Je srpen 2006. Složili jsme stará kola do kartónových krabic, odjeli busem do Kyjeva a letadlem do Tbilisi. Chtěli bychom vyrazit přes Arménii směr Írán. Až nás budou bolet nohy, necháme někde kola a dostopujem do Istanbulu.
Je srpen 2006. Složili jsme stará kola do kartónových krabic, odjeli busem do Kyjeva a letadlem do Tbilisi. Chtěli bychom vyrazit přes Arménii směr Írán. Až nás budou bolet nohy, necháme někde kola a dostopujem do Istanbulu.
20.8.2006 neděle
Z Tbilisi se prokousáváme k Arménii. Není to daleko, ale vybrali jsme si zkratku přes les. Při koupání v potoce narazím na říčního kraba, ale lekl se víc on mě. K večeru nás na kontrolním punktu u závory v lese hostí hlídači dříví. Lesy se drancují ve velkém a tihle by tomu měli zabránit. Jenže už tři měsíce nedostali výplatu – tak nevím. Seznamujeme se s nefalšovanou gruzínskou pohostinností, sýr, vodka, chléb, zelenina. Před každým kolem vodky proslov – pije se na rodinu, ženy, přátelství, světový mír a podobně.
Spíme v táboře, nějaký zvíře nám v noci sežralo kus chleba přidělanej na nosiči.
21.8.2006 pondělí
Dojíždíme korytem potoka a po kamenité cestě do střediskové obce Kherpi. Na návsi se proháněj prasátka. Taky tu posedávaj místňáci – není co na práci. Je tu velký dům a nějaké ženštiny ho malujou na bílo. Mají bílé pláště a ten dům je nemocnice a ten chlap celej od barvy se stříkačkou v ruce je hlavní doktor. Jsme pozváni na exkursi. Hrdě nám předvádějí vlastnoručně čerstvě vymalované prostory. Vaří nám čaj, podává se med, sýr, chléb, bonboniéra. Jsou milí a jedna ta sestřička moc hezká Arménka s obrovskýma uhrančivýma očima. Jsme 4 km od Arménie.
Vyrážíme směr Sadakhlo a cestou potkáváme stojícího žigulíka. Chlápek, co je o něj opřenej, mi nabízí melouna. Netrvalo dlouho a meloun v nás zmizel. Ale pak chce vidět pasy. Je to totiž pohraničník a jmenuje se Chvíča. Vede nás na tábořiště u potůčku. Se slovy o nic se nestarejte, jste moji hosté, odjíždí do kasáren a vrací se s proviantem. Ejhle – jedná se o vojenské zásoby ze všech koutů NATO. Hotový jídla z Anglie, španělský kafe, belgický čokolády, paštiky z Francie, instantní čaj a vodovzdorné zápalky bůhví odkud. Musel vybrat celej sklad. Jen chleba je čerstvě upečenej poctivej vojenskej komisárek. A samozřejmě domácí pálenka a česnek. Několik kol přípitků na vše možné ale hlavně aby se lidé měli rádi. Je to pěkný obřad.
22.8.2006 úterý
Arménie. Hranici jsme překonali snadno, chce to jen 30 USD na vízum, foto netřeba. Jedem do kopců na Noyemberian. Stoupáme po úplně nové asfaltce první třídy. Kopce jako kráva! Nahoru, dolů, silnice kopíruje Ázerbájdžánskou hranici, protože původní autostrádu z Tbilisi do Arménie údolím přeťaly nové hranice. Jítě je zle a nemůže šlapat. Je třeba zatábořit. Jako na zavolanou se objevuje soukromý rybníček u vesnice Voskevan a majitel nás zde nechává spát. Ještě dostáváme papriky, rajčata, okurky. Ukazuje nám raky, co nachytal v rybníčku. Popíjíme místní pivo a koštujem domácí víno koupené v Gruzii. Ale je třeba ho vylejt – nějak cestou zkyslo.
24.8.2006 čtvrtek
Potkáváme Angličana na kole. Učil se v Jerevanu 5 dní rusky a teď jede okruh po památkách. Dojíždíme do Diljanu. Je to letovisko v údolí. Okolí národní park. Horské sedlo s vrškem podvrtaným tunelem nás dělí od jezera Sevan. Bojíme se tunelu. Je dlouhý dva kilometry, stoupá do kopce a je v něm tma. Rádi bychom se svezli a hle náklaďák se zvednutou kabinou – řidič zabořen v motoru. Ptám se, zda to pojede a jestli nás sveze. „Kaněěěčno“ zní odpověď. Takže není problém, odstrojujem kola a cpem je na korbu.
Sevan je arménské moře, ale voda není slaná. Prvními kempy jsme pohrdli a teď litujem. Kempů ubývá. Sevanskou rybu jsme taky ještě nesnědli, máme hlad. V oploceném kempovišti se ptám na nocleh. Vedou mě k náčelníkovi. Je to soukromý tábor surfařského klubu z Jerevanu. Náčelník nás nechá čekat, ale pak nabízí místo v maringotce a s plnou penzí za režijní cenu. To teda máme kliku – konečně zas jednou postel. Místní rekreanti – parta studentů nás zve ke stanu na hostinu. Maj igelitku vařenejch raků a tak je poprvé v životě ochutnáváme. Navrch ještě kýbl marinovanejch okounů. Kluci jsou všichni z Jerevanu. Jeden budoucí dopravní inženýr, druhý divadelní kritik, třetí bohoslovec a další voják – pestrá směs. Dozvídáme se, že hladina Sevanu klesla za několik století o 18 m. Hlavně však v poválečné době vlivem hydroelektrárny. Teď je provoz omezen, aby vody neubývalo.
Jen tak tak že stíháme jít na oběd v 15:30 – máme přece plnou penzi.
Večer je audience u náčelníka. Pije se výborná grepová vodka, koštuje tutovka (65 % kořalka z moruší). Dostáváme lekci z pohnuté arménské historie. Náčelník je velkolepý člověk.
25.8.2006 pátek
Slušným tempem ukrajujeme 40 km rovin do Martuni. Sevan z této strany lemují lávové pláně 2000 m.n.m. a z toho trčej vyhaslé sopky – nádhera. Z Martuni stoupáme rozlehlými planinami do sedla. Všude dobytek, kamenné domky pastevců obložené pyramidami sušených kravinců. Tak nějak si představuju Tibet. Přejíždíme sedlo 2470 m a hned za druhou serpentinou je Karavansaraj – opuštěný středověký motel pro poutníky. Z plošiny od něj je fantastický výhled na hory okolo a serpentiny mizející v hlubině. Kamenný stůl a lavice, ohniště ale taky bordel od lidí, co tu piknikují.
Celou noc nám stan pleská ve větru a tajemné místo nedává usnout.
26.8.2006 sobota
Sjíždíme 30 km na dno údolí. Jíťa se sotva motá, je ji zle, průjem. Ve městě Vaik kupujem živočišný uhlí. Pak stoupáme z této rozpálené, ale úrodné oblasti proti proudu říčky ve skalách. Pečou tu pstruhy na každém rohu. Stopujem pod dalším sedlem 2100 m a úspěšně. Řidič nás vyhazuje až na odbočce k Sisianu. Je už tma. Ujímá se nás místní policajt a předává do péče benziňákovi Arturovi. Spíme za benzinkou ve stanu.
27.8.2006 neděle
Prodáváme kola. Bere je náčelník policajtů obě za šedesát dolarů. Do Íránu je daleko přes mnoho sedel a času málo. Sotva jsme je prodali, dozvěděli jsme se o nedalekých Zoratských kamenech v lokalitě Karahunj. Je to takový arménský Stonehange ale mnohem starší. Tak jdem za policajtem, ať nám ty naše kola ještě na chvíli půjčí. Policajt jen řekne OK a pošle nás zadarmo taxíkem .
Magické místo. Řady vztyčených kamenů s vyvrtanými průzory. Na nedaleké hoře jsou petroglify, ze kterých lze usuzovat, že prehistoričtí astronomové poznali, že země je kulatá. Další obrazy jako by z oka vypadly biblickým výjevům – Adam a Eva, strom, had, jablko ale vše staré sedm tisíc let.
Dál jedem stopem. Navštěvujem monastir Tatev z 9. století. Cestou je kaňon s Ďáblovým mostem – přírodní skalní most, přes který silnice vede. Je tu také minerální pramen a malé volně přístupné lázně s teplou vodou. Než vlezem do kláštera, přijímáme pozvání rodinky z Jerevanu na piknik.
Z vesnice Halidzor jdem pěšky do Vorotanu k řece. Cestou potkáváme babičku Margot s vnukem Gríšou a spíme u nich na zahrádce. Mám žaludek nějak na vodě. Přezrálé fíky a kyselý mlíko na něj asi není ta správná kombinace ….
Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
28.8.2006 pondělí
A už je to tady, sračka a horečka, celou noc nespím. Takže uhlí, brufen, zvedám se až v 10 hodin, jsem úplně mimo. Potácíme se k řece a ležíme ve stínu – skvělá to atrakce pro místní děti. Bere nás stop přes tisíc serpentin nahoru a dolů do města Kapan. Útočiště nám poskytuje místní hotel – první na naší cestě. Potřebuju stín a záchod.
30.8.2006 středa
Nemoc polevila. Na hranice není daleko. Vyrážíme časně a za Kadžaranem nám staví íránský kamion, přestože nás místní ubezpečovali, že stopaře neberou. Náš řidič je správný chlapík a umí trochu rusky. Překonáváme další sedlo 2400 m, okolo hory 3500 m. Sjíždíme do Meghri – nejteplejšího místa Arménie. Dál již kopírujem arménsko – iránskou hranici. Tvoří ji krásný vodnatý Araks. Hraniční most přecházíme pěšky s tím, že si pak zas odchytíme našeho kamioňáka. Je to docela dlouhý obřad, jedna celnice na jedné straně řeky, most, Jíťa se zahaluje a šup do Íránu. Je šílenej hic, stojíme na cestě, taxikáři dorážej, chtěj nás odvézt do Džolfy. Ale dočkáme se našeho kamionu a mizíme jim z očí. Jedeme podle řeky stále při hranicích. Okolo jsou fantastické barevné pusté hory – hlavně na ázerbájdžánské straně (Nachčisevan). Po 300 km nás vykládaj na vlakáči v Tabrízu. Chytáme noční spoj do Teheránu. Cena lehátkového vlaku cca 65,- Kč/650 km.
31.8.2006 čtvrtek
Teherán. Chceme se dostat pod Damavánd. Busy směr Amol nejezdí, zával na silnici. Tak pojedem nejdřív do Esfahánu. Zde nás při noční prohlídce náměstí Chomejmi odchytává krásná studentka Samone. Potřebuje si trochu promrskat angličtinu. Pravda nevybrala si vhodný objekt – umí líp než my. Jsme pozváni do rodiny, potom půlnoční vyjížďka autem na vyhlídku nad městem a další den rodinný piknik. Poslední den v parku v centru Esfahánu už musíme odmítat neustálá pozvání na pikniky. Ale posezení se studentkami tělovýchovy které se vraceli z turnaje v ping-pongu se nedalo odmítnout. Skvělí lidé.
3.9.2006 neděle
Zpět v Teheránu. Silnice na Amol stále neprůjezdná. Zkoušíme taxikáře. Jeden říká, že do Reine – východiska na Damavánd v pohodě lze dojet. Zával na silnici je až dál. Drsné smlouvání a tahanice taxikářů. Nakonec se řítíme 100 km za dvacet dolarů.
Jsme v Reine na návsi. Z teréňáku vyskakuje človíček – jmenuje se Mustafa – invalida a horskej taxikář – podnikatel v cestovním ruchu. Vozí lidi do base campu. Jedem s ním. Cestou stavíme u jeho kámoše včelaře a snídáme misky s medem, čaj, lavaš. V táboře se na nás vrhaj místní kápové a chtěj 50D/os za výstup. Ještě loni bylo dvacet. Půjdu jen já, Jíťa počká s vydřiduchama v táboře – smlouvání nezabírá. Když viděj že to myslíme vážně přece povolí a jdem oba za pade. Hromadu věcí včetně stanu necháváme u nich. Nahoře v bivi boudě 4100 m.n.m. prej moc lidí nebude.
4.9.2006 pondělí
Výstup na Damavánd. V pět vyrážíme z bivaku. Zaspali jsme, všichni už jsou pryč. Trochu mrzne, ale cestou se zahřejeme. Bolí mě makovice už od včerejška – žádná aklimatizace. Cesta suť a prach. Místy se hrabem po čtyrech. Krásné výhledy, východ slunce. Ale občas zavane dusivá mlha – blížíme se k pásu podvrcholových sirných výparů – bývalá sopka není tak docela vyhaslá. Dávám si mokrej šátek přes pusu a dobýváme vrchol Damavándu 5671 m.n.m.. Jíťa tu skotačí s nějakými dobyvateli už dobrých 15 min – aklimatizační problémy nemá. Vzájemně se poplácáváme a fotíme. Ještě obcházíme nevýrazný kráter se zbytky sněhu a rychle dolů.
Cesta domů
Orient expres – luxusní lůžkový vlak z Teheránu do Istanbulu se nám ani s týdenním předtihem nepodařilo rezervovat. Jedem několika busy na tureckou hranici.
Kurdistán. Ararat nám důstojně mává na pozdrav a my máváme na kamiony. Většinou zastaví hned první. Míjíme křižovatky s palebnými posty turecké armády. Planinami se postupně šineme na západ. Do Istanbulu nám to trvá od hranic dva dny. Odtud už to je jen skok přes Sofii domů.
