Jak miminko cestovalo Persií

Tak to vidím já, máma a nadšená cestovatelka, ne tak už to viděli mí známí a někteří nejbližší. Vzít miminko do tak „strašně nebezpečné země plné muslimských teroristů“, to viděli málem jako vraždu vlastního dítěte. Ovšem jsem beran, který se nedá hned tak odradit. Spolu se sestrou, přáteli a samozřejmě s Karímkem, jsme se vydali na měsíční toulky po Íránu.

Blonďatý andílek v Teheránu

Naše ženská část výpravy nastoupila do ženského vagónu, který je na začátku a na konci každé soupravy metra. Z pohledu mnohých Evropanů je to diskriminace žen, z mého pohledu výsada. Ženy se nemusí mačkat v narvaných mužských vagónech, pokud samy nechtějí. Miminko se nedůvěřivě mračilo na bubáky kolem sebe a k tomu se mi choulilo na rameno, aby bylo co nejméně vidět. A ti bubáci ne a ne mu dát pokoj. Nini s bílými vlásky. „Náze, chejlí náze“ (roztomilé, velmi roztomilé), vedle sedící Peršanka se s těmito slovy k miminku naklonila. Malinká ručka ji bouchla do obličeje. Ručička byla chycena a byla zasypána polibky. „Esmeš číje?“ (Jak se jmenuje?) Karím. „Jé to je hezké“, může se paní a s ní celý vagón žen v černých šátcích a čádorech rozplynout nadšením nad mračícím se a pofňukávajícím nini. A pak už se zpod čádoru vysunuje ruka a podává miminku bonbón. Mimi nevěřícně chňapne, neví co to je, protože máma by mu něco takového nedala. Další bonbón dostala máma i teta. Jsou věci, které nelze vzít zpět. Teta rozbalila svůj bonbón a mlaskla, že mimi bude vyžebrávat bonbóny. Ovšem miminko je zatím malé, ale není blbé. Rychle neumělou ťapkou rozbalilo bonbón a i s papírkem si ho strčilo do tlamičky. A na očkách mu bylo vidět, „že když ti bubáci mají takovou ňamku, tak asi nebudou tak strašidelní a hrozní.“ Ještě nedůvěřivě vykukovalo zpoza mého ramene a choulilo se do šátku, ale pak si dodalo odvahy, která rostla každým dalším dnem stráveným v Íránu. Začalo bubákům v černém rozdílet své okouzlující neodolatelné úsměvy. A ony se na oplátku usmívaly na miminko. A nejen to. Polibky, sušenky, bonbónky se jen hrnuly. Miminko samozřejmě dobrůtky neodmítalo. Nerespektovalo dokonce ani taarrof, tj. perskou zdvořilost podle které se má nabízený dárek či peníze dvakrát odmítnout, a pak teprve po třetí nabídce přijmout. Zdvořilost, nezdvořilost, místo motšakeram (děkuju) se ozývá mlaskavé ňam ňam a miminku teče čokoládka po bradě nebo rozpatlává sušenky mámě po šátku.

Před námi zářila zlatá kupole Chomejního hrobky. Obrovská mešita, která se staví od smrti velikého vůdce a těžko kdy bude dokončena. Vnitřek připomíná více tovární halu než mešitu s důstojnou hrobkou. Ovšem Karímka hrobka nadchla. To bylo prostoru na běhání a měkoučkých koberců na lezení. A věcí, se kterými se dá hrát, a které je třeba prozkoumat. A těch lidí, kteří se hrnou políbit a pomazlit bělovlasého andílka. Andílek ovšem poprvé vystrčil růžky. Než jsem stihla předvídat jeho úmysl, tak se rozběhl ke skupince modlících se muslimů. Šíitští muslimové používají při modlitbě modlitební „kameny“, vyrobené z hlíny, kterých se dotýkají čelem. Vkládají si je pod čelo, protože se mají dotknout země a ne koberce. A přesně modlitební „kameny“ upoutaly malého všetečku. Bleskově je začal šokovaným muslimům brát zpod čel.

Prodloužení víz aneb malý ďáblík na úřadech

Moje miminko nebylo v místnosti jediné. Vedle mě seděla arménská rodina s rok a půlletým chlapečkem na klíně. Jejich děťátko spořádaně hačalo a sledovalo, co se kolem něj děje. Nevím čím to je, že jsou ty orientální děti tak klidné a hodné. Mé miminko mi hačalo na klíně asi celé dvě minuty. Pak slezlo a začalo se procházet po kanceláři. Usmívalo se na policejního komisaře, který od nás převzal pasy a vízové formuláře. Ten se také usmíval na blonďatého andílka s krásným jménem Karím, laskavý. Za chvíli se Karímek začal nudit a na uklidnění jsem mu strčila do ručičky buchtu. Chvíli papal. Co nesnědl, tak rozpatlal po židli. Než jsem uklidila tu spoušť objevil zásuvku a v ní šňůru. Zatáhl a policejnímu komisaři ztuhl úsměv na rtech. Zhasla mu rázem obrazovka počítače. Vypínat počítače umí mé miminko mistrovsky. V internetových kavárnách je to jeho oblíbenou činností. Šejtúne kučulú, malý ďáblík, ozval se povzdech. Karímek se usmíval a vítězoslavně třímal v ručičce zástrčku. Vzala jsem mu ji a nevolí začal řvát jak tygr. Zlostně sebou práskl na zem, ležel na zádech a kopal nožičkami. Chtěla jsem ho vzít a řval ještě víc. Zlostně mě začal mlátit do obličeje. Pleskla jsem ho přes pacičku a trochu se uklidnil. Policejní komisař mi vynadal, že se děti nebijí. Dostal od něj sušenku, kterou hodil mezi lejstra na stole. Už nebyl k utišení a utíkal ke dveřím. Chytla jsem ho a vše se opakovalo. „Učte mimi trpělivému čekání“, omlouvala jsem se za svého šejtúnka. Policejní komisař něco šeptem sděloval jinému a vzápětí mi byly doneseny pasy s prodlouženými vízy.

Noční návštěva v Gálíkaši

Buch buch na dveře. Rychle jsme ze zvyku zahalily hlavy do šátků a otevřela jsem dveře v domnění, že nám recepční zapomněl něco sdělit. Salám alejkom, zdravil mě s pozdravem můj nový bratr. „To je Hosejn, můj syn a Zejnab, má dcera“, představil mi své dvě děti. „Račte dál“ pozvala jsem je do našeho pokoje a omlouvala jsem se za nepořádek a malý prostor. Usedli jsme všichni na zem. Brambory ve skříni se začaly pálit. Nabídli jsme ořechy a datle. Čaj nebylo v čem uvařit, neboť hrnec zabraly brambory. Karímek se zdvořilostmi nezaobíral a spadl do oříšků. Povídali jsme dlouho a museli jsme se s dětmi vyfotit. Karímek se bavil s Hosejnem, po kterém házel pískací kostičkou. Zapomněl na nějaké spinkání, on je přece taky součástí společnosti, ač miminko. Velice rychle přebral íránský zvyk, že děti jdou do postele až samy chtějí. Třeba o půlnoci. Panu Adínovi zazvonil mobil a mně se chtělo smát, když jsem slyšela odpověď. „Vždyť už jsem tam“. To znamenalo, že brzy vyrazí na nějakou schůzku a nechtěl být nezdvořilý, aby řekl že už má zpoždění. Rozloučili jsme se a v pokoji jsme osaměli. Přehodila jsem přes sebe manto a běžela jsem do obchůdku pro zamluvenou mrkvovou šťávu. Na schodech jsem vrazila do svého telefonujícího bratra, který mě okamžitě odchytil, že prý nám právě domluvil s nějakým řidičem, známým svého známého, že nás vezme za velmi slušnou cenu další den ráno k hrobce Cháleda Nabího.

Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Výlet ke karavanseráji Rubát Šaraf aneb nepovedený pokus zmrznout

„Šorlur“, zavolal řidič, „vystupujte“. Uf, krev nám ztuhla v žilách, autobus odjel. Stáli jsme vedle silnice ve vesničce s několika hliněnými baráčky. Myšlence na taxík jsem se musela pousmát. Kde by se tady vzal. Sandály mi začaly přimrzat k zemi. Karímek spinkal a ze spaní se usmíval. Pár vesničanů na nás překvapeně koukalo. Vydali jsme se k jedinému autu, které tam bylo, zeptat se, jestli by nás někdo vzal ke karavanseráji. Z auta vystoupilo pět mužů v oblecích a malý chlapec. „Befarmáín, befarmáín, račte, svezeme vás. Vezeme ženicha na svatbu, ale vy jste hosté, dovezeme vás kam chcete“. Nezmohla jsem se na nic než na zmrzlé děkuju a už jsme seděli ve vytopeném autě a ženich a ostatní svatebčané mrzli venku. Těch šest kiláků se mi zdálo nějak moc dlouhých, když jsem si představila, že je možná budeme muset šlapat nazpátek, když auto pojede se svatebčany na svatbu a my si budeme prohlížet karavanseráj. Vystoupili jsme v naprosté pustině u majestátně vypadajícího karavanseráje z 12. století. Pán z našeho auta sehnal hlídače mrznoucího v maringotce. Hlídač na nás zavrčel ať mu ukážeme povolení od Památkové péče, že jsme oprávněni navštívit památku. Cooo? Tak o tom jsem nevěděla. Než jsem ho stihla začít přesvědčovat o tom, že jen nakoukneme a hned zase půjdeme, pán, který nás dovezl, spustil záplavu přesvědčovacích argumentů, že nás tam musí pustit. Jeden z jeho argumentů byl i ten, že jsme riskovaly nachlazení a zmrznutí nejen svoje, ale i toho spícího nini.