se dá nést.
Odjela jsem bez miminka jako průvodkyně zájezdu jedné cestovní kanceláře a teprve po čtrnácti dnech za mnou měla přiletět sestra s přáteli a miminkem. Odlétalo se mi přetěžko, protože jsme se od sebe třináct měsíců neoddělili ani na den, stýskalo se mi šíleně, ale čtrnáct dní při provádění uběhlo jako voda a nastal vytoužený den.
A pak už bylo všechno jinak. Máma míní a miminko mění.
Teherán
Netrpělivě čekám na teheránském letišti na přílet letadla. Nemohu se dočkat, protože přiletí mí přátelé, sestra a hlavně miminko. Miminko, které se s námi vydá na pouť Persií. Neviděla jsem ho čtrnáct dní. Když jsem odlétala, tak jsem viděla první nejisté krůčky, teď už prý chodí jako malé medvídě. Nedočkavě si představuji, že mi na letišti vběhne do náruče a usměje se na mě svým kouzelným úsměvem a řekne své nejčastěji používané, zatím skoro jediné slůvko „tam“. A pak možná dodá „mam ham“. Konečně po nekonečně dlouhé době letadlo přistálo, a ještě po nekonečnější době vyšla sestra s Karímkem v náručí. Vrhla jsem se ke svému drobečkovi, který rozespale mžoural. Nevěnoval mi nejmenší pozornost a nepřítomně ospale se koukal kamsi za mne a skrze mne. Vzala jsem ho do náručí. Nějak ztěžknul za těch několik dní. Téměř bez pohybu mi visel přes rameno, a tak jsme nasedli do taxíku, který se řítil po dlouhé ulici Islámské revoluce, a pak zahnul na ulici Lálezár, tulipánový záhon, kde jsme bydleli. Miminko bylo přineseno do pokoje, kouklo na mámu a probralo se. Začalo ječet jako by jej na nože brali. Malý tygřík se probral, vyrval se mi z náručí a schoval se za tetu. Bylo mi jako by mě opařil. „Což mě už nepoznává, to přece není možné,“ byla má jediná myšlenka. Ono jak by však mohlo. Muselo si myslet, že vidí černého bubáka. Máma zahalená správně po íránsku v černém kabátu a v černém šátku, přesně podle Chomejního slov, že „zahalená žena je jako perla ve své schráně“, takovou mámu přece z domova nezná. Při pohledu na mě plakalo a plakalo. Sundala jsem si šátek a blonďatá hlavička začala vykukovat zpoza tetina kabátu. V pokoji se rozhostilo ticho. Miminko si dodalo odvahy a vydalo se za mnou. Když už to není ten černý bubák, tak by to snad mohla být máma. První let, noční vzbuzení, máma bubák, neznámý pokoj- to je až příliš na takové miminko, které je na světě teprve čtrnáct měsíců. Ulehlo pod prostěradlo, pro jistotu vedle tety, mámě zatím nedůvěřovalo a usnulo. V poledne se miminko vzbudilo a zhltlo k snídani bezmála půl kila bílého jogurtu jako doma.
Takto posilněn vyběhl Karímek na průzkum na chodbu a vrazil do paní pokojské, oděné v černém kabátě a s černým šátkem na hlavě. Ta okouzlena blonďatým andílkem, se vrhla k němu a chtěla ho zulíbat. Takové blonďaté nini (persky miminko), přece přímo vybízí k zulíbání. Miminko však uvidělo černého bubáka a začalo řvát jako tygr. Otočilo se k mámě a uvidělo dalšího černého bubáka a tím už nebylo k utišení. Musela jsem si černý šátek sundat a pro začátek si půjčit světlý, aby se nechal vzít do náručí a neplakal. Vzala jsem svého tygříka do šátku a poprvé jsme se spolu vydali do ulic Teheránu. Modrá kukadla s údivem koukala na všechna ta auta, která se řítila po ulicích a troubila. Byl doslova fascinován tím ruchem a mumrajem na ulici. No nebyl sám. My také, i když trochu jinak. Jízdní pruhy jsou v Íránu pouze orientační, protože vedle sebe jezdí tolik aut, kolik se jich vedle sebe vejde. Silnější vyhrává a ostatní ustoupí. Semafory jsou většinou pouze barevná světélka, která jsou více na parádu, než aby se řidiči podle nich řídili. Chodci se volně proplétají mezi auty a místo přednosti chodců platí, že řidič, vidí-li chodce ještě zrychlí. Chodníky slouží pro motorky i pro chodce. Evropský řidič by, z tohoto všemi tolerovaného chaosu, asi zešílel, ovšem íránští řidiči jsou klidní. Na miminko toho bylo najednou moc. Přitulilo se a i v tom ruchu a houkání klaxonů usnulo.
Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Teherán je moderní město, hlavním městem Íránu je nějakých dvě stě let a není v něm mnoho historických zajímavostí. A muzea, která jsou tu vynikající, ty miminko vůbec nezajímají. A tak jsme vyrazili metrem k hrobu člověka, který bezesporu změnil tvář Íránu, hrobu ájatolláha Chomejního. Naše ženská část výpravy nastoupila do ženského vagónu, který je na začátku a na konci každé soupravy metra. Z pohledu mnohých Evropanů je to diskriminace žen, z mého pohledu výsada. Ženy se nemusí mačkat v narvaných mužských vagónech, pokud samy nechtějí. Miminko se nedůvěřivě mračilo na bubáky kolem sebe a k tomu se mi choulilo na rameno, aby bylo co nejméně vidět. A ti bubáci ne a ne mu dát pokoj. Nini s bílými vlásky. „Náze, chejlí náze“ (roztomilé, velmi roztomilé), vedle sedící Peršanka se s těmito slovy k miminku naklonila. Malinká ručka ji bouchla do obličeje. Ručička byla chycena a byla zasypána polibky. „Esmeš číje?“ (Jak se jmenuje?) Karím. „Jé to je hezké“, může se paní a s ní celý vagón žen v černých šátcích a čádorech rozplynout nadšením nad mračícím se a pofňukávajícím nini. A pak už se zpod čádoru vysunuje ruka a podává miminku bonbón. Mimi nevěřícně chňapne, neví co to je, protože máma by mu něco takového nedala. Další bonbón dostala máma i teta. Jsou věci, které nelze vzít zpět. Teta rozbalila svůj bonbón a mlaskla, že mimi bude vyžebrávat bonbóny. Ovšem miminko je zatím malé, ale není blbé. Rychle neumělou ťapkou rozbalilo bonbón a i s papírkem si ho strčilo do tlamičky. A na očkách mu bylo vidět, „že když ti bubáci mají takovou ňamku, tak asi nebudou tak strašidelní a hrozní.“ Ještě nedůvěřivě vykukovalo zpoza mého ramene a choulilo se do šátku, ale pak si dodalo odvahy, která rostla každým dalším dnem stráveným v Íránu. Začalo bubákům v černém rozdílet své okouzlující neodolatelné úsměvy. A ony se na oplátku usmívaly na miminko. A nejen to. Polibky, sušenky, bonbónky se jen hrnuly. Miminko samozřejmě dobrůtky neodmítalo. Nerespektovalo dokonce ani taarrof, tj. perskou zdvořilost podle které se má nabízený dárek či peníze dvakrát odmítnout, a pak teprve po třetí nabídce přijmout. Zdvořilost, nezdvořilost, místo motšakeram (děkuju) se ozývá mlaskavé ňam ňam a miminku teče čokoládka po bradě nebo rozpatlává sušenky mámě po šátku.
A tak se naráz zhroutil mámin přísný režim a jídelníček správné výživy vzal za své. Dojeli jsme k hřbitovu mučedníků z irácko-íránské války, Behešte zahrá. Začal íránský víkend, čtvrtek odpoledne a všude bylo plno lidí. Přišli na hřbitov za svými blízkými. V Íránu je zvykem, že se na hřbitově sedí v blízkosti odešlých blízkých a vezme se s sebou i jídlo. Také se sluší nabídnout všem okolo. Miminko dostalo hlad, a tak jsem s ním usedla na lavičku mezi hroby. Vyndala jsem skleničku s ráno uvařenou mrkvičkou s pohankou a bílý jogurt, které doma Karímek lupal jako nejlepší pochoutku. Ve chvíli jak se do tlamičky dostala první lžička, tak se na mě potvůrek podíval, v očkách mu probleskl údiv a nevole a prsknul mi do obličeje mrkvičku. Zkusila jsem druhý pokus, a to už by se za jeho plivání nemusel stydět žádný velbloud. A oblíbený bílý jogurt? Skončil podobně. Na miminku bylo jasně vidět co si myslí. „Máma mu chce strkat mrkev s jogurtem, když existuje taková ňamka, kterou ho krmily černé paní v metru.“ Než jsem se nadála, přistoupil k nám pán s krabicí cukroví a nabídl nám. Nestihla jsem ani zdvořile dvakrát odmítnout, mimi nezaváhalo a vzalo si do obou ruček. A rozhodně to nebylo poslední nabídnuté cukroví. No aspoň zahnal hlad a já ještě věřila, že jogurt a mrkev sní k večeři.
Před námi zářila zlatá kupole Chomejního hrobky. Obrovská mešita, která se staví od smrti velikého vůdce a těžko kdy bude dokončena. Vnitřek připomíná více tovární halu než mešitu s důstojnou hrobkou. Ovšem Karímka hrobka nadchla. To bylo prostoru na běhání a měkoučkých koberců na lezení. A věcí, se kterými se dá hrát, a které je třeba prozkoumat. A těch lidí, kteří se hrnou políbit a pomazlit bělovlasého andílka. Andílek ovšem poprvé vystrčil růžky. Než jsem stihla předvídat jeho úmysl, tak se rozběhl ke skupince modlících se muslimů. Šíitští muslimové používají při modlitbě modlitební „kameny“, vyrobené z hlíny, kterých se dotýkají čelem. Vkládají si je pod čelo, protože se mají dotknout země a ne koberce. A přesně modlitební „kameny“ upoutaly malého všetečku. Bleskově je začal šokovaným muslimům brát zpod čel. Někde jsem zaslechla bačče-je šejtúní (něco jako čertovo kvítko) a to už jsem nevolí řvoucího diblíka ulovila. Usedla jsem na koberec a mimi uvidělo kamarádku. Asi osmiměsíční krásná Peršanka si to plazila k němu. Chvíli se přátelsky poplácávali, Karímek dostal od krásné Peršanky pusu až zčervenal, a pak byli odneseni každý jinam.
První den v Íránu skončil. Mrkvička k večeři byla jasně vyplivnuta, ale instantní kukuřičnou kašičkou nepohrdl. Miminko plné dojmů usnulo po dlouhém řevu, který určitě „potěšil“ naše ruské sousedy ve vedlejším pokoji.
